V básnické próze Elegie Jana Čepa (31. prosince 1902 Myslechovice u Litovle – 25. ledna 1974 Paříž) ze souboru Zeměžluč a v básni Ney Marie Brkičové se setkáváme s neútěšným dopadem pomíjivosti věcí a rychlého úprku času na tomto světě,  který nás ponouká, abychom svou naději vložili do rukou Věčného.

ELEGIE

Chaloupka u země, křivá, za chaloupkou potok; dětský ráj, domov maminčin, kde na vrbách vedle vody rostou píšťalky. Čas tu vlídně bublal vlnkami na potoce, a na starém pařezu pod jabloní mazlil se stařeček s vnoučátky a rozvíjel ve stínu idylu válčení v roce šestašedesátém. A stařenka, vonějící trávou včera požatou, vypravovala baladu o sebevrahu, jenž, bodnuv se v síni pro nevěrnou milou, tančil před muzikanty a výskal, až mu krev stříkala z holínek, a byl pochován pod dubem na hranicích tří katastrů. Matka, umučená na šesti hřebech týdne, bývala tu smutná za nedělních odpolední jako svatá za obrázkem. Vánek vál po tvářích jako dech Boží a Smrt chodila pod okny v bílých střevíčkách a s bílými rukavičkami na rukou; paní přísná shovívala těmto spravedlivým, vědouc, že poslušně půjdou, kdykoli zaťuká: „Je čas!“ Svět byl modrý v dálce, pěšinka pod lipami nakukovala přes vrátka jako stydlivá dívčina. Hle ráj… Bylo – nebylo? Chaloupko z pohádky, jaký hřích jsem spáchal, že mě Bůh ranil slepotou? Není jí, země je pustá. Potok bublá uprostřed holých břehů a zrcadlí ve vlnách rozorané nebe nového času. Lipová alej je vykácena a kříž je obnažen, muka ukřižování se obnovují… Jednoho dne mne stařeček nepoznal. Ležel na lůžku a jeho otevřené oči neviděly. „Tuto košili mu dám do hrobu,“ řekla stařenka s pláčem. Odešel jsem, duse se tesknotou. Chaloupko, už tě neuvidím! Potok ocelové barvy rozorává mlčky oblohu nového času.

MODŘE

V azurových glazurách

stín tepla dovolil mi nehrát na strach

má dalekosáhlá  vlno

už nikdy se před tebou neschovám

*

Zdroj: ČEP, Jan. Zeměžluč. Letnice. Děravý plášť. Československý spisovatel: Praha, 1969.