Rubriky

Přiblížila se večerní doba a Arik pro mne poslal další ze svých pokojských. Tentokrát to bylo mladinké sinhálské děvče, jež mi podalo vyžehlenou košili, manžetové knoflíčky, motýlka a kvalitní smoking.

„Kam přesně se mám dostavit?“

Mladá služebná bryskně odpověděla:

„Mám vás tam odvést, pane!“

Oblékl jsem se, Věděl jsem, že Arik má ve zvyku pořádat každý pátek večeři pro vybranou společnost, především pro úředníky a vojáky islámské okupační zprávy. Tušil jsem, že mne hodlá vydávat za jednoho ze svých obchodních společníků a tím mi umožnit setkat se s našimi protivníky tváří v tvář, aniž by cokoliv tušili. Bylo to riskantní, samozřejmě, ale ve válce i lásce jest nutno riskovati. (Pokračování textu…)

Denní ruch, či spíš provoz v Arikově podniku měl svá ustálená pravidla a nevím, jak mohlo vzniknout ono rčení „je tu binec jak v hambinci“, když tu vše vonělo, dole v domě bylo slyšet, jak všude neustále pobíhaly pokojské a čistotou to tu předčilo snad i nemocniční prostředí. Ráno mi služebné propašovaly do místnůstky jídlo a něco k pití, jinak jsem to tu musel vydržet s balíkem místních novin a časopisů.

Počtení to bylo zajímavé, novináři jsou svým způsobem druh služebnictva momentálně vládnoucí garnitury a tak jsem četl jeden oslavný článek za druhým o moudré vládě šaríátu, či články o pokojném soužití všech národů Evropy pod novou vládou, jež se již neohlíží na partikulární zájmy a straní především obyčejným lidem. Pomyšlení na to, co budou titíž autoři psát při změně režimu mi vykouzlilo na rtech úšklebek. (Pokračování textu…)

Do dveří vešel dr. Luther, ačkoliv jsem očekával jinou osobu. Vypadal stejně sebejistě a uměřeně, jako při našem setkání v Londýně, a já jsem přemýšlel, jakým způsobem se do Evropy z Anglie dostal on. A proč namísto setkání s Uhurou je tu on?

Doktor řekl cosi Thomasovi, který s omluvným úsměvem odešel a ponechal nás o samotě.

„ Jak se zdá, dlouho jsme se neviděli, že?“ (Pokračování textu…)