Autorka tohoto článku je odsouzená kriminálnice. Na „dráhu zločinu“ mě v roce 1978 nalákal někdo, kdo byl sám kdysi obviněn z federálního trestného činu zločinného spolčení. Soudci mě nazvali „nebezpečnou osobou, před níž je třeba společnost chránit“, „recidivistkou“ a newyorský nejvyšší státní zástupce nejnověji dokonce „teroristkou“. Za své „zločiny“ jsem byla ve vězení.
Naposledy jsem dostala trest odnětí svobody na 45 dnů v Oaklandské okresní věznici v Pontiaku v Michiganu, z něhož jsem si odseděla třicet čtyři dnů. Dne 31. března jsem byla zařazena do bloku F1. První, co jsem chtěla udělat, stejně jako většina spoluvězenkyň, bylo navázat kontakt s vnějším světem. Proto jsem se posadila na židli ve frontě čekajících na možnost si zavolat z jednoho ze čtyř telefonů, které mají šedesát čtyři vězeňkyně k dispozici.
„Nováčci“ obvykle přitahují pozornost, a já jsem nebyla žádnou výjimkou – až na to, jakému zkoumání jsem byla podrobena. Přistoupila ke mně mohutná černá spoluvězeňkyně ještě se dvěma dalšími a řekla: „Nevypadáš na někoho, kdo se dostává do malérů. Za co jsi tu?“ Nebyla jsem ve vězení ještě ani hodinu a spoluvězeňkyně už chtěly vědět, jak to, že sdílím jejich osud. Trochu jsem se bála, jak se ke mně budou chovat, až se dozvědí můj „zločin“, nicméně jsem jim to řekla. „No, zatkli mě, když jsem se pokoušela v zařízení, kde se dělají potraty, mluvit se ženami o potratu a říkat jim, že jejich nenarozené děti jsou také lidé. Když přišla policie, řekla jsem, že nemůžu odejít, protože v sázce jsou lidské životy.“ „Cože! Děláš si srandu?“ zněla reakce spoluvězeňkyně, která se ptala. Mezitím mě obklopila skupinka dalších žen – všechny s podobnou reakcí. „A za to jsi tady? Proč je to zločin?“ Nebo: „To je směšné!“ Jedna spoluvězeňkyně se zeptala: „A kolik jsi za to dostala?“ Odpověděla jsem: „Pětačtyřicet dnů.“ „Ty jo!“ řekla další. „To jsi dostala víc než já, a já jsem tu za … no, to je jedno!“ (Pokračování textu…)
Pobyt ve vězení jako trvalé svědectví o posvátnosti života Read More
