V roce 1294 byl po dvouletém interregnu způsobeném patovou situací mezi kardinály zvolen papežem Celestýn V. O pouhých pět měsíců později rezignoval, neboť se cítil nezpůsobilým pro papežský úřad, třebaže založil a řídil řád celestinů, odnož řádu benediktinského. V roce 1415 „odešel“ papež Řehoř XII., za poněkud odlišné situace – aby zabránil schizmatu. Poslední čistá papežská rezignace před rezignací Benedikta XVI. v roce 2013 byla tedy ta Celestýnova.
Většina znalců Dantova díla je po staletí přesvědčena, že ve třetím zpěvu Pekla (kde je řeč o místě obsahujícím duše těch, kdo byli tak lhostejní, že si odmítli navěky zvolit Boha i cokoli jiného) hovoří Dante o Celestýnovi. Aniž by ho jmenoval, zmiňuje se o setkání s někým, kdo „ze slabošství zřek se slavných činů“ (che per viltade fece il gran rifiuto). Dante to pokládal za hlubokou zradu na Církvi v neposlední řadě proto, že Celestýnův nástupce Bonifác VIII., politický manipulátor, měl podíl na Dantově vyhnání z Florencie. (Pokračování textu…)
„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?
Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.
Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou: (Pokračování textu…)
Půst a jiné druhy odříkání spojujeme mj. s kajícností. Kajícnost souvisí s obrácením, se zřeknutím se hříchu, s napravováním jeho následků. Tím se dostáváme k prvním dvěma bodům.
1. V důsledku hříchu došlo k nabourání harmonie nejen mezi lidstvem a Bohem (lze-li to takto vyjadřovat); nejen mezi lidmi mezi sebou, ale také v člověku samotném. Mluví se pak o nezřízené žádostivosti. Při půstu naopak se člověk snaží o to, aby měl své chutě pod kontrolou, aby tělesná žádost nezmítala duchem, ale aby člověk byl bytostí uspořádanou, kdy to nižší je podřízeno a v dobrém smyslu pod kontrolou toho vyššího a člověk jako takový podřízen Bohu. „Kdo je věrný v maličkosti, bude věrný i ve velké věci.“
2. Druhým bodem je to, kdy půst chápeme jako součást pokání. O pokání se už téměř nemluví a téměř se vytratilo z života dnešních křesťanů. Zmiňuje se pouze jeden jediný projev pokání, a sice ony tři zdrávasy po sv. zpovědi. Ale pokání je pojmem mnohem širším, výzvy k němu patří k hlavním tématům Ježíšova učení a připomínky např. z Lurd opět ukazují jeho důležitost a potřebnost. Jsem hříšný, a i když je mi hřích odpuštěn, dělám různé skutky dobrovolného pokání. A též se zřetelem na hříchy jiných lidí. Projevy mohou být rozmanité: Dobré skutky (např. tzv. skutky tělesného či duchovního milosrdenství) s úmyslem „na pokání“, trpělivé snášení těžkostí, které přicházejí, nebo i dobrovolný sebezápor. A sem patří také půst. (Pokračování textu…)
Již nejméně 50 let je možno pozorovat, že termín „pastorace“ se stal nejužívanějším a zároveň nejzneužívanějším termínem v životě Církve. Počátky toho je nutno hledat u posledního koncilu, který z vůle papežů Jana XXIII. a Pavla VI. byl stanoven jako „pastorační“. To znamenalo, že koncil neměl v úmyslu formulovat nová dogmata a také to neudělal.
V pokocilní době ale se stalo toto pastorační chápání téměř všeobecným, často i prostředkem na ospravedlnění doktrinálních, mravoučných a liturgických bludů. Kněží usilující o likvidaci čistoty katolické víry používají pojem „pastorace“ neustále jako základnu, z níž mohou beztrestně ničit křišťálovou víru prostých lidí. Zneužívání termínu „pastorace“ se tak stává v naší době činnosti antipastorační. Děje se tak vždycky, když představitelé duchovenstva používají cizích a pokoutních nauk, které podněcují ke stylu života v rozporu s Boží vůlí, čímž vystavují duše nebezpečí ztráty věčného života. Taková činnost je duchovním zločinem, protože osoby, které ji provádějí – a jsou mezi nimi bohužel i biskupové a kardinálové – nevedou stádo na pastvu pravdy a Božích milostí, naopak jim jako vzor slouží tento svět (Řím 12, 2). Tito pastýři kladou ducha tohoto světa za vzor i svému stádu a uklidňují svědomí lidí, že mohou klidně žít v rozporu s Boží vůlí, jež byla jasně vyjádřena šestým přikázáním a principem nerozlučitelnosti manželství. (Pokračování textu…)
„Nenávidím bezbožný dav a straním se ho…“ Tato slova moudrého Sokrata mi napadají, když v adventním čase narážím v našem Brně ve všední dny i v neděli na spěchající zástupy s šíleným výrazem ve tváři: Jen abychom stihli všechno nakoupit, jen aby nebylo těch dárků málo, aby se nikdo necítil odstrčen… Kupují i nad své finanční možnosti, zadlužují se, nestačí splácet, pak přijde exekutor….
Kdepak jít na roráty, zasednout k modlitbě a duchovně se připravit na slavnost narození Ježíše Krista. Mnozí lidé už ani pořádně neví, kdo to byl, mají jen jakési povědomí Ježíška, o němž snad ještě jako děti věřili, že nosí dárky. A pokud se bude naše země držet nynějšího kursu Evropské unie, tak se za nějakou dobu nebude smět o něm ani ceknout, neboť by to mohlo „urážet“ muslimy, ateisty a nevím koho ještě. U našich sousedů na Západě už je to realitou, ve Francii, v Belgii a jinde nesmějí být na náměstích instalovány jesličky, a když, tak bez Ježíška. Pohané v antice slavili v tuto dobu svátek slunovratu, jenže pro naši civilizaci Advent a Vánoce se staly pouhým blíže nedefinovaným konzumním rituálem utrácení peněz za rozumné věci i hlouposti. (Pokračování textu…)
„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
Středa 10. února 2016 Popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.
Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo přijímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně. (Pokračování textu…)
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?
Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.
Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13). To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou. (Pokračování textu…)
Já podepsaná, klečíc před tváří Boha a všeho nebeského dvorstva a pilně uváživši nesmírné milosrdenství jeho božské dobroty vůči mně, nehodnému a bídnému stvoření, jež on z ničeho stvořil a až dosud zachovával, podporoval a vysvobozoval z tolikerých nebezpečenství a zahrnoval tolikerými dobrodiními; uváživši přede vším jiným nepochopitelnou laskavost a shovívavost, s níž tento můj předobrý Bůh mne tak dobrotivě snášel ve všech mých nepravostech, nepřestávaje zváti mne skrze hojná a milostivá vnukání ku polepšení a trpělivě vyčkávaje mého pokání a obrácení až do tohoto …tého roku věku mého, a to přes všecku mou nevděčnost, proradnost a nevěrnost, pro niž jsem odkládala své polepšení den ode dne, a pohrdajíc jeho milostmi, jej tolik nemoudře urážela; uváživši také, že při křtu svatém byla jsem posvěcena o odevzdána Bohu svému, abych byla jeho dcerou, a že proti slibu, který tenkráte byl učiněn ve jménu mém, já tak častokráte a tak nešťastně a bídně jsem zneuctila a poskvrnila svou duši, užívajíc jí a obracejíc ji proti jeho božské Velebnosti, nyní konečně jsem se vzpamatovala a padajíc s celou pokorou srdce svého na tvář svou před trůnem boží spravedlnosti, uznávám a vyznávám, že jsem se opravdu dopustila urážky a zrady božské Velebnosti. že jsem vinna utrpením a smrtí Ježíše Krista svými hříchy, kterých jsem se dopustila a pro něž on nevýslovně trpěl a umřel na dřevě kříže, a že tedy jsem si zasloužila, abych byla na věky zavržena a odsouzena. (Pokračování textu…)
Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách
V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.
V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.
V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).
V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.
V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).
V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.
Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu. (Pokračování textu…)
„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
Je 5. března 2014 – popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.
Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo příjímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně. (Pokračování textu…)
Sv. Ambrož zakazuje císaři Theodosiovi vstup do katedrály.
„Císař má moc nad hradbami, ale nad svatyněmi právo nemá, to jsou domy Boží! Kdyby žádal, co je moje, dal bych mu vše, ačkoliv co mám, patří chudým. Jsem připraven podstoupit žalář i smrt, ale chrám Páně nevydám!“ – sv. Ambrož z Milána
Dnes, v den výročí jeho biskupského svěcení, si připomínáme sv. Ambrože z Milána († 397), biskupa a učitele Církve, jednoho z nejvlivnějších teologů 4. století a nejlepších biskupů, jaké kdy Církev měla. Je to opravdu mimořádná postava, která nám má dodnes co říci nejen o teologii, ale i o odvaze a povinnosti.
Začínal jako politik a jeho volba biskupem v císařské městě Miláně byla naprosto nečekaným šokem. Nově zvolený cca pětatřicetiletý biskup totiž nejenže nebyl duchovní, ale dokonce nebyl ani pokřtěn, teprve prodělával katechumenát. On sám si ožehavosti této situace byl velice dobře vědom a volbu nejprve odmítal, teprve později se nechal přesvědčit, možná i protože císař si přál, aby volbu přijal, a protože jeho odmítnutí mohlo znamenat krvavé nepokoje (místní obec byla rozštěpena na pravověrné katolíky a přívržence arianismu a nebyla schopna se na volbě shodnout, Ambrož byl zvolen jako „neutrální“ osoba). (Pokračování textu…)
V sobotu 19. 10. 2013 večer jsem, snad v záchvatu nějakého jinak se neprojevujícího masochismu, výjimečně zapnul svoji televizi, abych shlédnul pořad Hyde Park Civilizace, ve kterém měl coby host vystoupit kněz a lékař Marek „Orko“ Vácha (patřičný díl vizte ZDE).
Jelikož už mám s panem Váchou (říkám panem, protože podle jeho oděvu ani myšlenek by v něm katolického kněze nikdo nepoznal) jisté zkušenosti, nečekal jsem mnoho dobrého. Nicméně mé očekávání bylo tentokráte dalece překonáno. V tom negativním slova smyslu…
Už dávno jsem si zvykl na to, že pan Vácha naprosto ignoruje předpisy o odívání kněží. Koneckonců v jeho případě je to pozitivní, protože tak v člověku zůstává naděje, že diváci, co zapnuli televizi později, nepostřehnou, že před nimi vystupuje katolický kněz. Zvykl jsem si i na jeho vyhýbavé a s katolickou vírou i morálkou se rozcházející řeči na téma umělého oplodnění a potratů (je legrační, že v tomto pořadu mu je u potratu zkazil moderátor, který byl natolik dotěrný, že jej nakonec přinutil vyjádřit se jasněji a katoličtěji než obvykle). Ovšem naprosto jsem nebyl připraven na Váchovu exkurzi do oblasti svaté zpovědi (viz čas 19:35-21:45)… (Pokračování textu…)
Keď sa opäť priblížila zima a na zem padal sneh ako popolec; prosila som – zmiluj sa nad nami, Bože, ktorý nás požehnávaš životom samotným. Z Teba ako z prameňa tryská na svet všetko stvorenie, rastliny cítiace bolesť a radujúce sa v nesmiernom šťastí, keď sú dlhé ruky stromov obsypané kvetmi a lupene azda ani netušia, že v sebe nosia život. Tvojou iskrou ako znamením života sú poznačené zvieratá, to nepreberné množstvo tvarov a vzorov živočíšnej ríše. Chvália Ťa nevedome, no predsa celým životom. A my sa len s údivom dívame na to, čo je to plachosť a čo skrotenie, keď si nám zveril dar rozumu a lásky – a keď sa kúsok z nej preleje hoci aj na túlavé psy, skrotnú a odrazu je v nich čosi z človeka.
A keď sa dívam na myriady tvarov stvorenstva – na vrabce do tvarov ako hlinené píšťalky dávnych národov… A keď sa dívam na klasy zrna a pšenice podobné dlhým vrkočom dievčenských vlasov… A keď sa dívam sama na seba – na vlastné ruky, ktoré si stvoril. Ktoré si poznal ešte pred počatím a vložil do matkinho lona, ktoré si viedol k rastu, tvaroval im prsty a presne určil telu dokedy má rásť, odkedy starnúť a dávno ho už vidíš uložené v hlbinách zeme… Vtedy sa mi zdá byť až nemožné, že tento človek, prach, Ťa smie milovať. (Pokračování textu…)
„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
Je středa 13. února a letos na tento den připadá popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života. (Pokračování textu…)
Obdivovatelé a následovníci sv. Františka z Assisi a lidé spojení s františkánskými sekulárními řády, kteří jsou v ČR shromážděni okolo katolické tradice, připravují obnovu III. řádu sv. Františka a jeho působení v jeho tradiční formě, neponičené reformami hnanými tzv. „duchem druhého vatikánského koncilu“. Zde je jejich prohlášení:
Srdečně zveme všechny, kteří si uvědomují v jak hluboké duchovní i praktické krizi se nachází současné františkánství, na první setkání III. řádu sv. Františka v duchu katolické tradice. Toto setkání proběhne v sobotu 29. září 2012 v objektu FSSPX na Faměrově náměstí v Brně Černovicích. (Pokračování textu…)
Toto říká předchůdce Krista Pána zástupům lidí na poušti, kteří k němu přicházeli s otázkou, co mají dělat, aby dosáhli života věčného. Sv. Jan Křtitel jim nakázal nést ovoce hodné pokání. Kdokoliv z nás udělal hřích, i kdyby už získal odpuštění, musí dělat pokání, aby mu byl také odpuštěn trest věčný. Mezi svátostí křtu a svátostí pokání je ten rozdíl, že při křtu se objevuje samotné Boží milosrdenství, že Bůh nám všechno odpouští a nic od nás nevyžaduje; ve svátosti pokání nám odpouští hříchy, ale žádá od nás nápravu a pokání. Takto napravuje hříšníka, který pohrdl milostmi nadpřirozenými. Proto musíme ochotně splnit úkony pokání, spojovat je s utrpením Ježíše a pamatovat na to, že jen s ohledem na jeho zásluhy můžeme usmířit Boží majestát, který jsme urazili.
V dnešním poučení vám ukážu, že musíme činit pokání také za hříchy, které už byly odpuštěny. Za druhé vyjmenuji skutky a dobré činy, kterými můžeme zadostiučinit Boží spravedlnosti. (Pokračování textu…)
Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy. ( Sk 3,19)
Sv. apoštol Petr vyčítá Židům jejich nevděčnost vůči Ježíši Kristu. Ti, kteří u toho tehdy byli, začali plakat a řekli: „Co máme dělat, aby nám bylo odpuštěno?“ Apoštol je těšil a oznámil jim, že jejich jediná naděje a záchrana je v Ježíši Kristu, který umřel za hříchy všech lidí a vstal z mrtvých (Sk 3,19).
Mnoho křesťanů Krista rovněž zapřelo, protože ho těžce znevážili svými hříchy. Jaký jim tedy zbývá prostředek k řešení? Pokání a upřímné obrácení. Kdo žil pro svět a pro zlého ducha, ať začne žít život pro Boha a pro věčné štěstí. V dnešním kázání vám chci říci, jak nutné je dělat pokání za spáchané hříchy. (Pokračování textu…)
V čase pokání a obrácení k Bohu přinášíme našim váženým čtenářům padesátý žalm v překladu (přebásnění) Václava Renče. Přejeme a vyprošujeme sobě i čtenářům plodné rozjímání o Utrpení Spasitele a hojnost upřímné lítosti nad vlastními urážkami Boha. (Pokračování textu…)
Následující zamyšlení se pokusí v několika jednoduchých postřezích ukázat, jak dokonale katolická víra odráží a zprostředkovává Lásku s velkým L – nikoli chabé a vrtkavé projevy lidské pomíjivé náklonnosti nebo prchavé emocionální uspokojení, ale skutečně ryzí a nezlomnou lásku – silnější než celý svět i peklo, plné Božích nepřátel s jejich úklady. (Pokračování textu…)
