„… fakta sama mohou pro mnohé lidi míti hodnotu velmi neurčitou a proměnlivou. V hodnocení se mýlí i přírodopisec a přírodozpytec, který bere přítomnou věc do svých rukou nebo nechává děj probíhati před svýma očima s použitím nejen rozumu, ale i všech smyslů i registrujících přístrojů. Tím spíše se může a musí mýliti dějezpytec, který věci posuzuje jen podle zbytků a měří všecko podle své osobnosti, ze které nedovede vymýtit ani nejpodstatnější rušivé vlivy, takže vždycky jest pro něco či proti něčemu zaujat.

I kdyby nějaké historické dílo bylo sestaveno z holých fakt bez jakéhokoliv osobního doprovodu, nestačilo by to k objektivní průkaznosti; fakta lze totiž nejen vybírati, ale i sestavovati dle určitého plánu…

… Zdálo by se, že fakta sama musí stačiti. Rčení: toto jest faktum – platívá jako definitivní argument. Ale člověk není tvor, který umí každé faktum chápat a hodnotit. Tam, kde nerozumí, hledá zjevy vedlejší, hlavně příčiny a následky. Následky se zdávají jasné, ač mnohdy velmi těžce pochopitelny a jako kriterium mají cenu jen velmi částečnou. Příčiny? – Právě příčiny a jejich hodnoty zná jen sám Bůh, který výslovně řekl: Moje soudy nejsou soudy vaše, čímž odkázal jak právnictví tak i dějepisectví do určitých mezí, ve kterých jim vždycky bude těsno, ale nenechá se to už nikterak změnit.“

Na první pohled je patrno, že příčiny náboženské, národnostní, ale i příčiny sociální nebo ekonomické  n e l z e  hodnotit jedním a týmž způsobem, což je ovšem závada, kterou lze jen obtížně překlenout, leč kdyby se dějepisci předem o způsobu hodnocení faktů dohodli. To podle Durycha není možné. Jako odstrašující příklad uvádí Durych prozatím jen  e v e n t u á l n í  diktát komunistů (1932!). To by prý pak byl konec historie. Takový „konec historie“ jsme vskutku mohli zažít v letech 1945–1989. Tehdy příčiny veškerých historických jevů nám do všech podrobností ozřejmovaly rádobyvědecké stati našich čelných ideologů a běda každému, kdo by se o nich odvážil jen zapochybovat! Vzpomeňme však i na časy protektorátní, kdy Němci beze všech cavyků dějepis na protektorátních školách vyučovat zakázali. Jakýmkoli poučením z dějin nacistická ideologie hluboce pohrdala a nestálo jí za to, aby dnes již nepříliš důležitá historická fakta vysvětlovala. Nacisté historii „vygumovali“, což bylo mnohem rozumnější, než aby ji znovu sestavovali. Byla prý to Prozřetelnost, která Hitlera postavila na jeho místo. Nespecifikovalo se, o jakou „Prozřetelnost“ tu jde, ale na tom už tehdy sekularizovanému lidstvu příliš nezáleželo.

Na zprznění historie měli komunisté nesrovnatelně víc času než Hitler. Ten budoval svou Říši na tisíc let, my po válce jsme chtěli v objetí Sovětského svazu žít na věčné časy. Právě naši, čeští prznitelé historie, se vbrzku stali mistry svého oboru, snad i proto, že česká historie se začala prznit se značným předstihem: hned po převratu roku 1918.

I historikové první republiky už dovedli „vyrábět“ příčiny historických faktů. Profesionální zručnosti nejvyšších kvalit nabyl především Masaryk se svými nohsledy a lokaji; nebyli to jen „objevitelé“ všemožných historických jevů, byli to i tvůrci nejzbožnějších legend. Ty se pak musily učit zpaměti i dítky nejútlejšího věku, musily je procítěně recitovat, takže pak ani jejich rodičům a prarodičům nezbývalo, než každé z česko-vlasteneckých legend uvěřit a ani ve smrti o ní nepochybovat.

S příčinami jevů historických si však neví rady ani nynější nejobčanštější tržní společnost a snaží se znovu znepřístupnit studijní prameny, které byly po Listopadu zčásti „odtajněny“. Naštěstí tato snaha vyvolala bouři nevole a snad se tedy kaše nebude jíst tak horká, jak ji páni poslanci uvaří. Napovídá to však o skutečnosti, komu že je historie nepřátelská a komu snad vadí jen formálně. Historie je totiž osvědčenou učitelkou života a jak je známo, učitele dnes už nepotřebujeme, jsme chytří až až.

„Katolíkům musí záležet na dějepisectví už proto, protože jest pomůckou obcování svatých,“ píše Durych. „Jest jisto, že značná část dějepisectví ukazuje tendenci, která je katolictví nepřízniva nebo jen málo přízniva… Svědčí-li nekatolík proti katolíkům, stanovíme si pro jeho svědectví určitý index věrohodnosti. Víme, že hájí svou věc nebo propaguje svou věc; poznáváme záhy, kde a v čem je mu katolictví nepochopitelné, cizí, nebo nepřijatelné a po případě i z jakých příčin to pochází; víme, že jest dosti pramenů, v nichž lze téměř ve všech případech nalézti svědectví buď opačná, nebo odlišná, nebo taková, která staví věc na zcela jiné místo a do jiného světla; víme posléze, že tradice mnoha desítiletí poskytuje tvrzením protikatolickým větší úvěr, třebas reelně neodůvodněný.“

„Tvrzení protikatolická“ pocházejí samozřejmě od nekatolických historiků, což je přirozené a jestliže historikové nekatoličtí jsou ve většině, pak se nelze čemu divit. I katolíci mají své historiky, ale jednak jich není mnoho, jednak  s v o b o d n ě  u nás mohou psát teprve od roku 1918. Do té doby byli povinováni úlitbami Domu Habsburskému (který prý jim poskytoval ochranu) a nebyly to úlitby jen tak nějaké. Tyto úlitby byly přísně kontrolovány, úzkostlivě zvažovány a jestliže nebyly shledány za dostatečné, pak zpravidla přestala katolickému historikovi kvést pšenička. Ale i po roce 1918 katolickým historikům chyběla odvaha nazývat černé černým a bílé bílým. Pokud to byli kněží, byli to odchovanci austrokatolických seminářů; pokud to byli laici, bylo to sice až příliš dobře znát, ale nic naplat: osvícenství zakořenilo příliš hluboko ve „vlastech českých“ (ku podivu se tak nedálo na Moravě!) a já nemohu jinak, než vytknout i samotnému Pekařovi, že nejednou ve svých spisech obětoval kadidlo Volnosti, Rovnosti a Bratrství…

Tím spíše nelze docenit významu Palackého: ten udělal pro katolíky víc, než všichni naše preláti posledních dvou století dohromady. O tom samozřejmě není třeba nikoho přesvědčovat.

„Člověk rád je zajímavý a snaží se o to, aby zajímavosti dosáhl co možná pohodlně; spokojuje se povrchní zajímavostí, ač lepší a výhodnější bylo by zajímavost důkladná. Nejpohodlnějším tvarem zajímavosti jest  p o m l u v a (podtrženo V. D.); lichocení může býti výhodné, nebývá však zajímavé a nabývá méně víry, než pomluva. To už jest v povaze lidské a podle toho nutno při studiu prováděti korektury.

Zaujatost jest největší překážkou vědy v historii. Zaujatost nemůže způsobit bludy v matematice, může je způsobiti ve vědách přírodních,  pokud je nelze experimentálně vyvrátit (evoluční teorie?); nejvíce však překáží ve vědě o vnějším a zvláště vnitřním lidském jednání. Jedinou pomocí proti tomu, aby dějepisectví neuvedlo člověka v blud, jest skepse.

Nestrannost a zkušenost. Kde ji vzíti a kde ji hledati?

Nebylo jí vždy ani u těch osob, které Církev zařadila mezi blahoslavené a svaté, ani u těch osob, které dosáhly palmy mučednické. Nejsou jen vnější útoky na Církev, ale byly též mnohem pochmurnější rozbroje vnitřní.

Stačí čísti dějiny misií dle různých pramenů, aby čtenář za krátko poznal, jak nesnadno je ustáliti se na určitém indexu věrohodnosti, aby poznal, jak rozpory mocenské, národnostní a osobní se přenášely z jedné evropské země do druhé, z Evropy do Zámoří a odtud zase zbujelé nejvyšší měrou zpět do Evropy, kde dávaly podnět ke skandalisování tak rozvětvenému a intensivnímu, že dnes ani nejhorší revolverový tisk se svými způsoby nevyrovná určitým pamfletům ze XVII. století a to zvláště těm, které byly namířeny proti jesuitskému řádu (Theatrum Jesuiticum).“

Na výše zmíněné pomluvy narážel Jaroslav Durych zejména ve svých studiích pramenů k japonským misiím. Ty pomluvy byly zlé a jejich dosah přesahoval všechno pomyšlení. Podle Durycha byly jednou z hlavních příčin zkázy křesťanství v Japonsku. Křesťanství pak bylo v Japonsku ničeno tak systematicky, že se přímo nabízí součinnost ďáblova. Důsledným zničením japonského křesťanství v 17. století bylo zničeno samo Japonsko: bylo to japonské pohanství, které nepřímo vyprodukovalo atomovou zbraň a ta pak musila být na poslední chvíli vyražena z rukou Satanových samotnou Pannou Marií.

Jezuitský řád více méně úspěšně přežívá útoky zvnějška. Přežil japonskou zkázu, přežil soustředěný útok evropských vladařů druhé poloviny osmnáctého století s papežem v čele. Jezuité přežili všechny revoluce 18., 19. i 20. století, aby nakonec padli neuvěřitelným způsobem do medvědí pasti, kterou si sami vykopali po II. vatikánském koncilu. V té pasti se jim docela líbí a nijak se nezdá, že by se z ní pokoušeli vyhrabat.

„Co plyne z toho, že nějaká říše se rozpadla nebo nějaká moc zanikla? Může se podle toho posuzovat její mravní kvalita? Někdy ano, někdy ne, ale hranici stanoviti nelze. Říká se, že historie nemá býti soudcem, nýbrž sběratelem fakt; ale jak může sebrati fakta všecka a jak je má seřadit? A zase se říká, že historie má býti učitelkou života – ale má býti učitelkou nedokonalou, neúplnou nebo i bludnou? Samozřejmě, že se má každý učiti z historie sám, ale k tomu by historie musila býti pokud možno spolehlivá a úplná. Pokud historie nemůže dosáhnouti všeho, měla by dbáti aspoň toho, aby nesváděla, čili aby si byla vědoma lidské omylnosti.

Úkoly historie jsou nad lidské síly a z toho plyne, že tak, jak jest, má jen význam pomocný. Nutno ji stále doplňovat nebo uvádět na pravou míru dušeznalstvím a vírou v Prozřetelnost. Bez víry v Prozřetelnost se jeví celá staletí dějin lidstva pustým bláznovstvím, nedůstojným lidského rozumu, kdežto víra v Prozřetelnost, která přece jest hlavním podnětem dějin, dává jim mnohdy význam zcela jasný. Jest podivno, co všecko historie přehlíží a opomíjí pouze z toho důvodu, že k tomu neumí, ostýchá se nebo nechce míti stanovisko. Mnohdy vyplýtvá náramné síly na bádání v podružném působení podružných jedinců v podružné události, zatím co vedle se dějí veliké převraty a katastrofy celého národa, o kterých neumí říci nic, anebo tak málo jako nic. A to jen proto, že tu působily příčiny, do kterých se historikové nechtějí pouštět, bojíce se převratu myšlení a rozmnožení práce.

Jest strach před prací, zvláště před novou. I pro historiky jsou určité vyšlapané cesty a je známo, kde v kterém archivu a pod kterým číslem lze nelézti věci, ze kterých lze ještě dlouho těžit, poněvadž nikdo nemá tolik možností, aby vydobyl všecko sám; historikové lezou jako poučené myši stále týmiž cestami do týchž děr, poněvadž je tam dosud značná zásoba; originalita je celkem vedlejší; vždy se vyšťárá něco nového, ač je to ze staré hromady, a toto paběrkování kvete a prospívá, neboť je pohodlné a na nezasvěcence působí dojem stálé novosti. Ale odvážit se na cesty méně frekventované, kde poslední stopy jsou už sotva znatelny, tomu brání pohodlnost ducha.“

„…Trpí-li tedy historikové jakousi profesionální chorobou, není třeba, aby se jí přizpůsoboval i čtenář, který chce z historie míti nejen požitek, ale i užitek…

…Světla by bylo dost, ale jsou vědy, které chtějí jen světlo vlastní výroby, která se stále nedaří…“

AKORD, ročník V., č. 9, listopad 1932

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.