V uplynulém týdnu jsme se dozvěděli například to, že žádná většina není dost velká a ústavní, pokud nezahrnuje socialisty. Řekl nám to Evropský parlament, který zároveň požaduje revizi nově schválené maďarské ústavy. V Africe pak vznikl nový stát – Jižní Súdán. Přeji mu mnoho štěstí a modlím se za jeho obyvatele stejně, jako za Maďarsko a jeho novou ústavu. Během nadcházejících dnů nás čeká připomínka památky dvou „domácích“ mučedníků: bl. Hroznaty (14. 7.) a bl. Pavla Petera Gojdiče (17. 7.)
Pokud vůbec ještě existoval někdo, kdo pochyboval o tom, že Evropský parlament je zcela ovládnut potratáři, kteří hodlají podporovat a prosazovat s jeho pomocí potratovou legislativu napříč Evropou, pak dnes musí od pochybností upustit i ti největší eurooptimisté. Evropský parlament totiž jednal a hlasoval o problematice nové maďarské ústavy a obsah jeho usnesení (mimochodem schválený “ dle dobrých zvyků Europarlamentu“ v tajném hlasování) nejenže šlape po suverenitě Maďarska, ale zároveň se zcela jednoznačně staví za potraty požadavkem, který je v příkrém rozporu dokonce i s pravidly a zvyklostmi Evropské unie. (Pokračování textu…)
Do dveří vešel dr. Luther, ačkoliv jsem očekával jinou osobu. Vypadal stejně sebejistě a uměřeně, jako při našem setkání v Londýně, a já jsem přemýšlel, jakým způsobem se do Evropy z Anglie dostal on. A proč namísto setkání s Uhurou je tu on?
Doktor řekl cosi Thomasovi, který s omluvným úsměvem odešel a ponechal nás o samotě.
Každoroční pouť v Hamiltonech na předměstí Vyškova zakončila i letos svatá liturgie sv. Jana Zlatoústého, kterou sloužil rodák z nedalekých Drnovic P. František Kozár, jenž v současnosti působí jako římskokatolický farář v Mikulčicích na Hodonínsku.
Cyrilometodějská úcta, která byla v povědomí moravského národa po celý středověk a byla zaznamenána v mnoha legendách, získala na intenzitě v druhé polovině 19. století, kdy se slavilo jubileum tisíciletého výročí příchodu svatých soluňských bratří na Moravu. V rámci této myšlenky začaly v tomto období vznikat na mnoha místech různé pomníčky, kostely i kaple. Mezi významné patří kaple sv. Cyrila a Metoděje na vrchu Strachotínka u obce Hamiltony, které jsou dnes součástí města Vyškova. Zde podle ústního podání, jak mnohokrát tradoval otec Kozár, svatí Cyril a Metoděj působili asi kolem roku 865 na nedalekém hradišti. Odsud však byli místními pohany vyhnáni, a proto se usadili na protějším kopci, kde jak dále legenda tvrdí, vytryskl pramen, na kterém následně křtili obrácené pohany. Tento pramen, který v pozdějších časech je znám jako dějiště několika zázraků, je dodnes na tomto kopečku přítomen a naši zbožní předkové proto na něm postavili onu památnou kapli. (Pokračování textu…)
„Et ait faciamus hominem ad imaginem et similitudinem nostram et praesit piscibus maris et volatilibus caeli et bestiis universaeque terrae omnique reptili quod movetur in terra“ [Genesis 1, 26].
Dva potápěči a pyskoun vlnkovaný
Ano, doslovně chápáno dobrotivý Stvořitel svěřil člověku nejprve panování nad rybami mořskými, a teprve následně vládu nad ostatním živočišstvem. Možná je to jen náhoda, ale třeba také ne. V každém případě je zjevné, že člověk má ve správě svěřeného „panství“ největší dluh právě v říši obyvatel moří a oceánů. Zatímco objev dosud vědci nepopsaného suchozemského živočicha je dnes již senzační raritou, z bohatství světových moří toho zatím známe stále málo a o existenci zatím nepoznaných živočichů v hlubinách nepochybují ani ti největší skeptici. Některé z podmořských objevů navíc potěší křesťany se sklony k sarkasmu, neboť se stále nechtějí vejít do pracně vybudovaných systémů věrozvěstů evoluce – například tzv. živá zkamenělina latimérie, která by teoreticky neměla ve své podobě vůbec existovat. (Pokračování textu…)
Státní maturity ukázaly, že mají své místo v systému vzdělávání, ale stále jsou ve stavu polotovaru, který by měl být co nejrychleji dokončen. To s odstupem času podotýkám jako místopředseda maturitní komise a zadavatel na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.
Státní maturity měly de facto tři části, z nichž jedna byla zcela v režii příslušné školy (tzv. školní neboli profilová část maturity) a jednalo se o klasickou ústní maturitu. Druhá část byla rovněž ústní a z venkovního pohledu se klasické maturitě velmi podobala, avšak probíhala už podle metodiky CERMATu. V této části maturity měla škola podstatně menší vliv na hodnocení studenta. Třetí částí byly písemné testy, ve kterých byl vliv příslušné školy vyloučen. (Pokračování textu…)
Dnes slavíme památku svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje (ve starších textech jsou často přejmenováni na Crhu a Strachotu), patronů slovanských národů a spolupatronů Evropy.
Poznámka: Autorem obrazu je polský malíř Jan Matejko (1838-1893).
Nadchází týden velkých oslav. 5. července si připomeneme památku svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje. O den později pak budou nekatolíci oslavovat památku kacířského kazatele Jana Husa. Alespoň předpokládám, že v tom druhém případě většina katolíků dokáže využít volný den daleko smysluplněji, kupříkladu připomínkou památky sv. Marie Goretti. Zároveň bych připomněl památku sv. Alžběty Portugalské, ať už si ji připomínáte podle nového či starého kalendáře, a pochopitelně sv. Prokopa, patrona Čech.
Radnice vypadala pořád stejně, neměl jsem dojem, že by se na ní něco změnilo. Kupodivu stejně, alespoň zdánlivě, vypadalo i město. Mnichov byl plný lidí, a i když jsem se obával případných kontrol na nádraží, na místo setkání s mnichovským kontaktem jsem se dostal bez obtíží.
Na místě schůzky se po chvíli objevil asi třináctiletý výrostek s dohodnutým znamením, jímž byla křiklavá nákupní taška. Ověřili jsme si, že za námi nikdo nejde, ani na nás není zaměřen žádný mikrofon, či kamera, a já jsem se vydal za tím mládenečkem ve vytahané mikině s klátivým krokem pubescenta. (Pokračování textu…)
Ve středu 29. června 2011 vláda ODS, TOP09 a VV schválila důchodovou reformu, která v České republice zavádí tzv. fondový důchodový systém. KDU-ČSL s vládní reformou zásadním způsobem nesouhlasí. Na celé reformě je ovšem zarážející i způsob schvalování a komunikace s veřejností.
„Žijeme opravdu v prazvláštním politickém světě. Když je zapotřebí zdanit hazard, tak nám ministr financí vysvětluje, že to není tak jednoduché, že se musí zpracovat věcný záměr zákona, pak návrh zákona, RIA, pak to musí projít všemi připomínkovými místy, Legislativní radou vlády, vládou a teprve pak to může do Poslanecké sněmovny. Když se ovšem jedná o schválení reformy důchodového systému, která ovlivní životy miliónů lidí a roztočí miliardový byznys penzijních fondů, kde pracují kamarádi a poradci pana ministra Kalouska a Drábka, tak jde vše stranou. Věcný záměr být nemusí, zásadní odmítající připomínky se zahodí do koše, ekonomická a sociální analýza dopadů reformy tzv. RIA se taktéž dělat nemusí a Legislativní rada vlády do toho už vůbec nemá co kecat,“ říká místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka. (Pokračování textu…)
Bylo to krátce po mé konverzi, kdy jsem se jistému známému, mimochodem stoupenci tzv. charismatické obnovy, svěřil, že mi dělá velké potíže modlitba k Panně Marii. U bývalých protestantů se jedná o jev poměrně rozšířený, neboť protestantismus považuje mariánskou úctu (navzdory tomu, „co nás spojuje“) za ďábelskou modloslužbu. A i přes rozumové přijetí pravé křesťanské víry, tj. víry katolické, zůstávají v člověku podivné skryté pocity, jako by se úctou Matky Boží dopouštěl něčeho nedovoleného, či přinejmenším přepjatého. Můj známý mi ochotně nabídl pomoc, pozval mě do „spolča“ a s výrazem svobodného zednáře, který adeptovi nabízí povýšení do lóže, dodal: „U nás je to jiné. U nás se nemodlíme jako drmolící babičky v kostele.“ Musím přiznat, že mě ta slova z úst katolíka překvapila, neboť podobné věty jsem slýchával ve „spolču“ protestantském. (Pokračování textu…)
Uplynulý týden nebyl nic moc, tentokráte převažují negativní zprávy. No a tato neděle byla rovněž dnem nehezkého překvapení – alespoň pro návštěvníky českobudějovické tridentiny. Ale nenechejme se tím znechutit a s Božím požehnáním vzhůru do dalších dnů. A užijte si čas prázdnin a dovolených! (Pokračování textu…)
Pokrok jest slovo moderní ražby, kterého se užívá jako zaklínacího hesla při různých příležitostech k tendenčním účelům a má již svůj vlastní rituál jako přísaha, takže se mu přisuzuje náboženská nebo aspoň vědecky dogmatická hodnota. Všimneme-li si jeho smyslu blíže, vidíme jednak, že jeho existence dosud nebyla potvrzena spolehlivými či aspoň přípustnými vědeckými důkazy, což by konečně nevadilo, jednak to, že učení o pokroku odporuje principu zkušenosti o tom, že index dobra a zla jest veličinou stálou.
Na poli materielním na první povrchní pohled svědčí pro možnost pokroku rozvoj některých věd moderních, zvláště technických. Ale i index vývoje a úpadku techniky jest veličinou stálou, neboť lze zjistiti, že mnoho vědeckých odvětví současně upadá velice hluboko a že i v technických vědách dějí se vynálezy a zdokonalování jen na úkor mnoha jiných technických odborů. Díla starých národů skýtají dnešnímu technickému bádání velmi mnoho záhad. Zvýšením výkonnosti strojové upadala úměrně výkonnost a dovednost manuální. Vynálezy vedly k jednostrannosti bádání a k zapomenutí starých a mnohdy osvědčených prostředků a mnoho starých cest bylo opuštěno pro pohodlnost cest nových, aniž se zjistilo, že staré cesty se staly trvale neupotřebitelnými. Mnohem horší obtíže skýtal by pokus dokázati nějaký pokrok v duševním nazírání lidstva. Denní zkušenost tisíckrát za hodinu teorii pokroku vyvrací. (Pokračování textu…)
Všichni v kupé strnuli. To malé děvčátko se okamžitě ukrylo za matkou. Věděl jsem, že mé doklady jsou v pořádku a že tedy nemohu mít problém při případné perlustraci, nicméně tísnivý pocit vždy zůstane.
Policista vkročil do kupé, vytrhl z rukou plastikové kartičky, které nyní sloužily jako průkazy totožnosti, a projížděl jimi skrz svůj kontrolní minipočítač na své ruce. Námořníkovy karty si ani nevšiml, takže ten ji zase s viditelně otráveným výrazem schoval do kapsy uniformy. (Pokračování textu…)
Přibližně v téže době, kdy se Durych začal zabývat myšlenkou, jak to bylo ve skutečnosti s českým národním obrozením, seznámil se s profesorem olomouckého semináře doktorem teologie P. Josefem Vašicou. Jsem přesvědčen, že si v této otázce oba muži znamenitě rozuměli a že se oba vzájemně utvrzovali v pochybách o významu tohoto obrození a zda to vůbec ve své podstatě národní obrození bylo. Zda se vůbec nějaké národní obrození „konalo“ jako důsledek josefínského „osvícenství“.
O tomto obrození zaujatě přednášeli vysokoškolští profesoři jako o nezpochybnitelné skutečnosti, která zachránila český národ. Nikdy přitom neopomíjeli zdůrazňovat, že toto obrození realizovali buď nekatolíci, nebo katolíci odpadlí – zcela v duchu masarykovského „realismu“. Co řekli profesoři vysokoškolští, opakovali po nich profesoři středoškolští, zejména pak profesoři učitelských ústavů, a tak se falešný nimbus rozšířil netoliko po vlastech českých, ale po převratě roku 1918 i na Slovensko. (Pokračování textu…)
Už je to tak. Umřu v práci. Najdou mě pod pracovním stolem. Opodál budou ležet brýle s dvanácti dioptriemi a funebrák nejspíš zakopne o berle, co jsem zapomněl uklidit za skříň.
Včera večer mi na stanici ČR 6 radili, jak v pracovním procesu vydržet co nejdéle. Žádné mazlení s vnoučátky nebo vysedávání s fajfkou pod hrušní. To bych vypadl z rytmu, rychle přišel o pracovní návyky a tak trochu spáchal vlastizradu.
U Čechů je pes zakopaný v mentalitě. Zatímco jiné, rozuměj vyspělé, národy dřou do sedmdesáti s patřičným nadšením, Češi mají pořád plné hlavy sbírání hub, lenošení na chalupách nebo plavovlasých vnuček na klíně. Přitom není nic krásnějšího, než pocit uspokojení a seberealizace z podání výkonu ve vysokém věku. (Pokračování textu…)
Jistě jste i vy zaregistrovali skandální výrok eurokomisařky Viviane Reding, která ve dnech nedávných označila maďarskou vládní kampaň, která apeluje na těhotné ženy, aby nechodily na potrat, za „kampaň jdoucí proti hodnotám EU“ a nyní usiluje o to, aby maďarská vláda musela vrátit do eurofondů peníze, které na ni vynaložila. Tatáž dáma prosazuje zákon nařizující povinné zastoupení žen i ve vedení soukromých firem a deklarovala snahu prosadit homosexuální svazky napříč všemi státy Evropské unie. (Pokračování textu…)
22. červen je den, kterým by křesťan rozhodně neměl projít bez povšimnutí. Ten den si totiž Církev připomíná památku dvou velkých mužů, kteří nám říkají velmi mnoho o vztahu křesťanství a politiky. Jsou to mučedníci sv. John Fisher a sv. Thomas More. Politiky by měl zajímat především pak ten druhý, kterého papež Jan Pavel II. prohlásil za nebeského patrona státníků a politiků. Jeho mají politici prosit o přímluvu, jeho si mají brát za vzor.
Postava tohoto velkého státníka a právníka září v pochmurném období vlády krvelačného Jindřicha VIII. jako skutečný maják. Byl věrným služebníkem a dobrým přítelem krále, jehož delší dobu ovlivňoval a usměrňoval. Nicméně když se král vydal cestou odpadlictví a zrady katolické víry, vyrazil směrem, kterým ho More nemohl doprovázet. More byl však až příliš významný, aby se mohl jen tak tiše odpoutat a vzdálit, byť měl výmluvu v chatrném zdraví. Jeho rezignace na úřad Lorda Kancléře, nepřítomnost na „svatbě“ s Annou Boleynovou a neochota veřejně uznat právoplatnost vlády krále nad církví v Anglii a v souvislosti s tím anulace sňatku Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské – to vše přivádělo krále a jeho rádce k zuřivosti a bylo nepřehlédnutelným kazem na obrazu, který malovali. (Pokračování textu…)
A je tu další rozhlédnutí. Upozorňuji především na slavnost Těla a krve Páně a na slavnost Narození sv. Jana Křtitele. Politikům pak připomínám, že 22. června si Církev připomíná památku patrona politiků, svatého mučeníka Thomase Mora. Dej Bůh, ať tomuto svému vzoru a přímluvci nedělají ostudu. (Pokračování textu…)
Necítil jsem se zrovna nejlépe, když mne v úzké ocelové rouře začala zaplavovat studená mořská voda, jejíž chlad jsem cítil i skrz neoprenový potápěčský oblek. Seděl jsem uvnitř malého podvodního skůtru vyrobeného z torpéda a čekal až se otevřou poklopy na přídi a já budu vymrštěn ven. Tak se také po chvíli stalo, vyjel jsem ven z trubice torpédometu a po chvíli se oblak bublin rozptýlil a já zamířil k pobřeží. To už se má mateřská ponorka vydala pozvolna na sever, aby se za Bornholmem opět vyplížila ven z Baltického moře.
Byly čtyři hodiny ráno, doba, kdy jsou hlídky obvykle nejvíc unavené a nepozorné. Mým cílem bylo dostat se k pláži, vyjmout z přepravního pogumovaného vaku oblečení, spolu s doklady, které mě promění v obyčejného dělníka z loděnice v Rostocku, který jde ráno na nádraží, aby mohl jet vlakem navštívit své příbuzné v jižním Německu. V potápěčském obleku jsem se mohl pohybovat jen neobratně, nicméně jsem po chvilce vyjmul své oblečení a doklady z přihrádky podvodního skůtru, otevřel jeho záklopky a potopil jej na dno. (Pokračování textu…)
