Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.

1. k duševním mohutnostem (paměť, cit);

2. k dispozicím k činnostem (chápavost, uměti k).

Jde tedy o pojem, který je spojený jak s kategoriální (transitivní) činností (tvoření, jednání), tak s činností imanentní (poznání).

Nyní se budeme stručně zabývat jak imanentní, tak transitivní činností a představíme kategoriální činnosti specificky lidské – jednání a tvoření. Posléze se budeme zabývat principy lidské činnosti – habity. Zjistíme, že jak poznání tak jednání a tvoření má své zvláštní habity. Habitem tvorby je právě umění.

II.2.1 Činnost

Činnost v obecném smyslu je aktivní složka pohybu, která patří k subjektu působícímu jako účinná příčina.[2] Činnost projevující se navenek subjektu nazýváme činností transitivní; činnost, kterou není nic vnějšího měněno, která zůstává uvnitř subjektu, je činnost imanentní.[3] Transitivní činnost je vlastní kategoriální činnost, imanentní činnost není chápána jako kategoriální činnost, ale náleží k akcidentu kvality. V  užším smyslu můžeme činností rozumět druh pohybu živého organismu projevující se navenek, který směřuje k určitému cíli. Této kategoriální činnosti živých organismů předchází činnost imanentní – poznání a žádání. Podstatou poznání je intencionální ztotožnění poznávací mohutnosti s objektem a takové ztotožnění musí být ze své podstaty činností imanentní, protože tímto ztotožněním nedochází k proměně poznávajícího v poznaný předmět, ani nevzniká žádné třetí jsoucno odlišné od poznávajícího a poznávaného.[4] Všichni živočichové mají poznání smyslové, člověk navíc i rozumové poznání.

U člověka rozlišujeme dva typy kategoriální činnosti (odmyslíme-li činnost ryze vegetativní). První typ má člověk společný s ostatními živočichy a můžeme jej nazvat činností instinktivní.[5]  Instinkt je vrozená schopnost rozeznávat věci škodlivé a věci užitečné (vis aestimativa) a podle toho spontánně reagovat. Instinkt je vnitřní impulz k vnější činnosti, který je organismu vrozený a nachází se v něm před jakoukoliv zkušeností. Instinktivní činnost vykazuje minimální odchylky u jedinců téhož druhu a opakováním doznává jen nepatrných změn. Živočich nemá vědomí či představu cíle, pro který pracuje (člověk samozřejmě může svou instinktivní činnost zpětně reflektovat a její cíl poznat, u zvířat to však není pravděpodobné). Sv. Tomáš instinkt charakterizuje jako schopnost hodnocení, které se živočichu či člověku nedostává skrze smyslové poznání. Píše: „K vnímání pojmů, které se nepřijímají prostřednictvím smyslu, je zřízena schopnost hodnotící.“[6]

Že živočichové (včetně člověka) mají schopnost  správně jednat bez předchozího poznání a zkušenosti, je v biologii všeobecně přijímaný fakt. Metoděj Habáň poznatky o instinktu shrnuje takto:

Asociativní schopnost u živočichů pracuje a řídí svými představami jejich činnost. Vjemem zevnější věci nebo vnitřním počitkem se dá do pohybu obrazivost, která pracuje, spojujíc představy nutné k činu. Každý živočich má svou přirozenou vlohu subjektivní, pro svůj způsob popudu, takže instinktivní činnost se řídí podle ní. Totalita duševního života působí, že představy budí touhu a sklon, ten zase přivádí k činu. Důvod k pudové činnosti tkví v přirozeném cíli každého jedince a jeho druhu, to jest aby jedinec nebo druh dosáhl svého přirozeného cíle, sebezáchrany a zachování druhu.[7]

Druhý typ činnosti je vlastní pouze člověku a je založený na rozumovém poznání a svobodném rozhodnutí ke kategoriální činnosti. Rozumové poznání a volní rozhodnutí náleží ke spekulativnímu řádu,[8] jde o činnosti imanentní a jejími principy jsou rozum (intellectus) a vůle (voluntas). Lidská kategoriální činnost založená na rozumovém poznání a volním rozhodnutí patří k praktickému řádu.[9] Ačkoliv jsou rozumové poznání a chtění činnosti imanentní, stojí v základu k činnostem, které jsou transitivní, tj. projevují se navenek.[10] Rozum předkládá vůli nějaký cíl a vůle se rozhoduje k jeho dosažení  prostřednictvím kategoriální činnosti. Proto činnosti, které z rozumového poznání a svobodného rozhodnutí vychází můžeme nazvat rozumovými. Rozumovou činnost praktického řádu zaměřenou ke zdokonalení subjektu nazýváme jednáním, činnost směřující ke vzniku předmětů označujeme jako tvoření. Principem jednání je uvážlivost, principem tvoření je umění.

Obojí – jednání i tvorba – je založeno na předchozím poznání a patří k tzv. praktickému rozumu. Aristotelés o tom píše:

Tvoření a jednání se od sebe různí – můžeme se v tom spoléhati také na spisy exoterické -; a tak i stav rozumného jednání jest různý od stavu rozumného tvoření. Proto ani jeden v druhém není obsažen; nebo ani jednání není tvořením, ani tvoření není jednáním. Ježto pak stavitelství jest druhem umění a toto jest jakýsi tvořivý stav s pomocí úsudku rozumu, a ježto není žádného umění, které by nebylo tvořivým stavem s pomocí úsudku, a naopak není tohoto stavu, aby nebylo uměním, proto umění a tvořivý stav s pomocí pravdivého úsudku bude asi totéž.

Veškero umění se týká vzniku a jest umělou činností a zkoumáním, jak by vzniklo něco, co může býti a nebýti, a čehož počátek jest v tom, kdo tvoří, a nikoli v tom, co jest vytvořeno; neboť umění se nezabývá ani tím, co nutně jest nebo vzniká, ani tím, co se děje přirozeně; vždyť to má počátek v sobě. Poněvadž pak jest rozdíl mezi tvořením a jednáním, náleží umění nutně k tvoření a nikoli k jednání. K týmž věcem, jako umění, vztahuje se jistým způsobem také náhoda, jak i Agathon praví: Umění rádo náhodu má, tato je.

Umění tedy, opakuji, jest jakýsi tvořivý stav s pomocí pravdivého úsudku a chatrná zběhlost v umění naopak jest tvořivý stav s klamným úsudkem ve věcech, které mohou býti jinak.[11] 

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.