Portál OnePeterFive se v nedávné době v několika článcích pokusil o sondu do krize Církve v době před druhým vatikánským koncilem a o zkoumání kořenů mnoha problémů na koncilu i po něm, které sahají až do 19. století. Články zdůrazňovaly boj s klerikalismem 19. století (https://onepeterfive.com/what-is-the-false-spirit-of-vatican-one/ ) pomocí nauky o dvou mečích (https://onepeterfive.com/category/two-swords/) a odporování hyperüberultramontanismu (https://onepeterfive.com/category/ultramontanism-spirit-of-vatican-i/) – což je jen odrůda klerikalismu – tradiční naukou o papežství. Katastrofa Novus ordo je výsledkem toho, co se dělo před druhým vatikánským koncilem. To je důvod, proč na liturgii Svatého týdne před rokem 1955 záleží.

Dr. Kwasniewski ve svém novém monumentálním díle o římském ritu (The Once and Future of the Roman Rite: Returning to the Traditional Latin Liturgy after Seventy Years of Exile) shrnuje léta svého zaníceného liturgického výzkumu takto:

„Katolíci hledající tradici už několik desetiletí upřednostňují návrat k Missale romanum z roku 1962 a s ním spojeným liturgickým knihám z doby před lavinou změn, které následovaly po koncilu. Tyto liturgické knihy však spadají přímo doprostřed období zrychlujících se mutací, které již předtím tvrdě udeřily na jádro tridentského dědictví: nová velikonoční vigilie v roce 1951, nový Svatý týden v roce 1955, nové rubriky z roku 1960 a tak dále. To všechno byly prozatímní projekty připravující „totální rekonstrukci“ neboli instauratio magna (použijeme-li sousloví filosofa Francise Bacona), k níž došlo v deseti letech po vydání [koncilové konstituce o liturgii] Sacrosanctum Concilium z roku 1963. V době chaosu byl misál z roku 1962 ,pevnou skálouʼ, jak ho kdysi nazval Michael Davies, ale také ostrovem, na němž není možno kempovat nastálo.“

„Kdy přesně se čistá láska k mírné reformě změnila v nezřízenou vášeň pro inovace? Někteří dávají vinu Piovi X. kvůli tomu, že zásadně změnil průběh žalmů, jak se je římská Církev modlila od nejranějších staletí. Jiní volí Pia XII., který zaštítil komisi pro liturgickou reformu, jež poskytla Annibale Bugninimu jeho první pozici ve Vatikánu a dala světu zmrzačený Svatý týden, svůj quondam grandeur roztříštěný nesourodostí. Ještě další ukážou prstem na Jana XXIII. kvůli jeho změnám v římském kánonu a naivitě, s níž svolal ekumenický koncil plný souhlasně pomrkávajících biskupů a progresivních propagandistů. Většina však rovnou pronese jméno Pavla VI., ničitele par excellence, který si nedal pokoj, dokud se mu nepodařilo tisícileté dědictví demontovat a přebudovat v moderním duchu. Ale není v tom všem dohromady vidět, jak rádi tito papežové zacházeli příliš daleko a panovnickou moc nástupců svatého Petra uplatňovali na přetvoření bohoslužby Církve, když přitom, jak dokazují dějiny papežství, pontifikové bývali spíše jejími vděčnými příjemci, bdělými obránci a uctivými zušlechťovateli? Neměli by se papežové především považovat za služebníky velkého dědictví, které jim bylo předáno, spíše než za posuzovatele jeho údajných nedostatků a výrobce jeho nejmodernějšího modelu? Je tak mnoho žádat po nich, aby byli ,strážci tradiceʼ?“ [1]

Kwasniewski v kapitole, která cupuje nemoudrou reformu Pia XII. (s. 333-375), výstižně pojmenovává historické souvislosti:

„Pius X. reorganizoval část modlitby římského ritu; Pius XII. přetvořil jádro liturgického roku římského ritu; Pavel VI. celý římský ritus nahradil ritem moderním.“[2]

Nepohodlným faktem, jemuž musejí tradicionalisté čelit, je to, že svatý Pius X. a ctihodný Pius XII. byli klíčovými hráči v celkovém programu Novus ordo, pod nímž nyní trpíme. Protože reforma papeže Sarta se týkala posvátného oficia, laiků se (z větší části) přímo nedotkla. Reforma papeže Pacelliho však nebyla ničím menším než útokem na nejuctívanější zvyky a pobožnosti věřících. Můžeme to vidět zejména v tom, že v mnoha diecézích (dokonce i těch, které tradiční latinskou mši vůbec nemají!) přetrvává zvyk modlit se během Tridua anticipované tenebrae večer předchozího dne. Když papež přinutil katolický svět slavit Zelený čtvrtek večer, představovalo to útok i na tuto praxi.

Jak říká sám Pius XII. v encyklice Mediator Dei, papež má právo zavádět nové obřady (48). To je jistě pravda, o tom není pochyb. První povinností papeže však je střežit a ochraňovat Tradici. Byla-li na prvním vatikánském koncilu takto definována papežská neomylnost, pak to a fortiori platí i pro lex orandi.

Jestliže si papež přeje z pastoračních důvodů zavést nějaký nový liturgický obřad, je to naprosto legitimní … teoreticky. Musí to však být provedeno způsobem, který především zachovává dosavadní tradici. Jinými slovy, musí to být dobrovolné.

Pius XII. mohl nový Svatý týden zavést pouze v každé katedrále ve všech diecézích – a ponechat jednotlivým farnostem svobodu ho přijmout nebo nepřijmout. (Nebo ještě lépe: proč ho nezavedl jako možnost jen ve své vlastní římské diecézi?) Pak mohl být nový Svatý týden legitimní možností pro katolíky, kteří si tyto nové obřady přáli slavit. Byl by to pastorační krok, který by respektoval liturgické zvyklosti, když už by se z nějakého vážného důvodu měly zavádět nové. Tak by byla ochráněna dosavadní tradice a současně legitimně zaveden nový obřad.

Jestliže však papež chce přinutit laiky, aby v nejdůležitějších dnech liturgického roku opustili liturgickou a zbožnou tradici kvůli papežovu novému obřadu, jedná se o ultra vires. Jasný a jednoduchý.

Pius XII. to udělal. Pavel VI. rovněž.

Zdá se, že [někteří] papežové 19. a 20. století kvůli moru klerikálního hyperpapalismu přijali liberální byrokratický model sekulárního státu a milionům věřících vnutili své nové obřady a myšlenky, ignorujíce subsidiaritu i místní praxi (tím se to odlišuje od buly Quo Primum). Tito papežové jako by se snažili být biskupy všech diecézí.

Abychom byli spravedliví, papežové také statečně bojovali – myšlenkami i zbraněmi – proti liberálním útokům a mnozí (světci mezi nimi) dělali, co mohli.

Tradiční hnutí se však musí vypořádat s touto stránkou našich dějin a laici by měli usilovat o znovudobytí uctívaných tradic našich předků pro Svatý týden. To se netýká jen jeho liturgie, ale i pobožností a zvyků, z nichž některé byly napadeny vnucenou reformou Pia XII. A jak zmiňuje výše citovaný Peter Kwasniewski, nejde jen o Svatý týden. Misál z roku 1962 má i jiná problematická místa; další velký problém přichází s blížícím se koncem velikonoční doby – svatodušní vigilie. (https://onepeterfive.com/the-pre-55-pentecost-vigil-ripe-for-restoration/)

Máme-li však být konzistentní, musíme obhajovat obnovu Svatého týdne z doby před rokem 1955 jako volitelnou možnost. Na různých místech misál z roku 1962 přešel do místní praxe, která by se měla narušovat jen z vážného důvodu. Starý Svatý týden by měl být obnoven jako možnost pro jednotlivé farnosti, pokud si to přejí.

Jinými slovy jsem přesvědčen, že tradiční hnutí by se mělo snažit o dosažení předtridentské liturgické různosti a nedoufat, že nějaký mytický Pius XIII. vnutí Svatý týden z doby před rokem 1955 všem. To by znamenalo použít k dosažení předpokládaného ideálu stejný hyperpapalismus. My chceme tradiční papežství, které ctí místní zvyky a autoritu místního biskupa.

Je třeba mít na paměti, že účel nesvětí prostředky, i když tradicionalistický fantasy svět, který by byl jejich výsledkem, by se nám líbil. Byl by to extrémní akt papežské tyranie, stejný jako ten, který uskutečnil Pius XII., jen naopak.

Jde o víc

Musíme mít však také vždy na paměti – zejména v této nové éře po vydání „Žalářníků tradice“ (Traditionis Custodes) – že se musíme spojovat. Je hezké v teorii a v akademických knihách uvažovat o výše uvedených názorech, ale existuje i další skutečnost, jíž musíme jako tradicionalisté v současné době čelit a jež je v jistém smyslu ještě naléhavější.

Zejména v nejposvátnějším týdnu roku musíme pamatovat na slova Zeleného čtvrtku:

Ubi cáritas et amor, Deus ibi est.
V. Když se tedy shromažďujeme v jedno.
V. Střezme se, abychom se myslí nepoltili.
V. Nechť ustanou zlé sváry, nechť ustanou boje.
V. A uprostřed nás budiž Kristus. [Překlad Schallerův misál]

Poslyšte slova Ducha svatého: jsou věci, „jež nenávidí Hospodin, ano, sedm jich má v ošklivosti, […] toho, kdo svár šije mezi bratry“ (Př 6,16.19 v překladu Dr. Jana Hejčla). K čemu je dobrá „liturgicky dokonalá“ bohoslužba, slavíme-li ji se záští k bratru v srdci? Takovou bohoslužbu Všemohoucí Bůh odmítá. Neodsuzujme jiné tradicionalisty za jejich liturgická rozhodnutí a názory na liturgické kontroverze spojené se Svatým týdnem a své názory zastávejme raději méně radikálně, abychom zachovali společenství Kristova mystického těla. Jak výstižně napsal náš šéfredaktor Eric Sammons, „Tradice je prostředkem k cíli“ (https://onepeterfive.com/tradition-is-a-means-to-an-end/).

Dokonalý Svatý týden je oběť kajícího srdce za mé hříchy, které způsobily Kristovu smrt. Jestliže „dokonalá liturgie“ v mém srdci nevede k tomuto, žádné množství tradice a kadidla mi nepomůže uniknout pekelnému ohni.

T. S. Flanders

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Peter Kwasniewski, The Once and Future Roman Rite (TAN: 2022), xxiv-xxv, zvýraznění přidáno.

[2] Ibid., 334.

Poznámka překladatele:

Text původního článku je mírně upraven, zejména jsem vynechala odkazy na liturgické zdroje na internetu, které se týkaly anglického jazykového prostředí. Pozornosti českých čtenářů nicméně doporučuji knihu Liturgická revoluce (Born of Revolution) od Carol Byrneové, jejíž české vydání připravuje nakladatelství Christianitas a která se mj. podrobně zabývá změnami v liturgii Svatého týdne a svatodušní vigilie.

Zdroj:

Why the Pre-55 Holy Week Matters