Zvláštní, velmi poetickou cestou člověka za jeho Stvořitelem, je poustevnický život. Tvrdým prokopáváním se skalami vlastní přirozenosti, pohodlí a návyků, dochází svatý poustevník Antonín, jehož památku si dnes připomínáme, k úžasnému prameni síly, která mu pomáhá, aby pro objevený poklad učinil vše, čeho si Dárce žádá. Za clonou vyprahlosti se skrývá bezedný zdroj jasu a pokoje. Básně napsala Nea Marie Brkičová.

DE PROFUNDIS

Laskavost rukou
Strašného rozpětí
Neváhá označit tě stranou
Abys šel

Minimálně zaujatým člověkem
Veřejně popraven pro všechno známé
A jsoucí něčeho
A někoho

Ne

Být s Bohem kvůli sobě
Bát se bytí
V Něm

Raději být papírem
Začernalým okrajem světa
A uprostřed dírou

Než kdejakým popiračem světla
Zdrojem tíhy a prachu
Záhybným závojem který úhýbá

Šedivou škvárou
Není průhledu
Není možností k tahu

Všichni jsme zasypaní
Neskutečně strašní

Zářiví a ozařující zuřivci

ZTRACEN

Malý člověk,  nepožehnaný

s úžasem  pozoruje

rozpadající se prach

z proláklin do  nejhlubší propasti hlíny

z rukou se mu sypou sny

Tak užaslý

doplňuje kapkami stínů

nevyřčená přiznání

obludné skutečnosti

svá soukromá obcházená zjevení

NENÍ ČLOVĚKU DOVOLENO

posvěcován být a neposvěcovat

strašným černým stínem zahlazovat díry

sebou samým vypálené

vápnem stínání