Tag Archives: duše
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)
3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou
1. Diktatura relativismu a pornografie
Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost
Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.
Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.
Navedení k životu zbožnému XXIII.: Že jest třeba očistiti se od náklonnosti k věcem neužitečným a nebezpečným
Sv. František Saleský
Rozmanité hry a zábavy, divadla, plesy atd. nejsou věcí svou povahou špatné, nýbrž lhostejné, člověk pak může jich užívati dobře nebo špatně. Nicméně vždycky tyto věci jsou nebezpečné a ještě nebezpečnějšími jest příliš si v nich libovati. Pravím tedy, Filotheo, že ačkoliv jest dovoleno tančiti, oblékati se podle módy, choditi na slušné divadelní hry, účastniti se hostin atd., nicméně míti k takovým věcem náklonnost jest věc, která čelí proti zbožnosti, a věc velice škodlivá a nebezpečná. Není zlé účastniti se takových zábav, ale zlé jest milovati je. Škodí našemu srdci, když do něho zasíváme marné a silné náklonnosti, protože ony odnímají místo dobrým dojmům a překážejí naší duši, aby míza její nebyla obracována na náklonnosti dobré.
Navedení k životu zbožnému XXII.: Že je třeba očistiti se také od náklonnosti ke hříchům všedním
Sv. František Saleský
Tou měrou, kterou se víc a víc rozednívá, můžeme jasněji a jasněji rozeznávati v zrcadle skvrny a chyby svého obličeje; tak také touž měrou, kterou vniterné světlo Ducha svatého osvěcuje naše svědomí, spatřujeme zřetelněji a jasněji hříchy, náklonnosti a nedokonalosti své, které by nám překážely, že bychom nedospěli k pravé zbožnosti. A totéž světlo, které nám zjevuje naše chyby a skvrny, také v nás rozehřívá touhu, abychom se od nich očistili a osvobodili.
Ty tedy, milá Filotheo, shledáš, že mimo smrtelné hříchy a náklonnosti k nim, které snad jsi měla a od kterých jsi se očistila tím způsobem, který jsem ti v předešlých kapitolách naznačil, máš ve své duši ještě také rozmanité náchylnosti a náklonnosti ke hříchům všedním. Nepravím tedy, že najdeš ve své duši hříchy všední, nýbrž pravím, že tam najdeš náklonnosti a náchylnosti k nim; neboť jiná věc jest hřích a jiná věc jest náklonnost a náchylnost ke hříchu. Zde na světě nikdy nemůžeme být býti úplně prázdni hříchů všedních neb aspoň nemůžeme zůstávati jich dlouho prázdni; ale zajisté můžeme se zhostiti náchylnosti ke hříchům všedním. Jistě jiná věc jest, tu a tam v rozveselení zalhati, když jde o věc malé váhy, a jiná věc jest libovati si ve lhaní a býti ke lhaní náchylným.
Hřích opilosti a nadměrného pití
Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun;
kdo se v něm kochá, ten moudrý není.
(Přísloví 20,1)
Mezi křesťany se setkáváme s různými přístupy k alkoholu. Na jedné straně stojí zapřísáhlí abstinenti, na straně druhé skuteční milovníci alkoholu, kteří pijí opravdu často a hodně, prý „pro slávu Boží“. Je zřejmé, že oba tyto krajní extrémy vybočují z biblického diskursu, přičemž ten druhý překračuje hranice katolické morálky a stává se hříchem…
Přísný abstinentismus
Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít,
už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.
(Lukáš 1,15)
Přísný abstinentismus, který prohlašuje pití alkoholu za hříšné samo o sobě, nemůže ve světle Bible obstát. Už protože sám Ježíš Kristus pil víno (byť tehdy bylo podstatně méně alkoholické než to, co za víno označujeme dnes, takže zlískat se s ním bylo podstatně obtížnější), a pokud tedy nechceme tvrdit, že Ježíš hřešil, což by bylo opravdu hodně heretické tvrzení, je zřejmé, že pít alkohol hřích není. Koneckonců víno bylo tehdy běžným pitivem, rozhodně zdravějším než povětšinou více či méně kontaminovaná voda.
Tím ale nechci říci, že člověk nemá být abstinentem – je to jistě legitimní přístup a výše uvedený citát oznamující narození sv. Jana Křtitele prokazuje, že už Bible jej hodnotí docela pozitivně. A koneckonců takový vyléčený notorik nemá ani jinou možnost, než být abstinentem, nemá-li znovu upadnout do tenat své závislosti. Nicméně abstinentismus není postoj, který je možno vnucovat všem s tím, že je jediný správný. Pít alkohol se tedy zjevně „může“. Jenže…
Navedení k životu zbožnému: XV. Rozjímání 7.: O pekle
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.
2. Pokoř se před ním a pros, aby ti byl nápomocen.
3. Představ si jakési město, plné noční mrákoty, hořící, sírou a smolou odporně páchnoucí, plné obyvatelů, kteří nemohou odtamtud utéci.
Úvahy
1. Zavržení jsou v pekelné propasti jako v tomto nešťastném městě, které jsi si představila, a snášejí tam nevýslovné muky na všech smyslech a údech svých, protože jako zde užívali svých smyslů a údů k hřešení, tak budou na všech smyslech a údech zakoušeti trestů, které se sluší na hříchy.
Oči budou za své zlé a neupřímné pohledy snášeti vidění ďáblů a pekla, uši za to, že mívaly zalíbení v oplzlých řečech, nebudou slyšeti nic jiného než nářky, pláč a zoufalé křiky; a tak i ostatní smysly budou míti své tresty.
Navedení k životu zbožnému: X. Rozjímání 2.: O cíli, k němuž jsme stvořeni
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.
2. Pros ho za osvícení.
Úvahy
1. Bůh tě neposlal na tento svět proto, že by tě byl býval potřeboval, neboť jsi mu byla naprosto neužitečna; nýbrž proto tě sem poslal, aby na tobě osvědčil svou dobrotu, dávaje ti svou milost a chtěje ti jednou dáti svou slávu. Proto ti dal rozum, abys ho poznávala, paměť, abys na něj často vzpomínala, vůli, abys jej milovala, obrazotvornost, aby sis představovala jeho dobrodiní, oči, abys viděla divy jeho skutků, jazyk, abys ho chválila, a tak ti dal také jiné schopnosti, aby ses jimi obracela k němu.
2. Když jsi tedy byla k takovému cíli a účelu stvořena a na svět postavena, musíš se vystříhati a zdržovati všech skutků, které se tomu účelu příčí, vším pak tím, co k němu nevede, máš pohrdati jako zbytečným a marným.
3. Uvažuj, jak nešťastní jsou lidé, kteří nemyslí na tyto věci, nýbrž žijí, jako by byli přesvědčeni, že nejsou stvořeni pro nic jiného, než aby stavěli domy, sázeli stromy, hromadili peníze a bavili se.
Navedení k životu zbožnému: V. Že jest potřebí započíti očišťováním své duše
Sv. František Saleský
„Kvítí ukázalo se v zemi naší,“ dí božský ženich, „čas řezání (vinic) přišel.“ (Píseň Šal. 2, 12.) Co jiného jsou květy srdce našeho, Filotheo, nežli dobré žádosti? Jakmile tedy se ukáží, třeba vzíti do ruky nůž a uřezávati s našeho svědomí všecky skutky mrtvé a zbytečné. Dívka cizího národa, kterou Izraelita chtěl pojmouti za ženu, byla povinna svléci roucho, v kterém byla jata, ořezati si nehty a ostříhati si vlasy. (5 Mojž. 21, 13.) Tak duše, která zatoužila po cti, býti nevěstou Syna božího, musí se sebe svléci starého člověka a obléci nového (Kolos. 3, 9), zanechávajíc hříchu, potom ořezati a ostříhati cokoliv ji odvrací a odvádí od milování Boha.
Chceme-li se uzdraviti, nejprve se musíme vyčistiti od veškerých škodlivých šťáv. Svatý Pavel v jediném okamžiku došel dokonalého očištění, jako ho také došla sv. Kateřina Janovská, sv. Máří Magdalena, sv. Pelagie a někteří jiní svatí; ale takové očištění jest v oboru milosti tak zázračné a neobyčejné, jako zmrtvýchvstání v oboru přirozenosti, a my ho nesmíme očekávati. Obyčejné očištění a uzdravení, ať tělesné, ať duchovní, děje se ponenáhlu, krok za krokem, s obtížemi a potřebujíc času.
Duše lidská je nesmrtelná!
PhDr. Radomír Malý
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.
Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)
Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád
Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).
Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).
Podobně sv. Tomáš v STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.
Promluva o nečistotě
Sv. Jan Maria Vianney
Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.
Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý?
