Je ubohé žít bez vědomí, že člověk jako stvoření Nejvyššího má nárok na obrovské štěstí. To štěstí spočívá právě ve skutečnosti, že náleží Otci, který má pro něj  připravené nevídané poklady v  nebi. Ohromuje lhostejnost některých lidí, kteří nejsou ochotni nic vytrpět pro vnitřní očištění. Otec a Král totiž nemůže přivést do své slávy duši,  která opovrhla svou  krásou a dobrovolně se zašpinila nepřátelstvím s Dobrem. Postní doba volá všechny ubohé duše k očistě, zkrášlení a důstojnosti, abychom při pomyšlení na smrt mohli zpívat stejně pokojně jako George Herbert a Jakub Deml.

SMRT

Odpornou věcí, Smrti, bývalas,

pár kostí jen,

škleb smutnější než hrůzný sten:

rty dokořán, však píseň neznalas.

*

Neboť jsme chtěli tě v svých úvahách

za pár let zřít,

poté, co zmizí dech i cit,

až  z kostí hnáty zbudou, z masa  prach.

*

Unikla nám  tvá strana vzdálená;

náš zrak jen tuší

skořápky po vylíhlých duších,

bez slz prach vyprahlý, co tížit zná.

*

Teprv když krve proud z ran Spasitele

ti na tvář stek,

začlas být krásná, samý vděk

a každý chce tě mít jak dobro celé.

*

Svěží a šťastná před námi dnes jdeš

jak soudným dnem,

jenž nový šat dá duším všem

a ty svou kostru krásou oděješ.

*

Ze smrti jako ze spánku mít strach

proč není věru:

Proč k hrobu chovat nedůvěru,

když polštářem je peří nebo prach!

Mé štěstí

Mé štěstí jest tak jisté jako hrob,

jak hrob jest jisté štěstí mé,

a jako hrob mne nemine,

tak nemine mne ani štěstí mé.

*

Zdroj: HERBERT, George. Metafyzičtí básníci. Překlad Zdeněk Hron. BBART: Praha,  2001. ISBN: 80-7257-626-7.

DEML, Jakub. Verše české. Tasov: Marie Rosa Junová, 1938.