Opakovaně jsem v posledních dnech dotazován, koho budu volit. Příliš tazatele neuspokojuji, protože to prostě nevím. A není to jen momentálním nedostatkem času. Mezi stranami, které jsou dost velké a zavedené, abych je znal a orientoval se v jejich historii a důvěryhodnosti, nefiguruje žádná, které by to katolík mohl hodit.
Komunisti a agenti
Pochopitelně není možné volit komunisty, rudé (KSČM), oranžové (ČSSD) i jakékoliv jiné. Není možné volit ani zelené, kteří jsou ještě horší volbou než komunisti.
Pochopitelně žádný slušný člověk to nemůže hodit ani servisní organizaci agenta StB a čachráře s dotacemi, jejímž hlavním účelem je zajistit svému chlebodárci příděly dotací a moc potřebnou k likvidaci konkurence (ANO). (Pokračování textu…)
Proti skandálnímu usnesení hlasovali zastupitelé TOP 09, ODS, KDU-ČSL a Nezávislí, ovšem sluší se poznamenat, že lidovci nejsou bez viny, protože všichni zelení zastupitelé (v čele s hlavním bojovníkem proti obnově Sloupu, předsedou strany Matějem Stropnickým) byli zvoleni na společné kandidátce s KDU-ČSL. (Pokračování textu…)
Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová z hnutí Ano 2011 přišla s originálním nápadem – znárodnit všechny státu nepatřící budovy v areálu Pražského hradu. Tedy nejen budovy patřící nejen Církvi, ale i soukromým osobám.
Jistě, u nohsledky bývalého komunisty, poskoka StB a čachráře s dotacemi to zas až tolik nepřekvapí, ale když on ten pán od těch komunistů odešel a nějakou dobu se i snažil předstírat, že s nimi nemá nic společného. (Pokračování textu…)
Nestydím se za to, že jsem byl u nás v Brně aktivistou listopadových událostí r. 1989. Mohu dokonce říct, že jsem na to i hrdý. Boj s bezbožeckým komunismem vždycky byl, je a bude – řečeno slovy sv. Pavla – „dobrým bojem“. Každý, kdo se tehdy takto angažoval, může proto s apoštolem národů právem konstatovat: „Dobrý boj jsem bojoval…“ (2 Tim 3,7). Jinou otázkou ovšem je, jak tento boj nakonec dopadl a kdo v něm vlastně zvítězil.
Nebyl jsem sám, kdo si bezprostředně ještě ve víru událostí a všeobecné euforie neuvědomil zákeřnou zradu a ránu do zad, kterou nám tenkrát zasadili ti, o nichž jsme se mylně domnívali, že jsou našimi spojenci. Ano, nemýlíte se, pokud si myslíte, že mluvím o vedoucích představitelích Charty 77 v čele s Václavem Havlem a dalších ikonách Listopadu 89. My, aktivní katolíci, jsme opravdu chtěli převrat, ne krveprolití a násilí, ale konec bolševismu, který jsme pokládali právem za satanský systém ve smyslu proslulé encykliky Pia XI. „Divini Redemptoris“. K tomu ale nedošlo a namísto toho příšla „dohoda o předání moci“. Před pár dny se k tomu otevřeně přiznal v televizním rozhovoru s Václavem Moravcem sám jeden z tvůrců a účastníků této dohody Petr Pithart, jenž s nečekanou upřímností popřel, že by se tenkrát jednalo o revoluci, sametovou či nesametovou. Byla to prostě dohoda, jíž vedoucí složky disentu i komunistického režimu pouze realizovali to, na čem se již dávno předtím domluvili vedoucí představitelé USA a SSSR, potažmo režiséři ze zákulisí. Tak vyznělo zmíněné doznání Pitharta.
My jsme si tenkrát naivně nějakou dobu mysleli, že se jedná opravdu o pád ďábelského komunismu. Teprve vývoj dalších dnů a týdnů nám odhalil strašlivou pravdu: Byli jsme zrazeni, naše nasazení bylo podle využito a zneužito, když Havel a jeho klika usedli s Marianem Čalfou a dalšími reprezentanty komunistického režimu k jednacímu stolu a domluvili se na Havlově prezidentství, které jednomyslně odhlasoval tehdejší ještě plně komunistický parlament, tentýž parlament, jenž pár týdnů předtím vyzýval k tvrdému postupu proti disidentům, mezi nimiž právě Havel vévodil. (Pokračování textu…)
OSN zaslala španělské vládě zvláštní žádost. Jak informoval polský internetový portál fronda.pl dne 3.8., mají být ostatky generála Franka, uložené v bazilice v Údolí padlých u Madridu, přeneseny jinam, tj. tam, kde by nemohly být předmětem veřejné úcty. Údolí padlých se naopak má stát pietním místem pro údajné „oběti frankistického fašismu“. Španělsko je vyzváno, aby prý „skoncovalo s fašistickým dědictvím“.
Zmatek nad zmatek a matení pojmů! Franco nikdy nebyl „fašistou“, k této protikřesťanské ideologii italského původu se nikdy nehlásil. Franco byl voják, jehož myšlenkový svět tvořily katolická víra, rodina a vlast. Pro tyto hodnoty chtěl žít i umřít. Ideologiemi jakéhokoliv typu pohrdal včetně fašistické. Nálepkou fašismu jej poctili komunisté. Jestliže OSN toto jejich klišé přejímá, pak jen dokazuje, v jakém ideologickém poli se nachází. (Pokračování textu…)
Marcel Chládek (ČSSD) obsadil ministerstvo školství a obratem zahájil útok na práva rodičů, když oznámil, že do dvou let zlikviduje domácí vzdělávání na druhém stupni základních škol (viz Zprávy ČT, začátek reportáže ve 40:50). Nebude to pro něj problém – je zatím zavedeno pouze experimentálně. Sice se podle Národního ústavu pro vzdělávání osvědčilo, pročež on bude doporučovat jeho zachování, ale taková fakta samozřejmě nemohou zastavit marxistického radikála, kterého žene vpřed myšlenka, že dítě patří státu (a tudíž i do školy, kde si je stát může pořádně obrábět dle svého, rodičům navzdory).
Když tato vláda vznikala, upozorňoval jsem na to, že se na nás řítí katastrofa, protože ty z pohledu křesťanů a křesťanské politiky zásadní posty obsadí ti absolutně nejhroší možní lidé, a pana Chládka jsem jmenoval coby jednoho z těch nejhorších výlupků české radikální levice, kteří se derou do klíčových křesel. Je od pana ministra hezké, že takto briskně a přesvědčivě potvrdil, že mám pravdu. (Pokračování textu…)
Zpráva Estrelové bez větších změn opět prošla Výborem pro práva žen a rovnost pohlaví. Hlasování skončilo v poměru 19:15, což je podstatně méně jednoznačný výsledek, než když prošla poprvé (17:7 při 7 zdrživších se). Boj se tedy nyní přenáší do pléna Europarlamentu, které bude o zprávě hlasovat v prosinci.
Europoslankyně Anna Záborská (KDH), jedna z nejhlasitějších odpůrců Zprávy, upozornila na fakt, že socialisté ve snaze urychlit rozhodovací proces a umožnit tak přijetí zprávy ještě v tomto funkčním období hrubě porušili jednací řád i práva poslanců, když neumožnili podat ke Zprávě pozměňovací návrhy (podrobnosti slovensky ZDE).
Nyní je třeba napřít pozornost na české a slovenské europoslance, především pak na ty, kteří tuto nanejvýš zvrácenou a barbarskou propotratovou zprávu/rezoluci podpořili, a na ty, kteří se hlasování nezúčastnili. Nicméně nebylo by od věci poděkovat těm, kteří byli proti zprávě, a požádat je, aby při tomto postoji vytrvali. (Kontakty lze snadno dohledat po kliknutí na Čeští europoslanci a Slovenští europoslanci.)
Následuje okomentovaný přehled hlasování českých a slovenských europoslanců při prvním posuzování Zprávy Estrelové: (Pokračování textu…)
Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.
Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.
Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný. (Pokračování textu…)
Martin Pecina (SPOZ) v dobách, kdy ještě sloužil ČSSD
Poslední dny nám krásně ukazují, že komunismus se všemi svými manýry dosud nezemřel. Demonstraci tohoto faktu zahájil zemanovec pan Pecina, toho času ministr vnitra prezidentovy parlamentem neschválené vlády, když přišel s nápadem, že vláda zákonným opatřením vyjme z majetkového narovnání objekty na Hradě, protože se mu tak jednak bude Hrad líp hlídat a protože z nějakého neznámého důvodu přišel na to, že se Katolická církev těch budov vzdala (ač se ve skutečnosti vzdala snahy domáhat se jich mimo restituce).
Krok pana Peciny rychle nabudil ostatní komunisty všech barev, kteří hned oznámili, že tento nápad podporují. Když se ukázalo, že premiér Rusnok nemá dostatečně rozvinuté zlodějské choutky a tudíž Pecinu nepodpoří (což je mu pochopitelně jedině ke cti), rudé i oranžové komunisty to nanejvýš rozzuřilo. Dokonce si neváhali uspořádat tajnou sejšn (podrobnosti ZDE a ZDE), na níž se dohadovali o tom, jak narovnání pozastavit či zrušit. Jelikož jsme v Čechách, tajná nezůstala ani schůzka, ani její obsah. Zda k voli či nevoli jejích aktérů, těžko říci, ale řekl bych, že jsou spíše rádi… (Pokračování textu…)
Deníky hrají při odhalování tajemství historie velice důležitou a specifickou roli jako pramen, který bezprostředně zaznamenává a zprostředkovává dojmy autora. Jako bezprostřední dobové svědectví, které konzervuje konkrétní dojmy a úvahy. V ideálním případě se dovídáme, jak skutečně autor v dané chvíli vnímal svět a události a uvažoval o nich (v reálu ovšem musíme počítat s tím, že ne vždy je autor tak sdílný a pravdomluvný, jak bychom potřebovali).
Deníky manětínského děkana Františka Wonky nás zavádí na česko-německé pomezí v dnešním Plzeňském kraji a provázejí nás lety 1938-1945 očima a ušima českého kněze působícího na národnostně rozštěpeném území pod nadvládou nacismu. Seznamujeme se s tím, jak nadprůměrně vzdělaný autor s rozhledem vnímal dění v protektorátě, všedním životem počínaje a zásadními událostmi konče. Někdy nám i zprostředkovává dojmy jiných. To je první velký přínos. (Pokračování textu…)
Na Jižní Moravě se v posledních dnech definitivně uzavřel proces utváření „krajské vlády“, jehož výsledek postavil tamní lidovce do mimořádně obtížné situace, která je ve výsledku může poslat do hlubin bezvýznamnosti jak v rámci kraje, tak dokonce i v rámci celé republiky…
Vítězní sociální demokraté totiž sice zvolili lidovce za své koaliční partnery, ale zároveň uzavřeli i smlouvu o spolupráci s komunisty. Tím se ještě zvýšilo riziko, že účinkování lidovců v této koalici dopadne stejně, jako účinkování v Paroubkově vládě. Tedy že lidovci budou formálně ve vládě a ponesou před voliči zodpovědnost, ale ve skutečnosti budou vládnout sociální demokraté s komunisty, kteří si prosadí kdykoliv cokoliv. (Pokračování textu…)
Druhé kolo senátních voleb proběhne na třetině území ČR (ve 27 obvodech) 19.-20. 10. 2012. Zde je přehled postoupivších kandidátů s několika postřehy, radami a doporučeními.
Nejčastějším duelem je střet oranžového a rudého komunisty. Obávám se, že v této věci nelze vydat nějaké obecné doporučení, protože sociální demokraté (a dokonce i liberálové) už dávno nejsou automaticky lepší než komunisté. V konkrétních případech mohou být klidně i horší, neboť někteří „klasické komunisty“ dávno předehnali ve zvrácenosti u bioetických a rodinných témat. (Pokračování textu…)
Středočeská ČSSD, která se potácí pod nákladem skandálů spojených s uvězněným Davidem Rathem a jeho kamarilou, se rozhodla přitvrdit a nasbírat ještě nějaké body u voličů na tématu majetkového narovnání s církvemi. I vytiskla tedy další plakát (i s komentářem ZDE) ve stylu nacistické a komunistické propagandy. Ještě primitivnější, ubožejší a prolhanější, než ty předchozí. Co k tomu dodat?
Nová díla středočeské socdemácké propagandy jsou natolik ubohá, že manažer celostátní kampaně strany raději rychle ujistil média, že jde o lokální středočeskou kampaň, kterou strana rozhodně nehodlá používat v jiných částech republiky. Považuje celostátní vedení ČSSD obyvatele ČR za poněkud inteligentnější, než se zdají očím středočeských (a)sociálů? Nebo si jen myslí, že v jiných částech republiky by to nebylo bráno jako téma? (Pokračování textu…)
Každopádně bychom měli poděkovat Bohu za to, že díky církevním restitucím je stále více a více jasné, kdo je kdo. Jednotlivci i strany se odkopávají, čehož bychom měli využít. Pozorně se dívat a hlavně: pamatovat si!
Při pohledu na billboardy ČSSD k tématu církevních restitucí, které se jak designem, tak myšlenkovou a morální úrovní k nerozeznání podobají nacistické a komunistické propagandě, by i ten nejnaivnější křesťan měl pochopit, že sociální demokraté nejsou nic víc a nic míň, než „oranžoví komunisté“. A že není třeba zas až tak mnoho, aby oranžová barva odchlípla a ukázala rudou pod sebou… Dokonce i u členů jejich „křesťanské platformy“.
Včera jsme mohli v Hyde parku ČT24 sledovat exhibici jedné nepříliš dobré spisovatelky, která se pokouší udělat si jméno alespoň jako bojovnice proti restitucím církevního majetku, když už její literární kariéra za mnoho nestojí. Byla to přehlídka naprosté ignorance, nechutnosti a hesel jak z 50. let. Paní chartistka nám tak opět dokázala, že pravdu měl kardinál Tomášek, když se zdráhal podpořit Chartu 77, protože měl pocit, že je plná komunistů, které odlišuje od těch vládnoucích jen fakt, že neuspěli ve stranické kariéře. (Pokračování textu…)
U příležitosti státní návštěvy maršála Foche v Československu napadlo profesora Emanuela Rádla, že by stálo za to „osolit“ tohoto vítěze nad Němci – útokem na katolíky. Rádl Němce miloval a rád by francouzskému maršálovi oplatil všecka příkoří, kterými Němce za války častoval. To ovšem nebylo jednoduché: Francie platila za osvoboditele Československa a otírat se o jejího maršála bylo nebezpečné. Foche byl ovšem hluboce věřící katolík a tu se Rádlovi naskytla šance. Píše se však rok 1923, katolíkům se už v Čechách daří mnohem lépe a dokonce se mohou těšit na určitý rozkvět. Tedy ani na katolíky se nedá útočit odkudkoli… (Pokračování textu…)
