Poučení z Dantova Pekla: ani papež nemůže měnit základní katolické pravdy
V roce 1294 byl po dvouletém interregnu způsobeném patovou situací mezi kardinály zvolen papežem Celestýn V. O pouhých pět měsíců později rezignoval, neboť se cítil nezpůsobilým pro papežský úřad, třebaže založil a řídil řád celestinů, odnož řádu benediktinského. V roce 1415 „odešel“ papež Řehoř XII., za poněkud odlišné situace – aby zabránil schizmatu. Poslední čistá papežská rezignace před rezignací Benedikta XVI. v roce 2013 byla tedy ta Celestýnova.
Většina znalců Dantova díla je po staletí přesvědčena, že ve třetím zpěvu Pekla (kde je řeč o místě obsahujícím duše těch, kdo byli tak lhostejní, že si odmítli navěky zvolit Boha i cokoli jiného) hovoří Dante o Celestýnovi. Aniž by ho jmenoval, zmiňuje se o setkání s někým, kdo „ze slabošství zřek se slavných činů“ (che per viltade fece il gran rifiuto). Dante to pokládal za hlubokou zradu na Církvi v neposlední řadě proto, že Celestýnův nástupce Bonifác VIII., politický manipulátor, měl podíl na Dantově vyhnání z Florencie.
Sám Bonifác měl potom těžký život kvůli své neutuchající snaze o zvětšení papežské moci. Ve slavné bule Unam sanctam vznesl nárok na autoritu nad světskými vládci, což vedlo k jeho odsouzení francouzskými biskupy za celý seznam obvinění. Francouzský král Filip Sličný vyslal vojsko, které Bonifáce zatklo a pokořilo, což byl zážitek, jenž pak přispěl k jeho smrti.
Dante neúnavně tvrdí, že Bonifác spolu s dalšímu zkaženými papeži míří do pekla. Skutečnost, že Bonifác zacházel příliš daleko, mohla být jedním z důvodů, proč byl Dante zastáncem rozdělení moci mezi Církev a říši.
Existuje však jedna scéna s Bonifácem – svým bizarním způsobem jedna z nejlegračnějších v celé Božské komedii – kde Dante uvádí několik významných bodů týkajících se papežské moci, hříchu a osudu člověka.
Jsme v pekle mezi podvodnými rádci. Dante potkává Guida da Montefeltro. Guido byl už před Machiavellim prohnaný „machiavelista“. Pro dosažení vojenských a politických vítězství používal lži a podvody všeho druhu. V pozdějším věku si uvědomil nutnost činit pokání za své hříchy a vstoupil do františkánského řádu.
Číst velká beletristická díla kvůli praktickému či – Bůh chraň – politickému poučení není obecně vzato dobrý nápad. V dnešní době plné kontroverzí od uměleckých děl, řekněme Shakespeara nebo Dostojevského, víc než kdy jindy potřebujeme otevírání nových horizontů, uvedení do nových způsobů, jak chápat sebe i svět, jehož realita se jeví naprosto jinak, než jak nám ukazuje televize a internet. Pojem o tom, že v jiných dobách to bylo jinak (a ne nutně hůř) a že se od nich máme čemu učit, dnes ztrácejí zdaleka nejen mladí lidé.
Na epizodě s Guidem je pro začátek zajímavá jedna věc, a sice že Dante nachází Guida ještě hlouběji v pekle než násilníky. Vedou se diskuse o tom, co to znamená. Ve svých dalších dílech však Dante tvrdí něco, co je pro nás moderní lidi možná překvapivé a dokonce se tomu můžeme vzpírat: že lži a podvody jsou horší než fyzické násilí, protože jsou urážkou rozumové stránky člověka, jež je vznešenější a potřebuje větší ochranu než tělo. Podle tohoto názoru říkat druhému v závažné věci něco, co není pravda, je větší urážkou Boha než jiného člověka fyzicky napadnout. Dante toto pojetí našel ve výrocích pohanů, jako byl Aristoteles či Cicero, stejně jako u svatého Tomáše Akvinského.
V Guidově případě však došlo k další peripetii. Když vstoupil do kláštera, aby činil pokání za své hříchy, přišel za ním Bonifác VIII. a žádal ho o laskavost. Má trable se vznešenou římskou rodinou Colonnů, kteří uprchli do blízkého města Palestrina (kde se o dvě století později narodil slavný skladatel). Potřebuje se zmocnit města a rebelantů se zbavit.
Guido mu v zásadě odpověděl: „Takové věci už nedělám.“ Na to Bonifác: „Podívej, já jsem papež. Udělej pro mě tuhle poslední věc a já ti dám předem rozhřešení.“ „To můžeš?“ „Ano, já jsem papež. Mám klíče od Království.“
A tak Guido navrhuje trik: slib Colonnům amnestii, pokud tě pustí do města, ale až ho ovládneš, všechny je zatkni. Funguje to. Papež je šťastný. Guido se vrací do svého františkánského kláštera.
Potom Guido umírá. Přichází svatý František z Assisi, aby ho odvedl do nebe, ale také ďábel:
Když jsem byl mrtev, František mě k sobě
vzít přišel, avšak jeden cherub tmavý
mu pravil: „Nech ho, nenáleží tobě!
K mým lidem dolů patří v jícen dravý,
vždyť dopustil se špatné rady dání,
pročež já v patách byl mu bez únavy.
Nedojde nikdo spásy bez pokání,
neb nelze litovat i chtíti spolu
pro vnitřní rozpor, který tomu brání.“
Ďábel tu hovoří o zákonu nekontradikce – jedna věc nemůže být současně pravdivá a nepravdivá – který neumožňuje, aby člověk něco současně chtěl a nechtěl.
Jak jsem já bědný zatřásl se v bolu,
když popad mě a řek: „To tebe mate,
neb nemyslils, že z logiky mám školu!“ [1]
Musíme předpokládat, že Guido se ze svého posledního podvodu nekál, možná proto, že se domníval, že papež ho rozhřešil, aniž by hříchu musel osobně litovat. Jenomže pravda je pravda a ani papež nemůže ze zlého skutku učinit dobrý nebo udělit rozhřešení, jestliže se duše od hříchu neodvrátila.
V každém případě nám tento kousek historie ukazuje, že i v „pověrečném“, údajně kněžstvem ovládaném středověku existovaly silné názory na limity papežské autority, zejména ve věcech změny nauky, zahrávání si s odpuštěním a popírání rozumu a logiky kvůli pozemským důvodům.
Robert Royal
Překlad Lucie Cekotová
Poznámky:
[1] Dante Alighieri, Božská komedie. SNKLÚ: Praha, 1965, s. 107. Překlad O. F. Babler
Zdroje:
https://www.lifesitenews.com/opinion/lessons-from-dantes-inferno-not-even-the-pope-can-change-basic-catholic-truths
https://www.thecatholicthing.org/2019/04/08/of-hell-and-logic/
Už jen pro toto je třeba článek i Dantů výtvor odmítnout:
1. „V dnešní době … víc než kdy jindy potřebujeme otevírání nových horizontů, uvedení do nových způsobů.“ – ať si pan Royal otvírá třeba s Janem XXIII. nové horizonty, třeba okno.
2. „To můžeš?“ „Ano, já jsem papež.“ – jasně lživá a sprostá Dantova pomluva Bonifáce VIII.
3. „i v „pověrečném“, údajně kněžstvem ovládaném středověku existovaly silné názory na limity papežské autority,“ – ano, existovaly např. názory Husovy a mnoha dalších.
Snad třikrát stačí, v článku je toho víc.
Ani papež z hříchu ctnost udělat nemůže, ani odpustit hřích, který nebyl litován a už vůbec ne měnit slova zjevená Synem Božím, Duchem svatým. Když vězněný Jan pochyboval, vzkázal mu Ježíš – „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium“. Jakými znameními se prokazují?
1. S. Jan Křtitel nepochyboval, i když v novocírkvi se tento názor dost líbí; pochybovali Janovi učedníci.
2. „Poučení z Dantova Pekla:“ – měli bychom se raději nechat poučovat např. z Denzingera (kterého koncilní otcové dali ze svých stolů), než z beletrie.
3. Navíc pochybné – pan Dante neměl sv. Otce Bonifáce rád a tak si musel vymýšlet. Navíc nebyl teologem, takže podle toho to vypadá; byl spíše filosofem a politikem.
To je do jisté míry obdivuhodné. Trpíte evidentně stejnou slepotou, již trpí někteří neoaktolici, členové tě vaší Novocirkve.
Co rekne,udela papež je svaté a nezpochybnitelne. Kdo by se odvážil ho kritizovat (ve vašem případě Boniface, jenž vydal bulu, která vám, nepochybně, konvenuje), je lhář a pryč od nej.
Dokážete si představit, že se tento Bonifac v praxi choval podle všeho dost podobně, jako současný papež Frantisek?
Dante měl dost dobrých důvodů, proč ho nesnaset, ale to byste musel něco z této historie znát a neohanet se pouze „suchym“ Denzingerem. Ke Katolické víře patří jak kříž, tak tuplak piva.
Vážený, ve Vašem komentáři je mnoho tvrzení, některá pravdivá, některá ne. Např. mi přisuzujete slova „Co rekne, udela papež je svaté a nezpochybnitelne,“ která mě za celý život nikdy ani nenapadla. Nebo: „Kdo by se odvážil ho kritizovat, je lhář a pryč od nej.“ Vážený, neuznáváte, po zklidnění, je to není pravda? Že si to prostě nemohu myslet? Nebo neuvěřitelná jednovětná úvaha podivně srovnávající papeže Bonifáce a Františka. Aj. Podívejte se, prosím, článek pana Royala zveřejnil anglosaský server, přičemž Anglosasům s jejich liberální a demokratickou tradicí není nic více opačného, než pojetí bully Unam sanctam. Nakonec Anglosasové stáli u samého zrodu liberalismu – listinou Magna charta libertatum, k níž se zde ovšem více nevyjadřuji než tím, že státoprávní pojetí sv. Tomáše z Aquina bylo jiné. Celkově jste mě velmi překvapil.
Vážený, pouze jsem učinil závěry z vašich poněkud prostoduchych tvrzení zaobalenych do vznesenych frází.
Zastavate se totiž evidentně panovacneho papeže Boniface, jako by snad Dantova kritika tohoto člověka nebyla oprávněná. Jenže ona byla a je. Bez ohledu na to, zda ji psal za použití argumentů teologických (i ty se však dají v jeho díle najit), nebo za použití „beletrie“.
Stran liberalismu a jeho vzniku – opět střílíte mimo. Magna charta rozhodně není dokumentem, jenž je zdrojem liberalismu (ve 13. stoleti!). Ale, opět, musel byste něco o jejím obsahu a důvodu, proč vznikla, vědět. Vaše nesmyslné závěry však, opět, dokazují, že nevite.
Pokud by důraz na svobodu a podřízení zákonům bylo znakem liberalismu, je prvním liberalem nepochybně Stvoritel.
P.S. – opravdu nejsem tak hloupý, abych nepoznal, že tu vystupujete ve vícero příspěvcích. Udělat si z nich představu, co se vám honí v hlavě, neni tak obtížné.
Lukáš 7:18-22
O tom všem se dověděl Jan od svých učedníků. Zavolal si dva z nich a poslal je k Ježíšovi s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ti muži k němu přišli a řekli: „Poslal nás Jan Křtitel a ptá se: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ A v tu hodinu uzdravil Ježíš mnoho lidí z nemocí, utrpení a z moci zlých duchů a mnohým slepým daroval zrak. Odpověděl jim: „Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.
Matouš 11:2-5
Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících:„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.
Celestýn V. je svatořečen. Mimochodem, co se dle Vaší víry stane, když v porodnici vymění pokřtěné dítě s nepokřtěným, přičemž nekřtěňátko nepáchá téměř hříchy a všech lituje a myslí si, že je pokřtěno, nikoli vlastní vinou? Je to přitažené za vlasy, ale stát se to může.
To je dost pochybný nápad, protože v porodnici se křtí jen ty děti, co jsou v akutním ohrožení života. A ty si pak těžko popletete…
Byl jsem pokřtěn v porodnici druhý den po porodu a rozhodně jsem nebyl na umřítí. Dříve se křtilo bez zbytečného odkladu, teprve nyní se čeká se křtem měsíce i roky.
V článku je jedna faktografická chyba. Papežem, jenž r. 1415 byl nucen rezignovat, nebyl Řehoř VII, ale Řehoř XII. (sv. Řehoř VII. byl velkým papežem církevní reformy konce 11. stol., snad vůbec největším papežem středověku).
Jinak Bonifác VIII. byl velký papež, Dante mu křivdí – a to z osobních důvodů. Ostatně později, když v Anagni Bonifác vyšel vstříc Nogaretovi, veliteli vojsk Filipa IV. Sličného, v papežském oděvu a otázal se jej Kristovými slovy „Koho hledáte?“, zapůsobilo to na Danta tak, že ve svých pozdějších dopisech svůj negativní názor na papeže Bonifáce mění. Tím neříkám, že Bonifác byl světec bez poskvrny, ale jeho pontifikát katoličtí historikové (ti opravdu katoličtí) hodnotí spíše kladně. Mimochodem, Bonifác osobně žil asketicky a mravně, nebyl to žádný nemorální papež á la pozdější Borgia.
Rozumím ale tomu, že autorovi Royalovi šlo o jinou věc: ukázat, že i ve středověku byly známy meze papežské autority, jen si mohl k tomu zvolit jinou postavu, např. Jana XXII. (popíral osobní soud po smrti), nebo Urbana VI. (jehož se nebála veřejně kritizovat sv. Kateřina Sienská a poukazovat na jeho zneužití papežské autority), nebo Bonifáce IX., jenž zbaběle mlčel k umučení sv. Jana z Nepomuku, aby si nepohněval našeho krále Václava IV., jenž v době papežského schizmatu se hlásil k němu, pravověrnému papeži, ale Bonifác se obával, že by se v případě odsouzení krále za mučení a vraždu generálního vikáře Jana přiklonil k nepravému avignonskomu papeži, proto hrál mrtvého brouka a nereagoval ani na dopis arcibiskupa Jana z Jenštejna, jenž papeže vyzval k odsouzení krále.
Nejde o faktografickou chybu autora, ale o můj překlep. (V a X jsou od sebe na klávesnici jen ob jednu klávesu.) Omlouvám se.
Opraveno, děkujeme za upozornění….
Děkuji Vám, pane doktore, za skvělý shrnující příspěvek, podle mého odvážného soudu bez jakéhokoliv omylu, i vhodné za příklady papežů. A proč nejmenoval práve přímo v souvislosti s Royalovým textem zbabělého Klimenta V., který nejen, naštěstí dočasně, přenesl papežské sídlo do Avignonu, ale co považuji za ještě horší, zneplatnil bullu Unam sanctam. O té uvádí sekulární! wikipedie: „Po Dictatus papae Řehoře VII. to je druhý nejvýznamnější papežský dokument definující církev jako nezávislou univerzální křesťanskou instituci.“ A „V osobě Bonifáce VIII. získala římská církev „posledního středověkého univerzalistického papeže“.“ Bulla „byla shrnujícím právnickým vysvětlením poměru duchovní a světské moci.“ Tolik světské hodnocení. Je škoda, že někteří katolíci buď o této bulle vůbec nevědí, nebo ji za tak klíčový dokument nepovažují. Bulla je doslovně k disposici i na internetu, jakož i její doslovné zbabělé negování výše zmíněným papežem.
Ad Horizont: Děkuji, to je krásný příklad, na který jsem zapomněl: Klement V., poslušná loutka v rukou tyranského krále Filipa Sličného, zatímco Bonifác proti jeho svévolnému zasahování do vnitrocírkevních záležitostí a investituře sváděl těžký a statečný zápas. Plně s Vámi souhlasím. A právě tady jsme u toho, že papežské dokumenty mají platnost pouze tehdy, pokud jsou v souladu s předchozími papežskými dokumenty a v kontinuitě s naukou Církve. Bulla Unam Sanctam stále platí, i když ji Bonifácův nástupce Klement V. (mezi nimi byl ještě Benedikt XI.) zrušil. Na to právo neměl a proto odvolávat se na poslušnost papeži je tady úplně mimo. Krásná analogie pro dnešek: Amoris Laetitia nejasně, ale papežův dopis biskupům provincie Buenos Aires naprosto jasně, povolují žijícím ve druhém manželství přístup ke svátostem, což de facto ruší jasný zákaz podle encykliky Pia XI. Casti Connubii z r. 1930 a apoštolské exhortace JPII. Familiaris Consortio r. 1981. František nemá žádné právo takto jednat ve zřejmém rozporu s ustanoveními svých předchůdců a v diskontinuitě s naukou Církve, proto nelze poslechnout.
V tom všem jsme zajedno, i v tom, že Unam sanctam stále platí. Ale v tomto, i v dalších věcech, které potom píšete, mi dovolte můj názor, který bych formuloval asi takto: „Zdá se mi to taky tak, ovšem (toto zdání, které mi ovšem dává klid) nepovažuji to za součást Víry. Čekám, až to rozhodne Církev (tedy ne novocírkev). A ona dříve nebo později to vše rozhodne.“ Nakonec stejný postoj zaujímám i k mnoha, podle mého názoru podivným novocírkevním názorům, které se na Duších a hvězdách vyskytují (tedy jako citace). A protože se mi to tak jen „zdá“, nerad v takových věcech vstupuji do diskusí.
….
papež František stává bezpečnostním problémem nejen pro katolíky, nýbrž pro všechny Evropany bekamil.one@centrum.czz ohledu na jejich víru či nevíru.
https://prima.iprima.cz/komentare/komentar-benjamina-kurase-zprava-o-stavu-civilizace-50-hrozi-katolicke-cirkvi-nove-schisma