V době, kdy SNB v Československu slaví 30 let od svého založení, objevuje se na obrazovkách seriál 30 případů majora Zemana, který mapuje třicetiletou záslužnou práci příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Dne 20.7. 2008 předkládá senátorka Václava Domšová návrh zákona „o důstojné smrti“ a dne 22.7. Liberální reformní strana zveřejňuje Petici na podporu projednání návrhu zákona o důstojné smrti. Tentýž den vysílá druhý program České televize film „Hlas moře“ vyprávějící životní příběh člověka, který se ve Španělsku dovolával svého práva na „důstojnou smrt“. To, že se „major Zeman“ a „Hlas moře“ objevují na obrazovce právě, když je k tomu ta správná příležitost, není jediné, co tato dvě díla spojuje. Ač se to na první pohled nezdá, obě se navzájem velmi podobají ideologickým podtextem i prostředky, kterými jej vyjadřují.

Základní obsah českého seriálu i španělského filmu můžeme vystihnout jedním slovem: Revoluce. Major Zeman se jako kriminalista neustále střetává s reakčním myšlením, buržoazními přežitky a diverzním chováním, kteréžto nedostatky charakterizují svět politických (a výjimečně jiných) kriminálních živlů. Dalo by se říci, že právě to, co v lidech zůstává z minula, je důvodem toho, proč má major Zeman tolik práce. Podobně se hrdinové „Hlasu moře“ pouštějí do boje s přežitkem minulosti, který je zakořeněný hluboko v srdcích lidí a který říká, že nikdo nemá právo vzít nevinému člověku život. A právě snaha o vykořenění dědictví minulosti charakterizuje jak hrdiny „majora Zemana“, tak hrdiny „Hlasu moře“.

Zatímco obsah jednotlivých dílů českého seriálu je všeobecně známý, nebude naškodu stručně připomenout děj španělského filmu „Hlas moře“. Film byl natočen podle skutečné události (skutečné události stojí rovněž v pozadí velké části případů majora Zemana). Hlavním hrdinou je Ramón Sampedro, který po úrazu v mládí zůstává upoután na lůžko a odkázán na pomoc druhých. V době, kdy začíná příběh, je v této situaci již 26 let. V tomto období se Ramón stává mediální hvězdou, protože je prvním Španělem, který se dovolává svého práva na ukončení života, který sám pociťuje jako nedůstojný. Seznamuje se se dvěmi ženami: právničkou, která jej má zastupovat u soudu, a mladou venkovskou ženou Rosou. První z nich podporuje právo na jeho rozhodnutí, druhá je příliš nechápe a snaží se jej od něho odradit. Ramón zjišťuje, že advokátka Julia je nevyléčitelně nemocná, a poté, co je jeho žádost u soudu zamítnuta, slibuje si s Julií, že se zabijí spolu, jen co vyjde kniha Ramónových veršů. Právnička však couvá. Naopak Rosa pochopí, že skutečně milovat Ramóna znamená pomoci mu zemřít. Ramón ještě absolvuje jedno neúspěšné stání u soudu, a pak se vydává v náruč kýžené smrti.

Ti hodní: major Zeman a Ramón Sampedro

Podobně jako v „majoru Zemanovi“ se hrdinové „Hlasu moře“ dělí do třech kategorií na: ty, kteří bojují za správnou věc (revolucionáře), ty, kteří v podstatě souhlasí se správnou věcí, ale jsou pasivní (osvobozovaný lid), a ty, kteří bojují proti správné věci (reakcionáře). V českém seriálu můžeme zařadit do první kategorie samotného majora Zemana, jeho podřízeného Stejskala, náčelníka STB Kalinu a další, v „Hlasu moře“ tuto skupinu reprezentuje Ramón, právnička Julia a lidé z tajemné společnosti usilující o zavedení eutanázie ve Španělsku. Pasivní lid v „Zemanovi“ představují osoby, které kriminalisté chrání před zločinem, v „Hlasu moře“ je k hrdinům druhé kategorie patří především Ramónova švagrová, která se o něj celý život stará, pomoci na smrt mu sama nechce, ale respektuje jeho rozhodnutí. Zajímavé je, že jak český seriál, tak španělský film má své odpadlíky od správné věci, kteří neujdou trestu, i původně ideově kolísavé, kteří dojdou k obrácení. Odpalíkem je v prvním případě Zemanův podřízený Stejskal, který přebírá po svém šéfovi místo v roce 1968 a je za to potrestán v následujícím roce vyhazovem, ve druhém případě je to právnička Julia, která změní své rozhodnutí zemřít a končí tak jako bezmocná troska na nic si nepamatující. Obráceným v „majoru Zemanovi“ je původně ideově indiferentní saniťák Jiří Hradec, který se však dává do služeb STB, ideový vývoj z odpůrce Ramónovi smrti k jejímu aktivnímu vykonavateli v „Hlasu moře“ prodělá Rosa. Zpátečníky se seriál o SNB jen hemží, přičemž velmi výrazné zastoupení mají katolíci. V „Hlasu moře“ je hlavní brzdou pokroku Ramónův bratr napojený na – katolickou Církev.

Ti zlí: Pavel Bláha a Ramónův bratr José

Střet hrdinů různých světů vrcholí v „Hlasu moře“ scénou, kdy na pozvání Ramónova bratra přijíždí Ramóna navštívit katolický kněz rovněž nemohoucí se hýbat. Dialog obou mužů je naplněn tradičními argumenty obou stran, kněz není příliš přesvědčivý, protože užívá argumenty teologické, u nichž chybí Ramónovi základní předpoklad k přijetí, Ramón zase mluví o svobodě, kterou kněz chápe zcela jinak (ovšem neopomene argumentovat demagogicky ve smyslu: Církev, která schvaluje trest smrti a odmítá eutanázii, je pokrytecká, Církev upalovala lidi za jiné názory, a tudíž nemá právo hovořit o ceně lidského života apod.). Zdá se, že ideový boj skončí nerozhodně, protože obě strany mají svůj myšlenkový systém, v němž dávají vlastní argumenty smysl a jež nemůže narušit argument protistrany. Přesto reakcionář nakonec odjíždí poražen. Zasahuje totiž lid, který nenechává revolucionáře řečeno slovy Milouše Jakeše „ve štychu“. Je to právě Ramónova švagrová, která svým selským rozumem demaskuje pokrytectví reakčních sil. Dříve než kněz navštívil Ramóna, vyjádřil se v televizi k jeho případu. Řekl, že Ramon možná nechce umřít, ale spíše volá po lásce, kterou by mu měli dát jeho příbuzní. Faktem však je, že Ramón nedostatkem lásky a porozumění, případně nevšímavostí příbuzných netrpí. Proto švagrová nakonec vmete knězi do tváře, že sice neví, jestli je pravda, co říkal o Bohu a lidském životě, ale může mu říct, že potom, co prohlásil, je jasné, že si „nevidí do huby“. Toto rozhodnutí zástupce lidu ve prospěch pokroku velmi připomíná scénu z dílu „majora Zemana“ z roku 1968 s příznačným názvem „Štvanice“. V tomto dílu se na chvíli k moci dostávají reakční síly, které se snaží otočit kormidlo dějin zpátky. Když major Zeman přijíždí na venkov, ptá se jej prostý družstevník, co že to v Praze blbnou, a chce vědět, jestli jim snad nechtějí vracet pole, což považuje za nesmysl, o který nikdo nestojí. Prostý lid nerozumí ideovému boji, ale v praxi vidí, kdo má pravdu. Nerozumí argumentům proti eutanázii, ale ví, že tvrzení, že Ramónovi chybí láska je nesmysl, proto je pravda na straně revoluce. Nechápe, o čem se přou v Praze, ale ví, že nikdo nechce vracet pole, proto je pravda na straně pokroku.

Uvědomnělí, co zradili: kpt. Stejskal a právnička Julia

K další konfrontaci světa revoluce a světa přežitků dochází u soudu, který rozhoduje o Ramónově žádosti o eutanázii. Právník z obskurní nejmenované společnosti pro eutanázii argumentuje takto:

To, co je založeno jen na víře, nesmí být součástí práva v sekulárním státu.*

Avšak nedotknutelnost lidského života je založena jen na víře.**

Tedy nedotknutelnost lidského života nesmí být součástí práva sekulárního státu.

Avšak Španělsko je sekulární stát.

Španělsko nesmí právně ukotvovat nedotknutelnost lidského života.

Neuvědomělí, co se obrátili: Jiří Hradec a Rosa

Na základě této argumentace dokonce zvažuje podat návrh na změnu ústavy. Usiluje tedy dělat právo „po našem“ podobně jako Václav Kalina, budoucí náčelník STB, v prvním dílu „majora Zemana“. Soud Ramónovu žádost zamítá a námitky nebere vážně. Na závěr právník žádá soud, aby nechal Ramónovi pronést závěrečnou řeč. Soud však návrh zamítá a jednání ukončuje. Nabízí se nám opět srovnání srovnání s dílem „Štvanice“, kdy poté, co Zeman prokáže svou nevinu, je vyzván lidem, aby řekl, jak se celá událost, jež soud vyšetřuje, stala: „Dejte slovo Zemanovi!“ Soud rovněž rychle jednání končí. Zpátečníci mají strach pohlédnout pravdě do tváře.

Dejte slovo Zemanovi/Ramónovi!

Není pochyb, že účel „majora Zemana“ i „Hlasu moře“ je propagandistický. Hlavním účelem českého seriálu je propaganda komunismu a uvedení různých spekulací o práci SNB a STB na „pravou míru“. Hlavním cílem španělského filmu je propagace eutanázie a uvedení předsudků o ní a lidech, kteří s ní souhlasí, na pravou míru. Předsudkem podle tvůrců je, že nemocní lidé vlastně netouží po smrti, ale vlastně po pozornosti zdravých. Omyl. Ramón žije obklopen milující rodinou, pro smrt se rozhoduje jen proto, že svůj stav považuje za nedůstojný. Další předsudkem je, že lidé požadující eutanázii trpí depresemi. Nikoliv. Ramón je vyrovnaný člověk, jeho rozhodnutí je zcela racionální. Předsudkem rovněž je, že jsou nemocní k eutanázii nuceni a že ti, kdo eutanázii podporují, v ní vidí jediné řešení pro nevyléčitelně nemocné lidi. Omyl. Ramónovo rozhodnutí je zcela svobodné, ti, co mu v jeho realizaci pomáhají, mu jasně říkají, že se kdykoliv může rozhodnout jinak. Předsudky také panují o lidech, kteří se nějak angažují v podpoře eutanázie. Podle nich jsou to lidé bezcitní, kteří manipulují s nemocnými kvůli vlastnímu zisku. Nikoliv. Ti, co Ramónovi pomáhají především respektují svobodu volby, dělají to, aby mu pomohli prosadit jeho vůli. Nejsou to lidé nihilističtí, pro něž smrt je nejlepším řešením života v bolesti. Naopak jsou to lidé, kteří jsou sami vlastně „pro life“, o čemž svědčí to, že jedna z hrdinek, která bojuje za to, aby Ramón mohl zemřít, je těhotná a posléze porodí dítě. Naopak předsudky o oponentech pokroku jsou uchovávány v plné síle a dále rozvíjeny. Kupříkladu Ramónův bratr je ustrašený „pánbíčkář“, který není schopen vlastního názoru. Kněz, který přijede promluvit s Ramónem, nevidí věci zblízka, ale jen na základě své vlastní filosofie, přičemž není ochoten připustit, že v pluralitní společnosti nemá právo tuto filosofii vnucovat druhým. Ramónův otec je stařík, který si uchovává své přežitky, protože není schopen pochopit, že náhledy na lidský život se mohou vyvíjet. Atd.

Je zřejmé, že v pozadí českého seriálu i španělského filmu stojí ideologie. V prvním případě jde o klasický marxismus, v druhém případě o neomarxismus dialekticky propojený s liberalismem. Tato ideologie je na počátku zřejmých omylů, které jsou hlásány ústy hrdinů „Hlasu moře“, zejména samotného Ramóna Sampedra. Tento muž si například evidentně plete svobodu s nevázaností, osobuje si právo rozhodovat o věcech, na něž zjevně jako bytost, která nemá své bytí sama od sebe, právo nemá. Argumentuje také, že každý člověk jednou zemře a není žádný důvod, proč by někdo nemohl svou smrt naplánovat, jakoby fakt lidské smrtelnosti ospravedlňoval plánování vlastní smrti – tedy sebevraždu, jakoby způsob života a stav, v němž se člověk nachází před smrtí, neměl vliv na věčnost. Tento omyl se otevřeně projevuje v posledním rozhovoru Ramóna s Rosou, který se odehrává těsně před Ramónovou smrtí. Rosa v „něco“ věří, věří, že lidský život po smrti nekončí a žádá Ramóna, aby ji kontaktoval v případě, že bude jeho duše po smrti žít. Evidentně je přesvědčena, že posmrtný život má stejnou kvalitu nezávisle na tom, v jakém stavu člověka smrt zastihne. Ramón se přiklání k variantě, že po smrti nic není, i když připouští, že to nemůže vědět. Ovšem možnost, že by se mýlil v něm obavy nevyvolává. Rovněž nepřipisuje stavu před smrtí nějaký vliv na kvalitu potenciálního posmrtného života. Jde o typickou ukázku křesťanskými učebnicemi filosofie zmiňovaného omylu, který prezentuje Sokrates v Platónovu dialogu Faidón. Sokrates tvrdí, že pokud po smrti nic není, nemusí se bát, protože pak nebude o ničem vědět, a pokud po smrti „něco je“, pak se nemusí rovněž bát, protože bude žít dál. Sokrates však zapomíná, že vlastní nebytí je pro člověka hrůznou představou, jakož i na to, že po smrti může člověk žít buď ve stavu blaženosti nebo utrpení.

Film „Hlas moře“ a seriál „30 případů majora Zemana“ po bližší analýze vykazují některé velmi podobné rysy. Je to především podobná ideologie, propagandistický charakter i způsob, jakým je nakládáno s fakty, který tato díla zdánlivě velmi odlišná činí sobě blízkými. Je fakt, že dnešní společnost se na „majora Zemana“ dívá jako na dílo, které vykazuje parodické hodnoty a o němž každý ví, jak se to s „pravdou“ v něm obsaženou má. Bylo tomu však tak i v době jeho prvního uvedení? Nebyla tenkrát ne příliš poučená veřejnost utvrzena v názoru, že reakční síly jsou pošetilci, kteří se nedovedou vypořádat s pokrokem, přičemž lidem znalým věci vstávaly hrůzou vlasy na hlavě ze zjevné manipulace se skutečností? Nevyvolává „Hlas moře“ v dnešních lidech podobné reakce? Neutvrzuje lidi, kteří se nad problematikou eutanázie příliš nezamýšlejí, ve všeobecně přijímaném názoru, že jde o pokrokovou věc a že ti, co to nepřijímají jsou jen nešťastníci, kteří se s pokrokem nedovedou vyrovnat? Neprobouzí snad hrůzu ve všech lidech, kterým leží na srdci lidský život?

Kéž nastane doba, kdy se nad „Hlasem moře“, budeme moci zasmát jako nad dílem nechtěně parodickým, protože manipulace v něm obsažená nám bude naprosto zřejmá. Bojím se však, že tato doba nenastane, protože „Hlas moře“ je udělán poněkud chytřeji a působivěji než „major Zeman“. O mnoho let starší film „Žaluji“, který se zabývá stejnou problematikou jako „Hlas moře“, by byl dodnes schopen vyvolat souhlasné přikyvování i bezmeznou hrůzu, kdyby se nevědělo, že jde o dílo Goebbelsovy nacistické propagandy. Přitom argumentace právničky Julie z „Hlasu moře“ a hrdiny filmu „Žaluji“ jsou si podobné jako vejce vejci:

„…Já se smrti nebojím, ale nechci ležet, celé roky jen ležet… bez života, jako kus masa. A pro Thomase znamenat jen trápení, jak budu umírat.. A až pak bude na mne myslet – až potom budu mrtvá – tak bude rád. A to já nechci! Ty jsi přece můj nejlepší přítel. Slib mi, že mi pomůžeš, když na tom budu tak zle, slib mi to, abychom toho byli ušetřeni“ (Žaluji)

Je vidět, že nacisté také argumentovali svobodou volby a soucitem s trpícím. Jejich soucit zašel až k likvidaci postižených lidí. Nizozemsko, v němž je eutanázie legální, rovněž eutanázii oficiálně povoluje jen na žádost nemocného a ve výjimečných případech. Ve skutečnosti je však faktem, že se v Nizozemsku staří lidé bojí chodit do nemocnic, protože je dost pravděpodobné, že by se nemuseli vrátit živí. Nenechme se, prosím, opíjet propagandou a chraňme lidské životy!

Jiří J. Stodola

———-

*Premisa je zpochybnitelná. Sama idea sekulárního státu pochází z určitých věroučných tezí. Právě tyto teze, založené na víře, jsou součástí právního systému sekulárního státu.

**Premisa je nepravdivá. Nedotknutelnost lidského života je dokazatelná i prostřednictvím přirozeného rozumu bez věroučných předpokladů.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.