Tag Archives: Pius X.
Význam změn v liturgii Svatého týdne z roku 1955
Portál OnePeterFive se v nedávné době v několika článcích pokusil o sondu do krize Církve v době před druhým vatikánským koncilem a o zkoumání kořenů mnoha problémů na koncilu i po něm, které sahají až do 19. století. Články zdůrazňovaly boj s klerikalismem 19. století (https://onepeterfive.com/what-is-the-false-spirit-of-vatican-one/ ) pomocí nauky o dvou mečích (https://onepeterfive.com/category/two-swords/) a odporování hyperüberultramontanismu (https://onepeterfive.com/category/ultramontanism-spirit-of-vatican-i/) – což je jen odrůda klerikalismu – tradiční naukou o papežství. Katastrofa Novus ordo je výsledkem toho, co se dělo před druhým vatikánským koncilem. To je důvod, proč na liturgii Svatého týdne před rokem 1955 záleží.
Dr. Kwasniewski ve svém novém monumentálním díle o římském ritu (The Once and Future of the Roman Rite: Returning to the Traditional Latin Liturgy after Seventy Years of Exile) shrnuje léta svého zaníceného liturgického výzkumu takto:
„Katolíci hledající tradici už několik desetiletí upřednostňují návrat k Missale romanum z roku 1962 a s ním spojeným liturgickým knihám z doby před lavinou změn, které následovaly po koncilu. Tyto liturgické knihy však spadají přímo doprostřed období zrychlujících se mutací, které již předtím tvrdě udeřily na jádro tridentského dědictví: nová velikonoční vigilie v roce 1951, nový Svatý týden v roce 1955, nové rubriky z roku 1960 a tak dále. To všechno byly prozatímní projekty připravující „totální rekonstrukci“ neboli instauratio magna (použijeme-li sousloví filosofa Francise Bacona), k níž došlo v deseti letech po vydání [koncilové konstituce o liturgii] Sacrosanctum Concilium z roku 1963. V době chaosu byl misál z roku 1962 ,pevnou skálouʼ, jak ho kdysi nazval Michael Davies, ale také ostrovem, na němž není možno kempovat nastálo.“
Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů
Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.
Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu.
Jak dlouho ještě…?
PhDr. Radomír Malý
Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.
„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“.
František Josef I. – katolík nebo liberál?
Jubileum 100 let úmrtí „stařičkého mocnáře“ Františka Josefa I. se odrazilo v našich mainstreamových médiích bez emocí, ale také bez jakékoliv snahy po objektivním hodnocení téměř 70leté vlády tohoto panovníka. Spíše si autoři článků a televizních reportáží všímali detailů zajímajících člověka odchovaného bulvárem: FJI. vstával o půl čtvrté ráno, jezdil rád na koni, pil často kávu, k tomu ještě pár informací o jeho manželství s Alžbětou atd. O jeho politickém odkazu toho bylo řečeno velmi málo – a pokud, tak jenom v tom smyslu, že sice měl rád Čechy, ale nikdy se nenechal korunovat českým králem a zklamal naděje národa rakousko-uherským dualismem r. 1867.
Nás, české tradiční katolíky ale zajímá jeho vztah ke Katolické církvi. Je dostatečně známo, že FJI. byl osobně zbožným katolíkem, který právě ve víře nacházel oporu při těžkých ranách, které na něj dolehly ve formě popravy bratra Maxmiliána v Mexiku, sebevraždy syna a korunního prince Rudolfa v Meyerlingu a zavraždění manželky císařovny Alžběty ve Švýcarsku. FJI. dával také svůj katolicismus ostentativně najevo účastí na liturgii a vytvářením dojmu zbožného vladaře.
Papež pro naši dobu (2)
P. Linus Clovis
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.
Papež pro naši dobu (1)
P. Linus Clovis
Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.
Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku, kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší.
Pár poznámek k rozhovoru s paterem Petráčkem
Tento příspěvek je reakcí na rozhovor otce Petráčka pro ChristNet.
Jiří J. Stodola
1) Aristotelsko-tomistická filosofie je philosophia perennis. Lepší nemáme. S jakou dnešní filosofií by se křesťanství mělo spojit? S postmodernismem, který hlásá, že všechno je relativní? S marxismem, podle kterého je náboženství opium lidstva? Či snad s analytickou filosofií, podle níž neexistuje empiricky nedostupná realita?
2) Na základě jaké autority máme přijmout, že tradice je diskontinuitní a založená na střídání paradigmat? Je takovou autoritou Thomas Samuel Kuhn či snad pater Petráček? Joseph Ratzinger může pojetí kontinuální tradice opřít o svůj úřad sv. Petra, Kristova náměstka.
3) Pater Petráček jistě ví, že teze, které hájí, představují tzv. modernismus odsouzený papežem sv. Piem X. Proč máme věřit spíše pateru Petráčkovi než sv. Piu X., Kristovu náměstku?
Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!
PhDr. Radomír Malý
Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.
Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.
Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to:
Přednáška PhDr. Radomíra Malého o sv. Piu X.
Sv. Pius X.
Zde je záznam přednášky PhDr. Radomíra Malého o sv. Piu X. a modernismu, která byla přednesena odpoledne 9. srpna 2014 ve zcela zaplněné seminární místnosti vyšebrodského kláštera (část posluchačů dokonce seděla či stála v předsíni).
Přednáška následovala po Mši svaté ku příležitosti 100. výročí úmrtí sv. Pia X., úvodní slovo pronesl P. Justin Berka O.Cist., převor kláštera.
Záznam přednášky lze také shlédnout na Youtube
či po omezenou dobu též stáhnout na stránce http://ulozto.cz/xMjQxyUV/
