Category Archives: Zouhar, Daniel
Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!
Otec František Kozár
„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“ Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.
Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.
Dušičkový pochod za duše nenarozených dětí
6. listopadu proběhla v Olomouci poprvé obdoba pochodu Odvahu k životu, který se již pravidleně koná v Praze a Brně. Počet účastníků již v úplném počátku předčil očekávání organizátorů, kteří při oznamování akce na Magistrátu města Olomouce počítali maximálně s padesáti účastníky. Sešlo se jich ale přibližně 65, zejména studentů. Samotná akce se začala ohlašovat přibližně před třemi týdny prostřednictvím letáků po olomouckých kostelech a inzercí v některých periodicích, ale velmi výrazně pomohla i propagace na sociálních sítích, kde kromě samotného pozvání mohli zájemci o účast přímo kontaktovat organizátora akce a případně mu položit jakýkoliv dotaz týkající se organizace pochodu nebo sdílení pro-life tématiky.
Průvod vyšel od vstupních vrat arcibiskupského paláce a pokračoval ulicí na Náměstí republiky, kde se zastavil před kostelem Panny Marie Sněžně a z piety vůči dříve pohřbeným na hřbitově, jež se tam do vlády císaře Josefa II. nacházel, účastníci tichou modlitbou vzpomněli zdejších zemřelých a také nenarozených dětí. Poté průvod pokračoval Denisovou ulicí, přičemž byl několikrát narušen frekventovaně projíždějícími tramvajemi. Organizátoři kolemjdoucím rozdávali osvětové letáky s tématikou pro-life a informacemi o pomoci dívkám v tíživé životní situaci.
Josef Toufar: 672 hodin mučednictví Kristova služebníka
Josef Toufar
O osobě, jejíž 110. výročí narození si dnes připomínáme, platí ona Kristova slova velebení Otci, který skryl veškeré své věci před moudrými a rozumnými, ale zjevil je maličkým (srov. Lk 10,21). Kněz Josef Toufar, který zemřel za nejhoršího pronásledování Katolické církve v Československu, byl v první řadě prototypem obyčejného venkovského faráře, který žil svým navenek prostým duchovním životem, staral se o svěřené stádo a nenamlouval si, že by se mohlo v takové malé vesničce, jakou byla Číhošť, stát něco tak obdivuhodného pro lidské oči, jako zázrak hýbajícího se kříže, který se pak již nikdy po této události nenarovnal.
Podobně jako většina mladých mužů, kteří pocházeli z nuzných poměrů, se dal na cestu ke kněžství až poměrně pozdě, ve 33 letech. Důvodem tohoto pozdního povolání byl především pocit zodpovědnosti vůči své vlastní rodině (byl čtvrté z pěti dětí) a hospodářství, na kterém již od útlého věku pracoval. Již ve chvíli svého kněžského svěcení si byl hluboce vědom společenské i duchovní krize národa: v Evropě zuřila válka a české národy upadly v (ne)milost pohlavárů Třetí říše. Nikdo však ještě netušil, že to nejhorší přijde teprve po válce a že mnoho kněží bude přinuceno položit za svou víru život stejně, jako tomu bylo u mexických mučedníků.
Celým srdcem z lásky ke kněžím
Socha A. Šuránka v Ostrožské Lhotě
Právě dnes uplynulo 110 let od narození jednoho z nejvýraznějších kněží moravské katolické církve. Byl to obětavý a věrný služebník církve svaté, v čemž se dá krásně vyjádřit ono latinské Verba movent, exempla trahunt (slova hýbají, příklady táhnou). Všechny čtyři známky pěšáka pravé Kristovi církve totiž v sobě celých osmdesát let svého života žil a naplňoval služebník Boží pater Antonín Šuránek (1902-1982), dlouholetý spirituál kněžského semináře, vězeň internačního tábora v Želivě, básník, vytrvalý zpovědník, ale také nejspíš i jeden z tajných biskupů (tuto informaci se doposud přes snahu mnoha historiků nepodařilo potvrdit, avšak ani vyvrátit).
Antonín Šuránek (podobně jako třeba spisovatel Jan Zábrana) měl od Boha dáno, že se narodil v den svátku Božího těla a to právě ve chvíli, kdy kněz pozvedl monstranci u oltáříku před jejich domem v Ostrožské Lhotě. Tato neočekávaná radost zjevně již dopředu ukázala, jaké bude jeho směřování. Když malý Tonek nastoupil do školy, umřela mu maminka, když byly vykonány všechny pohřební obřady, vzal ho i zbylé sourozence jejich nejstarší bratr Francek k bočnímu oltáři se soškou Panny Marie a řekl: „Toto budú včil naši maměnka.“ Jejich otec Martin se zanedlouho podruhé oženil, ale jeho nové ženě již nejspíš mladý Tonek nikdy nevěnoval takovou úctu, jako své mamince, zvláště kvůli tomu, že právě ona se záští pohlížela na jeho studia na gymnáziu v Uherském Hradišti, která výrazně zatěžovala rodinný rozpočet – zvláště v době, kdy v Evropě zuřila válka.
BiGy Letovice bude sloučeno s BiGy Brno
Letovice. Současná krize Biskupského gymnázia (dále jen BiGy Letovice) se stupňuje. Minulý pátek biskupství brněnské, které je formálním zřizovatelem gymnázia vydalo tiskovou zprávu o jeho sloučení s podobnou institucí v Brně (taktéž Biskupské gymnázium – BiGy Brno). Letovické církevní gymnázium tím tedy má podle předloženého zcela ukončit svou činnost. Důvod? Příliš nízký počet žáků a celkový nezájem o přihlášení se na studium ze strany žáků 9. ročníků základních škol na Blanensku. Římskokatolická církev na území brněnské diecéze zřizuje v současnosti (dle schematismu ke dni 22. 6. 2004) celkem deset středních škol, z toho na území Brna se provozuji čtyři (z toho dvě gymnázia). Letovické „Bigy“ (jak se místně říká) je přitom jediným církevním školským zařízením, které biskupství na sever od Brna provozuje. Jak lze usuzovat vzhledem k současné situaci v českém školství, tak je možné, že právě v rámci úsporných opatření bude chtít biskupství nejspíš některá svá školská zařízení, která byla v posledních letech příliš prodělečná, zrušit.
O kurzu sloužení tradiční mše svaté
Článek byl stažen na žádost pořadatelů akce, kteří reklamovali různé faktické nepřesnosti v článku. Námitky byly přeposlány autorovi, který se rozhodne, zda článek přepracuje či nechá zcela zrušit.
Ignác Pospíšil, šéfredaktor
Pouť na Strachotínku
P. František Kozár
Každoroční pouť v Hamiltonech na předměstí Vyškova zakončila i letos svatá liturgie sv. Jana Zlatoústého, kterou sloužil rodák z nedalekých Drnovic P. František Kozár, jenž v současnosti působí jako římskokatolický farář v Mikulčicích na Hodonínsku.
Cyrilometodějská úcta, která byla v povědomí moravského národa po celý středověk a byla zaznamenána v mnoha legendách, získala na intenzitě v druhé polovině 19. století, kdy se slavilo jubileum tisíciletého výročí příchodu svatých soluňských bratří na Moravu. V rámci této myšlenky začaly v tomto období vznikat na mnoha místech různé pomníčky, kostely i kaple. Mezi významné patří kaple sv. Cyrila a Metoděje na vrchu Strachotínka u obce Hamiltony, které jsou dnes součástí města Vyškova. Zde podle ústního podání, jak mnohokrát tradoval otec Kozár, svatí Cyril a Metoděj působili asi kolem roku 865 na nedalekém hradišti. Odsud však byli místními pohany vyhnáni, a proto se usadili na protějším kopci, kde jak dále legenda tvrdí, vytryskl pramen, na kterém následně křtili obrácené pohany. Tento pramen, který v pozdějších časech je znám jako dějiště několika zázraků, je dodnes na tomto kopečku přítomen a naši zbožní předkové proto na něm postavili onu památnou kapli.
