Hieronymus Bosch, Loď bláznů, 1490-1500

Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou  poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše:

[P]rvním předmětem jeho [lidského rozumu] rozumění není jeho esence, ale něco vnějšího, totiž přirozenost hmotné věci. A proto to, co je primárně poznáváno  lidským rozumem, je tento předmět; a sekundárně je poznáván sám úkon, kterým se poznává předmět; a skrze úkon se poznává sám rozum, jehož dokonalostí je samo rozumění. A proto Filosof praví, že předměty se poznávají před úkony a úkony před mohutnostmi.[6]

Na základě toho rozlišuje A. D. Marek[7] pět stupňů vědomí:

1. uvědomujeme si, že vnímáme, ale obsah je nejasný;
2. uvědomujeme si jasně vnímaný předmět;
3. přemýšlíme o vnímaném či představovaném předmětu;
4. přemýšlíme o vnímání, představování, cítění – předmětem reflexe je činnost, obsah je vedlejší (jde o nevlastní reflexi);
5. přemýšlíme o myšlení (vlastní reflexe).

Podmínkou pro to, aby mohlo být individuum osobností není aktuální vědomí, ale pouze přirozenost, z níž schopnost sebevědomí a vědomí vyplývá. V opačném případě by lidé spící, v hypnóze či narkóze neměli osobnost.[8]

Osobnost tvoří několik vrstev: první vrstvou je oblast vegetativní, druhou oblast smyslového poznání a žádání a třetí oblast rozumového poznání a svobodného rozhodování. První vrstvu má člověk společnou s rostlinami a živočichy, druhou s živočichy a třetí je v hmotném světě vlastní pouze člověku. Jednotlivé složky osobnosti by měly být v zájemné harmonii, nižší by se měla podřizovat vyšší.[9]

Lidská osobnost je komplexním celkem psychosomatických charakteristik. V psychologické literatuře existuje řada pokusů o typologii osobností, které preferují různá kritéria – somatologické, fyziologické, biopsychologické, psychologické a kulturní.[10]

Vyvážený pohled předkládá Metoděj Habáň,[11] který za kritérium třídění chápe využití schopností intelektuálních, volních a emotivních.

Součástí lidské osobnosti jsou i nevědomé a podvědomé obsahy poznávacích mohutností.[12]  Nevědomé může být to, co uniklo naší pozornosti, ale nějakým způsobem ovlivnilo naše jednání, dále tam patří vrozený instinkt (vis aestimativa) nebo také to, co původně bylo vědomé, ale vlivem tréninku a rutiny se automatizovalo tak, že si již vykonávání dané činnosti neuvědomujeme. Do podvědomí se přesouvají zapomenuté obsahy vědomí, nebo obsahy, které úmyslně z vědomí vytěsňujeme.

Roztřídění schopností,[13] z nichž se skládá

1. individualita a osobnost

1.1 myšlenková schopnost

 1.1.1 úvahová, spekulativní

– moudrost,

– zásadovost,

– věda

1.1.2 praktická

 – rozumnost jednání

 – umění

1.2 volní schopnost

2. temperament a přirozené vlohy

– vášně

– pudy  sklony

– vitální stránky

II.1.4.1 Poruchy osobnosti a umění 

Podle schopnosti normálního reakce na určité situace se osobnosti dělí na[14]

1. „normální“: 1. standardní, 2. od standardu odlišné (akcentované osobnosti, géniové)
2. „patické“: 1. anomální osobnosti, 2. psychopatické osobnosti.

Patické osobnosti trpí poruchami chování, které činí problémy jim či společnosti, popřípadě oboum, přičemž platí, že chování mimo normu není způsobeno ani neurosou, ani psychosou.[15]

Klasifikace psychopatických osobností je obtížná, protože chování mimo normu je možné neomezeným způsobem.[16] Bývají emočně ploší, chladní a vypočítaví i velmi citoví. Někteří reagují různými způsoby na stejné podněty. Někteří dokáží nenávidět, někteří vše odpouští. Někdy jejich logika kulhá, někdy dokáží domýšlet věci do důsledků, před nimiž běžný člověk couvá (Hitlerova aplikace darwinismu). Mohou mít přepjaté morální povědomí i být zcela bez svědomí (obvykle každý psychopat má výkyvy charakterové od krajního altruisty až po bezohledného cynika a egoisty). Někteří jsou na první pohled nápadní (podivíni), některé nepoznáme ani po dlouhodobém styku. Někteří usilují o slávu a moc, jiní se drží v ústraní, nebo vyhledávají neustálou změnu a dobrodružství. Bývají vytrvalí v lásce i přelétaví (Don Juan). Bývají nezdrženliví a poživační, nebo naopak asketičtí.

Zvláštním druhem psychopatie je psychopatie hysterická. Jde o vystupňování ženských vlastností do extrémů, ale ne pouze u žen.[17] Vedoucím motivem je emoce, myšlení a chování je emoční, cítění je změněné – zvýšené, snížené či odlišné. Častá je hra na někoho jiného, proměnlivost, nečekané reakce.

Psychopatické rysy měla řada náboženských reformátorů, zakladatelů sekt, zločinců a umělců jako Balzac, Verlaine, Sandová, Musset, Baudelaire, Wilde, Byron, Shaw, London, Gaugain, Blake, Wagner, Schopenhauer, Nietzsche.

Psychopatickou osobnost v literatuře ztvárnil F. M. Dostojevskij (Idiot),  Ken Kesey (Vyhoďte ho z kola ven), Comte de Lautrémont (Zpěvy Maldororovy), Fuks (Spalovač mrtvol), ve filmech se psychopatická osobnost objevuje ve snímku Apokalypsa (Coppola), Mlčení jehňátek (Demme), Sedm (Fischer), Gauneři (Tarantino).

Psychózou zasahující osobnost je schizofrenie. Dělí se na 1. schizophrenia simplex, 2. schizophrenia pseudoneuroastenica, 3. schizofrenia hebephrenica, 5. schizofrenia paranoides.[18]

Schizofrenik žije jakoby v jiném světě (uvažuje se o tom, že za to může špatná funkce mozku při produkci dopaminu, tím se může pro schizofrenika jevit bezvýznamné důležitým a důležité bezvýznamným), osciluje mezi dráždivostí a emoční tupostí, nedokáže se do nikoho vcítit (a nikdo do něj), má poruchy myšlení, zanedbává důležité povinnosti, aniž by dokázal vysvětlit proč, někdy může vzplanout afektem zlosti, někdy je toporný, jindy grimasuje, řeč může být šroubovaná, propletená neologismy, může se tvářit hlubokomyslně, ačkoliv je zcela prázdný, často planě filosofuje.

Schizophrenia katatonica se dělí na produktivní a stuporozní. Obraz produktivní katatonické schizofrenie je typickým obrazem „blázna“ – pacienti se pitvoří, grimasují, gestikulují, skáčou, opakují po druhých slova a věty. Stuporozní typ schizofrenie se projevuje setrváváním v často velmi nepohodlných polohách, pacient z ničeho nic může projevit nějakou činnost.

Schizophrenia hebepherenica se projevuje klackovitostí, hrubou mluvou, koprolálií a pornolálií, prožíváním derealizace a depersonalizace, planým filosofováním.

Paranoidní schizofrenie se projevuje perzekučními bludy a halucinacemi. Bludy jsou na první pohled poznatelné. Pacienti slyší hlasy, kteří o nich hovoří, nadávají jim, radí atd.

Šílenství ve výtvarném umění zobrazil Hieronymus Bosch či Edward Munch.

Schizofrenika vykreslil E. A. Poe (Zánik domu Usherů, Berenice), August Strindberg (Inferno), Fjodor Sologub (Posedlý), rozdvojení osobnosti symbolicky ztvárňuje R. L. Stevenson (Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda), ve filmu se rozdvojená osobnost vyskytuje ve snímku Klub rváčů (Fincher).

O různých náhledech na patologické v osobnosti můžeme říci opět to, co bylo řečeno v kapitole o poruchách myšlení. Navíc je možné zmínit dva základní protichůdné postoje k osobám duševně nemocným. První je spojený s osvícenským racionalismem, který se snaží duševně choré postavit mimo společnost, druhý se hlásí ke slovu s kritikou projektu moderny a považuje psychiatrii jako nástroj společenské represe.[19]

Tyto přístupy lze vysledovat i u různých pojetí vztahu génia k duševní poruše.[20] Podle prvního přístupu musí být génius zdravý. Reprezentantem tohoto přístupu je kupříkladu Löwenfeld. Druhé dva přístupy vidí souvislost mezi duševní poruchou a genialitou. Podle extrémnějšího z těchto dvou přístupů, jehož reprezentantem je především Lombros, je génius v podstatě skrytý psychotik. Podle umírněnější verze je jak duševní nemoc, tak genialita jistou úchylkou, určitou extrémní dispozicí k jistým výkonům, a proto spolu genialita i šílenství souvisí. Představitelem tohoto směru je švýcarský psychiatr Bleuler.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.