Poznání – postižení – umění. Příloha I. kapitoly I.3.5 Hluchota ve výtvarném umění
Betti G. Millerová, Vývoj Amerického znakového jazyka, 2000
Chuck Baird, Umění č. 2, 1993
Suellen Newhouse Cupp, James, 2006
Charles Wildbank, Poznání, 2000
Susan Duporová, Proud vědomí
Victor Karepov, Průnik 2
Francisco Goya, Smějící se ženy
Susan Duporová, Rodinný pes
Francisco Goya, Poutníci ke svatému Isidoru
Claire Bergmanová, V davu, 2002
David Ludwig Bloch, Plačící ruce
Francisco Goya, Poprava povstalců v Madridu 3. května 1808
Mary J. Thornleyová, Pomsta I. Kinga Jordana
Betty G. Millerová, Znakový jazyk zakázán
Ann Silverová, ASL
Rudolf Werner, Osvobození, 1995
Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.
A vyprošuji si, aby se tu henlainovci vyjadřovali k problematice umění.
Umění?
Kde ho vidíte??
Ledaže by to bylo umění tzv. „Entartete“.., to ovšem už ano..:-)
Co se vám nelíbí, vojáci?
http://cirkev.wordpress.com/2010/02/11/k-problematice-zvrhleho-umeni/
Co? No my si samozřejmě nemyslíme, že výše uvedené „umělecké kusy“ jest možno počítat do umění. A nechápeme tedy, proč se jimi zabývat?? Nota bene, považovali jsme vás za člověka s poněkud lepším citem pro estetično a krásu..:-)
Kritériem pro výběr těchto výtvarných děl nebyla ani estetická, ani umělecká hodnota, ale kupodivu – obsah. Nejde o estetično a krásu, ale o to, co tato díla říkají ke konkrétnímu tématu, kterým je v tomto případě hluchota. Jako příloha tento článek navazuje na předchozí, který pojednává o sluchu, sluchovém postižení a jeho obrazu v umění. V některých dílech je hluchota prezentována jako zdroj svébytné kultury, v některých jako zdroj neporozumnění a úzkosti.
V tomto případě není možné vybrat díla velkých umělců (kromě Goyi), na kterých by se téma prezentovalo. Bylo třeba vzít za vděk i díly umělců, kteří jsou docela podprůměrní.
Jiná otázka je, jestli
1. jde o špatná umělecká díla,
2. nejde o umělecká díla.
Já se kloním k první variantě.
Vážený pane, pokud chcete přistupovat k umění jen z hlediska „obsahu“ pak nezbývá než považovat za umění i výtvory těch co znásilnili štětec a barvy. Podobně by jednal i ten, kdo by chtěl hovořit ženě o lásce tím, že by ji znásilnil. Umění nemůže být nikdy (ráčejí prominout hrubý výraz) prasečinou.
Vážený pane, ta poznámka o henlainovcích stále platí.
Když dovolíte v první části svého seriálu budu přistupovat ke vztahu postižení a umění a) z hlediska možnosti být činný v rámci určitého uměleckého druhu, b) z hlediska obsahu, tj. budu psát o zobrazení různého postižení v různých uměleckých druzích. Ve druhé části se budu zabývat tím, jak konkrétní postižení ovlivňuje uměleckou tvorbu.
Svůj cíl jsem v úvodu jasně vytyčil, nevím, čemu se divíte.
http://cirkev.wordpress.com/2010/12/02/poznani-zbavenost-umeni-uvod-zakladni-teze/
Čtete ten seriál vůbec?
Možná že vám uniklo, že netvrdím, že je možné přistupovat k umění jen zhlediska obsahu, ale dovolil jsem si v souladu se záměrem své práce právě na tomto místě užít obsahové hledisko pro výběr výtvarných děl, která reflektují problematiku hluchoty. Kromě obrazů Francisca Goyi nejde o žádná mistrovská díla, nicméně opravdu na nich nevidím nic pobuřujícího, pokud pro vás není trestuhodné, že každý malíř není Michelangelo Buonarroti.
Vážený pane, nechápu moc dobře Vaše poznámky k henleinovcům. Myslíte si snad, že každý kdo nevidí „umění“ v patlaninách je okamžitě henleinovec? Nebo se za něj snad považujete? Co se Vámi dalších avizovaných „uměleckých“ patlanit týče, jsou mi naprosto lhostejné. Pokud se na ně chcete dívat, prosím, nic Vám nebrání si je vyvěsit v obýváku. Osobně bych je však akceptoval pouze na roli toal.papíru. Inu proti gustu, žádný disputát.
Vážený pane, lidé, kteří pláčí nad odsunem Němců ze Sudet a mají tendenci umělecká díla postižených lidí označovat nálepkou „Entartete“ (vím, že jste výrazu v diskuzi neužil vy, ale myslím, že se tomuto názoru nebráníte) mi – kdovíproč – něčím připomínají henlainovce.
Trochu mne překvapuje, že figurální a dosti zřetelné (nerozostřené) obrazy nazýváte výrazem patlaniny. Na základě článku B. Michalky jsem se domníval, že „zvrhlé umění“ charakterizuje především rozmazanost. Díla neslyšících autorů (Deaf art), ale jsou všechno možné, jen ne rozostřená. Naopak velmi dbají na striktní ohraničování tvarů, což je – mimochodem – dáno tím, že hluší lidé mají zvláštní vztah k vizuálnímu.
Možná jste si nevšiml, že tu píšu pojednání o vztahu poznání, postižení a umění. Každému by mohlo být jasné, že se tu nesnažím prodávat žádné obrazy, ani propagovat nějaké umělce, ale pokouším se o studii z oblasti psychologie umění. Nejen že vás nenutím si něco někam věšet, nenutím vás ani mé texty číst. Proto nechápu, proč se tu vztekáte.
Řešení této záhady je zřejmé – Maxi potřebuje brýle na blízko.
Odpovídá tomu i jeho špatné čtení některých příspěvků, slučování identit pisatelů a konečně i rozostřené vidění.
Hamisch, vidím že reagovat musíte úplně na vše. Nikdo se Vás na nic neptal, tak laskavě neurážejte diskutující. Brýle na čtení nepotřebuji, zvláště pak ne na výše zveřejněné „umělecké skvosty“. Ostatně i od Vás Hamisch bych čekal střízlivější vkus.
Pane jjstodola myslím si, že nezáleží v umění na ostrosti výrazu či provedení. Za umění bych spíše považoval realistické či spirituálně kultivované provedení, nikoliv moderní záchvat křivek a barev – byť nerozmazaný.
Nevím, o jakém záchvatu křivek a barev v souvislosti s obrazy v tomto příspěvku mluvíte. Skutečné záchvaty křivek a barev přijdou později.:-)
Tedy vám se, pane Maxi, člověk nezavděčí. Tvrdíte, že máte rád realismus a díla neslyšících, která mnohdy tíhnou až k hyperrealismu podobnému fotografi(viz Chuck Baird) označujete za záchvat křivek a barev. Co budete říkat, až přijdou skutečné mazanice a patlaniny?:-)
Obávám se, že pánové neberou na milost ani toho Goyu…
Pánové se asi p*****u, až přejdu k vnitřním smyslům a ukážu pár obrazů, které připomínají halucinatorní vize. Už se těším.:-)
Já taky! 🙂