estetika – Duše a hvězdy

Literatura, ačkoliv je uměním, které má nízkou míru smyslovosti a jejím materiálem je přirozený jazyk, který má primárně akustickou podobu, vyskytuje se v ní množství slov, která označují vizuální kvality. Ty jsou nevidomým od narození nedostupné, i když slova označující tyto kvality umí v kontextu správně užívat. Chudost představ spojená s dobrou verbální pamětí mohou v literární tvorbě nevidomých způsobovat tzv. verbalismus – jakési prázdné užívání slov bez skutečné znalosti kvalit, které jsou jimi označeny. Tento nešvar je velmi patrný v literárních dílech hluchoslepé Heleny Kellerové. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.3.1.2 Hmat, motorika a hudba

9. 3. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Hudba může být ventilem, kterým je možné kompenzovat přebytek nervové energie, kterému se říká Tourretův syndrom. Oliver Sacks[1] vypráví příběh muže postiženého tímto syndromem, který byl vynikajícím bubeníkem. Z přemíry tiků bezděčných pohybů se u něj rodily vynikající bubenické improvizace, se kterými měl velké úspěchy. Tlumící léky u něho působily ztrátu schopnosti koordinovat pohyby až k jisté katatonii. Nakonec na léčivou látku přivykl a byl zbaven své poruchy, což mu pomáhalo běžně žít. O víkendech však lék vysazoval, aby byl schopný svých pověstných bubenických improvizací. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.3 Habitus a kompenzace smyslového handicapu

1. 3. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Henri Fuseli, Lady Macbeth vidící nebezpečí, 1812

Protože je principem života a poznání duše, která není v těle lokalizovaná, ale nachází se celá v každé části těla, je organismus schopen reagovat na defekt, tak, že snižuje disaptibilitu a handicap prostřednictvím kompenzace, tj. určité náhrady defektní mohutnosti pomocí mohutností jiných. A. G. Litvak píše: (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.2.4 Námitky

25. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Emile Wauters, Šílenství Huga van der Goes, 1872
II.2.4.1 Umění jako hlas bohů

Proti umění jako habitu lidského rozumu lze vznést několik námitek. První je teistická. Podle Platóna není umění výsledkem umělcova poznání, řecký filosof ústy Sokrata dokazuje, že básník nemá znalosti oborů, o kterých hovoří v básni. Jak je však možné, že v básni popisuje skutečnost, kterou sám od sebe nezná? Platón vysvětluje, že umělec je pasivním nástrojem bohů; jeho tvorba je vlastně posedlostí bohem, božské šílení, ke kterému umělec nepotřebuje žádné vlastní vědomosti a schopnosti. V dialogu Ión Platón doslova píše: (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.2.3 Estetické vnímání jako habitus

24. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Rekonstruktivní hermeneutika ukazuje, že i samotné vnímání uměleckého díla je jakýsi tvůrčí proces. Z tohoto pohledu můžeme i estetické vnímání chápat jako „správný pojem vytváření určitých děl“. Od vlastního tvoření se estetická recepce liší tím, že jednotlivé kroky mají poněkud jiný pořádek. Podle Emilia Bettiho jsou předmětem zájmu hermeneutiky (rekonstruktivní) smysluplné formy, které jsou objektivizací lidského ducha.[1] (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.2.2 Principy činnosti

23. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Eugene Delacroix, Tasso v blázinci, 1839

Principem činnosti je potence (mohutnost), což je druh kvality.[1] Mohutnosti jsou specifikovány předměty činností, ke kterým slouží.[2] Potence k imanentní činnosti (poznání a žádání) se nazývá pasivní potence, potence k činnosti kategoriální, tranzitivní se nazývá aktivní potence.[3] Mohutnosti se dělí na organické a neorganické.[4] Organické mohutnosti jsou v těle oživeném vegetativní či smyslovou duší; jsou to principy vegetativního a smyslového života. Neorganické, duchové mohutnosti náleží k tělu oživeného rozumovou duší; jde o rozum a vůli. Rozum je mohutností nehmotnou, na což je usuzováno z jeho činnosti.[5] Rozum abstrahuje od hmotných podmínek a operuje s nehmotnými entitami – pojmy. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.2 Umění jako habitus lidského rozumu k tvorbě. II.2.1 Činnost

18. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.

Mnohé souvislosti chápání umění jako habitu nám osvětluje samotná etymologie slova.[1] Umění je odvozeno od slovanského slova uměti, které zase pochází od um. Um souvisí s litevským aumenis, tj. paměť, omena – povědomí či ome – pud. Omenis v litevštině znamená cítění, bdění, stav bdělosti po probuzení, duševní svěžest po nočním odpočinku, přeneseně pak duševní bystrost, chápavost, rozumění. Ve staročeštině se vyskytuje vazba uměti k něčemu, která znamená pohotovost k určité činnosti. Vidíme, že samotná etymologie slova odkazuje

1. k duševním mohutnostem (paměť, cit);

2. k dispozicím k činnostem (chápavost, uměti k). (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.1.4 Osobnost

17. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše: (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.1.3 Rozum a vůle jako mohutnosti recipující krásu

10. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis). (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.8. Smyslová žádostivost a literatura

3. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Slunění v dešti (G. Lewisová)

Stalo se to, čeho jsem se nevíc bála: deprese mě rozložila na součástky a udělala ze mě invalidu. Bylo pokořující ztratit všechno, čeho jsem si na sobě tak cenila – svůj humor, svůj zvláštní pohled na svět, dokonce i svůj obvyklý pach….

V temnotě ve mně se cosi důležitého měnilo. Letargie není opakem energie, ale jejím předchůdcem. Cítila jsem se jako počítač, který se snaží srovnat krok sám se sebou – polyká nové informace a zároveň vyřazuje staré.

Lidé v nejhlubší fázi deprese jsou bytosti, které po určitou dobu musí žít bez příběhu a právě proto v nich vzniká pocit, že ztratili duši. Tohle období je ale taková temná komora, v níž se vyvíjí další kapitola vašeho života, předtím, než ji začnete žít. … (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. I.3.8 Smyslová žádostivost

27. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Vnější činnost organismu je umožněna prostřednictvím smyslové snaživosti (appetitus), kterou tíhne k věci jí žádoucí.[1] Předmětem snaživosti je tedy dobro, protože právě ono je definováno jako to, co je žádoucí. Pokud je tíhnutí k dobru pouze na základě přirozenosti, hovoříme o snaživosti přirozené (appetitus naturalis), pokud je dobro poznané hovoříme o snaživosti vyvolané (appetitus elicticus)[2]. Živé bytosti mají kromě snaživosti přirozené také snaživost vyvolanou. Tato snaživost není totožná s jejich poznáním, ale je něčím, co k němu přistupuje. Samotné poznání ovšem disponuje přirozenou snaživostí, kterou nižší poznání tíhne k vyššímu – vnější smyslové poznání k vnitřnímu, vnitřní smyslové poznání k rozumovému. Přirozená snaživost je totožná se samotnou přirozeností. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.7. Poruchy vnitřních smyslů a literatura

25. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (Jaroslav Hašek)

Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.

Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.

Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.

Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.“

„A co zde – chcete?“

„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.“

„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?“

„Do vašeho bytu, pane feldkurát“

„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?“

„Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.“

„A – jak – jsem – se sem dostal?“ (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. I.3.7 Vnitřní smysly

18. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Vnitřním smyslem, prostřednictvím něhož se počitky vnějších smyslů mění na vjemy, tedy obrazy přítomných vnímaných předmětů, je jednotící smysl (sensus communis).[1] Jeho sídlo leží v mozku.

Fantazie je vnitřní smysl, jehož formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a společný smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětu.[2] Obraz věci ve fantazii se nazývá představa (phantasma). Sídlem fantazie je mozek. Každému druhu počitků odpovídá představa: existují představy barev, zvuků, svalových počitků, vůně i chuti.[3] Činnost fantazie je trojí podržuje, reprodukuje a konstruuje představy. Protože jsou spolu představy asociativně spojeny, vybavení jedné představy vyvolá vybavení přestav jiných.[4] Asociace představ se řídí dvěma základními zákony: zákonem spojitosti v prostoru a čase a zákonem podobnosti. U člověka mohou být představy pod kontrolou rozumu a vůle. Představivost je z představ vzniklých na základě vjemů schopna vytvářet nové spojitosti a konstruovat nové představy. To přispívá k umělecké tvořivosti.

Smyslová paměť (memoria) je vnitřní smysl, díky němuž poznáváme minulé jakožto minulé, jde tedy o takovou mohutnost, prostřednictvím níž poznáváme poznané jako již poznané. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.6. Tělesné postižení v Písmu svatém a literatuře

13. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

E. Delacroix, Jákob zápasí s andělem, 1857-61

Bible

Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.

Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“

Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“

Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“

Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) , neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“

A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“

Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam.

I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“

Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu. (Genesis 32, 26-33) (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha I. kapitoly I.3.6 Bolest a tělesné postižení ve výtvarném umění

11. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

(Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. I.3.6 Tělový smysl (hmat) a motorika

8. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

Vlastním předmětem hmatu je tlak.[1] Moderní psychologie podobně jako Aristoteles obvykle rozděluje hmat do jakési soustavy smyslů,[2] které se dělí podle zprostředkovaných vjemů: tlak, dotyk, teplo, bolest, chlad, poloha a pohyb. Aristoteles píše:

Co se týče hmatného, jest tomu zrovna tak jako s hmatem. Neboť není-li hmat jedním smyslem, nýbrž obsahuje více smyslů, nutně je také více hmatných předmětů. […] Předmětem hmatu tedy jsou různé vlastnosti tělesa jako tělesa… […] Dále, jako se zrak vztahuje nějak k viditelnému a neviditelnému a stejně jako i ostatní smysly k příslušným protivám, tak se i hmat vztahuje k hmatnému a nehmatnému. Nehmatné pak jest to, co na hmatový smysl činí dojem příliš slabý, jako je například u vzduchu, jednak to, co jest pro hmat příliš silné, jako všechno to, co má na hmat škodlivý účinek.[3] (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.5. Hluchota v Písmu svatém a literatuře

6. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Alexandre Bida, Ježíš uzdravuje hluchého a němého (ilustrace Bible), 1874

Písmo svaté

Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin. (Leviticus, 19, 14)

***

I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. (Izaiáš, 29, 18)

***

Hospodine, vyslyš mou modlitbu, přej mi sluchu, když o pomoc volám, nebuď k mému pláči hluchý. Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, jako všichni otcové moji. (Žalmy, 39, 13)

***

Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha,“ což znamená ‚otevři se!‘ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (Marek, 7, 32-37) (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha I. kapitoly I.3.5 Hluchota ve výtvarném umění

4. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - 20 Comments.

Betti G. Millerová, Vývoj Amerického znakového jazyka, 2000

(Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. I.3.5 Sluch

30. 12. 2010 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

: Betti G. Millerová, Piknik Neslyšících, 1994

Vlastním předmětem sluchu je zvuk.[1] Zvuk je mechanické vlnění zprostředkované určitým hmotným médiem, v nejběžnějších případech jde o vzduch. Aristoteles píše: „Zvučné tedy jest to, co dovede souvisle pohybovati soustředěným vzduchem až k uchu.“[2] (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.4. Slepota v Písmu svatém a literatuře

28. 12. 2010 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Bible

***

Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!“

Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ Oni však vzkřikli: „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!“ Obořili se na toho muže, na Lota, a chystali se vyrazit dveře. (Pokračování textu…)

Štítek: estetika

Poznání – postižení – umění. II.3.1.3 Hmatové metafory v literatuře

Poznání – postižení – umění. II.3.1.2 Hmat, motorika a hudba

Poznání – postižení – umění. II.3 Habitus a kompenzace smyslového handicapu

Poznání – postižení – umění. II.2.4 Námitky

Emile Wauters, Šílenství Huga van der Goes, 1872
II.2.4.1 Umění jako hlas bohů

Poznání – postižení – umění. II.2.3 Estetické vnímání jako habitus

Poznání – postižení – umění. II.2.2 Principy činnosti

Poznání – postižení – umění. II.2 Umění jako habitus lidského rozumu k tvorbě. II.2.1 Činnost

Poznání – postižení – umění. II.1.4 Osobnost

Poznání – postižení – umění. II.1.3 Rozum a vůle jako mohutnosti recipující krásu

Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.8. Smyslová žádostivost a literatura

Poznání – postižení – umění. I.3.8 Smyslová žádostivost

Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.7. Poruchy vnitřních smyslů a literatura

Poznání – postižení – umění. I.3.7 Vnitřní smysly

Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.6. Tělesné postižení v Písmu svatém a literatuře

Poznání – postižení – umění. Příloha I. kapitoly I.3.6 Bolest a tělesné postižení ve výtvarném umění

Poznání – postižení – umění. I.3.6 Tělový smysl (hmat) a motorika

Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.5. Hluchota v Písmu svatém a literatuře

Poznání – postižení – umění. Příloha I. kapitoly I.3.5 Hluchota ve výtvarném umění

Poznání – postižení – umění. I.3.5 Sluch

Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.4. Slepota v Písmu svatém a literatuře