U příležitosti státní návštěvy maršála Foche v Československu napadlo profesora Emanuela Rádla, že by stálo za to „osolit“ tohoto vítěze nad Němci – útokem na katolíky. Rádl Němce miloval a rád by francouzskému maršálovi oplatil všecka příkoří, kterými Němce za války častoval. To ovšem nebylo jednoduché: Francie platila za osvoboditele Československa a otírat se o jejího maršála bylo nebezpečné. Foche byl ovšem hluboce věřící katolík a tu se Rádlovi naskytla šance. Píše se však rok 1923, katolíkům se už v Čechách daří mnohem lépe a dokonce se mohou těšit na určitý rozkvět. Tedy ani na katolíky se nedá útočit odkudkoli…

Tehdy ještě nebyla televize, nebyl dokonce ani rozhlas, a tak panu profesoru zbývaly dvě možnosti: noviny, nebo přednáškové turné. Toto bylo nepohodlné, zdlouhavé a málo účinné. Avšak i onen způsob – útok v tisku – nebyl bez problémů. Velké české listy byly majetkem politických stran, které vládly v koalici s katolickou lidovou stranou. Tyto listy by snad „náboženskomravnímu“ proroku Rádlovi zveřejnily lecjaký traktát, ale na ostrý útok proti katolické církvi nebyly připraveny a ani si na něj netroufaly. Ne však že by do něj neměly chuti! Rádlovi nezbylo, než z krajní nouze se uchýlit „pod střechu Rudého práva“. To mu zajisté mnoho radosti nepřineslo, právě tak jako před časem se i Jaroslav Durych z nouze a nezbytí uchýlil „pod střechu Lidových listů“.

Rudé právo Rádlovy protikatolické invektivy ochotně přijalo. Nenávist komunistů proti katolické církvi byla úděsná (ve svém zběsilém vzteku proti Durychovu „Staroměstskému rynku“ ze dne 10. června 1923 předčilo Rudé právo i Volnou Myšlenku a tisk národních sociálů). Stálo by za to srovnat nenávist komunistů proti katolické církvi po obou světových válkách. Po první válce byli čeští komunisté ochotni katolíky mučit, střílet, věšet i upalovat. Ochotni byli, ale nešlo to. Ani bezprostředně po druhé válce nebylo jinak. Mohli jen skřípat zuby a čekat na vhodnou příležitost. Dočkali se jí po Únoru. Jejich sovětští inspirátoři už se v té době svými křesťanskými spoluobčany mnoho nezabývali. Stalin totiž musil v dobách „Velké vlastenecké“ zmírnit své represe proti křesťanům, protože patriarchové mu v boji proti Němcům účinně pomáhali a snažili se ze všech sil báťuškovi zalichotit. Nebylo jim to příliš mnoho platné, ale proticírkevní běsnění se už v Sovětském svazu neobnovilo. Bez sovětského požehnání se naši komunisté na nic kloudného nezmohli.

S religiositou v Československu si nevěděli rady. Byla mnohem houževnatější, než předpokládali. Pozavírali a v kriminálech umučili spoustu kněží, rozbili kláštery, zlikvidovali náboženskou osvětu a výchovu. Otrávili studně, ale v ideovém boji prohráli. Podařilo se jim zato zmaterializovat společnost a odklonit převážnou její část od všeho duchovního a tím i od náboženství. Ale za to nelze spílat pouze komunistům. Ti na to měli čtyřicet let času až do listopadu 1989. Následných deset let však v této oblasti způsobilo mnohem větší škody.

Poúnorovým komunistům se náboženství jevilo čímsi podobným, jako nám je klínové písmo Babylonu a přilehlých oblastí. Dobře si vzpomínám, jak se soudruzi ve věcech náboženských nechávali „utáhnout na nudli“ v jakékoli jen trochu vážnější diskusi. Ale i tak to byly doby tuze zlé.

Nebylo tedy, ale mohlo být mnohem hůř po první světové válce, kdyby se byli v našich zemích zmocnili vlády bolševici. Pak k tisícům českých mučedníků doby husitské by přibyly další tisíce. Ale už je to všechno za námi a Bůh buď za to pochválen!

Rudé právo si nemohlo odpustit připojit k provolání, které jim do redakce přinesl Emanuel Rádl a které nazvali „Ať žije světový mír!“, úvodní poznámku, která z profesora Rádla udělala šaška:

„Prof. Dr. Rádl požádal nás o uveřejnění tohoto článku, který svědčí o tom, že už i v nekomunistických kruzích proniká přesvědčení, že „cestou vývoje“ pluje nynější koaliční režim plnou parou přímo na nejnebezpečnější úskalí reakce.“

Všímejme si především toho, co profesor Rádl, podle Durycha ideový představitel českého realismu, vytýká katolíkům:

„Vlastenectví vždycky u nás souviselo s klerikalismem. Vytáčky našich svobodomyslníků, že náboženství jest jim soukromou věcí, jsou jen záminkou pro krytí jejich klerikálních sklonů…

…Jest hrozné, jak vlastenectví lidi zaslepuje a jak nechápou, jak nás vlastenci vedou k novým Lipanům. Což, probůh, nikdo nevidí katolického nebezpečí pro stát?…Nevidíte souvislost mezi katolictvím a fašismem?…

…Všichni vidí, jak katolictví u nás roste a jak obratně využívá reakčních sklonů naší veřejnosti: tu vlastenectví, tu zrádcování Němců, tu chytře demonstruje proti Rusku, jež prý potlačuje katolictví…

…Naše země nemůže žíti katolicky. Kdo podá ruku katolictví, musí se s hanbou odvrátiti ode všeho, co jest nám světlé; od Husa, od Chelčického, od Nerudy, od Havlíčka; husité budou pro něho opět lupiči a žháři. Celou naši minulost zapíráte tyto dny, vy vlastenci! A kde jsou ty ideály, kterým tuto minulost obětujete? A nejen dávnou minulost. Zapomněli jste už, kdy a proč byl postaven Husův pomník na Staroměstském náměstí? Na to mlčení před pomníkem, když jsme slavili – neslavili pětistyleté výročí jeho smrti? Na to, jak zrovna toho dne se začal veřejně
a oficielně odboj proti Rakousku řečí, pronesenou tehdy ve Švýcařích?

Co jest toto katolictví, které se nám tu znova začíná roztahovat? Kdo má oči k vidění, tyto dny toto povedené „křesťanství“ vidí. První věc, kterou tito přívrženci Ježíšovi provedli, sotva se dostali k moci, bylo, že zavedli popravy v naší republice, o kterých jsme myslili, že jsme je už podle příkazu Kristova překonali; a když jsme protestovali, ještě se ve svém časopise cynicky vysmáli. Co dokážou, až budou při plné moci?“…

„…Běda těm, kdo nevyznávají, co papež káže! A pohlédnete-li jejich krvavému bohu do duše, uvidíte tam na dně veliký strach: strach ze slabého člověka, který sotva sežene, aby měl co jíst, strach z těch, kteří potřebují pokoje a chtějí jej přáti jiným, strach z víry v lidství. Všichni máte příležitost teď se na toto křesťanství zblízka podívati. Může poctivý člověk s ním jíti? Může od takovéto lži pro budoucnost národa něco očekávati?“…

Rádlovi se tu podařilo semlít tolik věcí dohromady, že by spíše od Rudého práva potřeboval příslib, že mu jeho „memorandum“ bude otiskovat na pokračování. Takový příslib ovšem ústřední tiskový orgán českých komunistů dát nemohl: všechny Rádlovy výlevy nenávisti proti katolictví bylo nutno publikovat najednou a zastřešit je – voláním po světovém míru. Ten světový mír si nechal Rádl pro poslední odstavec:

„A proto v těchto dnech, kdy se u nás staví do jedné fronty vlastenci, klerikálové a imperialisté, hledejme i my místo, kam se pro příští těžké boje postaviti: hleďme buditi vzájemnou důvěru u pokrokových skupin, pracujme o překonání malicherných rozporů, držme se hlavních úkolů a bojujme za společný cíl: za světový mír, proti válkám, pro mezinárodní solidaritu a pro spravedlivé požadavky chudých. Neboť jejich jest království a ne těch, kteří se dnes pyšní svojí mocí!“

Kdo jsme to „my“, kteří podle Rádlovy výzvy máme hledat místo, „kam se pro příští těžké boje postaviti“? To už profesor Rádl opomněl blíže vysvětlit.

I tak ovšem toho vysvětlil dost a dost. Nikoho nenechal na pochybách, že především a opět mu jde toliko o soustředěný pomlouvačný a zostuzující boj proti katolíkům.

Komunistickým čtenářům pan profesor nevysvětlil dost podstatnou věc, co že je to ten český realismus a jehož tribuny hovoří. V rámci jednoho článku pro Rudé právo by to ovšem stěží dokázal. Český realismus byl v podstatě dílem T. G. Masaryka, který ho tvořil po celé plodné období svého života. Můžeme Masarykovi ledasco vytknout, ne však polovičatost a nic naplat, český realismus byl jeho nejmilovanějším dítětem. Už jen prostá definice realismu je neobyčejně obtížná: jeho analýza a kritika pak už hraničí s lidskými možnostmi. Je to věc nadmíru rozsáhlá.

Rádl podobným způsobem, jakým děti vybírají rozinky z vánočky, vybíral z českého realismu protináboženské odstavce. Chtěl-li Durych analyzovat a kritizovat český realismus, nemohl mu k tomu stačit profesor Rádl. Musil by neustále napadat Masaryka, což ovšem za první československé republiky bylo (horribile dictu) trestné! Masaryk, jak známo, si dal v parlamentu odhlasovat ústavní zákon, že se „zasloužil o stát“ a že tím pádem ho nikdo nesmí beztrestně kritizovat. O kritiku Masaryka se Durych velmi opatrně pokusil za druhé republiky. A byl za to potrestán za třetí republiky.

Pokládám za vhodné na tomto místě uvést několik Durychových myšlenek, které nejsou samoúčelným útokem proti Rádlovi. Jsou důležitou složkou Durychovy odpovědi na Rádlovo memorandum „Ať žije světový mír!“

„…Vy se opovažujete udávat z velezrádných úmyslů nás, kato­líky. Vy, jenž každým slovem svého článku běsníte proti tomuto státu, proti jeho samostatnosti, češství považujete za název pro všechno idiotství a bídáctví a kroutíte se zármutkem, že lidé v tom­to státě ještě mluví česky a nerozplynuli se v německé lučavce. Vy se opovažujete dovolávat se proti nám Habsburků a royalistů? Lžete vědomě, lžete nectně; to by se Vám mohlo odpustit, ale Vy lžete hloupě, tak hloupě, že toho ani snad nechápete. Vy snad ani nevíte, že lžete; Vy se pouze mýlíte – a to právě jest strašné, neboť lež není tak tragická v dějinách jako omyl…

…i Habsburkové a Hohenzollernové byli našemu národu méně nebezpečni a méně škodni; oni ho chtěli udusiti v krvi. Ale Vy byste chtěl udusiti náš národ… v hanbě a ve cti, chtěl byste, aby se ani nebránil, aby zašel jako stará prostitutka…“

–

O půl roku dříve, na podzim roku 1922, brzy po svém definitivním návratu z Podkarpatské Rusi, se Durych snažil český realismus charakterisovat, aniž by se dopouštěl invektiv vůči jeho apoštolu, profesoru Rádlovi. Nedařilo se mu to, protože český realismus se charakterisovat nedal.

Durych vzpomíná, že jako septimán navštívil přednášku pražského profesora Drtiny a že si od ní hodně sliboval.

„Ovšem, trvalo to jen asi pět minut, než jsem uslyšel první akordy české filosofické symfonie, a city a pocity byly stále smíšenější. Ano, řekl jsem si, tím nás už otravovali všichni kantoři, to nám už vykládal jeden z učitelů na triviální škole, a jest podivno, že stolice filosofie hraje tutéž muziku týmiž banálními píšťalami a s touž všední, uprášenou a flašinetářskou harmonisací. V této přednášce nebylo nic nového ani formou, ani obsahem, nic jemného a nic užitečného.“

Cenným pokusem o charakteristiku této filosofie je toto přirovnání: „Jest to všechno správné, rozšafné, logické a počestné.“ (nepřipomíná to ono spíše americké než anglické „all right“?) „Jest to, jako když plukovník intendance přijede k cvičení a vykládá poručíkům, že polní kuchyně se skládá ze dvou částí, totiž přední a zadní, a každá že má dvě kola, a důtklivě je vybízí, aby dávali pozor, poněvadž jest to důležitá věc. Všecko jest v těchto větách, odstavcích a kapitolách promyšleno…“

–

Z podzimu roku 1922 si nyní dovolím odskočit na podzim roku 1938, abych Durychovi umožnil svobodně se vyjádřit o Masarykově „filosofické škole“, o jejích vyznavačích a šiřitelích i o tom, jak tuto ,školu‘ praktikoval sám její tvůrce:

„…Oni ovšem říkají, že též v něco věří. Uvádějí demokracii, pokrok, humanitu a všelidské ideály. Podvod v tom jest očividný, neboť předně všecko, co jest v demokracii, pokroku, humanitě a všelidských ideálech dobrého, jest od prvního do posledního písmene vykradeno z učení křesťanského; kdyby nebyli bývali vykradli učení křesťanské, neměli by se čím oháněti; a v tom jest nejhorší nestoudnost, že ti, kteří chtějí křesťanství vyhubiti, musili je napřed vykrásti, a to vykradené vydávati za svou vlastní dokonalost. Ale tu přichází druhá věc: Žádný z těch lidí nevěří v demokracii, humanitu, či všelidské ideály; to všecko jsou jim jen fingovaná hesla. A jak také mohli by v něco takového věřiti? Vždyť jejich dílo i jejich život ukazuje jasně, kde jest jejich srdce, kde jest jejich úsilí…“

„Tito lidé byli nejdůležitějšími udržovateli starého řádu, který bez jejich služeb stěží by se byl býval tak dlouho udržoval a mohutněl, až jako nezbytný následek přišla katastrofa. Sloužili filosofii, jejíž autor nikdy nebude uváděn v dějinách filosofie, poněvadž z filosofie měl toliko doktorský titul. Nezkombinoval ani jediné filosofické myšlenky a jeho znalosti filosofie byly tak diletantní či spíše nedoucké, že jenom nejhrubší servilnost mohla tu zneužívati titulů filosofa a filosofie. Z ironie osudu nazýval tento filosof svůj životní názor realistickým. Tento realismus se hodil ke klasickému realismu jako pěst na oko, ale toliko pro to by nebylo třeba se pohoršovati. Skutečná jakost tohoto realismu se projevila až apokalypticky příšerně v letech 1930–1933, kdy u nás zuřila hospodářská krise, která nebyla závislá tak, jak se říkalo, na krisi mezinárodní, nýbrž toliko na naší domácí krisi mravní a mohla býti autoritativním zásahem vyřešena ne-li zcela hladce, pak jistě aspoň obstojně. Ale filosof se jen díval, musil se jen dívati, poněvadž jeho realismus byl nepravý, poněvadž nerozuměl skutečnostem kolem sebe o nic lépe než francouzské poesii nebo katolické mystice, poněvadž jeho moudrost byla jen umělá a dobrá vůle žádná. A jakými realisty byli jeho žáci, o tom vydal národu svědectví rok 1938.

Símě tohoto realismu se šířilo na vysokých školách, které vychovávaly advokáty, úředníky a profesory středních škol, kteřížto je zase šířili dále na středních školách, kde se vychovávali učitelé škol obecných, kteří pak toto znamenité a osvědčené učení vštěpovali do srdcí dětských už od šesti let. Otokar Březina byl starým a zkušeným učitelem a jistě právě on byl nejlépe povolán k tomu, aby řekl filosofovi do očí, že národ mu jednou bude zlořečit.

Což se tedy již děje.

Neboť filosof nehlásal pošetilostí směšných a neškodných. Filosof hlásal a dělal věci zlé. Filosof bral malé dítky na ruku, hýčkal je a líbal na čelo, dávaje se přitom fotografovati. To uměl. Ale kterak ho nazýval Viktor Dyk?

Tak kolem filosofie, která byla jen padělkem filosofie, se kupila mravnost, která byla padělkem mravnosti, kultura, která byla padělkem kultury, umění, které bylo padělkem umění. Dvacet let trval tento protipřírodní stav. Dvacet ročníků žáků škol obecných, občanských, středních i vysokých, dvacet ročníků úředníků, učitelů, vojáků, politiků, žurnalistů i jiných intelektuálů prošlo tímto vnuceným kursem, na který teď doplatil národ tak strašlivě a těžce…“

To jsou slova z článku „Očista duší“, který poprvé vyšel v Lumíru dne 30. 11. 1938 a byl přetištěn v Národní obnově dne 10. 12. 1938.

(Tímto článkem) „se hrubě dotkl památky presidenta Osvoboditele, urazil národní cítění a způsobil tímto článkem veřejné pohoršení i když presidenta T. G. Masaryka nejmenoval, neboť z obsahu článku je nasnadě, kdo je oním filosofem míněn,“ – kterýmžto chováním, urážejícím národní cítění českého lidu, vzbudil veřejné pohoršení, čímž se dopustil přestupku proti národní cti podle § 1, odst. 1. dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945 č. 138 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti a odsuzuje se podle téhož ustanovení k veřejnému pokárání.

Citoval jsem z trestního nálezu Ústředního národního výboru hlavního města Prahy ze dne 30. dubna 1947.

Ale to všecko už odnesl čas.

–

Už na podzim roku 1922 si Durych bere český realismus na mušku v článcích „O naší nynější filosofii“ a „Dušičková nénie o realismu“. Vyjadřuje se v něm relativně uctivě a v potu tváři se pokouší čtenářům Lidových listů vysvětlit, co že to vlastně ten český realismus jest.

„Toto učení“, píše o něm, „kdysi pronásledované od rakouské vlády, má už dnes svou sestárlou, ztrnulou, vrásčitou tvář bez jediného úsměvného rysu. Jest to tvář podágrovitého a žlučivého aristokrata nebo sekčního šéfa, či spíše ještě tvář lokaje, který do sebe za dlouhá léta opičení vpil všecku tresť mrtvolnosti a duševní dutosti.“

A táže se v skutečném údivu: „odkud, u čerta, se tomu naši filosofové naučili?“

„Dušičková nénie“ tuto filosofii ironizuje:

„Že by stav českého realismu byl truchlivý? – – – dnes, v době, kdy český realismus prolnul již veškeré státní zřízení, kdy ani nejzapadlejší celní zřízenec není si jist před návaly úředního realismu do svého improvisovaného prkenného baráčku, kdy sítě elektrického vedení počestně zvučí, čerň úředních, průmyslových i obchodních podniků počestně páchne, kdy lidé se rodí, zapisují, dávají se spalovat a uklízet v duchu realismu, kdy všecka moudrost, zkušenost i moc prýští z realismu, vibruje realismem, zapáchá realismem a rozplývá se v realismu, kdy i politické strany zcela jiné provenience se realismu aspoň připodobňují, kdy i vědy, ba i umění se nasakují jeho doktrinami – –

Že by stav českého realismu byl truchlivý?

Vždyť ovládá i poslední atom tohoto státu a nemůže-li třebas komunistickému nebo fascistickému hnutí dáti své jádro, aspoň pašuje do jejich buněk svá živočišná barviva a svá degenerativní zrnéčka. Stojí nad hranicemi naší říše jako černá, černokněžnická příšera a kalnýma očima číhá, hledá a rozpoznává, vševědoucí, vše cítící a všudypřítomná. A při jejím hrozivém zakňučení i nejsmělejší alespoň zamlknou…

A přece tento pustý, ohromný a cárovitý genius našeho národa jest v rozkladu sil. Dosud se obnovoval vždy pohlcováním jiných nemocných příšer, a dokud jeho zvadlé útroby byly naplněny nějakou ulovenou mršinou, bylo mu dobře. Ale čas žral za něho, čas hladověl za něho. A nyní nastává doba, kdy podvýživa českého realismu jest katastrofální…

…Posledním jadrným a dostatečně shnilým soustem bylo popřevratové československé schisma. To byla lahůdka ze všech nejuleželejší. Ale byla lehčí a méně vydatná, než jak si to realistická intendance vypočítala. Zásoby docházejí. A co bude nyní realismus jísti, nevznikne-li záhy nějaká nová potvořina, kterou by se aspoň na rok nasytil?…

…Stačilo cokoliv protiřímského, aby český realismus přiskočil a pomáhal táhnout třebas i káru s hnojem. V tom ohledu byl realismus nevybíravý a necitlivý. Jest až úžasno, kolik nejroztodivnějších věr, nauk a názorů v sobě hostil jako v arše Noemově. Nejpříšernější rozpory se v něm dobře shodovaly, dokud měly aspoň jediný atom protiřímského kvasu. Nejfamósnější morálka, nejdivočejší pověra a křečkovitá umíněnost lidí, úplně zbavených vnitřní svobody, spojily se ke grotesknímu dílu volné myšlenky a pokroku.“

Vše je zde o českém realismu řečeno slušně a přesto výstižně. Není tu nic zamlčeno. Durychem vymalovaný obraz realismu budí hrůzu o to děsivější teprve dnes, kdy máme za sebou Hitlerovo vraždění a komunistické běsnění. Možno se totiž domnívat, že všechna ta mravní hniloba, která nás po ta léta provázela, se stala právě tou kýženou potravou, kterou český realismus potřeboval pro své přežití.

Za první republiky té potravy nebylo mnoho a nebyla to strava výživná. Český realismus se musil spokojit požíráním rozkládajících se a zdálky již páchnoucích doktrin členů koalice, ale přesto mu to k výživě stačilo až do března roku 1939, kdy se rychle přeorientoval na Hitlerovu „Eintopfküche“ a od konce války na moskevskou šči. Ta sice byla do Února jen chudě zapražená a tedy řídká. Ale pak naráz zhoustla a tehdy začal český realismus tučnět.

To ještě Durych viděl a nepochyboval, že touto výživnou polévkou krmí české realisty kremelský báťuška. Že o tom tehdy nešlo psát (ani exiloví spisovatelé nesebrali dostatek odvahy), je samozřejmé. Nešlo o tom ani mluvit. V nejdůvěrnějším rozhovoru a zcela nekřesťansky Durych tehdy odpověděl na otázku, na co že by měl chuť:

„Na biftek ze Stalinovy p…..“

Stalina Durych přežil o devět let. Stalina přežil i český realismus, poněvadž „odleželé zvěřiny“ bylo dost a dost.

Nevěřím, že by se byl Durych nechal oklamat „sametovou revolucí“. Té totiž věřili právě jen potomci českých realistů a tušili, že opět dochází ke změně jídelníčku…

Tušili správně.

– – –Jsou to nelibě znějící slova, nesnadno však hovořit jinak. Lze toto přežívání českého realismu řadit do oboru jevů přirozených? Obávám se, že nikoli: toto není dílo lidských myslí. Durych však na tuto okolnost nikterak neupozorňuje a čtenáři nezbývá než všeho toho tím spíše se děsit.

–

Durychovou labutí písní pro Lidové listy je podle mého názoru stať „Dědictví realismu“ ze dne 24. května 1923, tj. dva týdny před „staroměstskou provokací“. „Staroměstským rynkem“ se totiž Durych s Lidovými listy rozloučil. Nebyl natolik omezený, že by věřil v Šrámkův pardon. „Staroměstský rynk“ znamenal pro koaliční lidovou stranu podraz. Podle Durychových mylných předpokladů však rozpad koalice nezapříčinil a lidová strana se tak mohla stát ještě významnějším článkem parlamentu. To už si Durych nemohl dělat iluze, že by ještě směl zůstat „pod střechou Lidových listů“.

„Dědictví realismu“ zde ocituji z velké části. Prosím laskavého čtenáře, aby tuto partii četl pokud možno na lačno: každou Durychovu větu pozorně porovnával s dnešními českými státními i partajními doktrinami, s poučeními, které nám dnes a denně ze zámoří posílá strýček Sam, ale nejen on, nýbrž všichni pohlaváři Západu (jak lépe by jim slušelo chorvatské pojmenování „poglavnik“!), včetně sdružení spasitelů světa z Bruselu, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, AI a vší té plutokratické elity, která už se nijak netají svými choutkami po světovládě.

Avšak ještě se tak docela nepřiblížilo globální království nebeské! Ještě ne!

Zatím se ,připlížil‘ toliko New Age.

Roku 1923 se všemu tomu takhle neříkalo.

–

„Realismus již dodýchal; nemá již lidí, kteří by mu věřili a kteří by pro něj pracovali vážně. Jest mrtev… Ale tady se uplatňuje přírodní zákon: Zničením bacilů se uvolňují jejich jedovaté látky, vlastní jedy, které ničí lidský organismus. Nu, a tu chválu musíme realismu vzdáti, nejen proto, aby se neřeklo, že realismus vždy jen tupíme a snižujeme: snažil se pilně, vydatně a úspěšně, aby vyrobil jedů co nejvíce, a to jedů nejzhoubnějších a nejpoťouchlejších…

…Realismus byl salám ze všeho možného odpadového materiálu; vypočten na efekt a na náladu mládeže, hausíroval všude, kde nečekal mnoho odporu a spojoval se se všemi příživníky, kteří mu pomáhali doplňovati program. Byl směsí kalvínství, husitství, anarchismu, socialismu, židovského, atheistického cynismu a eklekticismu, spojoval se s humanitářstvím, pacifismem, s tak zvanou vědou a s tisíci sektami všech věr i pověr křesťanských, asiatských a fetišistických; hrál dobře dvojitou úlohu mezi přátelstvím k národu a špinavým bursiánstvím zbabělých internacionálních anarchistů, kteří nesestřelují tyrany a císaře, nýbrž podřezávají duše národů. Jeho semitofilství bylo příliš okaté a jeho humanita byla jen pokryteckým pláštěm pro zákeřné intriky jak proti osvobozovacímu boji Slovanstva, tak proti neklidnému duchu českému, který sebou vrtěl pod chloroformovou maskou, pevně naraženou na jeho obličej.

Realismus považoval národ za své dominium; tomu se nelze diviti, ale jest nutno si to uvědomovati. Měl svou ryze pruskou methodu ujařmovací, i svůj válečný plán, podobný plánu Vilémovu i plánu bolševickému. Národ měl býti zbaven své vůle a státi se jen výkonnou hmotou atheisticko-pacifistické světovlády několika agitátorů. Za to měl mu býti zaručen blahobyt civilisace a mír. Tedy něco právě takového, jako sliboval svému státu vládní systém pruský nebo reklama bolševická; bližší mu však byl vládní systém pruský. Realismus totiž má neomylné vedení a dbá svých autorit a vzorů, kdežto pro bolševismus jsou všecky osoby jen historickým haraburdím.

Situace ovšem nebyla taková, že by realism byl mohl své methody prováděti volně a svobodně. Třebas byl dosti konformní s vnitřní politikou Rakouska, která si přála udržeti „mír“ mezi svými národy, ať už mír jakýkoliv, nejotrokářštější a nejroztodivnější, přece jen se ocitl na štíru s vojensko-zahraničními aspiracemi dynastie a kliky, které narážely na pacifismus. Od pacifistického dogmatu realismus nikdy neustoupí, a proto se s Rakouskem rozešel v hněvu největším, totiž v hněvu příbuzenském, neboť nenávidějí-li se dva duchovní bratři, jest to nenávist zběsilá.

Realismus měl s Rakouskem velmi mnoho společných příbuzenských znaků, byl kompromisní směsicí všeho možného, tolerantní k své vlastní havěti, vědom svého výsostného poslání, byl doménou prostřednosti, balancoval mezi demagogií, zákulisní intrikou a vnější spravedlností, prodával, kupoval, zrazoval i naháněl; opatřoval si program a svou existenzberechtigung jak se dalo. Dav si na štít nejrevolučnější hesla, zbavil je jejich revolučnosti a přizpůsobil je své „vědecké“ methodě boje, kterou si sám vymyslil a upravil. Duch realismu jest eminentně pruský, mnohem pruštější, než duch amerických humanitářů.

Byl by pracoval nejraději cestou „legální“, cestou pokroku a vývoje; mládež mohl získati cestou „legální“, touto cestou mohl by získati všecko, i své protivníky, které by rozvrátil a převedl do svého tábora. Ale byly dvě věci, se kterými se po dobrém dohodnouti nemohl – totiž nacionalismus a katolictví. Nacionalismus byl by už konečně jakž takž rozleptal, neboť nebylo žádné autoritativní instituce na ochranu národa, ale byl tu katolicismus se svými dogmaty…

…Tady jeho leptadla nestačila. Tady bylo místo jen pro nepřátelství, neboť katolictví bylo překážkou, kterou nebylo možno ani obejíti, ani přemoci. Přímý útok se nehodil pacifistickým methodám realismu, proto se pokusil o podkop. A tento podkop je nejgrotesknější podívanou z naší historie. Realisté se spojují proti katolictví i s Indy, Číňany a Japonci, i s náboženstvím Mexikánů a Peruánců, se všemi sektami a filosofickými soustavami, které se navzájem zuřivě potírají, ale jichž lze jakkoliv použíti proti katolictví. Realismus sjednocuje lidská náboženství a filosofické systémy, tvoří jediný ovčinec, který čeká na svého jediného pastýře, nějakého boha pokroku. (podtrženo V. D.)

Nevíme, jaká je vůle dnešních realistů a co z jejich odkazů bude ještě vystavěno…Ale jest doba, kdy jedy dozrávají a dosahují své největší virulence, kdy se rozlévají ze svých ložisk a zaplavují organismus…

…Realismus, jsa povahy pruské, byrokratické, pedantské a žlučivé, nenáviděl vše, co nerostlo z jeho úhorů, i když mu to třebas neškodilo, i když se ho to netýkalo. Považoval se za samospasitelný a dosti dlouho praktikoval tuto svou vlastnost jen jako fakt bez titulu; neodvažoval se svou samospasitelnost prohlásit za absolutní zákon. Ale půda jeho byla neplodná, česká kultura nerostla z něho, nýbrž vedle něho.

Odtud pochází zášť českého realismu proti českému umění. Zášť, zvětšená ještě tím, že české umění jednak přesahovalo intelektuální rozhled realistů, jednak postavilo se přímo proti realismu. Realismus fedruje jen umění prostřední a podprostřední, pomáhá udržovat lid ve „svaté sprostnosti“, ovšem svého druhu a pro své účely, odsuzuje každé umění absolutní a vyřazuje je z mocenských složek národního života. Realista jest nucen automaticky nenáviděti každé opravdové umělecké dílo, ať vyšlo z kteréhokoliv tábora, a jest nucen hájiti každý sebe vulgárnější projev, pokud odvrací pozornost duševně pohodlných lidí od jakéhokoliv ideálu.

Realismus se tedy usazuje jako příživník s převahou u socialistů různých frakcí. Jest to z části již přiznání jeho úmyslů. Stane-li se starý byrokrat a autoritář „rudým“, je to znamení posledních věcí. On rudé dnes stejně nenávidí jako černé, poněvadž jsou jednak dogmatičtí, jednak fanatičtí, ale doufá, že u nich spíše provede rozklad. A hlavně k nim lne proto, že v nich vidí pomocníky proti národu a národnímu státu. Jest sice pacifistický, ale podle něho by nebyla škoda krve celého národa, jen kdyby zmizel nacionalismus, třebas i s národem a třebas i s lidmi. Dal by svou sankci všem možným kuplířům, agentům, kaiserovcům, royalistům, trustům a komunistům, kteří by český národ proměnili v páru. Neboť realismus miluje jen „lidstvo“ a nenávidí muže. (podtrženo V. D.).
A v tomto „lidstvu“ by dal všechny muže proměniti v roboty.

Realismus příliš dlouho dusil český život, jednak sám, jednak svými mesalliancemi. Český život se musil soustřeďovati k obraně a tím jeho vzrůst trpěl. Mohlo se stavěti jen jednou rukou (podtrženo V. D.). Tento úbytek jest trpce pociťován ve všech oborech duševní práce, i v životě katolickém. Stálá defensiva proti útokům tak zvaných moderních nepřátel příliš upjala pozornost k těmto nepřátelům a k jejich způsobu boje. Realismus vnucoval svůj způsob boje, neboť byl dlouhý čas ve výhodě; tento způsob boje byl duchamorný a byl-li vnucen i obráncům, přišla tato duchamornost a realistická prázdnota i do životního názoru. Zapomínalo se na kořeny věcí, na podstatu ideálu, podstatu života náboženského, na tradici, historii a účel budoucnosti. Realismus byl klíčem notovým na začátku věty a nebylo dosti síly, která by se zmocnila vedení boje a vnutila realistům taktiku svoji. A v tom právě vidíme hlavní škodlivost realismu, že svým duchem či spíše dechem pronikl až příliš daleko. V tom jest také jeho mrtvolná jedovatost.“

–

V posledním odstavci této analýzy naleznou katolíci tuto výzvu:

„Smyslem naší práce nesmí býti obrana, nýbrž útok a úplné zničení nepřátelských posic až do základů. Dnes už jest to boj nejen proti osobám, ale proti veškerému realismu, umírajícímu i mrtvému. Neboť doba kvapí, doba nečeká, jest už třeba, aby něco vyrostlo a uzrálo, než přijde zase jiná bouře, třebas prudčí a viditelnější než jaká se připravovala z potutelných výparů realismu. Status quo není naším ospravedlněním, naše cesta jest teprve na počátku.“

Znovu opakuji: Durych byl opravdu přesvědčen, že realismus hyne, nebo že už snad i zcela zahynul. Že už nyní účinkují toliko mrtvolné jedy, které ještě včas vyrobil do zásoby. Je to hezky řečeno a mně, jako někdejšímu neúspěšnému mikrobiologu se to i zdá být rozumným. Ale byl to všecko krutý Durychův omyl. Realismus nezhynul, ani se k smrti nehotovil. A co neotrávil do roku 1923, trávil další léta. Přestal si už říkat realismus a vymýšlel si nejpodivuhodnější jména. Jednou si dokonce začal říkat „lidová demokracie“.

I dnes má k smrti tuze a tuze daleko…

Dnes je to obluda bezejmenná. Nejmenuje-li se vůbec nijak, je nejnebezpečnější.

Kdyby byl býval Jaroslav Durych pověrčivý, pak by ani nikdy rekviem na český realismus nenapsal. Říká se: nepohřbívej, člověče, předčasně svého bližního, aby tě snad on sám dřív nepohřbil. Tuto výstrahu Durych znal, ale nebál se jí. Zřejmě však netušil, že tato slova platí zvláště o příšerách, která nepatří k Božím stvořením.

Schopnost fantastických metamorfóz a transformací českého realismu Durych sice tušil, ale výstižně ji definovat nedokázal. Tak dobrým prorokem nebyl. Tak, jako jsou nevyzpytatelné cesty Boží, jsou nevyzpytatelné cesty i té Osoby, která nechce být jmenována. – Tuto Osobu Durych v máji 1923 nepochybně podcenil.

Ať žije světový mír, Rudé právo, roč. IV., č. 109                 12. 5. 1923

Profesor Rádl, Lidové listy, roč. II. č. 111                            16. 5. 1923

Očista duší, Lumír, roč. LXV. č. 1                                        30. 11. 1938

O naší nynější filosofii, Lid. listy, roč. I., č. 239                    21. 10. 1922

Dušičková nénie o realismu, Lid. listy, roč. I., č. 247             1. 11. 1922

Dědictví realismu, Lidové listy, roč. II., č. 116                     24. 5. 1923

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.