Byl jsem vyzván, abych vysvětlil, co jsem mínil slovy, že literatura je přepych, zatímco beletrie je nezbytností. Nemám ponětí, kdy jsem to řekl, nebo kde jsem to řekl, ani zda jsem to řekl, totiž v tom smyslu, že si zrovna nevzpomínám, že bych to kdy vůbec řekl. Vím ale proč jsem to řekl, pokud jsem to kdy řekl. To je výhoda plynoucí z toho, když člověk věří v to, čemu někteří říkají dogma a jiní to nazývají logikou. Zdá se, že někteří lidé si představují, že když je člověk skeptický a mění své přesvědčení, nebo i pokud je cynický a na své přesvědčení nedbá, má z toho výhodu volné a pružné mysli. Pravý opak je pravdou. Samotnými zákony myšlení já dáno, že pamatovat si věci nespojité je náročnější, než pamatovat si věci spojité a člověk celý rozsah nějaké polemiky ovládá plněji, pokud má souvislé přesvědčení, než když neměl nikdy nic jiného, než rozdrobené pochybnosti. Proto dokážu okamžitě porozumět větě, která je mi předložena, jako by to byla věta vymyšlená někým jiným, což dost dobře možná i byla.
Literatura je přepych, protože patří k tomu, čemu se lidově říká „mít od všeho to nejlepší“. Matthew Arnolda by zabolelo, kdyby byl označen za lidového, ale řekl vlastně to samé, co lidové rčení, když řekl, že kulturou se rozumí znát to nejlepší, co bylo řečeno a myšleno. Literatura je vlastně jedním z těch druhů přepychu, který dobře vedený stát dopřává všem a dokonce ji považuje za nezbytnost v tomto ušlechtilejším smyslu. Je to ale přepych v tom prostém slova smyslu, že se bez ní lidské bytosti dovedou obejít a přitom zůstat snesitelně lidskými, ba i snesitelně šťastnými. Lidské bytosti ale nemohou být lidskými bez nějakého pole fantasie či imaginace, bez nějaké neurčité ideje romantiky života a navíc i jakéhosi odpočinutí mysli v romantice, jež je únikem od života.

Každý zdravý člověk se musí v určitém období sytit právě tak fikcí jako faktem, protože fakt je něco, co mu svět dává, zatímco fikce je něco, co on dává světu. Nemá to nic společného s tím, zda člověk umí psát, ba ani s tím, zda umí číst. Snad nejlepším údobím je v tomhle směru dětství a to, čemu se říká hraní nebo předstírání. Platí to ale i tehdy, když dítě začíná číst, nebo (buď mu nebesa milostiva) psát. Kdokoliv si vzpomene na oblíbenou pohádku, silně pocítí její původní pevnost, košatost, ba i každý konkrétní detail, a pokud si ji ve svém pozdějším životě přečte znovu, překvapí ho, jako málo je v ní slov, které mu jeho nejen živě vyobrazila, ale i rozrůznila. A dokonce i poslíček, který čte stovky šestákových krváků nebo dáma, která čte stovky knížek z okružní knihovny, žili imaginativním životem, který nepřicházel zcela zvnějšku.

Nu, nikdo nepředpokládá, že by se všechny tyhle věcí, které sytí hlad po fikci musely zamlouvat literární chuti. Literatura je toliko oním vzácným druhem fikce, který dorůstá k určitému standardu objektivní krásy a pravdy. Když si dítě, sotva se naučí mluvit, vymyslí smyšlenou rodinu Oblázkovu s tátou, mámou i zlobivým dítětem, nikdo nečeká, že psychologie rodu Oblázků bude rozpracována tak jemně a detailně jako u rodiny Poytonů v příběhu Henry Jamese. Když dáma sledovala a zapomněla stovku hrdinek při jejich toulkách tajemnými byty na předměstí či vražednými venkovskými farami, nikdo nepředpokládá, že by i jen pro ni každá z nich zůstávala tak živým portrétem jako třeba Elizabeth Bennet nebo Becky Sharp. Není to nic podobného třeba schopnosti ocenit dobré víno, je to cosi, jako chuť k pořádnému jídlu, není to značka, ale spíš něco znamenitého.

A tato obecná potřeba se pojí s tím, co je v člověku nejhlubší a s tím, co je na něm nejpodivnější, totiž s tím, že je člověkem. Tak jako velké zrcadlo způsobí, že jeden pokoj vypadá jako dvě místnosti, tak je i lidská mysl od počátku dvojí myslí, která reflektuje a žije ve dvou světech současně. Když si jeskynní člověk nevystačil s tím, že by měl být sob čímsi skutečným, udělal něco, co nikdy žádné zvíře neudělalo a očividně nikdy neudělá. Nemůžeme samozřejmě dokázat, že zvíře nemá představivost v nižším slova smyslu. Můžeme totiž dokázat nanejvýš to, že nosorožec má možná Neviditelného Společníka k radovánkám a že si přece svým rozumem uvědomuje, že „jsou to jen vzdušní nosorožci, dlí tuhle v této zahradě.“

Vědecky řečeno nemůžeme dokázat, že králík nemá vedle dosti velké a rostoucí rodiny, kterou králíci běžně produkují, i imaginární králičí rodinu ve stylu králíka Brera. Je tu ale cosi jako zdravý rozum a já myslím, že náš zdravý rozum nás vede k tomu, že pokud jakýkoliv takový bdělý sen existuje u zvířat a ptáků, je mnohem hrubší a statičtější a nikdy nepokročil k nějakému vyjádření, byť by jen formou pohádky nebo šestákového krváku. Pro člověka jsou ale jakési formy této smyšlené zkušenosti podstatné jako pouhý fakt zkušenosti. Kdyby neměl celé dny takové bdělé sny, nebyl by člověkem a pokud není člověkem, pak o kom psát a není ani kdo by o něm psal.

Býval jsem velkým čtenářem románů, tedy do té doby, než jsem je začal recenzovat. Tehdy jsem je přirozeně číst přestal. Nerad bych připouštěl, že jsem k nim byl jakkoliv nespravedlivý, studoval jsem je a zkusmo ochutnával s cílem být přísně férový, neříkám tomu ale „čtení románů“ ve starém okouzlujícím smyslu. I tehdy, když čtu romány podrobně, čtu je přesto rychle, což přímo odporuje mým instinktům, pokud jde o pouhou rozkoš ze čtení. Když jsem býval ještě kluk a měl jsem nějaké opravdu nové dobrodružství, i když jsem býval mladým mužem a četl svých prvních pár detektivek, nebavilo mě ani tak napětí, jako spíše odkládání. Ta rozkoš byla tak velká, že jsem ji vždy oddaloval. K největším omylům moderní morálky totiž patří myslet si, že největší horlivost a zápal se vždy vyjadřují výstředností. Největší zápal se vždy projevu střídmou šetrností. To je důvod proč byla francouzská revoluce francouzská a ne anglická. To je důvod, proč pečliví rolníci obrátili svět naruby, kdežto veselí dělnici jej nechali být jak je. Když se dětská duše nachází v nejvyšší extázi své chamtivosti, touží dítě po tom, aby mělo koláč, ne po tom, aby jej snědlo. Sám jsem Angličan a v ničem jiném se mi nikdy střídmé šetrnosti dosáhnout nepodařilo.

Svoje první romány jsem četl ale se stejnou spořivostí—a chamtivostí—jako francouzský rolník. Už jen ten pevný a hmatatelný objem sensačního románu jsem přímo miloval, asi tak, jako někdo miluje pohled na pořádný kus sýra, miloval jsem otevřít první stránku, pohrávat si s prvním odstavcem a pak knížku zavřít s pocitem o jak málo rozkoše jsem zatím přišel. A mými oblíbenými romanopisci jsou dosud ti spisovatelé devatenáctého století, Scott, Dickens, nebo Thackeray, kteří působili dojmem ohromující mohutnosti a rozmanitosti. Stejně silné, ne-li silnější umělecké potěšení a stejně intenstivní, ne-li intensivnější, morální porozumění mám pro mnoho novějších autorů, pro údernou volbu slov Stevensonových povídek nebo vzpurnou ironii páně Bellocovu. Jako romanopisec má ale Stevenson jednu chybu, je totiž nutné ho číst rychle. A romány jako je páně Bellocův Pan Burden je nutno číst nejen rychle, ale se zuřivým zápalem, popisují totiž krátký a ostrý střet a nálada autora i čtenáře je proto hrdinská a abnormální, jako u dvou lidí svádějících souboj. Ale Scott, Thackeray a Dickens znali ten tajemný trik nebo měli onen tajuplný talent nevyčerpatelného románu.

I tehdy, když jsme dospěli ke konci příběhu, měli jsme pořád jaksi dojem, že je nekonečný. Lidé říkají, že Pickwicka četli pětkrát nebo padesátkrát, nebo pětsetkrát. Sám jsem Pickwicka četl jen jedinkrát. Od té doby jsem v Pickwickovi žil, vcházel jsem do něj tehdy a tam, kde se mi zachtělo, zrovna tak, jako člověk chodí do svého klubu. Kdykoliv jsem ale vešel, vždycky se mi zdálo, že nacházím něco nového. Nějak si nejsem jist, zda přísní moderní umělci jako Stevenson nebo pan Belloc přísností svého umění ve skutečnosti netrpí. Má-li být kniha knihou v níž se má žít, pak by měla být (zrovna tak jako dům určený k bydlení) poněkud v nepořádku.

Mimo této chaotické klasiky, je můj vkus při čtení románů takový, který jsem připraven dosti zvláštním způsobem nejen formulovat, ale i bránit. Mám rád sensační romány, detektivky, příběhy o smrti, loupežích a tajných společnostech, což je vkus, který sdílím s většinou alespoň mužské populace tohoto světa. V mém melodramatickém dětství bývaly doby, když jsem byl v tomhle ohledu docela upjatý. U každého nového románu jsem se podíval na první kapitolu, zda projde mým definitivním testem. Pokud v první kapitole ležel pod gaučem někdo zavražděný, román jsem přečetl. Pokud jsem v první kapitole žádnou zavražděnou mrtvolu pod gaučem nenašel, knížku jsem odmítl jako pouhé plky dobré k čajovému stolku, což často byla pravda. Ono vybroušené ostří střídmosti a idealismu, jež vyostřovalo duchovní standardy našeho mládí, ale všichni časem trochu ztrácíme. Pokud jde o čajový stolek, dospěl jsem k jistému kompromisu a na gauči už tolik netrvám. Objeví-li se mrtvola či dvě ve druhé, třetí nebo třeba i čtvrté nebo páté kapitole, mám pro lidské slabosti pochopení a nežádám více. Pokud ale v románu žádné mrtvoly nejsou, je to pro mě pořád román bez života. Připouštím, že ty úplně nejlepší romány z čajového stolku jsou velkým uměním, například Emma nebo Northanger Abbey. Čirý elementární génius dovede udělat umění z čehokoliv. Michelangelo by dovedl udělat sochu z bláta a Jane Austen román z čaje, látky hodné mnohem většího opovržení. Celkem vzato si ale myslím, že je mnohem pravděpodobnější, že bude něco na příběhu, ve kterém jeden člověk zabije druhého, než na příběhu v němž všechny postavy pronáší triviality bez oné okamžité a tiché přítomnosti smrti, jež je jedním z nejsilnějších duchovních pout všeho lidstva. Pořád dávám přednost románu, kde jedna postava způsobí druhé smrt, než románu, kde se všechny postavy neohrabaně (a marně) pokouší ostatní přivést k životu.

Ohledně sensačního románu mám ale ještě jednu a důležitější při. Zdá se, že panuje velmi obecná myšlenka, že romance tomahwku bude (nebo jí hrozí, že bude) nemorálnější než romance čajového šálku. To se vší rozhodností popírám. A mám v tom podporu prakticky všech starých morálních tradic naší civilisace a všech civilisací. Ať už je morální příběh vznešený nebo ubohý, dobrý nebo špatný, prohnaný nebo pitomý, téměř vždy je to příběh vražedný. Pro staré Řeky byla morální hrou hra plná šílenství a zabíjení. Pro velký středověk byla morální hrou taková, která ukazovala ďábelský tanec a otevřený chřtán pekel. Pro velké protestantské moralisty sedmnáctého a osmnáctého století byl morálním příběhem takový, kde otcovraha zabil blesk, nebo se v něm kluk utopil kvůli tomu, že šel na ryby v neděli. Pro racionalističtější moralisty osmnáctého století, třeba pro Hogharta a Richardsona nebo pro autora Sandforda a Mertona, bylo možné všechnu chamtivost a šokující pohromy připsat výsledkům špatného chování a čím víc ty pohromy byly šokující, tím byly morálnější. Jen v našem vyčerpaném a agnostickém věku se objevila idea, že je-li člověk morální, musí být melodramatický.

Já ale věřím, že sensanční romány jsou tou nejmorálnější částí moderní beletrie a věřím tomu na základě dvou sbíhajících se faktů, tak jak toku bývá u všech velkých přesvědčení. Myslím, že jde o fakt, že melodramtická fikce je morální a ne amorální. A myslím, že je to také abstraktní pravda, že jakákoliv literatura, která náš životu ukazuje jako nebezpečný a zneklidňující, než jakákoliv literatura, která jej ukazuje jako sporný a mdlý. Život je totiž boj a ne konversace.

Gilbert Keith Chesterton: The Spice of Life (1964)

Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.