Pius X. – Duše a hvězdy

Význam změn v liturgii Svatého týdne z roku 1955

25. 3. 2024 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Portál OnePeterFive se v nedávné době v několika článcích pokusil o sondu do krize Církve v době před druhým vatikánským koncilem a o zkoumání kořenů mnoha problémů na koncilu i po něm, které sahají až do 19. století. Články zdůrazňovaly boj s klerikalismem 19. století (https://onepeterfive.com/what-is-the-false-spirit-of-vatican-one/ ) pomocí nauky o dvou mečích (https://onepeterfive.com/category/two-swords/) a odporování hyperüberultramontanismu (https://onepeterfive.com/category/ultramontanism-spirit-of-vatican-i/) – což je jen odrůda klerikalismu – tradiční naukou o papežství. Katastrofa Novus ordo je výsledkem toho, co se dělo před druhým vatikánským koncilem. To je důvod, proč na liturgii Svatého týdne před rokem 1955 záleží.

Dr. Kwasniewski ve svém novém monumentálním díle o římském ritu (The Once and Future of the Roman Rite: Returning to the Traditional Latin Liturgy after Seventy Years of Exile) shrnuje léta svého zaníceného liturgického výzkumu takto:

„Katolíci hledající tradici už několik desetiletí upřednostňují návrat k Missale romanum z roku 1962 a s ním spojeným liturgickým knihám z doby před lavinou změn, které následovaly po koncilu. Tyto liturgické knihy však spadají přímo doprostřed období zrychlujících se mutací, které již předtím tvrdě udeřily na jádro tridentského dědictví: nová velikonoční vigilie v roce 1951, nový Svatý týden v roce 1955, nové rubriky z roku 1960 a tak dále. To všechno byly prozatímní projekty připravující „totální rekonstrukci“ neboli instauratio magna (použijeme-li sousloví filosofa Francise Bacona), k níž došlo v deseti letech po vydání [koncilové konstituce o liturgii] Sacrosanctum Concilium z roku 1963. V době chaosu byl misál z roku 1962 ,pevnou skálouʼ, jak ho kdysi nazval Michael Davies, ale také ostrovem, na němž není možno kempovat nastálo.“ (Pokračování textu…)

Krize Církve / Kwasniewski, Peter

Nová syntéza všech herezí aneb O nietzscheovském katolicismu

11. 9. 2018 - by Ignác Pospíšil - 49 Comments.

Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů. (Pokračování textu…)

Historie / Krize Církve / Malý, Radomír / Pronásledování křesťanů

Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů

7. 11. 2017 - by Ignác Pospíšil - 35 Comments.

Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír / O víře

Jak dlouho ještě…?

6. 1. 2017 - by Ignác Pospíšil - 16 Comments.

Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.

„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“. (Pokračování textu…)

Historie / Katolická církev / Malý, Radomír

František Josef I. – katolík nebo liberál?

21. 11. 2016 - by Ignác Pospíšil - 90 Comments.

Jubileum 100 let úmrtí „stařičkého mocnáře“ Františka Josefa I. se odrazilo v našich mainstreamových médiích bez emocí, ale také bez jakékoliv snahy po objektivním hodnocení téměř 70leté vlády tohoto panovníka. Spíše si autoři článků a televizních reportáží všímali detailů zajímajících člověka odchovaného bulvárem: FJI. vstával o půl čtvrté ráno, jezdil rád na koni, pil často kávu, k tomu ještě pár informací o jeho manželství s Alžbětou atd. O jeho politickém odkazu toho bylo řečeno velmi málo – a pokud, tak jenom v tom smyslu, že sice měl rád Čechy, ale nikdy se nenechal korunovat českým králem a zklamal naděje národa rakousko-uherským dualismem r. 1867.

Nás, české tradiční katolíky ale zajímá jeho vztah ke Katolické církvi. Je dostatečně známo, že FJI. byl osobně zbožným katolíkem, který právě ve víře nacházel oporu při těžkých ranách, které na něj dolehly ve formě popravy bratra Maxmiliána v Mexiku, sebevraždy syna a korunního prince Rudolfa v Meyerlingu a zavraždění manželky císařovny Alžběty ve Švýcarsku. FJI. dával také svůj katolicismus ostentativně najevo účastí na liturgii a vytvářením dojmu zbožného vladaře. (Pokračování textu…)

Clovis, Linus / Historie / Krize Církve / O víře

Papež pro naši dobu (2)

17. 11. 2016 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Petr a jeho nástupci

V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.

Papežská bdělost

Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.

Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu. (Pokračování textu…)

Clovis, Linus / Krize Církve

Papež pro naši dobu (1)

8. 11. 20168. 11. 2016 - by Ignác Pospíšil - 10 Comments.

Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.

Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku, kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší. (Pokračování textu…)

Krize Církve / O víře / Polemiky / Stodola, Jiří J. / Vyvracení mýtů

Pár poznámek k rozhovoru s paterem Petráčkem

23. 5. 2016 - by Ignác Pospíšil - 37 Comments.

Tento příspěvek je reakcí na rozhovor otce Petráčka pro ChristNet.

1) Aristotelsko-tomistická filosofie je philosophia perennis. Lepší nemáme. S jakou dnešní filosofií by se křesťanství mělo spojit? S postmodernismem, který hlásá, že všechno je relativní? S marxismem, podle kterého je náboženství opium lidstva? Či snad s analytickou filosofií, podle níž neexistuje empiricky nedostupná realita?

2) Na základě jaké autority máme přijmout, že tradice je diskontinuitní a založená na střídání paradigmat? Je takovou autoritou Thomas Samuel Kuhn či snad pater Petráček? Joseph Ratzinger může pojetí kontinuální tradice opřít o svůj úřad sv. Petra, Kristova náměstka.

3) Pater Petráček jistě ví, že teze, které hájí, představují tzv. modernismus odsouzený papežem sv. Piem X. Proč máme věřit spíše pateru Petráčkovi než sv. Piu X., Kristovu náměstku? (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír / Polemiky

Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!

27. 4. 2016 - by Ignác Pospíšil - 70 Comments.

Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.

Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.

Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to: (Pokračování textu…)

Aktuality / Historie / Katolická církev / Malý, Radomír

Přednáška PhDr. Radomíra Malého o sv. Piu X.

18. 8. 201419. 8. 2014 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Zde je záznam přednášky PhDr. Radomíra Malého o sv. Piu X. a modernismu, která byla přednesena odpoledne 9. srpna 2014 ve zcela zaplněné seminární místnosti vyšebrodského kláštera (část posluchačů dokonce seděla či stála v předsíni).

Přednáška následovala po Mši svaté ku příležitosti 100. výročí úmrtí sv. Pia X., úvodní slovo pronesl P. Justin Berka O.Cist., převor kláštera.

Záznam přednášky lze také shlédnout na Youtube

či po omezenou dobu též stáhnout na stránce http://ulozto.cz/xMjQxyUV/radomir-maly-prednaska-9-8-2014-vyssi-brod-mp3

Přednáška PhDr. Radomíra Malého o sv. Piu X. Read More

Akce / Pospíšil, Ignác

Vyšebrodský klášter zve na pontifikální Mši svatou ku 100. výročí úmrtí sv. Pia X.

21. 7. 2014 - by Ignác Pospíšil - 7 Comments.

Cisterciácké opatství Naší Paní ve Vyšším Brodě zve na pontifikální Mši svatou ku příležitosti 100. výročí úmrtí papeže sv. Pia X., která bude sloužena v sobotu 9. srpna 2014.

V 10:00 začne v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie pontifikální Mše svatá s asistencí podle misálu z roku 1962, kterou bude celebrovat Jeho Milost Josef Vollberg, O.C.S.O., opat mariawaldský.

V podání netolických literátů vedených magistrem Churáčkem při Mši zazní Palestrinova polyfonní mše ke cti papeže Marcela (Missa Papae Marceli), která byla poprvé uvedena na závěr Tridentského koncilu.
(Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír / O víře / Úvahy

Příjímání rozvedených v jiném spektru

13. 6. 201413. 6. 2014 - by Ignác Pospíšil - 55 Comments.

Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.

Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.

Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.

Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil. (Pokračování textu…)

Bible / Kretschmer. Michal

Písmo svaté (4): Bludné názory vztahující se k Písmu svatému

16. 7. 2013 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Někteří židovští vykladači, jako Philo (zemřel roku 39 po Kristu), snižovali literární význam mnohých míst Písma přirovnávajíce jej k tělu a příliš upřednostňovali alegorický význam, který přirovnávali k duši. Tak Adam byl symbolem nižší části člověka, Kain sobectví, Noe spravedlnosti, Sára filosofie, Rebeka moudrosti, čtyři řeky rajské zahrady symbolizovaly čtyři hlavní ctnosti apod. Podobně již ve 2. stol. před Kristem činil filosof Aristobulos. Tyto výklady byly patrně ovlivněny snahou učinit Písmo pro okolní pohanské helenistické prostředí přijatelnější a zmírnit odpor proti němu.

S nástupem racionalismu ve filosofii (od 17. stol.) není bible již pokládána za Boží zjevení a je interpretována podle lidských měřítek. Racionalisté, které Lev XIII. označuje za „děti a dědice starších heretiků“ (Providentissimus Deus, kap. 13), neboť v duchu zásady, že samo Písmo postačuje, zavrhli učitelský úřad církve a její tradici, odmítli nadpřirozený řád a s ním spojené dějiny spásy, zjevení, inspiraci, zázraky a proroctví a snažili se všechny k tomu se vztahující jevy vykládat jen z přirozených příčin. Usilovali o to, aby jejich výklad bible nebyl v rozporu s jejich filosofií. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (8): Cesty k víře

3. 4. 2013 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra

20. 3. 2013 - by Ignác Pospíšil - 153 Comments.

Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve

Budeme potřebovat novou inkvizici!

30. 3. 2012 - by Ignác Pospíšil - 24 Comments.

V posledních týdnech publikoval PhDr. Radomír Malý tři články[1], ve kterých se zabýval zkresleným až lživým líčením inkvizice v pořadech České televize. Myslím, že církevní inkvizici je třeba nejen hájit, byť s pravdivým uznáním chyb, ale dokonce ukázat její potřebnost. Mezi inkvizitory máme dokonce několik světců: Jan Kapistrán, Petr de Arbués, Pierre z Castelnau, Petr z Verony, Pius V, Turibius z Mongrovejo (stal se inkvizitorem ještě jako laik). Cílem této úvahy je ukázat, že do řešení současné církevní krize by bylo vhodné zapojit inkvizici, byť ve formě, která nebude úplně stejná, jako byla inkvizice v minulosti.

Nehodlám tu dokazovat skutečnost, že katolická církev je v posledních desetiletích v krizi projevující se mimo jiné tím, že mnoho jejích členů včetně kněží a biskupů se nevědomě či vědomě nedrží všeho toho, co jsou povinni věřit. Mám za to, že situace je horší v průměru mezi biskupy než mezi posledními papeži. Ti však byli a jsou značně váhaví, aby zasahovali proti heretikům. Kromě vnějších nepřátel církve máme tu nepřátele vnitřní, kteří se velmi často snaží budit dojem, že jsou v jednotě s papežem, a svůj faktický odpad popírají. Je velmi nepravděpodobné, že obroda církve přímo vzejde od části biskupů; spíše k tomu bude zapotřebí iniciativy pravověrného, rozhodného a nebojácného papeže, jenž bude podporován částí biskupů, kněží a laiků. Úsilí o očištění církve od liberálů a jiných heretiků povede nejen k nápravě pobloudilých, ale také ke zjevnému schismatu, čímž se situace (na rozdíl od latentního schismatu přítomného dnes v některých zemích) pročistí. Přesto však lze očekávat, že mnozí budou nadále usilovat o to, aby zůstali uvnitř církve, aby se mohli pokusit zvrátit takový obrodný proces. Dokud se papež, ať současný nebo budoucí, nerozhodne s tím, kromě všeobecných apelů, něco dělat a plně uplatnit svou moc, která mu v církvi přísluší, nelze očekávat větší zlepšení a nemá smysl usilovat o zřízení nové inkvizice. Nejprve tedy musí dojít k upevnění víry, ke zlepšení mravů a k obratu ke směrování vedení církve k tradici. Pak teprve lze uvažovat o dále nastíněných opatřeních ke zlomení odporu. Použití moci bude nutné, ale jen od něj zdaleka nelze očekávat nápravu. (Pokračování textu…)

Durych, Jaroslav / Durych, Václav

Katolická cesta Jaroslava Durycha IV – Posmrtná zdravice Piovi Desátému

14. 5. 2010 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Matku pro Národní listy dopsal Durych 28. listopadu 1917 a hned týden nato, na den svatého Mikuláše, 6. prosince, následuje tentokrát již zcela jednoznačné vyznání Durychova ortodoxního katolictví v básni, věnované památce zemřelého papeže Pia Desátého.

Básně podobného typu Durych nepsal a já si také nedovedu dobře vysvětlit, proč zde sáhl Durych po verši. Je to elegie. Nářek nad odchodem muže, který se uměl čelem postavit proti herezi modernismu a to s takovou vervou, že dokázala modernistické bludy zastavit na půl století. Třebaže Durych neměl nikdy ve svém životě na růžích ustláno, sílila ho až do smrti jistota, že Kristova Církev je alespoň ve svém nitru pevná a jednotná; bylo mu zřejmé, že má nepřátele, ale jen vnější a těch vnitřních není tolik, aby si s nimi Vatikán neuměl poradit. Do své smrti neměl Durych tušení, jaká protivenství Církev sama sobě nachystá ve druhé polovině dvacátého století. Dokonce již brzy po jeho smrti. (Pokračování textu…)