Autor: Ignác Pospíšil

V moderním užívání pojmu znamená humor vnímání něčeho komického nebo zvláštním způsobem nesouladného. Obecně vzato se liší od vtipu (anglicky wit, též důvtip pozn. překl ), a to tak, že je na jedné straně subtilnější a na druhé straně neurčitější. Je to tedy nejen pojem, který se vzpírá definici, ale dokonce se svým způsobem nedefinovatelností chlubí a hledání definice humoru by se obyčejně pokládalo za nedostatek smyslu pro humor. Moderní užívání pojmu ale v žádném případě není ani primární ani nutné a je to jeden z případů, vzácnějších než se obyčejně soudí, kde odvození nabízí aspoň přiblížení definici. Všichni vědí, že „humor“ v latinském významu „vlhkost“ se zde používal jako součást staré fysiologické theorie, podle níž se lidské povahy lišily podle podílu určitých šťáv v lidském těle, jako například, že převaha hlenu (phlegm) vytvářela flegmatickou povahu. V době, kdy už došlo k úplné stabilisaci anglického jazyka tak mohl Ben Johnson a další používat slovo „humour“ spíše ve smyslu „převládající vášně“. S tím nutně šla ruku v ruce idea přehánění, a na konci celého procesu byl charakter humoristy víceméně identický s tím, co bychom my označili za excentrika. Další fáze vývoje, který byl spíše pomalý a subtilní, odpovídají různým stupňům, v nichž si excentrik svou výstřednost uvědomoval. Anglie byla na tyto excentriky vždy obzvláště bohatá a v Anglii, kde bylo vše méně logické a více nahodilé, zůstával excentrik, abychom tak řekli, napůl nevědomý a napůl humorný. Onu směs, a počátek moderního významu, bychom mohli možná datovat do doby Waverleyových románů, když si Guy Mammering stěžoval, že radní Pleydell je „praštěný humorista“. Pleydell je totiž nesporně vysmíván pro své drobné marnivosti nebo libůstky, ale on se ke smíchu sám přidává a to, že je jeho humor humorný, vidí a chápe. Od té doby tohle slovo začalo být čím dál víc užíváno výlučně o vědomém humoru a obecně o dosti hlubokém a delikátním uznání absurdity druhých. (Pokračování textu…)