Gerard Hoet, Sodomští stižení slepotou (ilustrace Bible), 1728

Bible

 

***

Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!“

Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ Oni však vzkřikli: „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!“ Obořili se na toho muže, na Lota, a chystali se vyrazit dveře.

Vtom ti muži vlastníma rukama vtáhli Lota k sobě do domu a zavřeli dveře. Ale muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod. Tu řekli ti muži Lotovi: „Máš-li zde ještě někoho, zetě, syny, dcery, všechny, kteří v tomto městě patří k tobě, vyveď je z tohoto místa. My přinášíme tomuto místu zkázu, protože křik z něho je před Hospodinem tak velký, že nás Hospodin poslal, abychom je zničili.“

(Gen 19, 4-13)

 ***

Zase mu vytýkala: „Jak můžeš říkat: ‚Miluji tě,‘ když tvé srdce není při mně! Už třikrát jsi mě obelstil a neprozradils mi, v čem je tvá veliká síla.“ Když ho po celé dny obtěžovala svými řečmi a dotírala na něho, že z toho byl až k smrti unaven,  otevřel jí své srdce dokořán a řekl jí: „Nikdy se nedotkla mé hlavy břitva, protože jsem od života své matky Boží zasvěcenec. Kdybych byl oholen, má síla by ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych jako každý člověk.“

Delíla viděla, že jí otevřel své srdce dokořán, a poslala pelištejským knížatům vzkaz: „Tentokrát přijďte, neboť mi otevřel své srdce dokořán.“ Pelištejská knížata k ní tedy přišla a přinesla s sebou stříbro. Ona ho uspala na klíně, zavolala jednoho muže a dala oholit sedm pramenů vlasů na jeho hlavě. Tak se stala příčinou jeho ponížení. Jeho síla od něho odstoupila. Křikla: „Samsone, jdou na tebe Pelištejci!“ Procitl ze spánku a pomyslil si: „Dostanu se z toho jako dosud vždycky a pouta setřesu.“ Nevěděl, že Hospodin od něho odstoupil. Pelištejci se ho zmocnili, vypíchli mu oči a odvlekli ho do Gázy, kde ho spoutali dvojitým bronzovým řetězem.

Ve vězení musel mlít. Ale vlasy na hlavě mu začaly hned po oholení dorůstat. Pelištejská knížata se shromáždila, aby obětovala velkou oběť svému bohu Dágonovi a aby se oddala radovánkám. Řekli: „Náš bůh nám vydal do rukou Samsona, našeho nepřítele.“ Když ho lid viděl, vychvaloval svého boha. Volali: „Náš bůh nám vydal do rukou našeho nepřítele, pustošitele naší země, který mnoho našich skolil.“ Rozjařili se a křičeli: „Zavolejte Samsona, ať nám poslouží k nevázaným hrám!“ Zavolali tedy Samsona z vězení, aby si s ním nevázaně pohrávali. Postavili ho mezi sloupy. Samson požádal mládence, který jej vedl za ruku: „Pusť mě, ať mohu ohmatat sloupy, na nichž budova spočívá, a opřít se o ně!“ Dům byl plný mužů i žen, byla tam všechna pelištejská knížata. I na střeše bylo na tři tisíce mužů a žen, hodlajících přihlížet nevázaným hrám se Samsonem.

I volal Samson k Hospodinu a prosil: „Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi prosím jen ještě tentokrát sílu, Bože, abych rázem mohl vykonat na Pelištejcích pomstu za svoje oči!“ Pak Samson pevně objal oba prostřední sloupy, na nichž budova spočívala, a vzepřel se proti nim, proti jednomu pravicí a proti druhému levicí. A řekl: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci!“ Napnul sílu, a dům se zřítil na knížata i na všechen lid, který byl v něm, takže mrtvých, které usmrtil umíraje, bylo víc než těch, které usmrtil zaživa.

(Kniha Soudců, 16, 15-30)

 ***

I vešel k svému otci a řekl: „Můj otče!“ On odvětil: „Tu jsem. Který jsi ty, můj synu?“

Jákob řekl otci: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozený. Učinil jsem, co jsi mi uložil. Nuže, posaď se prosím a pojez z mého úlovku, abys mi mohl požehnat.“

Izák však synovi řekl: „Jak to, žes to tak rychle našel, můj synu?“ Odvětil: „To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh.“ Izák řekl Jákobovi: „Přistup, synu, sáhnu si na tebe, jsi-li můj syn Ezau nebo ne.“ ákob tedy přistoupil k svému otci Izákovi, on na něho sáhl a řekl: „Hlas je to Jákobův, ale ruce jsou Ezauovy.“ Nepoznal ho, protože jeho ruce byly chlupaté jako ruce jeho bratra Ezaua. A požehnal mu.

Řekl: „Ty jsi tedy můj syn Ezau.“ On odvětil: „Jsem.“

Pak řekl: „Předlož mi, ať pojím z úlovku svého syna, abych ti mohl požehnat.“ I předložil mu a on jedl. Přinesl mu i víno a on pil.

Nato jeho otec Izák řekl: „Přistup prosím a polib mě, můj synu!“

Přistoupil tedy a políbil ho. Když Izák ucítil vůni jeho šatu, požehnal mu slovy: „Hle, vůně mého syna jako vůně pole, jemuž žehná Hospodin.

Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země, i hojnost obilí a moštu. Ať ti slouží lidská pokolení , ať se ti klanějí národy. Budeš panovat nad svými bratry a synové tvé matky se ti budou klanět. Kdo prokleje tebe, bude proklet, kdo žehnat bude tobě, sám bude požehnán.“

(Gen 27, 18, 29)

 ***

Když se přiblížili ke Kaserínu, který leží naproti Ninive, řekl Refáel: „Víš, v jakém stavu jsme opustili tvého otce. Pospěšme napřed, před tvou ženou, a připravíme dům, než ostatní dojdou.“

Vyrazili oba společně. Refáel řekl Tóbijášovi : „Vezmi s sebou tu žluč.“ Pes pak běžel s nimi, za Refáelem a Tóbijášem.Chana seděla a vyhlížela na cestu, jíž odešel její syn. Zpozorovala, že přichází, a řekla jeho otci: „Hle, tvůj syn přichází i ten člověk, který odešel s ním.“

Refáel řekl Tóbijášovi, dříve než se přiblížil k otci: „Vím, že jeho oči budou otevřeny. Potři rybí žlučí jeho oči! Ten lék vytáhne a odstraní z jeho očí bílý zákal. Tvůj otec bude opět vidět a uzří světlo.“ Chana přiběhla, padla svému synu kolem krku a řekla mu: „ Opět tě vidím, mé dítě. Teď už mohu zemřít.“ A dala se do pláče.

Tóbit vstal. Klopýtal, ale přece došel ke dveřím do nádvoří.  Tóbijáš k němu přikročil s rybí žlučí v ruce. Dýchl mu do očí, podepřel jej a řekl: „Buď dobré mysli, otče.“ Přiložil lék na jeho oči . Pak jej oběma rukama z koutků očí odstranil.

Tu padl Tóbit synovi kolem krku, dal se do pláče a řekl: „Opět tě vidím, synu, světlo mých očí.“

A pokračoval: „Požehnán buď Bůh a požehnané veliké jeho jméno. Požehnaní všichni jeho svatí andělé. Ať se jeho veliké jméno projeví na nás. Požehnáni buďte všichni andělé po všechny věky. Neboť on na mě seslal bolest, a hle, vidím svého syna Tóbijáše.“

Tóbijáš vešel s radostí a z celého srdce dobrořečil Bohu. Otci oznámil, že měl na cestě zdar a že přinesl stříbro. Také jak si vzal za manželku Sáru, dceru Reúelovu, a ta že právě přichází a je už nablízku ninivské bráně.

Tóbit vyšel vstříc své snaše k ninivské bráně; radoval se a dobrořečil Bohu. Když jej spatřili ninivští měšťané , jak jde a kráčí v plné síle a že ho nikdo nevede za ruku, užasli. A Tóbit před nimi vyznal, že se nad ním Bůh slitoval a otevřel jeho oči.

(Tobiáš, 11, 1-16)

 ***

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“

Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“

Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.

Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“

Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“

I řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“

Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“

Řekli mu: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“

Přivedou toho, který byl dříve slepý, k farizeům; toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota. Proto se ho farizeové znovu dotazovali, jak nabyl zraku. A on jim řekl: „Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.“

Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce.

Řekli tedy znovu tomu slepému: „Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“

Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?“

Rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“

To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho!

Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“

Odpověděl: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“

Řekli mu: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“

Odpověděl jim: „Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“

Osopili se na něho: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“

Ten člověk jim odpověděl: „To je právě divné: Vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“

Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.

Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“

Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“

Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“

On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena.

Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“

Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“

Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“

(Jan, 9)

 *** 

Pohorská vesnice (Němcová)

„Józa, milostivá paní, je věru znamenitý hoch. – Již co malého chlapce, neboť oslepl ve čtvrtém roku, maje neštovice, přiváděly mi ho děti do školy, jen ze žertu; chlapec ale celé hodiny vyseděl ve škole, bavě se posloucháním, a za krátký čas uměl každé slovo, jež jsem mu předpověděl, lépe přeslabikovat než chlapci, kteří rok do školy chodili. Raději ale poslouchával hudbu; pro tu jevil tak jemný sluch, že jsa malý chlapec okřikoval starší hudebníky, když falešně hráli. — Povyrůstaje učil se hrát na klavír a na housle, sám a sám; tak dlouho zkoušel píseň, kterou v hlavě nosil, až ji trefil; vytrvalost a trpělivost má při tom neúnavnou, neustane, až vyvede, co si předevzal. – Podobně naučil se i ostatním nástrojům, i na varhany hrát, kdyby jeho nebylo, nevím, milostivá paní moje, co bych si mnohdy na kruchtě s ostatní čeládkou počal. – On i pěkné písně skládá, ale musil by člověk u něho sedět — a to nepozorován od něho — a hned je psát, když je zpívá neb hraje; od něho je dostat nemožno. — Mnohdy mu chasa říká, když slyší píseň novou: Józo, zazpívej nám tu písničku ještě jednou, abychom se jí naučili;’ — mnohdy já mu říkám, aby mi ještě jednou některou pěknou svoji fantasii zahrál, ale to zavrtí hlavou a říká: ,Co to na mně chcete, jako by se to dalo,’ — a opravdu, když mně i chtěl po vůli udělat, nebyla to již ta píseň, kterou dříve hrál. —,Ony ty myšlenky,’ říká, ,přeletují mou duší jako ptáčkové zpívající hájem, nikdo jich nevolá, nikdo jich nedrží. — Počkejte, snad mi zase někdy ty samé hlasy zaznějí – pak je chytnu do klece a dám vám je.’ — Když večer hrává doma neb v létě u lesa, zastavují se lidé, poslouchajíce ho v udivení, pak si povídají: ,Pánbůh ho má rád, toho chlapce, že mu dal takový dar umění.’ A proto také netroufá si ani ten nejrozpustilejší chlapec Józovi v čem ublížit, každý má před ním úctu, že je miláček boží, proto jim také ani nápadné není, že nemluví obyčejným jejich nářečím, ale jako kniha.“

 *** 

Slepý hudebník (Korolenko) 

 ***

Žalář nejtemnější (Olbracht)

Zatrpkle se usmívá:

„Pamatuješ se na toho protivného slepého žebráka, sedal vždycky se ženou na mostě přes Jizeru a bylo ho vidět v okresu všude, kde byla pouť nebo výroční trh!? Takový hranatý chlap a žena taková tlustá a naditá!?

Ovšem, se se pamatuji.“

„Jak to skuhral celý den? ,Ach, dobrodinečkové moji, od narození jsem slepotou stižený, světla, božího nevidím! Slepota je žalář nejhorší, žalář nejtemnější! Smilujte se, pro Krista věčného! Podarujte nešťastného boží almužničkou! Pán Bůh vám to vynahradí tisíckrát!’ Jak mi byl protivný ten kňouravý strýc se svou naučenou říkačkou, kterou mlel pořád do repetice…! Hehe! A vida! Měl životní úkol a nebylo mu ze života k zešílení. Vyžebrával si jměníčko, chytrák. Měl prý čtyři zdravé děti a v Loukově chalupu. A pil. Měl ještě jednu říkačku: ,Manželko moje milá, pro lásku boží tebe prosím, přines mi vody ke rtů svlažení. žízeň mě trápí. Nic ty se o mě nestrachuj, dobrodinečkové moji slepce neopustí. A začal hned zase odříkávati tu první. A tlustá žena běhala celý den s hliněným hrnečkem pro kořalku anýzku a šibal býval kvečeru tak opilý, že ho ani se země zdvihnout nemohla. Velký chytrák! Je to výhoda, když člověk umí alespoň pít.“

„Ano, byl to nemilý člověk,“ řekla rychle Jarmila. „A zlý. Pral ženu. Jednou navečer jsme šly s paní adjunktovou bořkovskou pěšinou a vedle cesty seděli oni. Bylo mezi námi stromoví a neviděli nás. Měli na zemi rozprostřený velký červený šátek plničký krejcarů a pětníků a počítali je. Dostali se nějak do sebe, byl opilý, a jak tak seděl, chytil ženu za vlasy, přitáhl si ji k sobě a tloukl ji pěstí do hlavy. Ona mu nadávala a škrábala ho. Oškliví lidé to byli.“

Ale on řekl:

„Ty jsi byla někdy večer s paní adjunktovou na procházce po bořkovské pěšině? Říkala jsi mi přece o každém svém kroku, ale o tom jsi mi nikdy nevypravovala..“

„Ale ano, vypravovala, zapomněl jsi jen na to.“

Zdálo se mu, že její věta vyzněla příliš rychle a se špatně předstíranou jistotou.

„Nevypravovala!“ chtělo se mu na ni vykřiknout, ale zadusil výkřik v hrdle.

Tvářil se klidně.

Kdo bydlil v Bořkově? – vířilo mu hlavou… A co tam dělaly ty ženy?

Jarmila cosi vypravuje, ale on neposlouchá.

Kdo to bydlil jenom v Bořkově…? Marně vzpomíná…

Jarmila mluví, ale on slyší jen její hlas, a slovům nerozumí.

Ach! – probleskuje mu hlavou. Ten student, moderní filolog, tam bydlí!

 ***

Král Lear (Shakespeare) 

Vystoupí Gloster, Starcem veden.

Edgar. Můj otec, z milosrdí

jak žebrák veden! – Světe, světe, světe!

Bychom pro divné tvoje proměny

tě nemusili než nenávidět,

pod stáří by se život nesklonil.

Stařec. Ó můj dobrý pane, byl jsem nájemníkem vaším a

nájemníkem otce vašeho po těch osmdesát let.

Gloster. Jdi cestou svou, jdi, dobrý starce, jdi!

tvá podpora mne nemuž spomoci,

lec tobe uškodí.

Stařec. Běda, pane, vždyť neuvidíte na cestu svou.

Gloster. Já nemám cesty: nač mi tedy oči?

Vídaje klopýtal jsem. Býváť casto,

že vady naše bezpečí nám nesou,

a nedostatky jsou nám k pohodlí.

Ach! drahý synu Edgare, hněvu

oklamaného otce oběti!

Kéž bych jen živ byl, bych tě uzřel hmatem svým,

rek’ bych, že zrak mi vrácen.

Stařec. Hej! kdo tu?

Edgar (stranou). Ó bohové, kdo říci smí: již teď

jsem nejbídnějším. Bídnejším než kdy

jsem nyní.

[…]

Gloster. Skalisko ční tam, jehož pyšné týmě

v sousední hloubku s hrůzou pohlédá.

Doveď mne na samý propasti kraj;

zacež změním tvou bídu v oděvu

za ňáký skvost, jejž nosím při sobe.

Odtamtud již mi vůdce netřeba.

Edgar. Dej mi své rameno, nebohý Tom tě povede.

Odejdou.

***

Enter GLOUCESTER, led by an Old Man

EDGAR. My father, poorly led? World, world, O world!

But that thy strange mutations make us hate thee,

Lie would not yield to age.

Old Man. O, my good lord, I have been your tenant, and

your father’s tenant, these fourscore years.

GLOUCESTER. Away, get thee away; good friend, be gone:

Thy comforts can do me no good at all;

Thee they may hurt.

Old Man. Alack, sir, you cannot see your way.

GLOUCESTER. I have no way, and therefore want no eyes;

I stumbled when I saw: full oft ‚tis seen,

Our means secure us, and our mere defects

Prove our commodities. O dear son Edgar,

The food of thy abused father’s wrath!

Might I but live to see thee in my touch,

I’ld say I had eyes again

[…]

EDGAR. Ay, master.

GLOUCESTER. There is a cliff, whose high and bending head

Looks fearfully in the confined deep:

Bring me but to the very brim of it,

And I’ll repair the misery thou dost bear

With something rich about me: from that place

I shall no leading need.

EDGAR. Give me thy arm:

Poor Tom shall lead thee.

Exeunt

 *** 

The country of the Blind  (Wells)

*** 

Slepí muzikanti (Wolker, Těžká hodina)

Dva slepí muzikanti

chodili po zemi ,

jeden měl harmoniku,

druhý šel s houslemi.

Na kamenných dvorečcích v městě ,

u plotků vesničky

dva chudí lidé hráli

veselé písničky.

Okna se otvírala

i lidé za nimi,

celý svět tolik zkrásněl,

že až zrak přecházel.

Zatím co slepí hráli

písničku veselou,

tak lidem narůstaly

nové a nové oči.

Čím pěkněji slepí hráli,

tím rostlo očí víc,

to aby z velké té krásy

se neztratilo nic.

Harmonika a housle,

dva slepí žebráci

sto očí vyhráli lidem,

dostali po krejcaru.

 ***

Balada o očích Topičových (Wolker, Těžká hodina)

 Utichly továrny, utichly ulice,

usnuly hvězdy okolo měsíce

a z města celého v pozdní ty hodiny

nezavřel očí svých jenom dům jediný,

očí svých ohnivých, co do tmy křičí,

že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí

dělníků deset své svaly železem propletlo,

aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

„Antoníne, topiči elektrárenský,

do kotle přilož!“

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,

železnou lopatou otvírá pec,

plameny rudé ztad syčí a letí,

ohnivá výheň a mládenec.

Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,

přikládá plnou lopatu uhlí,

a že jen z člověka světlo se rodí,

tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí

a oči ty jasné a modré jak květiny

v praméncích drátů nad městem plují,

v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny

v radostná světla se rozsvěcují.

„Soudruzi, dělníci elektrárenští,

divnou ženu vám mám.

Když se jí do očí podívám,

pláče a říká, že člověk jsem prokletý,

že oči mám jiné, než jsem měl před lety.

Když prý šla se mnou k oltáři,

jako dva pecny velké a krásné byly,

teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři

po nich jen drobinky dvě zbyly.“

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi

a uprostřed noci s hvězdami elektrickými

na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,

které tak často si dětinsky myslily,

že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,

jen těžší lopatou otvírá pec.

Těžko je ženě vždy porozuměti,

má jinou pravdu a pravdivou přec.

Antonín očí květ v uhelné kusy

přikládá, neví snad o tom, – spíš musí,

neboť muž vždycky očima širokýma

se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima

a jako slunce a měsíc z obou stran

paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.

V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,poznal

těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,

v nichž oči mu krájel plamenný nůž,

a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,

zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

„Soudruzi, dělníci elektrárenští,

slepý jsem, – nevidím!“

Sběhli se soudruzi

přestrašení celí,

dvěma nocemi

domů jej odváděli.

Na prahu jedné noci

žena s děckem sténá,

na prahu druhé noci

nebesa otevřená.

„Antoníne,

muži můj jediný,

proč tak se mi vracíš

v tyto hodiny?

Proč jsi se miloval

s tou holkou proklatou,

s milenkou železnou,

ohněm a lopatou?

Proč muž tu na světě

vždycky dvě lásky má,

proč jednu zabíjí

a na druhou umírá?“

Neslyší slepec, – do tmy se propadá

a tma jej objímá a tma jej opřádá,

raněné srdce už z hrudi mu odchází

hledat si ve světě jinačí obvazy,

však nad černou slepotou veselá lampa visí,

to není veselá lampa, – to jsou oči čísi,

to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,

aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,

to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,

který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

Dělník je smrtelný,

práce je živá,

Antonín umírá,

žárovka zpívá:

Ženo má, – ženo má,

neplač!

***

Thornley Colton (Stagg)

***

Max Carrados (Bramah)

---