Cesty (Tekoucí světlo Božství svaté Mechtildy Magdeburské)
O DVOU NESTEJNÝCH CESTÁCH, JEDNA SPADÁ DO PEKLA, DRUHÁ STOUPÁ DO NEBE
Bohatost pomíjivými věcmi jest nevěrný host, svatá chudoba přináší před Boha vzácné břemeno.
Lehkomyslnost nemyslívá na svou škodu, vytrvalost jest všelikých ctností všecka plna.
Hloupost se líbí jen sama sobě, moudrost se nemůže nikdy nadobro vyučiti.
Hněv vnášívá do duše velikou tmu, svatá tichost má jistu všecku milost.
Pýcha chce býti vždy nejlepší, pokora nemůže ustati, musí se všem tvorům do služby dáti.
Marná čest jest před Bohem hluchá a slepá, nevinná hana posvěcuje všecky dítky Boží.
Faleš má velice pěkné sklo, dokonalostí nejvyšší lidé opovrhují.
Chtivost mívá vždycky hrubou hubu, blahoslavená mírnost má vždycky sladký základ.
Netečnost pronedbává drahý poklad, svatá horlivost nehledá příliš svého pohodlí.
Nevěrnost dává vždycky nepravou radu, naprostá věrnost nezanedbává nikdy dobrého skutku.
Pravá duchovnost nemůže se nikomu mstíti, nevzdělané srdce chce vždycky rušiti pokoj.
Řádná zbožnost neučiní nic zlého, zlá vůle není nikomu poddána.
Zloba má od přirozenosti špatný základ, Boží milost má milostnou tvář a sladká ústa.
Světští pánové bývají rádi ctěni, duchovní duše chce vždycky někam jinam.
Skrytý vztek mívá sprostá ústa, zjevná něžnost má nálezek Boží.
Zrádný úskok bývá velmi blízek nenávisti, svaté milosrdenství stojí jedině s Bohem.
Lež bývá po venku pěkná a uvnitř dopravena strašlivě, proto ji její tovaryši velice lahodně přijímají; pravda bývá odstrkována pro svou nevzhlednost, všem, kdož ji milují, třeba trpěti s Ježíšem mnohou potupu.
Nenávist se vzteká čím dál hůře, láska hoří bez bolesti, po každém hoři se jí daří lépe.
Zlá závist nenávidí Boží dobroty, čisté srdce plné lásky raduje se ze všelikého požehnání.
Pomluva se stydí lidí a nestydí se Boha, kterýž přece všecky věci slyší a vidí.
Zoufalství jest pádem strašlivým; pravé naději se dostane všeho.
Nepravé útěše nebývá nikdy veselo, pravá vina ji tak kormoutí.
Hned po té, jak mi to byl Náš milý Pán ukázal, pravil takto: Kdo jest pamětliv toho, jak dobrý jsem, ten se mě pevně vždy drží. K čemu nám pomáhej, Pane, pro svou vlastní slávu!
Zdroj: Magdeburská, Mechtilda. Tekoucí světlo Božství. Stará Říše Florianová 1920. Dobré dílo. Ob., titul, dřev. a upr. Jaroslav Benda.
Když tuhle Halík a Putna mluvili o katolickém kýči, tak už jasně vidím, co měli na mysli.
Díky za doporučení. Halík (o Putnovi nemluvě) je zde velká autorita – jakékoliv jeho vyjádření opovržení nad něčím bereme jako vřelé doporučení. Protože co se nelíbí Halíkovi, to přece nemůže být zas až tak špatné.
Jinak mi dovolte malý přípodotek – za svých 32 let jsem nasbíral jednu zkušenost. Když nějaký liberální ultrouš narazí na katolický text, kterému nemůže po žádné stránce nic vytknout, alespoň si zasyčí, že to je kýč – ta nedefinovaná věc, kterou každý kulturně vzdělaný člověk určuje pocitem, a tudíž je směšné chtít po něm nějaké argumenty, proč by to kýč měl být.
Kýč, to jest tedy nakonec to, co odsoudí soud kulturně uvědomělé vážené osoby. Nejdřív se ale ta osoba uvědomělou a váženou musí stát. A v tomto stádiu „potlačování kýče“ máte ještě rezervy, řekl bych.
Bravo!
Tuhle Halík a Putna jsou reprezentanti kýče par excellance. Akorát nejspíš ne katolického.
To by mě zajímalo, proč ten avandgardní a nonkonformní Jakub Deml, tolik podobný Putnovi a Halíkovi, se tou slátantinou z 13. století vůbec zabýval tak intenzivně, že ji zmiňoval skoro v každé své korespondenci nebo často v reflexích typu Šlépěje.
Asi jen tak, ze srandy. Neměl co dělat.
Opravuju svůj původní omyl: toto nepřeložil Jakub Deml, ale velmi se o to zajímal, přeložil to nejspíš jeho přítel, kněz a překladatel P. Josef Ševčík.
Víte, někdy mě dokáže opravdu překvapit, jak moc jsou někteří lidé nedůvtipní. Možná to nějak souvisí s horlivostí, nevím. Čili polopatisticky: kýčem jsem myslel tu malůvku, ne text nad ní!
Mne pro zmenu udivuje, s jakou samozrejmosti predpokladate telepaticke schopnosti u druhych, kdyz z vaseho prispevku vubec neplyne, co jste měl na mysli.
Ahá, tak pardón. Tu malůvku jsem načmárala já.
„třaskavé koktejly z naivity, hloupé pověrčivosti a zapšklé bigotnosti. […] Jsem přesvědčen, že nemáme žádné právo kázat proti pornografii, pokud takové pobožné nestydatosti strpíme ve stínu našich chrámů.“
Skutečně doufám, že neevokuje nestydatosti, evokuje-li, nechť ji pan cinicus klidně netrpí ve stínu tohoto časopisu. Ostatně v porovnání s tím textem je skutečně jen čmáranicí.
A co na to docent Kulka? 😀
Na zítřek jsem připravil článek.
Je zajímavé pozorovat jak se dá přejít od citátů svaté Mechtildy k nešlechetným a zlým slovům o otci Halíkovi, Kristovu knězi a monsignorovi. Přestože se k těmto citátům nijak nevyjadřoval a nijak to spolu nesouvisí. A přestože o něm člověk který vidí ve slovech světice kýč mluví nevážně a zjevně se proti němu snaží popíchnout.
Nevěrnost dává vždycky nepravou radu, naprostá věrnost nezanedbává nikdy dobrého skutku.
To jsou slova která hovoří jasnou řečí, stejně jako ta ostatní. Občas bychom si je měli při vhodných příležitostech připomenout.
Tak je nezapomente pripominat heretikovi Halikovi.
Maucta!
Vás bych rád požádal abyste svou úctu raději projevoval jen tomu ke komu jí opravdu cítíte.
Teta Kateřina vyvolala trapný výstup, když si stěžovala dědečkovi, že ji Saturnin nepozdravil a Milouše dokonce urazil.
Saturnin jí slušným způsobem odporoval a tvrdil, že neměl v úmyslu mladého pána urazit a milostivou paní že pozdravil. Dokonce si vzpomínal i na druh pozdravu. Řekl jí: „Má úcta.“
Teta křičela, že je to drzá lež, Saturnin že rafinovaně překrucuje situaci a že ona není padlá na hlavu. Že prý se, když ji uviděl, ušklíbl a řekl: „No maucta.“ Tomu ona neříká pozdrav.
Cozpak o to, pozadat samozrejme muzete. Ale vysledek bude stejny, jako kdyz ja pozadam vas, abyste tu prestal lhat a delat z druhych idioty – veskery zadny.
Myslíš, že z toho úryvku ze Saturnina pan Václav pochopil, že chápat „maucta“ jako projev úcty není zcela adekvátní?
Ne
„K čemu nám pomáhej, Pane, pro svou vlastní slávu!“
Co to vlastně je, ta sláva Boží, pro níž máme naprosto všechno činit? Jak ji definovat? Je to jiné pojmenování onoho „bytí Boha vším ve všem“, jak o něm mluví sv.Pavel?