Pokání jako trest a zdroj milostí

„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?

Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.

Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou: (Pokračování textu…)

Pokání jako trest a zdroj milostí Read More

Duchovní smysl tělesného půstu

Půst a jiné druhy odříkání spojujeme mj. s kajícností. Kajícnost souvisí s obrácením, se zřeknutím se hříchu, s napravováním jeho následků. Tím se dostáváme k prvním dvěma bodům.

1. V důsledku hříchu došlo k nabourání harmonie nejen mezi lidstvem a Bohem (lze-li to takto vyjadřovat); nejen mezi lidmi mezi sebou, ale také v člověku samotném. Mluví se pak o nezřízené žádostivosti. Při půstu naopak se člověk snaží o to, aby měl své chutě pod kontrolou, aby tělesná žádost nezmítala duchem, ale aby člověk byl bytostí uspořádanou, kdy to nižší je podřízeno a v dobrém smyslu pod kontrolou toho vyššího a člověk jako takový podřízen Bohu. „Kdo je věrný v maličkosti, bude věrný i ve velké věci.“

2. Druhým bodem je to, kdy půst chápeme jako součást pokání. O pokání se už téměř nemluví a téměř se vytratilo z života dnešních křesťanů. Zmiňuje se pouze jeden jediný projev pokání, a sice ony tři zdrávasy po sv. zpovědi. Ale pokání je pojmem mnohem širším, výzvy k němu patří k hlavním tématům Ježíšova učení a připomínky např. z Lurd opět ukazují jeho důležitost a potřebnost. Jsem hříšný, a i když je mi hřích odpuštěn, dělám různé skutky dobrovolného pokání. A též se zřetelem na hříchy jiných lidí. Projevy mohou být rozmanité: Dobré skutky (např. tzv. skutky tělesného či duchovního milosrdenství) s úmyslem „na pokání“, trpělivé snášení těžkostí, které přicházejí, nebo i dobrovolný sebezápor. A sem patří také půst. (Pokračování textu…)

Duchovní smysl tělesného půstu Read More

Svatá Kateřina Alexandrijská, drcená kolem Consilia

Sv. Kateřina Alexandrijská

Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali:

Svatá Kateřina se narodila v Alexandrii a vytrpěla mučednictví kolem roku 310 za císaře Maximima. Stará vyprávění líčí, že jako osmnáctiletá byla tak vzdělaná ve filosofii i v náboženství, že císař svolal skupinu filosofů, která ji měla přesvědčit, aby odmítla Krista a obětovala modlám. Místo toho je však ona přesvědčila o jejich omylu a obrátila na křesťanství. Byla bičována a připoutána ke kolům opatřeným hřeby, ale mučicí nástroj se rozpadl. Nakonec byla sťata. Tento příběh byl velkým zdrojem inspirace pro středověkou ikonografii. Svatá Kateřina je uctívána jako patronka křesťanských filosofů a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi.

Její kolekta v tradičním římském misálu je nádhernou modlitbou, která odkazuje na zázračné přenesení jejího těla do kláštera na hoře Sinaj:

„Bože, jenž jsi dal zákon Mojžíšovi na vrcholu hory Sinaj a na témže místě svatými anděly svými zázračně umístil tělo svaté Kateřiny, panny a své mučednice, uděl, prosíme, abychom pro její zásluhy a na její přímluvu byli schopni dojíti k hoře, která jest Kristus: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků. Amen.“ [Překlad Schallerův misál.] (Pokračování textu…)

Svatá Kateřina Alexandrijská, drcená kolem Consilia Read More

Navedení k životu zbožnému XXX.: O závěrku a duchovní kytičce

Sv. František Saleský

Rozjímání sluší zakončiti trojím úkonem a všecky tři musíš učiniti s pokorou co možná největší.

První úkon záleží v tom, že poděkuješ Pánu Bohu za city a dobrá předsevzetí, jež ti dal do srdce, a za dobrotu jeho a milosrdenství, jež se ti objevily v tajemství, o němž jsi rozjímala.

Druhý úkon záleží v tom, že přineseš Bohu oběť, při níž mu budeš obětovati jeho vlastní dobrotu a milosrdenství, smrt, krev a ctnosti syna jeho, spolu s nimi pak budeš obětovati své city a svá rozhodnutí. (Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému XXX.: O závěrku a duchovní kytičce Read More

Navedení k životu zbožnému XXVII.: Kterak je si třeba představiti tajemství, o němž chceme rozjímati – třetí bod přípravný

Sv. František Saleský

Po těchto dvou bodech přípravné části rozjímání, kterými se vždy počíná, je třetí bod, který nebývá při každém druhu rozjímavé modlitby, a kterému někteří říkají „upravení místa“, jiní jinak. Záleží pak zkrátka v tom, že si představíme výjev, o kterém chceme rozjímati, tak, jako by vskutku stál před našima očima. Na př. chceš-li rozjímati o našem Spasiteli ukřižovaném, musíš si představiti, že jsi na Kalvárii a že vidíš a pozoruješ všechno, co se tam děje a mluví v den utrpení Páně; nebo chceš-li (a vlastně je to totéž), můžeš i mysliti, že na témže místě, kde právě jsi, je Pán Ježíš přibíjen na kříž a visí na něm tak, jak to líčí evangelisté. Stejně jest si počínati, když budeš rozjímati o smrti, jak jsem naznačil v rozjímání o tom předmětu, jakož i v rozjímání o pekle a při všech podobných tajemstvích, kde jde o věci viditelné a přístupné smyslům. (Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému XXVII.: Kterak je si třeba představiti tajemství, o němž chceme rozjímati – třetí bod přípravný Read More

Navedení k životu zbožnému XXVI.: O vzývání jakožto druhém bodu přípravném

Sv. František Saleský

Vzývání o pomoc boží koná se takto: Když si tvá duše živě uvědomí přítomnost boží, poklekneš před Bohem s největší uctivostí, uznávajíc, že jsi svrchovaně nehodna prodlévati před jeho nevýslovnou Velebností; ale vědouc zároveň, že jeho dobrota to chce, budeš ho prositi za milost, abys mu mohla v tomto rozjímání dobře sloužiti a jemu se klaněti.

Chceš-li, můžeš užívati několika krátkých a vroucných slov, jako například Davidových: „Nezamítej mne, Bože, od tváři své, a ducha svatého svého neodjímej ode mne.“ (Žalm 50, 13.) „Tvář svou osvěť nad služebníkem svým a spatřovati budu divné věci za zákona tvého.“ (Ž. 118, 135, 18.) „Dej mi rozum, a zkoumati budu zákon tvůj: a ostříhati ho budu celým srdcem svým.“ (Ž. 118, 34.) „Jsem služebnice tvá, dejž mi osvícení,“ neb jiná podobná slova. (Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému XXVI.: O vzývání jakožto druhém bodu přípravném Read More

Navedení k životu zbožnému XXV.: Jak nutna jest modlitba

Druhá část Navedení, obsahující rozmanitá naučení, aby se duše modlitbou a svátostmi pozdvihovala k Bohu.

Sv. František Saleský

Jak nutna jest modlitba

1. Modlitba staví náš rozum na světlo božské a do jasnosti nebeské a otvírá naši vůli teplu lásky boží. Proto nic nedovede tolik jako modlitba očišťovati rozum náš od nevědomosti a vůli naši od jejích zvrácených náklonností. Modlitba jest jako déšť božího požehnání, a když vláha jeho orosuje naši duši, zazelenávají se a rozkvétají v ní stromky dobrých žádostí, duše bývá obmývána od svých nedokonalostí a srdce očišťováno od svých náruživostí.

2. Ale přede vší jinou modlitbou doporučím ti modlitbu vnitřní a rozjímavou, zvláště pak tu, která se zabývá životem a utrpením našeho Spasitele. Když tvá duše bude v rozjímání často naň pohlížeti, všecka se jím naplní, ty poznáš pravý způsob, kterým Pán Ježíš všecko činil a uzpůsobíš všecko své konání podle vzoru, který on ti ukáže. Onť jest „světlo světa“ (Jan 8, 12); v něm tedy, skrze něj a pro něj musíme hledati světlo a osvícení; on jest strom žádoucí, v jehož stínu se musíme občerstvovati, on jest živá studnice Jakubova, která nás má obmývati od veškeré nečistoty naší. (Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému XXV.: Jak nutna jest modlitba Read More

Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně

Výchova katolíků dnes?!

Mohl byste se, prosím, krátce představit?

Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.

Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?

Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.

A byli jste zklamáni?

To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve. (Pokračování textu…)

Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně Read More

Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!

Otec Kozar
Otec František Kozár

„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“  Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.

Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu. (Pokračování textu…)

Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž! Read More

Ráno o neděli svatodušní

Je ráno, neděle svatodušní. Klášter se koupe v paprscích raního slunce. Uprostřed lesů, na kraji města, které není pro stromy téměř vidět, září jak drahokam na zelené sametové podložce.

Nebe je blankytně modré, jen tu a tam při okrajích zkrášleno jemnými krajkami cirrů, které se pomalu rozpouštějí. A aby vše bylo dokonalé a uši nemusely očím závidět, nese se nad tím vším ptačí zpěv, velkolepý koncert k poctě Boha Stvořitele. (Pokračování textu…)

Ráno o neděli svatodušní Read More

Vlci v ovčinci

Včera jsem na jedné pochybné ekumenické stránce na Facebooku zaregistroval odkaz na článek polského jezuity otce Jacka Prusaka Tradycjonaliści przeciwko, a Franciszek górą! (Nesouhlas tradicionalistů a Františkův úspěch). Zaujalo mne, že odkaz a následně i pracovní překlad článku tam předvedl liberální evangelický „duchovní,“ který si jej nemohl vynachválit. To mne samozřejmě varovalo, ovšem po přečtení článku musím říci, že žádné varování mne nemohlo připravit na ryzí antiteze katolické víry a zdravého rozumu, které jsem v článku našel… (Pokračování textu…)

Vlci v ovčinci Read More

Slavíme Obrácení sv. Pavla

Obrácení sv. Pavla

Je 25. ledna a my slavíme svátek Obrácení sv. Pavla. Na tento den symbolicky připadá poslední den Oktávu jednoty s Petrovým stolcem, během kterého se modlíme za obrácení celého světa…

Těžko najít lepší den pro vyvrcholení oktávu, než je den, ve kterém si připomínáme jedno z nejrychlejších a nejvýznamnějších obrácení historie, kdy se z ortodoxního žida krvavě pronásledujícího křesťany stal křesťan, z něhož rychle vyrostl jeden z nejvýznamnějších misionářů a teologů v historii Církve, jeden z pisatelů Nového zákona. (Pokračování textu…)

Slavíme Obrácení sv. Pavla Read More

Všichni svatí a věrní zemřelí

Hřbitov o Dušičkách

Prvního a druhého listopadu slavíme dva svátky, které se skvěle doplňují: slavnost Všech svatých a památku Všech věrných zemřelých (tzv. Dušičky).

Na slavnost Všech svatých  1. listopadu slavíme svátek všech světců, známých i neznámých, a prosíme je o přímluvu. A o den později vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, kteří ještě nejsou připraveni vstoupit do Nebe, a modlíme se za zkrácení časných trestů, které si jejich duše odpykávají v očistci. (Pokračování textu…)

Všichni svatí a věrní zemřelí Read More

Svatí košičtí mučedníci

Svatí košičtí mučedníci

Dnes si připomínáme památku svatých košických mučedníků, tří jezuitů umučených v roce 1619 kalvinisty v Košicích: Melichara Grodeckého, Marka Križína a Štěpána Pongrácze.

Nám Čechům i Moravanům jsou velmi blízcí – sv. Melichar Grodecký byl polský šlechtic z Těšínska, který řadu let strávil studiem a duchovní prací v Čechách i na Moravě. Jeho strýcem byl sv. Jan Sarkander. Na Moravě studoval i sv. Štěpán Pongrácz z Maďarska. (Pokračování textu…)

Svatí košičtí mučedníci Read More

Promluva o opravdové přítomnosti

Sv. Jan Maria Vianney

Náš Pán je tady skrytý a čeká, až ho navštívíme a předneseme mu své prosby. Podívejte, jak je dobrý! Přijímá nás i v naší slabosti. V nebi, kde budeme slavit vítězství, ho uvidíme v plné slávě. Neodvážili bychom se před ním objevit, proto se nyní skrývá a je podobný člověku, který je ve vězení, a říká nám: „Přestože mě nevidíte, nic to neznamená, proste mě a o cokoli budete prosit, chci vám to udělit.“ On je zde ve svátosti lásky, vzdychá a prosí bez přestávky svého Otce za hříšníky. Co vše na sebe bere, když přebývá mezi námi. On je zde, aby nás těšil, proto ho máme hodně často navštěvovat. Jak je mu příjemná malá čtvrthodinka, kterou ušetříme ve svých často tak neužitečných činnostech, abychom se k němu modlili, jeho navštívili a potěšili za všechny urážky, kterých se mu dostává. Jestliže vidí, jak toužebně k němu směřují čisté duše, s úsměvem je zdraví. Přicházejí k němu, aby ho obyčejným způsobem, který se mu líbí, prosili za odpuštění pro všechny hříšníky. Jakou blaženost cítíme v přítomnosti Boží, když před jeho svatostánkem trávíme chvíle o samotě u jeho nohou! Tak tedy, má duše, buď velmi zapálená. Jsi tu sama, aby ses svému Bohu klaněla. Jeho pohled směřuje k tobě jediné. Ten dobrý Vykupitel je plný lásky k nám, že nás vyhledává všude. (Pokračování textu…)

Promluva o opravdové přítomnosti Read More

Promluva o slovu Božím

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, slovo Boží je něco velmi důležitého. Důležitá slova našeho Pána k apoštolům byla: „Jděte a učte.“ Tím nám dokázal, že poučování je na prvním místě.

Milé děti, jak jsme poznali své náboženství? Vyučováním, jenž jsme poslouchali. Čím se nám oškliví hřích? Čím získáváme zalíbení ve ctnosti? Co nám vlévá touhu po nebi? Vyučování. Co učí otce i matku povinnostem, které mají vůči svým dětem plnit, a děti zase povinnostem, které mají plnit vůči svým rodičům? Vyučování.

Milé děti, proč jsou lidé tak slepí a nevidomí? Protože si dělají málo nebo nic ze slova Božího. Je dost lidí, kteří se nepomodlí ani jeden Otčenáš a Zdrávas, aby prosili dobrého Boha o milost, aby rádi slyšeli jeho slovo a čerpali z něho užitek.

Mám za to, milé děti, že člověk, který neposlouchá slovo Boží správným způsobem, nebude spasen. Vždyť neví, jak má pracovat na svém spasení. Člověk, který je v náboženství dobře vyučen, má však vždy prostředky ke své záchraně. I když zbloudí na špatné cesty, má přece vždy naději, že se dříve nebo později vrátí k dobrému Bohu, i kdyby to bylo až v hodině smrti. Naproti tomu osoba, která není v náboženství poučena, se podobá člověku úplně vysílenému a nemocnému, který už v bezvědomí zápasí se smrtí. Nezná ani velikost hříchu, ani krásu své duše a cenu ctnosti. Je vlečena od hříchu ke hříchu jako kus hadru, který je smýkán blátem. (Pokračování textu…)

Promluva o slovu Božím Read More

Začala doba postní…

Včera započala středou doba postní. Mnozí „moderní kněží“ toto období bagatelizují a sugerují, že stačí občas se něčeho zříci, občas něco obětovat (smutný doklad tohoto přístupu naleznete ZDE). V období postu je ve skutečnosti třeba vždy dodržovat půst v jídle a stranění se zábavám + samozřejmě k tomuto je třeba přidávat dobré skutky či almužnu.

A samozřejmě je nanejvýš žádoucí nějakými speciálními skutky vynahrazovat Bohu situace, kdy postní pravidla nebylo možné dodržet – třeba protože jsme byli na pracovním obědě, kde jsme si nemohli vybrat bezmasé jídlo. Ano, takto má fungovat nabídka Církve, že půst od jídla je možno nahradit dobrým skutkem či modlitbou. Má to být náhrada za půst, který nemohl být dodržen, ne za půst, který se člověku nechce dodržovat. (Pokračování textu…)

Začala doba postní… Read More

Po proměňování (O tridentské mši svaté X)

Anamnese

Jak už jsme poznamenali v předchozí části, vlastní text proměňování je jádrem rozsáhlejšího textu, který začíná slovy Quam oblationem a má – zejména viděn v doslovném českém překladu – formu blízkou jediné souvislé, i když složitě strukturované větě. A tato „věta“ pokračuje po proměňování vína dále následujícím textem:

Unde et mémores, Dómine, nos servi tui sed et plebs tua sancta, ejúsdem Christi Fílii tui, Dómini nostri, tam beátæ passiónis, nec non et ab ínferis resurrectiónis, sed et in cælos gloriósæ ascensiónis: offérimus præcláræ majestáti tuæ de tuis donis ac datis, hóstiam puram, hóstiam sanctam, hóstiam immaculátam, Panem sanctum vitæ ætérnæ, et Cálicem salútis perpétuæ.

Unde je latinská spojka odpovídající našim výrazům „z čehož“, „odkud“, „odtud“, „proto“, „a tedy“, „a tak“ a „pročež“. Tento text tedy přímo navazuje na předchozí slova: „Toto kolikrátkoliv budete činit, na mou památku budete činit“, vyslovená těsně před pozdvižením kalicha, a nazývá se anamnesí, což je řecky „vzpomínka“, resp. „připomínka“. Jeho doslovný překlad je následující (jako v předešlých částech i nyní zachováváme kvůli lepší čtenářově orientaci v překladu interpunkční znaménka):

„Proto i pamětlivi, Pane, my služebníci tvoji a lid tvůj svatý, téhož Krista Syna tvého, Pána našeho, jak blahého umučení, i zajisté z podsvětí zmrtvýchvstání, ale i na nebe slavného vystoupení: obětujeme přeslavné velebnosti tvé z tvých věnování a darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, Chléb svatý života věčného a Kalich spásy věčné.“ (Pokračování textu…)

Po proměňování (O tridentské mši svaté X) Read More

Advent v rodině (Společně k Bohu XII)

Žádné období roku není tak příhodné, aby se rodina navzájem sblížila, srostla, jako doba adventní a vánoční. Kolik je tu příležitostí ke sblížení členů rodiny, k projevu lásky, dávání radosti. V těch dnech Bůh přichází na svět, a víc, chce přijít do našich rodin. My se máme na tuto návštěvu připravovat a těšit, máme mu ji umožnit.

Ale ne všechny rodiny prožívají advent tak krásně. Není to zaviněno jen náboženskou lhostejností. Překážky bývají i v těch rodinách, kde se na vánoční chystání vynaloží mnoho úsilí a námahy.

Vánoční radost, co to je? „No přece, aby děti dostaly všechny dárky, co si přejí,“ řekne tatínek. A maminka? „No přece, aby bylo napečeno hodně cukroví, aby se mi povedla vánočka, aby kapr na štědrý večer byl akorát a krocan na Hod Boží se jen rozsejpal. A také musí být každý hadřík v domě vypraný, každý kout vysmejčený.“ (Pokračování textu…)

Advent v rodině (Společně k Bohu XII) Read More

Introit a „Gloria“ (O tridentské mši svaté II)

Vstup celebranta k oltáři

Tridentská liturgie nepovoluje těm, kdo jsou u oltáře, aby vyvíjeli nějakou „lidovou tvořivost“. Naopak stanoví pevná pravidla, kdy a kde jak stát či klečet, uklánět se a případně činit další gesta. Tak konec stupňových modliteb se pozná podle toho, že celebrant vystupuje po stupních k oltáři. Při tom potichu recituje modlitbu „Orémus, aufer a nobis…“, jejíž první slovo začne ještě nahlas dole pod stupni. Modlitba zní:

„Orémus. Aufer a nobis, quaésumus, Domine, iniquitátes nostras; ut ad Sancta sanctórum puris mereámur méntibus introíre. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.“

Pro informaci uvádíme překlad slovo za slovem:

Modleme se. Sejmi z nás, prosíme, Pane, nepravosti naše; abychom si k Svatyni svatých čistými zasloužili myslemi vstoupit. Skrze Krista, Pána našeho. Amen. (Pokračování textu…)

Introit a „Gloria“ (O tridentské mši svaté II) Read More