MILUJ…
Na kolenou se dovídáme nejvíce tajemství. V pokoře získáváme poklady, moudrost a sílu. Naším ponížením před Stvořitelem roste naše povýšení nad ubohost a marnost křečovité honby za všelijakými pomíjivými odlesky štěstí. Jsme nesmírně vděční Pánu, že nám posílá své kněze, kteří ukazují životem, nač je skutečně zapotřebí se soustředit v pozemském putování. Kéž je více takových (a nejen kněží), kteří slovy Vladimíra Holana „vycídí zbroj archanděla Michaela“ vlastním svatým životem.
MILUJ…
Nerovnost země, a tedy i nerovnost lidí
jen na kolenou ucítíš.
Miluj však obě a věru jen tím spíš,
že není lásek, že je jen jedna láska,
tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž.
DOCELA JISTĚ
Kněz vzývá jméno boží,
my je vyzýváme.
Trvá to už celá staletí,
a to naše se zběsile rozhodlo
pokračovat v tom až k zvěčnění pýchy.
Ale docela jistě je už někdo vyvolen,
aby vycídil zbroj archanděla Michaela…
*
Zdroj: HOLAN, Vladimír. Les bez stromů. BBART, Praha: 2002. ISBN 80-7257-735-2.
Ještě mě k tomu napadá jako pěkný bonus tenhle úryvek z Česna Jakuba Demla:
Za našimi větami
Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečnosti a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty a chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkaní kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy…