Rubriky

Radnice vypadala pořád stejně, neměl jsem dojem, že by se na ní něco změnilo. Kupodivu stejně, alespoň zdánlivě, vypadalo i město. Mnichov byl plný lidí, a i když jsem se obával případných kontrol na nádraží, na místo setkání s mnichovským kontaktem jsem se dostal bez obtíží.

Na místě schůzky se po chvíli objevil asi třináctiletý výrostek s dohodnutým znamením, jímž byla křiklavá nákupní taška. Ověřili jsme si, že za námi nikdo nejde, ani na nás není zaměřen žádný mikrofon, či kamera, a já jsem se vydal za tím mládenečkem ve vytahané mikině s klátivým krokem pubescenta. (Pokračování textu…)

Všichni v kupé strnuli. To malé děvčátko se okamžitě ukrylo za matkou. Věděl jsem, že mé doklady jsou v pořádku a že tedy nemohu mít problém při případné perlustraci, nicméně tísnivý pocit vždy zůstane.

Policista vkročil do kupé, vytrhl z rukou plastikové kartičky, které nyní sloužily jako průkazy totožnosti, a projížděl jimi skrz svůj kontrolní minipočítač na své ruce. Námořníkovy karty si ani nevšiml, takže ten ji zase s viditelně otráveným výrazem schoval do kapsy uniformy. (Pokračování textu…)

Necítil jsem se zrovna nejlépe, když mne v úzké ocelové rouře začala zaplavovat studená mořská voda, jejíž chlad jsem cítil i skrz neoprenový potápěčský oblek. Seděl jsem uvnitř malého podvodního skůtru vyrobeného z torpéda a čekal až se otevřou poklopy na přídi a já budu vymrštěn ven. Tak se také po chvíli stalo, vyjel jsem ven z trubice torpédometu a po chvíli se oblak bublin rozptýlil a já zamířil k pobřeží. To už se má mateřská ponorka vydala pozvolna na sever, aby se za Bornholmem opět vyplížila ven z Baltického moře.

Byly čtyři hodiny ráno, doba, kdy jsou hlídky obvykle nejvíc unavené a nepozorné. Mým cílem bylo dostat se k pláži,
vyjmout z přepravního pogumovaného vaku oblečení, spolu s doklady, které mě promění v obyčejného dělníka z loděnice
v Rostocku, který jde ráno na nádraží, aby mohl jet vlakem navštívit své příbuzné v jižním Německu. V potápěčském obleku jsem se mohl pohybovat jen neobratně, nicméně jsem po chvilce vyjmul své oblečení a doklady z přihrádky podvodního skůtru, otevřel jeho záklopky a potopil jej na dno. (Pokračování textu…)

„Doktore Luthere, buďte ujištěn, že mne za Vámi přivádí pouze a jen pracovní zájem.“

Takto nějak jsem zahájil svůj rozhovor s prošedivělým elegantním šedesátníkem, vypadajícím jako penzionovaný profesor. Seděli jsme v jeho londýnské pracovně a popíjeli nezbytný čaj. Doktor byl menší, nikoliv štíhlé postavy, nicméně jeho osobní charisma jej činilo nepřehlédnutelným.

Nedalo se říci, že by byl opominutelný, ať už by se zabýval čímkoliv. Nicméně nyní to byl člověk, který měl asi nejlepší informace o Klárce, a bylo jasné, že mi je hodlá prozradit jen s největším sebezapřením. (Pokračování textu…)