Matka je velmi důležitá osoba v životě každého z nás. Pán Bůh byl tak dobrotivý a plný pochopení pro naši slabost a bázlivost v tomto světě, že nám zanechal tu svoji, která bude vždycky přítomna a naslouchající, s otevřenou náručí pro všechny, kteří se utíkají pod Její ochranu. Jako jsou malé děti důvěřivé a zcela závislé na svých pozemských matkách, buďme i my plni důvěry v Matku nebeskou. Básně napsal Bohuslav Reynek a Nea Marie Brkičová. (Pokračování textu…)
To, co se v křesťanství označuje jako nepřátelství se světem, je mnohdy mylně chápáno jako zbabělý únik nebo neschopnost konfrontovat se se životem v odvaze a síle dospělého člověka. Je nutné nejdřív poznat, vůči čemu se ohrazujeme a co odmítáme, ale také dobře vědět, co si volíme jako druhou cestu, tu správnou. Kdo ví, kvůli Komu opouští svět, nikdy tuto volbu nečiní z lidské nezralosti, ale z lásky. Opustit některé viditelné pomíjivé věci může znamenat nahlédnout království Boží, viditelné očima duše, už na zemi. A tento krok je vždy krokem odvahy a zralosti. Básně napsali Rio Presiner (13. listopadu 1925 Mukačevo, Československo – 20. října 2007 Indianola Pensylvánie) a Jan Vladislav (15. ledna 1923 Hlohovec, nyní Slovensko – 3. března 2009, Praha) a pocházejí ze sbírek Odstup a Hořící člověk.
Lidé si ve chvílích bezradnosti a životní prázdnoty vypomáhají mnoha slovy a širokými výklady o sobě a světu. Někdy totiž obsáhlé řeči a zdánlivě hluboké myšlenky slouží jen k uspokojení ctižádosti a touhy působit dobře na druhé lidi, případně k přehlušení vědomí vlastní marnosti. Dokonce i tehdy, jsou-li námětem hovoru duchovní věci. Jan Zahradníček si v básních ze sbírek Návrat a Rouška Veroničina dobře uvědomuje, že hovoru není třeba tolik jako naslouchání. Autorkou fotografie je Marika Pečená. (Pokračování textu…)
Ke slovům Jakuba Demla, pocházejícím ze souboru Tanec smrti a Solitudo, dodáváme toliko:
*
*
Raduj se, Královno nebeská, aleluja, protože splnil Pán slova svá, aleluja: z mrtvých vstal, Matko, Ježíš tvůj, aleluja: u něho za nás oroduj, aleluja. Maria, aleluja…
Postní doba je skutečně dobrou příležitosti k rozjímání, kým je pro nás Pán Ježíš Kristus. Jakou roli hraje v našem životě? Jakým způsobem se naše přináležitost k Němu projevuje? Nejdojemnější scénou a nejvíce usvědčujícím okamžikem pro nás je Jeho osamělé bdění v Getsemanské zahradě. Okamžik bdění s Kristem není pro nás nadobro ztracen – ještě stále si můžeme vybrat, zda Ho necháme třást se a potit úzkostí samotného, nebo přidáme trochu ze svého času a zálib pro setrvávání jenom v Jeho společnosti. Básně napsala Nea Marie Brkičová a Bohuslav Reynek. (Pokračování textu…)
Kde je Bůh, tam je krása. Není třeba se obávat nedostatku příjemných a lákavých výjevů, když se rozhodneme přijmout cestu Páně i s její nepohodlnou stránkou – holým a suchým dřevem kříže, které někdy umí zatlačit tam, kde bychom to chtěli snášet nejméně ochotně. Za vším tím umučeným, ztrápeným a pro naše hříchy ukřižovaným na nás hledí navždy věrná a nadevše krásná Božská Tvář.
U JIZERY
Jaroslavu Durychovi
Jak krásný je ten kopuletý křemenový val
proti ledům! Také řeka pod ním jako já
jej starodávně obdivuje,
je všechna od sebe, a když neví,
jak a k čemu jej přirovnat: zrcadlí jej prostě.
Srovnán s těmito balvany, nezhanobenými člověkem,
krutý byl osud náhrobních kamenů a oltářních desk…
Dnes ovšem lámou kámen jenom na žaláře…
KRÁSA BEZ RADOSTI
Naše smrtelnost je ustavičná. Není chvíle,
která by nám vyvrátila,
že jsme stále v pokušení a že mu stále podléháme,
takže i krása je nesmyslná,
protože je to krása bez radosti…
Jsme zlí… Byli bychom tak zlí
kdybychom byli bez svědků?
*
Zdroj: HOLAN, Vladimír. Les bez stromů. BBART: Praha, 2002. ISBN 80-7257-735-2.
Pochybnosti proti víře se řadí mezi různé překážky, které se člověku staví do cesty v modlitbě a jeho duchovním životě vůbec. Mohou to být pokušení ďábelského původu, která Pán Bůh na lidi dopouští, aby vyzkoušel jejich věrnost a statečnost odolávat takovým léčkám. Ďábel je velmi rafinovaný nepřítel Boží, ale také náš. Jeho klamy dokážou vyvolat sugesci, která je zcela vzdálena realitě a také velmi zbožná duše může na sobě pocítit tyto výtvory otce veškeré lži a podvodu. (Pokračování textu…)
Dnes se v Praze odehraje Pochod pro život, takže by se hodil nějaký mimořádný příspěvek na pro-life téma. Nuže, zde je rozhovor s gynekoložkou MUDr. Xenií Preiningerovou, která provozuje v Jaroměřicích nad Rokytnou katolickou gynekologickou ordinaci a je nepostradatelnou odbornou poradkyní Hnutí Pro život ČR.
Místa nenápadná, skromná a vzdálená od hluku lidí a všelijakého světského provozu mívají mnohdy neobyčejný půvab. Na osamělém hřbitově nebo v opuštěném domě můžeme najít útěchu a slyšet Boží oslovení, které by jinde přes různé překážky a přehlušování nemuselo dospět k našim uším. Básně napsal Rainer Maria Rilke (4. prosince 1875, Praha – 29. prosinec 1926, sanatorium Valmont u Montreux ve Švýcarsku). (Pokračování textu…)
Postní doba nás vede k rozjímání, v koho a v co vkládáme svou naději, čemu nebo komu věříme, komu bychom rádi věřili, ale dáváme přednost světu a jeho lákadlům, protože nás uspokojí rychle a povrchně. Je neštěstí nechat se ovlivnit lidmi, kteří prohlašují svá přání za Boží vůli a matou služebníky Páně tím, že je odvádějí od Otce. Jediným lékem na zatemněnou mysl a neschopnost rozlišovat je neochvějná důvěra a láska k jedinému bezpečnému přístavu – Pánu Ježíši Kristu. Básně napsala Nea Marie Brkičová. (Pokračování textu…)
Je ubohé žít bez vědomí, že člověk jako stvoření Nejvyššího má nárok na obrovské štěstí. To štěstí spočívá právě ve skutečnosti, že náleží Otci, který má pro něj připravené nevídané poklady v nebi. Ohromuje lhostejnost některých lidí, kteří nejsou ochotni nic vytrpět pro vnitřní očištění. Otec a Král totiž nemůže přivést do své slávy duši, která opovrhla svou krásou a dobrovolně se zašpinila nepřátelstvím s Dobrem. Postní doba volá všechny ubohé duše k očistě, zkrášlení a důstojnosti, abychom při pomyšlení na smrt mohli zpívat stejně pokojně jako George Herbert a Jakub Deml. (Pokračování textu…)
Někdy bývá bolestné zjištění, že naše vnitřní touhy nejsou uskutečnitelné, aniž by se jejich realizace dotkla přání milujícího Boha. Velmi dobře rozumem poznáváme, že bychom se jich měli vzdát, protože bychom kvůli nim obětovali mnohem vyšší dobro a pravdu. Jelikož Bůh dává sílu zvítězit nad následky dědičného hříchu, které naši vůli táhnou k věcem, jež neprospívají, uchýlení se do samoty a rozjímání nakonec nabídne úžasnou náhradu za všechny obětované marné věci tohoto světa. Básně napsali Jan Zahradníček a Nea Marie Brkičová. (Pokračování textu…)
Ve stručném shrnutí se pokusím představit svou zkušenost s víkendovou sérií přednášek pořádanou jihočeskými MKD a HPŽ ČR, věnovanou pro-life problematice a představení české pro-life scény.
Součástí duchovního života všech je období, kdy prožíváme osamělost, vyprahlost a absolutní vnitřní prázdnotu. Nezřídka je tento stav dokonce pozitivním ukazatelem toho, že se na své cestě někam posouváme, že nám dobrý Pán Bůh dává přejít z dětské kašičky na hutnou stravu a místo mylné domněnky, že nás „opustil“, se nám naopak přiblížil velmi intenzivně a dává nám možnost zcela se osvobodit od lpění na příjemných zážitcích a duchovních sladkostech. Ubohý a vratký je takový vztah k Bohu, který funguje jen tehdy, cítíme-li se pohodlně. Básně napsali Jakub Deml a svatý Jan od Kříže (Pokračování textu…)
Obdržet dar víry, objevit cestu ke spasitelné Církvi, přijmout Trojjediného Boha za Pána a ochránce vlastního života je krásná a nejdůležitější věc v životě člověka, který dosud žil v temnotě nevíry, nejistoty a útrpného hledání. Takový člověk mnohdy z velké vděčnosti a radosti, kterou prožívá, pociťuje potřebu vzdělávat se více a více, pořizovat si knihy, které o Bohu hovoří a setkávat se s lidmi, kteří s konvertitou sdílejí velký úžas z nalezeného pokladu. V tomto okamžiku ovšem muže nastat velký problém, jenž ovlivní následný vývoj věřícího. (Pokračování textu…)
Jakub Deml (První světla) a Jan Zahradníček (Pozdravení slunci) ve svých básních vyjadřují svrchovanou úctu a obdiv vůči nejslabším a závislým na naší lásce a péči, kteří bez ohledu na svou tělesnou nepatrnost mají stejnou cenu jako kdokoli z nás „silných“ a jejichž utiskování a vražda v jakémkoli stádiu života není o nic menším zločinem, než vražda nebo utiskování dospělých a samostatných.
V básnické próze Elegie Jana Čepa (31. prosince 1902 Myslechovice u Litovle – 25. ledna 1974 Paříž) ze souboru Zeměžluč a v básni Ney Marie Brkičové se setkáváme s neútěšným dopadem pomíjivosti věcí a rychlého úprku času na tomto světě, který nás ponouká, abychom svou naději vložili do rukou Věčného. (Pokračování textu…)
Zvláštní, velmi poetickou cestou člověka za jeho Stvořitelem, je poustevnický život. Tvrdým prokopáváním se skalami vlastní přirozenosti, pohodlí a návyků, dochází svatý poustevník Antonín, jehož památku si dnes připomínáme, k úžasnému prameni síly, která mu pomáhá, aby pro objevený poklad učinil vše, čeho si Dárce žádá. Za clonou vyprahlosti se skrývá bezedný zdroj jasu a pokoje. Básně napsala Nea Marie Brkičová. (Pokračování textu…)
LHOSTEJNOST: Ano a Ne jsou před námi. Mnoho lidí, kteří nic nevědí, vytýká pravdě, že jest nesnášenliva.
Řekli byste, slyšíce tyto lidi, že pravda a blud jsou dvě bytosti, které mohou spolu jednati jako sobě rovné; dvě královny, obě zákonné, mající žíti v pokoji každá ve svém království; dvě božstva, dělící se o svět, aniž má jedno z nich právo vyrvati druhému jeho panství. Odtud lhostejnost, která jest triumfem satanovým! Nenávist se mu líbí, ale nestačí mu: on potřebuje lhostejnosti. (Pokračování textu…)
Na kolenou se dovídáme nejvíce tajemství. V pokoře získáváme poklady, moudrost a sílu. Naším ponížením před Stvořitelem roste naše povýšení nad ubohost a marnost křečovité honby za všelijakými pomíjivými odlesky štěstí. Jsme nesmírně vděční Pánu, že nám posílá své kněze, kteří ukazují životem, nač je skutečně zapotřebí se soustředit v pozemském putování. Kéž je více takových (a nejen kněží), kteří slovy Vladimíra Holana „vycídí zbroj archanděla Michaela“ vlastním svatým životem. (Pokračování textu…)