Denní ruch, či spíš provoz v Arikově podniku měl svá ustálená pravidla a nevím, jak mohlo vzniknout ono rčení „je tu binec jak v hambinci“, když tu vše vonělo, dole v domě bylo slyšet, jak všude neustále pobíhaly pokojské a čistotou to tu předčilo snad i nemocniční prostředí. Ráno mi služebné propašovaly do místnůstky jídlo a něco k pití, jinak jsem to tu musel vydržet s balíkem místních novin a časopisů.

Počtení to bylo zajímavé, novináři jsou svým způsobem druh služebnictva momentálně vládnoucí garnitury a tak jsem četl jeden oslavný článek za druhým o moudré vládě šaríátu, či články o pokojném soužití všech národů Evropy pod novou vládou, jež se již neohlíží na partikulární zájmy a straní především obyčejným lidem. Pomyšlení na to, co budou titíž autoři psát při změně režimu mi vykouzlilo na rtech úšklebek.
Ozvalo se zaťukání na dveře. Nejprve třikrát, pak dvakrát, pak jednou. Jak bylo domluveno. Do místnosti po otevření dveří vklouzla drobná asi pětadvacetiletá brunetka, v kostýmku pro pokojskou a čepečkem na vlasech. V ruce podnos s obědem a sklenicí ovocné šťávy.

„Arik mne posílá, abych se zeptala jestli něco nepotřebujete, a vzkazuje, že večeře se bude podávat v jeho salónu.“

Plachý pohled nebezpečně hezkých modrých očí a postoj toho děvčete napovídal, že s ní se život asi taky dvakrát nemazlí.

„Ne děkuji, jste velmi laskava… Vlastně jedno přání bych měl: Nechcete se posadit a udělat mi společnost, ať to nejím sám?“

Pokrčení ramen a ostražitost sama mi byly odpovědí. Asi si myslí, že jsem jeden z Arikových ostrých hochů na špinavou práci a má tedy strach.

„No tak se nebojte, já vám přece neublížím. Vypadám snad jako násilník??“

Jak to uslyšela, maličko se uvolnila a když jsem jí nabídl cigaretu, vypadala již docela uvolněně.

„Pracujete tu dlouho?“

Modré oči se zadívaly na panoráma Alp.

„Ano, už sedm let, od doby co jsem odešla z domova…“

„Jste z hor?“ Vypadala jako bavorská horalka.

Přikývla. „Jsem z Lansingu, takové malé vesnice kousek od Traunsteinu, skoro u bývalých rakouských hranic. Táta umřel, když jsem byla malá, a máma sehnala peníze na vyučení tady v Mnichově.“

Na štítku připnutém k blůzičce bylo vidět její jméno.

„Brigitte, smím vám tak říkat, ano??“

Přikývla.

„Zastavte se zase, řeknu Arikovi, ať pošle vás, ano?“

Drobný úsměv na úzkých rtech.

„Nevím sice kdo jste, ale jste milý, ne jako ti dole,“ poznamenala téměř věcně a já si se zamrazením v zátylku uvědomil, že to nemusí být žádný med, pracovat v takovémto podniku.

Sklidila prázdné talíře na podnos, nasadila si čepeček a odešla, když jsem za ní opět tiše zavřel dveře. Zase jsem byl sám. Blížil se večer, na čtení jsem již neměl náladu, a tak jsem čekal, až přijde čas Arikovy večeře.
Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV,V, VI,VII,VIII, IX, X, XI, XII, XIII, XIV, XV,

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.