Půjdeme do nebe!

S tímto radostným povzdechem umíral r. 1591 mladý jezuita sv. Alois Gonzaga, když se nakazil morem při ošetřování nemocných. Smrt byla pro něho radostnou událostí. Jak ji chápeme my, katolíci 21. století? Měsíc zesnulých, listopad, se přímo nabízí k této malé meditaci.

Nebyl to jen sv. Alois, kdo umíral s neskrývanou radostí v srdci, s jistotou spásy. Už sv. Pavel přece psal, že smrt je pro něho „ziskem“, prvotní křesťanští mučedníci šli radostně do arény nechat se roztrhat šelmami, neboť se těšili na setkání s Kristem a nemohli se dočkat. Podobnou radost projevili i katoličtí mučedníci ve Vendée za Francouzské revoluce, rovněž tak katolické oběti bolševického pronásledování v Rusku, Mexiku, Španělsku a jinde. Ekvadorský prezdient Gabriel García Moreno, když ho svobodný zednář Rayo se svými kumpány ubodal r. 1875 k smrti, radostně vzdechl: „Bůh neumírá.“

A nemuselo jít jen o mučedníky. Sv. Terezie Martinová z Lisieux (lidově Terezička) krátce před odchodem na věčnost r. 1897 řekla: „Po smrti budu na zem sypat růže.“ Podobných příkladů bychom mohli uvést mnoho. Jenže pozor! Tridentský koncil vyhlásil jako dogma: „…nikdo nemůže s neomylnou jistotou víry vědět, že dosáhl Boží milosti…“ (Dokumenty Trid. koncilu, Praha 2015, hlava 9). A Katolický katechismus Josefa Kašpara (str. 192, Praha 1921) uvádí: „Bez zvláštního zjevení Božího nikdo neví s jistotou všech pochybností prostou, zdali je ve stavu milosti Boží.“ Sv. Terezie byla mystičkou a zvláštní Boží zjevení měla, stejně tak řada dalších omilostněných osob. Mučedníci pro Krista už jen díky tomuto faktu mohli mít téměř neomylnou jistotu, stejně tak mučedníci blíženské lásky jako sv. Alois nebo sv. Maxmilián Kolbe.

Jenže co my? Opravdu nevíme, jestli jsme v milosti posvěcující? Zmiňovaný katechismus píše (str. 192), že i když nemůžeme mít neomylnou jistotu víry, můžeme mít jistotu morální, tj. když si nejsme vědomi od poslední platné sv. zpovědi žádného těžkého hříchu. Ano, ale nemůžeme si být jisti, že v této milosti vlastními silami a osobním úsilím setrváme až do konce, že neklesneme do těžkého hříchu. Sv. Pavel říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl…“ (1 Kor 10,12). Chceme-li v milosti posvěcující vytrvat až do smrti, musíme neustále o to prosit a modlit se, často přijímat svátosti a doporučuje se praktikovat pobožnosti, které tomu napomáhají a mají „pečeť“ samotného nebeského poselství (první pátky Nejsvětějšího Srdce, první mariánské soboty apod.).

Dokonalost katolické nauky

S tímto postojem se opravdu můžeme těšit do nebe. Rád rozjímám, jak dokonalá a perfektní je v tomto směru katolická nauka, což je další doklad jejího původu přímo od Pána. Bůh nám slibuje věčný život, když budeme plnit jeho přikázání a praktikovat lásku k němu a k člověku: život duše hned po smrti, a život duše s oslaveným tělem od okamžiku posledního soudu.

Život po smrti slibují ale i jiná náboženství. Mnoho pohanských kultů ve starověku jej chápalo jako pokračování pozemských radovánek a rozkoší, stejně tak islám se svým „nebeským nevěstincem“. Ježíš ale nabízí něco diametrálně odlišného. Jeho království nespočívá „v jídle a pití“, ale „v duchu a pravdě“. Nebeské rozkoše nebudou identické s těmi pozemskými, jejich pokračováním, to by byl, jak píše v Minutěnce biskup Josef Hlouch, pouhý obchod, kšeft. Půjde o radosti ducha, které formuloval F.M. Dostojevskij jako „pravdu, dobro a krásu“. Ty jsou součástí lásky jakožto nejvyšší hodnoty, která je definována jako přání maximálního dobra, zejména věčné spásy, všem včetně nepřátel, neboť Bůh Syn zemřel na kříži za všechny lidi. „Láska nikdy nekončí…,“ napsal sv. Pavel (1 Kor 13, 8). Láska je zdrojem a příčinou duchovní radosti z Boží přítomnosti, která trvá na věky.

Nevím o žádném jiném náboženství s tak vysokým pojetím věčného života, kdy mizí jakákoliv „obchodní výměna“ ve formě „má dáti – dal“: Bože, já budu plnit tvá přikázání a ty mi za to dáš nebe se všemi radovánkami jídla, pití, bezstarostnosti, odpočinku a dalších pozemských požitků – tak to nefunguje a toto Kristus nenabízí. „Požitky“ v jeho Božském poselství jsou úplně jiné, duchovní, proto světáci a požitkáři se za nimi nehrnou.
Některá náboženství zase nabízí truchlivou vizi posmrtného života. Antika věřila, že duše budou žít formou stínů v ponurém podsvětí bez radosti, buddhismus vidí konečné řešení v nirváně, v rozplynutí se v nicotě, čili předkládá definitivní zánik, což rozhodně není ničím radostným. Hinduismus (a také buddhismus ještě před nirvánou) zase učí reinkarnaci, která jen vede k neradostným a ustaraným myšlenkám, do jaké rodiny a jakého prostředí v budoucím životě přijdu a jak se mi bude dařit.

Katolické pojetí věčnosti všechny tyto představy převyšuje. Nabízí věčnou a trvalou radost, nádherný život, jenž nespočívá v rozkoších hmotných, přirozených a pozemských, ale nadpřirozených, které „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…“, jež budou ryze duchovního a nadpřirozeného rázu.

Peklo a očistec

Jenže nestane se tak automaticky. Alternativou pro nebe je peklo, sám Ježíš o něm mnohokrát mluví na stránkách evangelií. A nebude prázdné, jak si opovážlivě představují současní neomodernisté, Kristus varuje, že mnoho lidí jde širokou a pohodlnou cestou, jež končí v pekle, tj. ve věčném zavržení a útrapách s tím spojených.

Katolický kalendář nás informuje o mnoha osobách, které jsou prokazatelně (byly zde církevně uznané zázraky) v nebi. Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle (snad jen ve Starém zákoně Kore a další odbojníci proti Mojžíšovi, ale jednoznačné to není). Přesto ale víme, a církevní nauka je v tomto křišťálově jasná, jak peklu uniknout. Nepřijde tam nikdo, kdo zemře v milosti posvěcující. I nejhorší zločinec, jestliže na smrtelné posteli bude svých hříchů litovat a zřekne se jich buď ve zpovědi nebo v okamžiku těsně před posledním vydechnutím, nebude zavržen. Naopak zase člověk navenek ctnostný, pokud je ve stavu těžkého hříchu, nevyznal ho ve zpovědi a odmítá to učinit i na smrtelné posteli tváří v tvář jisté smrti, nebude spasen a půjde do pekla. Vybral si svůj úděl sám, Pán v okamžiku soukromého soudu, následujícího hned po smrti, pouze jeho svobodné rozhodnutí potvrdí. Sv. Jan Křtitel Vianney popisuje, jak se mu zjevila jistá žena navenek velmi ctnostná a oplývající dobrými skutky, za jejíž spásu se modlil, a řekla: „Nech toho, je to zbytečné, já jsem v pekle. Styděla jsem se při každé zpovědi vyznat jeden svůj těžký hřích, spáchaný před mnoha lety, a neudělala to ani ve zpovědi těsně před smrtí. Neustále jsem přijímala svatokrádežně a pak v posledním okamžiku života už neměla sílu litovat toho.“ To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen. Tak je tomu s každým těžkým hříchem, např. s potratem, antikoncepcí, podvodnými praktikami v podnikání apod.

Víme ale také, že „Bůh je nejvýš spravedlivý“. Tak zní druhá základní pravda katolické víry. Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně. Proto existuje očistec, kde si každý vytrpí tresty za už odpuštěné hříchy, pokud si je nevytrpěl už na zemi ve formě nemocí, bolestí a různých životních pohrom. Dokladů z Písma sv. pro existenci očistce máme jen nepatrně: kniha Moudrosti 3,5, kde se mluví o duších spravedlicých, že „po malém trestu dojdou velkých dobrodiní“, dále 2. kniha Makabejská 12, 39-45, kde je výzva k modlitbám za mrtvé, v Novém zákoně potom u Mat 12, 32 Kristus říká, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, tomu nebudou hříchy odpuštěny ani v tomto věku, ani v budoucím…“ Z těch slov plyne, že že po smrti je ještě místo (stav), kde se hříchy odpouštějí (plné odpuštění existuje až po odpykání trestu). Tím není ani nebe, neboť tam nevejde nic neposkvrněného, ani peklo, neboť tam se nic neodpouští. Musí být tedy očistec.

Mnohem četnější doklady víry v očistec máme v posvátné Tradici, která je stejně závažným pramenem jako Písmo sv. Už nejstarší liturgie sahající až k apoštolským dobám mají memento za zemřelé, apologeta Tertullian ve 2. stol. píše, že vdovy se mají modlit za své zemřelé manžele, v římských katakombách ze 2. a 3. stol. existují nápisy, jež k tomu vyzývají. V římském chrámu Sacro Cuore existují dokonce otisky dlaní, pocházející ze záhrobí, jimiž duše v očistci prosí o modlitbu a zkrácení trestů za hříchy, jichž se na zemi dopustily. Modlitba za zemřelé, tj.za duše v očistci (jiná být nemůže, neboť duše v nebi naši modlitbu nepotřebují, a duším v pekle není nic platná), patří od prvopočátku k praxi Církve a k její nauce. Modlit se za zesnulé patří k povinnostem katolíka, je to součást skutků duchovního milosrdenství. Francouzský katolický teoretik a politik 19. stol. Louis Veuillot píše, že takto se vytváří krásné společenství lásky žijících na tomto světě a trpících na druhém břehu. Označuje to za úžasný projev autentického humanismu a altruismu v podání katolické nauky.

Nedokonalost a scestnost jiných pojetí

Na prvním místě nutno jmenovat ateismus jakékoliv provenience, ať už marxisticko-leninské, existencialistické nebo jiné. Po smrti prý nic není. Já jako mladý muž jsem prošel obdobím tápání a uvažováním, jestli Bůh skutečně existuje. Právě nauka, že po smrti je jen zánik, nicota, mne nejúčinněji odradila od ateismu. Bolševici hlásali, že prý marxismus zbavuje lidi strachu před tím, co bude po smrti. Já jsem se ale bál mnohem více právě toho, že po smrti nic není, že má existence definitivně skončí s rozkládajícím se mrtvým tělem. Člověk podvědomě nechce zaniknout, touží po pokračování svého života po smrti a bojí se naopak v rozporu s tím, co tvrdí ateismus, že jeho existence se smrtí definitivně uzavře. Nejsem určitě sám, kdo zažil, jak velký strach mají nevěrci ze smrti, nota bene nejsou často ani příliš přesvědčeni o neexistenci posmrtného života a v jejich nitru jako červ pořád vrtá pochybnost: Co kdyby nějaký věčný život přece jenom byl?

Existenci nesmrtelné lidské duše dokazuje i věda. Myšlení a vůle nejsou jenom činností mozku, buňky lidského těla se během 7-10 let zcela obmění, můj mozek v 70 letech již dávno není co do hmoty tím mozkem před cca 50 lety, mé tělo není identické s tělem z dob, kdy jsem byl ještě dítětem. Já v 70 letech vlastně nejsem už tímtéž člověkem z doby před několika desítkami let, je to po hmotné stránce někdo úplně jiný. Jak to ale, že přesto si přesně pamatuji události z té doby a spolehlivě vím, že jsem to jeden a tentýž já, že tu není jiná bytost? Musí proto být jeden spojující nehmotný a nesmrtelný princip, který je nad tím – a to je lidská duše. Pátá základní pravda víry zní: „Lidská duše je nesmrtelná.“ Dosvědčuje to Písmo sv. (na mnoha místech) i Tradice.

Příbuzným ateismu je panteismus různých proveniencí. Člověk prý po smrti „splyne s božskou podstatou přírody“ apod. Na to odpovídá trefně samotný nepřítel Katolické církve T.G.Masaryk v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem: „Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši.“ Panteistické rozplynutí se v přírodě hlásá i buddhistická nauka o nirváně (srvn. výše).

Východní náboženství zase věří v reinkarnaci. Toto akceptují i mnozí katolíci v Evropě a v Americe. Jako doklad uvádějí dokonce stovky výpovědí nejrůznějších osob z Indie a dalších oblastí reinkarnační kultury, které dovedou přesně popsat, že byly v minulém životě tím či oním konkrétním člověkem, jehož životní události vylíčí naprosto přesně, aniž by se s informací o něm někdy jindy setkaly. Inu, pokud nejde o podvod, tak se jedná pouze o potvrzení reality, že existují jevy jako jasnovidectví, telepatie atd., kdy osoba mající tuto schopnost může vidět do podrobna životní příběh někoho konkrétního dříve zemřelého, který si potom v reinkarnačním kulturním prostředí vykládá tak, že je tímto „převtěleným“ člověkem. Víra v reinkarnaci má také negativní mravní důsledky. Zatvrzelý hříšník si řekne: Já se vlastně te´d nemusím vzdát svého života v rozporu s Božím řádem, udělám to až v příštím životě po reinkarnaci.

Jehovisté a adventisté zase učí, že prý lidská duše umírá spolu s tělem a ožije až spolu s ním při posledním soudu. Písmo sv. je ale usvědčuje z jasné nepravdy na mnoha místech. Už ve Starém zákoně je psáno v knize Kazatel 12,7: „Prach se vrátí do země, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ V Novém zákoně jsou potom desítky dokladů o nesmrtelnosti lidské duše hned po smrti, nejlépe a nejvýstižněji podobenství Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19n) a 1 Petr 3,18n, kde první papež v dějinách Církve píše o Kristově duši, jež po Pánově ukřižování a ještě před Zmrtvýchvstáním vstoupila do šeolu, kde zvěstovala vysvobození tamním duším včetně těch, jež tam byly už od potopy za Noemových časů. Dnes i někteří neomodernističtí teologové uvnitř Církve učí podle heretika Lászla Borose podobně jako jehovisté, že duše po smrti prý umírá spolu s tělem. Jsou ovšem v rozporu s Písmem sv. i s Tradicí, tj. v bludu.

Važme si proto úžasného daru, kterým je zjevená pravda o posledních věcech člověka. Odhaluje nejen Boží spravedlnost a milosrdenství, ale také nádhernou logiku a intelektuální i duchovní hloubku, jíž se nevyrovná žádné jiné učení na toto téma. A hlavně – těšme se do nebe! Když budeme žít v milosti posvěcující, posilovat se svatými svátostmi, konat dobro podle Božího zákona a varovat se hlavně těžkého hříchu, a neustále pokorně prosit o setrvání v tomto stavu až do konce, dočkáme se, i když se asi budeme muset nejprve smířit s nějakými očistcovými tresty. Ale věčná radost ve společenství s Bytostí, která nás nejvíce milovala, stojí opravdu za to.

Dr. Radomír Malý