Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)

3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou

1. Diktatura relativismu a pornografie

Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost

Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.

Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství. (Pokračování textu…)

Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3) Read More

Navedení k životu zbožnému XXIII.: Že jest třeba očistiti se od náklonnosti k věcem neužitečným a nebezpečným

Sv. František Saleský

Rozmanité hry a zábavy, divadla, plesy atd. nejsou věcí svou povahou špatné, nýbrž lhostejné, člověk pak může jich užívati dobře nebo špatně. Nicméně vždycky tyto věci jsou nebezpečné a ještě nebezpečnějšími jest příliš si v nich libovati. Pravím tedy,  Filotheo, že ačkoliv jest dovoleno tančiti, oblékati se podle módy, choditi na slušné divadelní hry, účastniti se hostin atd., nicméně míti k takovým věcem náklonnost jest věc, která čelí proti zbožnosti, a věc velice škodlivá a nebezpečná. Není zlé účastniti se takových zábav, ale zlé jest milovati je. Škodí našemu srdci, když do něho zasíváme marné a silné náklonnosti, protože ony odnímají místo dobrým dojmům a překážejí naší duši, aby míza její nebyla obracována na náklonnosti dobré.
(Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému XXIII.: Že jest třeba očistiti se od náklonnosti k věcem neužitečným a nebezpečným Read More

Navedení k životu zbožnému XXII.: Že je třeba očistiti se také od náklonnosti ke hříchům všedním

Sv. František Saleský

Tou měrou, kterou se víc a víc rozednívá, můžeme jasněji a jasněji rozeznávati v zrcadle skvrny a chyby svého obličeje; tak také touž měrou, kterou vniterné světlo Ducha svatého osvěcuje naše svědomí, spatřujeme zřetelněji a jasněji hříchy, náklonnosti a nedokonalosti své, které by nám překážely, že bychom nedospěli k pravé zbožnosti. A totéž světlo, které nám zjevuje naše chyby a skvrny, také v nás rozehřívá touhu, abychom se od nich očistili a osvobodili.

Ty tedy, milá Filotheo, shledáš, že mimo smrtelné hříchy a náklonnosti k nim, které snad jsi měla a od kterých jsi se očistila tím způsobem, který jsem ti v předešlých kapitolách naznačil, máš ve své duši ještě také rozmanité náchylnosti a náklonnosti ke hříchům všedním. Nepravím tedy, že najdeš ve své duši hříchy všední, nýbrž pravím, že tam najdeš náklonnosti a náchylnosti k nim; neboť jiná věc jest hřích a jiná věc jest náklonnost a náchylnost ke hříchu. Zde na světě nikdy nemůžeme být býti úplně prázdni hříchů všedních neb aspoň nemůžeme zůstávati jich dlouho prázdni; ale zajisté můžeme se zhostiti náchylnosti ke hříchům všedním. Jistě jiná věc jest, tu a tam v rozveselení zalhati, když jde o věc malé váhy, a jiná věc jest libovati si ve lhaní a býti ke lhaní náchylným.
(Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému XXII.: Že je třeba očistiti se také od náklonnosti ke hříchům všedním Read More

Hřích opilosti a nadměrného pití

Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun;

kdo se v něm kochá, ten moudrý není.

(Přísloví 20,1)

Mezi křesťany se setkáváme s různými přístupy k alkoholu. Na jedné straně stojí zapřísáhlí abstinenti, na straně druhé skuteční milovníci alkoholu, kteří pijí opravdu často a hodně, prý „pro slávu Boží“. Je zřejmé, že oba tyto krajní extrémy vybočují z biblického diskursu, přičemž ten druhý překračuje hranice katolické morálky a stává se hříchem…

Přísný abstinentismus

Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít,

už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.

(Lukáš 1,15)

Přísný abstinentismus, který prohlašuje pití alkoholu za hříšné samo o sobě, nemůže ve světle Bible obstát. Už protože sám Ježíš Kristus pil víno (byť tehdy bylo podstatně méně alkoholické než to, co za víno označujeme dnes, takže zlískat se s ním bylo podstatně obtížnější), a pokud tedy nechceme tvrdit, že Ježíš hřešil, což by bylo opravdu hodně heretické tvrzení, je zřejmé, že pít alkohol hřích není. Koneckonců víno bylo tehdy běžným pitivem, rozhodně zdravějším než povětšinou více či méně kontaminovaná voda.

Tím ale nechci říci, že člověk nemá být abstinentem – je to jistě legitimní přístup a výše uvedený citát oznamující narození sv. Jana Křtitele prokazuje, že už Bible jej hodnotí docela pozitivně. A koneckonců takový vyléčený notorik nemá ani jinou možnost, než být abstinentem, nemá-li znovu upadnout do tenat své závislosti. Nicméně abstinentismus není postoj, který je možno vnucovat všem s tím, že je jediný správný. Pít alkohol se tedy zjevně „může“. Jenže… (Pokračování textu…)

Hřích opilosti a nadměrného pití Read More

Navedení k životu zbožnému: XV. Rozjímání 7.: O pekle

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Pokoř se před ním a pros, aby ti byl nápomocen.

3. Představ si jakési město, plné noční mrákoty, hořící, sírou a smolou odporně páchnoucí, plné obyvatelů, kteří nemohou odtamtud utéci.

Úvahy

1. Zavržení jsou v pekelné propasti jako v tomto nešťastném městě, které jsi si představila, a snášejí tam nevýslovné muky na všech smyslech a údech svých, protože jako zde užívali svých smyslů a údů k hřešení, tak budou na všech smyslech a údech zakoušeti trestů, které se sluší na hříchy.

Oči budou za své zlé a neupřímné pohledy snášeti vidění ďáblů a pekla, uši za to, že mívaly zalíbení v oplzlých řečech, nebudou slyšeti nic jiného než nářky, pláč a zoufalé křiky; a tak i ostatní smysly budou míti své tresty.
(Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému: XV. Rozjímání 7.: O pekle Read More

Navedení k životu zbožnému: X. Rozjímání 2.: O cíli, k němuž jsme stvořeni

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Pros ho za osvícení.

Úvahy

1. Bůh tě neposlal na tento svět proto, že by tě byl býval potřeboval, neboť jsi mu byla naprosto neužitečna; nýbrž proto tě sem poslal, aby na tobě osvědčil svou dobrotu, dávaje ti svou milost a chtěje ti jednou dáti svou slávu. Proto ti dal rozum, abys ho poznávala, paměť, abys na něj často vzpomínala, vůli, abys jej milovala, obrazotvornost, aby sis představovala jeho dobrodiní, oči, abys viděla divy jeho skutků, jazyk, abys ho chválila, a tak ti dal také jiné schopnosti, aby ses jimi obracela k němu.

2. Když jsi tedy byla k takovému cíli a účelu stvořena a na svět postavena, musíš se vystříhati a zdržovati všech skutků, které se tomu účelu příčí, vším pak tím, co k němu nevede, máš pohrdati jako zbytečným a marným.

3. Uvažuj, jak nešťastní jsou lidé, kteří nemyslí na tyto věci, nýbrž žijí, jako by byli přesvědčeni, že nejsou stvořeni pro nic jiného, než aby stavěli domy, sázeli stromy, hromadili peníze a bavili se. (Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému: X. Rozjímání 2.: O cíli, k němuž jsme stvořeni Read More

Navedení k životu zbožnému: V. Že jest potřebí započíti očišťováním své duše

Sv. František Saleský

„Kvítí ukázalo se v zemi naší,“ dí božský ženich, „čas řezání (vinic) přišel.“ (Píseň Šal. 2, 12.) Co jiného jsou květy srdce našeho, Filotheo, nežli dobré žádosti? Jakmile tedy se ukáží, třeba vzíti do ruky nůž a uřezávati s našeho svědomí všecky skutky mrtvé a  zbytečné. Dívka cizího národa, kterou Izraelita chtěl pojmouti za ženu, byla povinna svléci roucho, v kterém byla jata, ořezati si nehty a ostříhati si vlasy. (5 Mojž. 21, 13.) Tak duše, která zatoužila po cti, býti nevěstou Syna božího, musí se sebe svléci starého člověka a obléci nového (Kolos. 3, 9), zanechávajíc hříchu, potom ořezati a ostříhati cokoliv ji odvrací a odvádí od milování Boha.

Chceme-li se uzdraviti, nejprve se musíme vyčistiti od veškerých škodlivých šťáv. Svatý Pavel v jediném okamžiku došel dokonalého očištění, jako ho také došla sv. Kateřina Janovská, sv. Máří Magdalena, sv. Pelagie a někteří jiní svatí; ale takové očištění jest v oboru milosti tak zázračné a neobyčejné, jako zmrtvýchvstání v oboru přirozenosti, a my ho nesmíme očekávati. Obyčejné očištění a uzdravení, ať tělesné, ať duchovní, děje se ponenáhlu, krok za krokem, s obtížemi a potřebujíc času. (Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému: V. Že jest potřebí započíti očišťováním své duše Read More

Duše lidská je nesmrtelná!

PhDr. Radomír Malý

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život. (Pokračování textu…)

Duše lidská je nesmrtelná! Read More

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“. (Pokračování textu…)

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2) Read More

Promluva o nečistotě

Sv. Jan Maria Vianney

Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.

Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý? (Pokračování textu…)

Promluva o nečistotě Read More

Další promluva o hříchu

Sv. Jan Maria Vianney

Ten, kdo žije v hříchu jedná jako zvíře. Zvíře, které nemá rozum, zná pouze své tělesné žádosti. Člověk, který se stává podobným zvířeti, vzdává se užívání svého rozumu a nechává se vést touhami své mrtvoly, to je těla. Nezná nic lepšího než dobře jíst, dobře pít a požívat všech prázdnot světa, které zanikají jako vítr. Jak moc jsou takoví ubožáci politováníhodní, když se ženou za tímto větrem a lapají po něm. Nic nezískají a dávají za to vše. Dávají v šanc svou věčnost za prachbídný kouř světa.

Jak je smutné, milé děti, když je duše ve stavu hříchu. Může v tomto stavu zemřít a můžeme si být jisti, že nemá nic záslužného před Bohem. Proto je také ďábel tolik spokojen, jestliže duše žije ve stavu hříchu a setrvává v něm. Vidí totiž, že pracuje pro něj a že po smrti bude jeho jistým majetkem. Když je duše ve stavu hříchu, je celá prašivá, totálně shnilá, pohled na ni je nesnesitelně ošklivý. Je nejvýš politováníhodná. Když si uvědomí, že dobrý Bůh se na ni dívá, mělo by to přispět k tomu, aby se nad sebou zamyslela. Jakou má člověk radost ve hříchu? Jen řekněte, jakou? Ach, docela žádnou. Mívá hrozné sny, které posílá ďábel, padá z propasti do propasti. Ach, konejte tedy vše, co je možné, milé děti, abyste opět dosáhly toho, že se budete líbit Bohu. S velkou vroucností přistupte ke svaté zpovědi. Ano, učiňte to a uvědomte si, že pak budete moci spát pokojně jako anděl. Člověk pociťuje nevypověditelnou radost, když se v noci probudí a může se modlit k Bohu. Má na rtech jen díkůvzdání, vznáší se k nebi tak lehce, jako se orel ve vzduchu vznáší k obloze. (Pokračování textu…)

Další promluva o hříchu Read More

Promluva o přednostech čisté duše

Sv. Jan Maria Vianney

Nic není tak krásného jako čistá duše. Kdybychom tomu správně porozuměli, nebylo by možné, abychom o čistotu duše přišli. Čistá duše je oproštěna od vazby na hmotu, od věcí pozemských a sama od sebe. Právě proto svatí zacházeli se svým tělem tak přísně, právě proto mu odpírali i věci potřebné, nedovolovali mu ani o pět minut později vstát, zahřát se, něco snít. Hleďte tedy: To, co ztratí tělo, dostane duše, to, co ztratí duše, dostane tělo.

Čistota přichází z nebe. Musíme o ni Boha prosit. Pokud o ni prosíme, tak ji dostaneme. Máme dělat vše, co je v našich možnostech, abychom ji neztratili. Své srdce musíme uzavřít před pýchou, smyslností a všemi ostatními vášněmi jako se zavírají dveře a okna, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř. (Pokračování textu…)

Promluva o přednostech čisté duše Read More

Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII)

Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.

Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“„Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).

Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.

Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová. (Pokračování textu…)

Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII) Read More

O smrtelném hříchu

Sv. Jan Maria Vianney

Běda nám, že jsme zhřešili.

Prorok Jeremiáš, přesvědčený o tom, že hřích lidu zatěžuje i jeho samého, volá s hořkým pláčem: „Kvůli našim hříchům jsme ztratili to krásné štěstí a radost, jakou mělo naše srdce; veselé změnilo se ve smutné a z naší hlavy spadla koruna. Běda nám, že jsme zhřešili.“ Zamysleme se nad slovy proroka, který popisuje strašné zničení, jaké způsobuje duši hřích. Sám od sebe bych neměl odvahu vyprávět vám, ať už o zlu hříchu nebo o neštěstích, které hřích svolává na člověka. Hřích se nepodařilo vyhubit ani zbožným králům tvrdými zákony a napomínáním; nezničili ho ani silou Božího slova proroci Starého zákona, nepodařilo se ho zdolat apoštolům, i když byli posilováni Boží milostí a plni síly, kterou jim udělil Duch svatý; neudusili ho vyznavači prolitím své krve, ani mučedníci. Dokonce sám Ježíš Kristus – i když je pravým Bohem – skrze své bolestné utrpení a krutou smrt nezničil hřích úplně.

Ó prokletý smrtelný hříchu, jak málo tě lidé znají a jak často ti podlehnou! Působíš strašné následky naší svaté víře, jsi katem duší, pramenem potupy, ohyzdností v očích nebe a zpustošením pro zemi. Prokletý hříchu, jsi příčinou našich dočasných i věčných neštěstí, nelítostným trýznitelem samotného Ježíše Krista! Můj Bože, kdybychom tak věděli, co je to hřích, dopouštěli bychom se ho s takovou lehkostí? Mohli bychom si spokojeně žít po spáchání hříchu?! Jak jsme slabí! Zastavme se tedy nad zlem, které  obsahuje hřích, nad neštěstími, které z něho vycházejí a nad zaslepeností těch, kteří hříchy páchají. (Pokračování textu…)

O smrtelném hříchu Read More

Poznání – postižení – umění. I.2 Princip poznání

Principem poznání, ale i života je duše, která plní roli substanciální formy živých organismů.[1] Z toho je patrné, že duše má různé funkce na různých úrovních skutečnosti. Primárně jako substanciální forma určuje první materii do podoby konkrétního živého jsoucna daného druhu.

Petr Brueghel Starší, Mrzáci, 1568
Petr Brueghel Starší, Mrzáci, 1568

(Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. I.2 Princip poznání Read More

Subsistující forma? Proč ne? (2. část)

Závažná námitka proti pojetí duše jako substanciální formy a zároveň svébytného jsoucna pochází od čelního představitele české aristotelské filosofie – Jiřího Fuchse.[1] Podle Fuchse nemůže být duše principem a zároveň jsoucnem, Fuchs odmítá, že by princip jsoucna (v tomto případě forma), mohl být zároveň něčím, co samostatně je, tedy svébytným (subsistujícím) jsoucnem. (Pokračování textu…)

Subsistující forma? Proč ne? (2. část) Read More

Subsistující forma? Proč ne? (1. část)

Cílem série článků je znovu kriticky zhodnotit odmítnutí tradičního aristotelského pojetí lidské duše jako svébytné (subsistující) substanciální formy, které ve své knize Filosofie, 5. Problém duše učinil český filosof Jiří Fuchs. K tomu budeme užívat především textu Článku 11 zmíněné publikace, který se nachází na straně 98 – 116. S prvním problémem se setkáváme překvapivě velmi záhy. Hned na straně 98 Fuchs přestavuje aristotelké učení o látce a formě a činí tak velmi nepřesně. (Pokračování textu…)

Subsistující forma? Proč ne? (1. část) Read More

Katolická cesta J. Durycha X – Idea svatovojtěšská

„Idea svatovojtěšská“ je obsáhlá stať, která náleží k prvním Durychovým příspěvkům do Lidových listů.

Jistě by stálo za to rozepsat se na tomto místě o vzniku tohoto pražského katolického deníku, o jeho pohnuté historii a zajisté i o jeho smutném konci, který před několika lety poškodil české katolíky na velmi citlivém místě. Dnes už víme, že to byl zdařilý cílený útok proti katolíkům, součást polistopadového „kulturního boje“. To už se však netýká Jaroslava Durycha a já si nemohu dovolit ještě více rozšiřovat objem této knihy. (Pokračování textu…)

Katolická cesta J. Durycha X – Idea svatovojtěšská Read More