Category Archives: Valenta, Jakub Augustin
Chrudimský triumf dominikánského ritu i filosofa
Svaté přijímání
Jak se počaly blížit katolické misie v Chrudimi, jež měli v gesci bratři dominikáni, rostl v hlavách dvou tradičních katolíků nápad. Jedním z přednášejících měl být i pater Efrém Jindráček O.P., který je znám svou láskou k dominikánské liturgii. Denně ji slouží a dokáže velmi přesvědčivě argumentovat v její prospěch. Nelze zapomenout ani na kouzlo osobnosti, jímž dominikán disponuje. Já i Lucie Sulovská (druhá tradiční hlavička) jsme tedy pojali nápad, že by nebylo právě špatné, pokud by se v rámci „Týdne porozumění“ (takový název dostaly dominikánské misie v Chrudimi) mohla uskutečnit i mše svatá v dominikánském ritu, kterou by odsloužil právě profesor Jindráček.
Slovo dalo slovo a po rozhovoru s místním arciděkanem bylo jistou věcí, že se tato mše svatá uskuteční ve středu 20. srpna v kostele svatého Michaela Archanděla. Kostel se jevil výhodněji, než arciděkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, protože není obdarován pokoncilní vymožeností, kterou je takzvaný „obětní stůl“, tradicionalisty však nazývaný všelijak. Vysoce důstojný otec arciděkan Heblt sám s tímto návrhem přišel a mne i Lucii to samozřejmě přišlo jako dobrý nápad. Pater Efrém s neobyčejnou ochotou vyšel vstříc naší žádosti a na internetu se začala šířit pozvání.
Poustevnická idylka
Doba jako by se kolem nás zbláznila. Mnohým jistě vyhovuje, že rychlé tempo přináší rychlé hračky. Auty počínaje, mobily konče. Vari od nás každý, kdo by chtěl jen na chvilku zastavit zběsilost událostí směřujících neodvratně do zadnice samotného arciďábla. Ticho, samota, šumění nekonečných hvozdů a člověk ponechaný jen sobě, démonům lesa a milosrdenství Božímu.
Kopřivka naskakuje facebookové generaci dítek, jejichž jedinou starostí je počet liků na těchto Bohu nelibých stránkách a dostatečná zásoba pilulí umožňujících sex bezpečně vyhlazující zbytky Evropanů. Čechy nevyjímaje.
Přesto se tato generace pohoršuje nad celibátníky, Církví hamonící majetky, dlouhými sukněmi některých katoliček a nad pedofilním modernistickým klérem.
Deprese tradicionalistova
„Musíš být dospělý, praktický, musíš zapomenout na svoje naivní romantické představy. Musíš si udělat nějakou školu, musíš něčím být, zařadit se do společnosti, normálně fungovat. Vidíš ty ztracený roky, kdy ses jen flákal (rozuměj – s občasnými přestávkami zkoušel najít klášter, který by tvoje hřivny rozmnožil a ne donutil k odhození), mohl jsi budovat kariéru“
Ech, darmo mluvit. Jak přesvědčit rodiče, kteří bez víry jdou svými životy, že zkušenosti načerpané v těch „ztracených letech“ jsou pro člověka dražší, než celé roky studií na univerzitách, které nedají nic, co by stálo za zmínku? Asi nelze. Jak přesvědčit své kamarády (skuteční přátelé nejsou), že reálnější je pro mne svatý Bruno, svatý Bernard, svatý Ludvík a obyčejný zemánek z 12. století, než baba za přepážkou, která chce platit jakési pojištění, spolupracovníci v práci řešící triviální prdy? Možná snáze, ale přesto si potajmu budou šeptat něco o cvokovi.
Co zbývá?
Co zbývá z duše středověkého člověk, z duše doby milované Christianitas? Zbývají snad katedrály, důkazy „temnoty“ časů svatých mužů a žen? Nejsou snad už jen prázdnou slupkou a smutným mementem, při němž radši odvracím zrak, abych nemusel vidět balónky letící k žebroví klenby, smutné tváře zapomenutých svatých, k nimž se už nikdo nemodlí, jak hledí na barevné reje kdysi řeholních sester s kadidlem v rukách, kterak vzývají samotného ďábla?
Dlouhá stébla varhan buď mlčí, nebo vydávají kakofonii zvuků hodných pekla.
Doba
Idealizujeme si dobu, ve které bychom rádi žili? Vidíme ji v takových barvách, které jsou našim očím příjemné?
Nepochybně ano. Dopouštíme se tak stejného prohřešku, jako ti, kdo naši zamilovanou část dějin spásy naopak haní a polévají hnojůvkou. Ale kdo má větší vinu?
Najdou se jistě lidé, jako jsem já sám. Chtěli by prožít svůj čas v době, která se vyznačovala největším vzepětím lidského ducha – době vrcholného středověku, době katedrál, době neznámých mistrů uměleckých děl, pro něž sláva věčná byla hodnotnější, než pomíjivý světský potlesk. Proto často neznáme jejich jména.
Mnich
Když jdeš podzimním listím, můžeš si představit, že jsi kýmkoli. Brodíš se záplavou zlatých lipových, bronzových bukových a trochou té zažloutlé nádhery javorů. Jsi potulný žebravý mnich? Kutnu záplatovanou, sotva na tobě drží. Veškerý majetek si neseš v mošně. Omnia mea mecum porto – vše své si nosím s sebou. Odřený brevíř, misku na jídlo, malý nožík, u pasu šnůru růžence a v ruce poutnickou hůl ohlazenou stovkami mil, které jsi už stačil projít. Lidem se vyhýbáš, pokud je to jen trochu možné. Lesy jsou tiché a přece jejich obyvatelé pějí chválu Panovníkovi. Žádné ohrady, žádní dřevorubci se řvoucími čadícími nesmysly v rukách. Občas narazíš na uhlíře, kteří si na svůj vezdejší chléb vydělají dřinou uprostřed mýtin, poustevníka, jehož přítomnost prozradí jen prázdná chýše. Ten se lidí straní ještě víc, než ty. Zřídka některý z nich sebere odvahu a požádá o svatou zpověď, mši svatou v kapličce před obrázkem Rodičky a svatého patrona všech „lesních mužů“ – Ivana.
Dokud tě ještě trápil bolavý zub, musel jsi zamířit k nejbližší kovárně. Kdepak, holenku, máme třinácté století, žádná anestesie. Maximálně odvar z makovic a kovář už se chápe kleští. Chvilka bolesti za tu svobodu od vyžírků v bílých pláštích a palácích postavených z tvých vydřených peněz – z „pojištění“, rozhodně stojí.
Opuštěn
Rozhodl ses opustit společenství brášků a sestřiček s rozesmátými tvářemi, kytarami na zádech a rozpustilými výlety do metropole, k olizování bot člověku, jenž dělá vše pro likvidaci toho, co je tvé duši nejdražší.
Byl to šok pro ně i pro tebe. Teprve teď se ukázala jejich „láska“ skrytá za množstvím slov, jednohubek na spolču a veselými taškařicemi při Pavlově ritu.
Potkáváš je na ulici, sám podivně spokojený a cítící se svobodný. Občas přejdou na druhou stranu, občas drze projdou kolem a civí ti do očí. Na pozdrav neodpoví. Proč? Protože ty jsi ten špinavý, jenž měl dost drzosti vzepřít se faráři v tričku a kraťasech, když začal v týdnu modliteb za jednotu hovořit o našich bratrech evangelících (musel ses v duchu smát, protože víš, co o výrazu „evangelík“ říká svatý Ignác) jako vzoru k mnohým ctnostem. Bouchly saze nahromaděné ministrantkami, mimořádnými udělovateli Panovníka (kteří vůbec mimořádní nebyli – chodili si do svatostánku jako pro zmrzlinu), Panovníkem týraným na špinavých rukách nepomazanců, rozbředlými kázáními mladého kaplana, farními radami, vřeštěním „scholy“ a tisícovkou dalších zrad, podvůdků a zlodějinek.
Noc
Kdy slyšíš staré světce přimlouvat se za nás? Když se v noci probudíš a nespavost ti nedovoluje znovu usnout, díváš se na tiché hvězdy a hluk, který v bílém dni přehlušuje jejich šepot najednou je pryč? Nebo snad za zvonku ministranta vidíš jejich zástup za zády přisluhujících? Když v hlubokém lese stromy hovoří, je to tichý vánek?
Teprve samota nám odkrývá, jací skutečně jsme. Až když okusíme berlu svatého Prokopa.
Patos
„Píšeš moc pateticky,“ vytkla mi jedna kritická čtenářka mých výplodů. „Tak pateticky, že patos zastírá sdělení,“ pokračovala.
„Píšeš hloupě, píšeš jako malé děcko, píšeš příšerně!“ To všechno bych dokázal snést a přijmout. Proč ne, když si to koneckonců sám myslím. Ale patos? Proč zrovna patos? Cožpak se stesk po starém světě, který vinou mé melancholické povahy přepadává duši tak často, dá nazvat patosem? Jak přenést na papír tu touhu po době, kdy věci, lidé, stavy měli svůj řád a směřovali k přesně určenému cíli? Vždycky z toho vyjde patetické blábolení literární nuly, která nedokáže uchopit myšlenku tak, aby si čtenář nevzpomněl na x jiných, daleko lepších pisatelů, jimiž byla uchopena lépe a obratněji. Literární nula se tak stává nulou plagiátorskou a klesá ještě hlouběji do pomyslného bahna brakoidních smyšlenek a komických obratů.
