Legrační polyhistor
Borisi Cvekovi se nelíbí Roman Joch. Tato věta je málo informativní. Kdo by od chemika, spisovatele, levicového liberála, nepokřtěného křesťana a především polyhistora Cveka čekal něco jiného? Kdyby se kapacitě, kterou představuje Boris Cvek, Roman Joch líbil, bylo by to pro Jocha znamení, že by se měl nad sebou vážně zamyslet. Cílem tohoto článku není polemizovat s Borisem Cvekem, ale upozornit na skryté perly, které jeho článek obsahuje. Osobně se velice podivuji nad tím, že polyhistor, za kterého se Cvek považuje, může mít tak povrchní znalosti a hloupé názory. Co je nejvíce překvapivé je to, že se Cvek nestydí své názory veřejně publikovat. Možným vysvětlením také je, že Cvekovy články jsou články parodující hloupost soudobých intelektuálů. V takovém případě jsou geniální. Ať už jde o parodii chtěnou či nechtěnou v každém případě Cvekovy výroky stojí za pozornost.
v křesťanské tradici je zcela nemožné chápat víru jako něco, k čemu dospějete rozumem, co neprocítíte a zejména neprožijete.
Opravdu zajímavé a na liberála celkem kategorické tvrzení. Křesťanská tradice chápe sice víru jako rozumovou ctnost, ale autor vlastního katechismu Cvek je přece tradice sama. Božská ctnost víry je sice nad rozumem v tom smyslu, že ne všechny články víry je možné plně rozumem pochopit, je však v rozumu jako ve svém subjektu. Není tedy ve smyslové žádostivosti, která se projevuje emocemi. Proto není nezbytné víru nějak prociťovat, ale je třeba víru mít jako pevný souhlas rozumu s Bohem zjevenou pravdou.
Já bych „chestertonismus“ přirovnal k římskému státnímu náboženství, které se muselo ctít a udržovat jen z politických a společenských důvodů. Kristus a sv. Pavel jsou z tohoto pohledu nebezpeční blouznivci.
Jistě. Kristus sice tvrdí, že mají věřící poslouchat farizeje (Mat. 23, 2-3) a Pavel (Řím 13, 1-7) nařizuje křesťanům být řádnými občany státu, ale Cvek nepochybně zná důvod, proč na jejich výroky netřeba brát zřetel. Kristus se totiž vyslovuje pro poslušnost oficiálnímu státnímu náboženství a Pavel oficiálnímu státu. To je podle Cveka „chestertonismus“, který podle něj Krista a sv. Pavla má za blouznivce.
V rozhovoru Joch obhajuje aristotelské pojetí homosexuality jako „úchylky“ jako svůj osobní filozofický názor. K tomu je třeba říci dvojí. V Aristotelově době byla homosexualita vesměs normální a jeho učitel Platón homosexuální lásku stavěl nad tu heterosexuální. Do roviny něčeho úchylného se homosexualita dostala až s křesťanstvím a Joch by měl mluvit spíše než o aristotelském o tomistickém pojetí homosexuality (učení sv. Tomáše Akvinského mj. hlásá i popravování kacířů).
Tomu říkám lekce z dějin filosofie! V aristotelově době nebyla homosexualita normální, byla spíše více společensky tolerovaná, to není totéž.
Chudák Platón! Ačkoliv tehdejší tolerance homosexuality je v jeho díle patrná, nezaslouží být z úst polyhistora 21. století takto pomlouván. Kdo četl základní Platónův spis o lásce Symposion ví, že Platón považuje za nejlepší lásku nefyzickou – duchovní (odtud termín platonicky milovat – to je překvapení, co?). Překvapení je v tom, že Platón odvrhuje nejen heterosexuální lásku, ale i lásku homosexuální a vyslovuje se pro lásku duchovní. Sokrates totiž v Symposion vede účastníky rozhovoru k tomu nejlepšímu přes různé stupně fyzické lásky. Jakmile však je dovede k cíli zůstává fyzická láska nutně opuštěná. Takže žádná preference homosexuální lásky, ale jen a jen preference lásky nefyzické! To má i vztah k Platónovu učení o vztahu duše a těla.
A Aristoteles? Ten je autorem konceptu přirozenosti, některé slasti považuje za špatné, protože pocházejí z defektní přirozenosti či špatného návyku. Pohlavní styk mezi muži pak jmenuje mezi zvrácenostmi – to je překvápko!
To jsou zjevy zvířecké divokosti, jiné vznikají z nemocí a ze šílenství, jako u toho člověka, jenž zabil svou matku a snědl ji, anebo u otroka, jenž snědl játra svého druha. Jiné zrůdnosti jsou podobné chorobným stavům buď od přirozenosti, nebo ze zvyku, jako rváti si vlasy, okousávati nehty, polykati uhlí a prst, a kromě toho také pohlavní styk mezi muži; k tomuto totiž jedni jsou náchylni od přirozenosti, druzí mají k němu náklonnost ze zvyku, na příklad ti, jichž od dětství bylo k tomu zneužíváno. (Et. Nic., VII, 6)
A za přirozené považuje přátelství mezi mužem a ženou vedoucí k plození dětí:
Zdá se, že mezi mužem a ženou jest přirozený přátelský svazek; neboť člověk jest přirozeně určen ještě více pro život manželský než pro život v obci, a to tím více, čím dřívější a nutnější jest rodina než obec, a čím více živým tvorům jest plození společné. Ostatní z nich tedy mají pouze toto společenství, lidé však spolu bydlí nejen pro plození, nýbrž i pro životní potřeby; neboť úkoly jsou předem rozděleny a jiné má muž, jiné žena; tak si navzájem vypomáhají a každý své vlastní síly dává do služby společnému dobru. Proto v tomto přátelství jest i užitek i příjemnost. A bylo by to zvyšováno ještě ctností, kdyby oba byli hodní, neboť každý má svou vlastní ctnost, a to může pro ně býti zdrojem radosti. Pojítkem se zdají býti děti; proto se bezdětní manželé snadněji rozlučují; neboť děti jsou dobrem oběma společným, a to, co jest společné, spojuje. Pro to však, jak má muž se ženou žíti a vůbec přítel s přítelem, nevyžaduje se nic jiného než to, co jest spravedlivé; neboť toto zjevně není totéž v poměru mezi přáteli jako k cizinci, k druhu a ke spolužákovi. (Et. Nic., VIII, 14)
Ale Boris Cvek perlí dál:
Krom toho musím zmínit, že od doby Aristotela a sv. Tomáše přírodní věda, medicína i filozofie zaznamenaly jistý vývoj. Např. už jsme pochopili, že masturbace není něco fatálně nezdravého. Jestliže se Joch jako absolvent studia medicíny hlásí ke středověkému pojetí homosexuality jako úchylky, je to skandální. K přemýšlení nad pojetím lidské přirozenosti bych mu radil načíst moderní filozofii (třeba Rortyho) nebo moderní vědu (vynikající je např. The Oxford Handbook of Evolutionary Psychology z roku 2007). V těchto oblastech zastarávají rychle názory pouhých 100 let staré, natož staré pár tisíciletí. Je s podivem, že to Joch nechápe.
To jsou mi věci! Souhlasím, že přírodní věda a medicína od dob Aristotelových a Tomášových udělala výrazný pokrok, jsem ale stejně přesvědčen o tom, že filosofie od jejich dob stačila poměrně značně upadnout, o čemž svědčí i to, že za filosofa Cvek vydává jakéhosi Richarda Rortyho (slavnější americké vydání Václava Bělohradského). Masturbace je možná fyzicky neškodná, velmi pravděpodobně však škodí psychicky a zcela určitě jde o mravně nedovolené jednání. Vzhledem k tomu, že je těžko myslitelný pokrok v morálních otázkách (a na tom nezmění The Oxford Handbook of Evolutionary Psychology z roku 2007), není nic skandálního na to vidět homosexualitu jako středověcí moralisté, naopak je skandální tvrdit, že podobně jako poznatky přírodních věd zastarávají i poznatky morální filosofie.
Co k tomu říct? Inspirativní shrnutí nabízí sám Cvek:
Ano, v českých luzích a hájích je Joch, navzdory své nevzdělanosti, již stále dokola předvádí, velmi vzdělaný. Většina českých intelektuálů, o novinářích nemluvě, totiž Aristotela ani moderní světovou filozofii nečetla a nemá žádný přehled. Pár filozofů, kteří zase znají Aristotela, nerozumí moderní vědě.
Místo jména Joch doplníme Cvek a máme závěr hotový:
Ano, v českých luzích a hájích je Cvek, navzdory své nevzdělanosti, již stále dokola předvádí, velmi vzdělaný. Většina českých intelektuálů, o novinářích nemluvě, totiž Aristotela ani moderní světovou filozofii nečetla a nemá žádný přehled. Pár filozofů, kteří zase znají Aristotela, nerozumí moderní vědě.
Borise Cveka je třeba zařadit k lidem, kteří možná rozumí moderní chemii, nemají ale ani páru o filosofických problémech, ať už jde o otázky, které řeší Aristoteles, nebo jde o celkový smysl a hranice přírodovědy. Jen tak si lze vysvětlit jeho míchání etiky s psychologií i doporučení obskurního postmoderního filosofa Rortyho.
Jiří J. Stodola
Pan Boris Cvek – hodnotílm-li jej podle dvou článků na Britských listech, je u mne „nihilistor,“ protože ví asi jen tolik co lúza a své články si vybarvuje buď citáty z různých známých autorů nebo se funduje tím, co všechno umí, zná.
Bohatě mi v tomto případě postačí jeho článek o celibátu v římskokatolické církvi z minulého měsíce. Je tam výborně vidět, že tam míchá věci, které s celibátem jako takovým nesouvisí a pokud ano, tak jen do jisté míry. Např. otázka rozvodu, u které je vidět, že církev je podle něj příliš staromodní, když vyvrhuje ze živého společenství rozvedené – ona to bohužel není úplně pravda, protože okolnosti církevního rozvodu, kdy dojde buď k „odloučení manželů“ nebo stanovení neplatnosti manželského slibu jsou dostupné i na internetu nebo dalších publikacích, které jsou dostupn i obyčejným lidem, ale pan Cvek je očividně nečetl, protože se mu asi katolické knihy z katolických nakladatelství hnusí.
Škoda takových lidí jako je Cvek. Štěstí, že existují tací jako Joch. 🙂
Já nejsem z Romana Jocha dvakrát nadšený, ale dá se o něm říct, že je konzervativní intelektuál. Cvek to je intelektuál v pojetí Paula Johnsona – tedy karikatura skutečného intelektuála. Fascinuje mně na něm jeho polyhistorie, tedy přesvědčení, že rozumí všemu. Přitom jeho znalosti jsou neskutečně povrchní – podle mne se omezují na to, co si pamatuje ze střední školy a co během středoškolského studia přečetl. O křesťanství neví nic, to mu nebrání v tom, aby o křesťanství jakoby z pozic křesťana neustále psal.
Zeptej se ho, co si mysli o zarazeni svižníků pod střevlíky, kdyz teda jako rozumi vsemu.
Nabízel jsi to přímo Blistům, Johane? Myslím, že by to otiskli, část přispěvatelů jim utekla k Deníku Referendum. Otiskují i mé články a ty nejsou o nic méně „antimoderní“.
Ne, Britským listům jsem to nenabízel. V komunistickém antikřesťanském plátku nepublikuji.
Ad „víra“: Cvek měl na mysli patrně křesťanské mystiky, jejichž víra byla zcela jiná než Jochova. V křesťanské tradici je víra především ctnost Božská, která je nad rozumem.
Ad „římské náboženství“: Když už vedete polemiku, tak polemizujte co v článku je, a ne s tím, co byste si přál, aby tam bylo. Cvek nepíše nic o vztahu Krista s farizeji (navíc ten Váš citát z písma je dost pochybný – Dá se interpretovat třeba tak, že Ježíš nevytváří nové náboženství s vlastními pravidly, zároveň farizeje zbavuje jakékoli morální autority) To podstatné je, že Cvek mluví o vztahu římského náboženství ke křesťanství, který byl „klasickým“ vztahem tradiční náboženské pravice a pomatenců z katakomb co se neklaní bohům a více než o tradiční hodnoty se starají „své osobní spasení“.
Ad „láska“: O tom jakou lásku Platón považoval za nejlepší Cvek vůbec nic nepsal, tak jaké překvapení?
Mimochodem toto nebyla obhajoba Cveka ani kritika Jocha, který se mimochodem v poslední době snažil tvářit natolik liberálně, že kdyby jeho věty pronášel někdo jiný, dočká se tady nařčení z kdo ví čeho. 🙂
Božská ctnost víry je nad rozumem v tom smyslu, že ne všechny články víry je možné plně rozumem pochopit, je však v rozumu jako ve svém subjektu. Není tedy ve smyslové žádostivosti, která se projevuje emocemi.
Kristus se vyslovuje pro poslušnost oficiálnímu náboženství. Sv. Pavel pro poslušnost oficiálnímu státu. Ergo, oba citáty mají vztah k Cvekovu názoru na poměr státu a náboženství.
Překvapení je v tom, že Platón odvrhuje nejen heterosexuální lásku, ale i lásku homosexuální a vyslovuje se pro lásku duchovní. Sokrates totiž v Symposion vede účastníky rozhovoru k tomu nejlepšímu přes různé stupně fyzické lásky. Jakmile však je dovede k cíli zůstává fyzická láska nutně opuštěná. Takže žádná preference homosexuální lásky, ale jen a jen preference lásky nefyzické! To má i vztah k Platónovu učení o vztahu duše a těla.
Díky za komentář. Považuji jej za užitečný, protože pomohl, abych vyslovil zřetelněji věci, které jsem v článku jen ne zcela zřetelně naznačil. Rozšířím o tato zpřesnění i svůj článek.
Pod „subjektem víry“ si představuji to, v co věřím a tu Vaši formulaci tedy moc nechápu. Právě třeba svatý Pavel po tom svém kotrmelci asi těžko rozumoval, ale spíše „prožíval“.
Obávám se že vztah římského náboženství ke křesťanství (a ne naopak) nelze vyčíst z Nového zákona (když na začátku nebyl navíc ani kánon), ale z postojů Římanů, a ti vnímali křesťanství jako cosi rozkladného:
„… Tato na čas potlačená pověra propukla znovu nejen v Judsku, kolébce této nemoci, ale také v Římě, přes který se valí všechna zvěrstva a hanby, a setkávají se tam s příznivým přijetím. …“ (Tacitus)
„… Ti, kteří ze všech hlupáků posbíraných z nejnižších společenských vrstev a ze všech lehkověrných ženských, které lze snadno uvést v omyl pro slabost jejich pohlaví, skládají tlupu bezbožných spříseženců,… “ (Minucius Felix)
„… Oni jsou zdětinštělí, pošetilí, neschopní něco pochopit a udělat něco dobrého, pohroužení do svých nicotností. …“
Citováno podle Křesťanský život v prvních staletích
To je pak těžké.
Subiectum – to, co je pod-loženo. Podklad.
Obiectum – to, co je před-loženo. Předmět.
V co věřím je předmět (objekt) víry. To, co činí víru vůbec možnou je subjekt (subiectum, hypokeimenon) víry. A tím je rozum.
Římané nutně chápali křesťany jako podvratný živel, protože oni se odmítali podílet na falešném státním náboženství. To ovšem neznamená, že náboženství nemůže být státní, když je pravé. A to nepřímo vyplývá z výroků Krista a sv. Pavla. V tomto směru je Chesterton nejen v souladu kupříkladu s bl. Piem IX., ale také se svatým Pavlem a samotným Kristem.
Fajn. Ale stále nechápu, kde je podle Vás u Pavla ten „rozumový podklad“. Stejně tak ho postrádám u řady dalších svatých. Nebo jak do té Vaší teze pasuje např Lk 10,21?
Já jsem netvrdil, že křesťanství musí být vždy v undergroundu, celkem ale chápu, že když se někdo staví do podobných pozic jako kdysi Římané, je mu to potom „připomínáno“.
Je pravda, že sv. Pavel představoval víru jako něco, co není podle světa rozumné. To je právě ten aspekt, o kterém jste psal – že víra je mnohdy jaksi nad rozum. Nicméně sv. Pavel také zdůrazňoval určitý věroučný obsah (Kristus zemřel za hříchy, byl vzkříšen, učinil z lidí Boží děti, lidé budou vzkříšeni z mrtvých), který jinak než rozumem přijmout nelze. Člověk je může buď přijmout, nebo odmítnout, a to, co u toho pociťuje a prožívá není objektivně moc důležité, i když pro něj to může mít velký subjektivní význam.
Tak to zas prrr.
Ja o Jochovi od zacatku rikam, ze je to liberal.
Dyť on to nepopírá. Jeho koncepce svobody a státu je liberální. Jen v ní počítá s neměnnými morálními hodnotami, ale to z něj konzervativního politika ve vlastním smyslu neudělá.
Výborný článek, věcný, klidný a vyvážený. Já si ovšem nejsem jist ohledně oné poslušnosti vůci farizeům. Mám dojem, že se to špatně interpretuje a nejvíce to pak vybublá ve vztahu mezi katolíky a modernisty v Církvi. Kristus výrok považuji samozřejmě za pravdivý. Myslím, že tím chtěl říci asi toto: drží-li se po stránce teoretické kdokoliv ze zákonníků zákona (jeho znění), tedy skutečně přijímá intelektem co jest psáno a v tomto duchu ho také vykládá, tak jej v tomto poslouchejte. Jestliže však v praxi zákon deformuje (pochybně interpretuje, činí z něj rasisticko-náboženskou ideologii) či je pro něj pouze formálním předpisem, který se nepromítá do praxe života, v duchu a pravdě, tak v tomto je nenapodobujte. Je to stejné jako dnes. Žádný katolík nesmí uposlechnout papeže, biskupa či kněze, je-li jeho příkaz v rozporu s tím, co Církev učila vždy. Nesmí tudíž poslouchat pochybné soukromé názory hierarchů, zvlášť jsou-li zcela očividné, ale kontinuální nauku Církve. Pravda, dostane se tím do konfliktu, ale konflikt s bludem je zároveň výzvou k duchovnímu boji a věrnosti.
Jistě. Domnívám se, že Kristus sděluje učedníkům, že farizeové jsou právoplatnými držiteli duchovní moci a je třeba je poslouchat, pokud jednají v souladu se svými kompetencemi. Tam, kde své kompetence překračují, tam je poslouchat není třeba, mnohdy je dokonce nutné je neposlouchat. Kristus sděluje, že existuje hierarchická duchovní moc, že otázka náboženství není otázkou něčího soukromého úsudku. Tato duchovní moc po Kristově Nanebevzetí přešla na apoštoly, biskupy a kněze.
Jo, akorát je tu otázka co dělat, když právoplatný držitel duchovní moci přestoupí nařízení joného právoplatného držitele duchovní moci se shodným hierarchickým postavením. První slovo platí, druhý leze z gatí? Nebo pozdější předpis deroguje předchozí? A pokud ano, může např. vydání nového misálu zrušit platnost bully, která takové vydání zakazuje a přitom nese znaky neomylného Magisteria?
Boris Cvek má výrazného konkurenta, Jana Urbana: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=10772
Moje reakce: http://david.blog.idnes.cz/c/155643/Ten-spravny-vzhled-pro-komunalni-politiku.html
Nejsem sice polyhistor ale upřímně řečeno se mi nelíbí myšlenky a slova ani jednoho z těch dvou pánů. Panu Cvekovi by mé názory na sexualitu i jiné věci pravděpodobně připadaly velice zastaralé, asi tak sto let za opicemi nebo před potopou světa, nevím která z těch formulací by mu lépe vyhovovala. Typoval bych tu první ale je to jen spekulace.
Na místě pana Jocha bych raději viděl někoho úplně jiného, i když odpovědnost za to kde je není jen jeho. Někoho kdo by se hlasitě a vehementně zastával vdov, sirotků, nemocných a zmrzačených, chudáků všeho druhu a učil náš národ v nich vidět Ježíše Krista. Sytit hladové, napájet žíznivé, oblékat nahé, ošetřovat nemocné, navštěvovat vězně a ujímat se cizinců. Někoho kdo by připomínal že cokoliv uděláme tomu nejmenšímu z nich děláme samotnému Kristu a varoval nás před těsným uchem jehly s ostrými hranami a před štiplavým zápachem kozího chlívku nebo ohrady abychom si všichni uvědomili co nás čeká jestliže budeme mít srdce z kamene a ne z masa. Někoho kdo by připomínal že jsme všichni bratři a sestry v tělesném i v duchovním slova smyslu, bez ohledu na rasu a cokoliv jiného, ať už se nám to líbí nebo ne a že se máme podle toho chovat. V souladu s Desaterem i Kristovým přikázáním lásky. Ocenil bych kdyby to všechno říkal mírnými a laskavými slovy a úplně nejradši bych to slyšel právě od pana Jocha.
Studovat myšlenky starých pohanských filozofů z nichž někteří byli spravedliví mi přijde jako docela dobrý koníček nebo zábava ale k Bohu nám ukazuje cestu spíš Písmo svaté a jiná náboženská literatura. Od životopisů světců až po pastýřské listy našich biskupů. Misál a Kancionál. Filozofie mimo náboženství odjakživa slouží především ke získání a zachování moci. V Athénách potřebovali udržet veřejný pořádek a chod celého státu, iluzi vlády lidu a občas také nahradit diktátora nebo tyrana radou bohatých a vlivných občanů nebo naopak. K tomu využívali filozofy a také umělce. K propagaci politických záměrů a ovlivnění veřejnosti. Proto je také občas vraždili nebo popravovali. Přestože jim teoreticky mohlo být jedno co si mezi sebou vykládají a co si myslí o bytí nebo vědomí.