Prvního a druhého listopadu slavíme dva svátky, které se skvěle doplňují: slavnost Všech svatých a památku Všech věrných zemřelých (tzv. Dušičky).
Na slavnost Všech svatých 1. listopadu slavíme svátek všech světců, známých i neznámých, a prosíme je o přímluvu. A o den později vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, kteří ještě nejsou připraveni vstoupit do Nebe, a modlíme se za zkrácení časných trestů, které si jejich duše odpykávají v očistci. (Pokračování textu…)
Čeká nás poslední říjnová neděle, o které slavíme slavnost Krista Krále. Tento svátek, který vyhlásil papež Pius XI., má oslavovat a připomínat Kristovu Vládu nad světem a zdůraznit, že Kristus je Vládcem nejen na konci věků, ale i v této době na tomto světě, a že žádný člověk není vyňat z této jeho reálné a přítomné vlády. Že žádný člověk se nemůže zříci své zodpovědnosti před Kristem a ke Kristu a že ani státní moc nemá právo rozhodovat o záležitostech, které přísluší Bohu, že nemůže vyhlašovat zákony, které se příčí Božím Zákonům. (Pokračování textu…)
Radio Vaticana informovalo, že papež Benedikt XVI. vyhlásil u příležitosti Roku víry udělení plnomocných odpustků tomu, kdo od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013 za splnění obvyklých podmínek navštíví nejméně tři přednášky o II. vatikánském koncilu.
Pokud vím, nikde není stanoveno, kde se mají přednášky konat ani kdo má přednášet, takže podle mého soukromého mínění je možné uspořádat přednášku i doma pro příslušníky rodiny nebo pro přátele.
Pro případ, že by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by si chtěl takovou přednášku připravit, shromáždil jsem z níže uvedených zdrojů následující fakta, která by pro svou důležitost v každé poctivé přednášce o II. vatikánském koncilu neměla chybět.
Nechť jsou každému inspirací pro důkladnější zkoumání průběhu koncilu, jenž podobných momentů a zvratů obsahuje nemálo, ale oficiálně se příliš nepřipomínají, protože se většinou „nehodí do krámu“. (Pokračování textu…)
Co mne nejvíce zaráží na textu otce Petráčka „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance„ (jakož i na dalších podobných textech nekritických ctitelů koncilu), je ochota autora přepisovat současnou hmatatelnou a nepřehlédnutelnou realitu. V článku otce Petráčka uhodí do očí hned několik těžko uvěřitelných úprav reality. S první se vypořádal článek Dr. Malého a čtenáři pod ním, když se zabývali tvrzením o propadu počtu věřících před koncilem a srovnali tehdejší situaci s mnohem zoufalejší situací dnešní. Já se zde dovolím podívat na další pochybné teze… (Pokračování textu…)
Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce, je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor) byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“.
S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: „Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme, protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží), můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž, v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí, budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody. (Pokračování textu…)
Docent církevních dějin a kanovník kapituly Všech svatých na pražském Hradě dr. Tomáš Petráček napsal na internetový portál ChristNet.cz článek pod titulem „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance“ (1. díl, 2. díl). Článek si vyžaduje z naší strany zaujetí stanoviska.
Nejprve ale u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vat. koncilu (dále jen DVK) bude dobré si připomnenout, že současné postoje katolíků se dělí do tří skupin:
V první jsou ti, kteří argumentují „hermeneutikou kontinuity“, jak o ní hovoří současný papež Benedikt XVI. Podle nich se vlastně nic mimořádného nestalo, DVK pokračoval zcela v linii předchozích koncilů a nauka Církve zůstává pořád tatáž.
Ano, kontinuita platí samozřejmě v oblasti definovaných článků víry. Koncil tady nic nového neřekl, neboť sám se prohlásil za pastorační a nikoli věroučný – a tam, kde jeho dokumenty hovoří o věroučných tématech, setrvává v rovině dosavadních definicí. Ve věrouce a mravouce skutečně kontinuita DVK s předchozími vyjádřeními magisteria existuje. To ale neplatí v rovině orientace, vztahu Církve ke svému okolí, což mimochodem s věroukou a mravoukou přinejmenším souvisí. A tady nikdo neoddiskutuje, že došlo ke změně, ano, dokonce ke zlomu, což ani papež nepopírá. Stalo se tak zejména v oblasti vztahu ke křesťanům jiných vyznání, k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, a k náboženské svobodě.
Závažnou otázkou je, bylo-li to dobře nebo špatně. A jsme u dalších dvou skupin. Jedna, k níž patří i doc. Petráček, tvrdí to první, druhá zase opak. (Pokračování textu…)
V této krátké glose bych chtěl poukázat na prohlášení čtyř českých a moravských biskupů a na interview arcibiskupa Müllera, ve kterých je kladen důraz na věci, které nenáleží k nauce církve ohledně víry a mravů.
Členové stálé rady Stálé rady České biskupské konference, pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a plzeňský biskup František Radkovský, vydali 3. října 2012 Prohlášení k nastávajícím volbám[i]. Prohlášení je velice nekonkrétní a jeho čtenář se z něj akorát tak dozví, že by měl být odpovědný, jít k volbám a dát svůj „hlas ve prospěch demokracie a svobody“. Ale o to mi tu tak ani moc nejde. I když by pochopitelně křesťané měli jít k volbám (tam, kde je nějaký aspoň částečně přijatelný kandidát), a dát hlas ve prospěch dobra, ne tedy demokracie o sobě samé. (Pokračování textu…)
Americká profesorka historie náboženství Karen Leigh King představila světu papyrus ze 4. století, který pojmenovala Evangelium Ježíšovy ženy. Podle ní dokazuje, že někteří raní křesťané věřili, že Kristus byl ženatý a že jeho žena byla zároveň jeho učednicí. Pomiňme fakt, že některá média z toho dělají, jako by onen dokument dokládal Ježíšovo manželství (což odmítá i sama Kingová), a soustřeďme se na to, co konkrétně opravdu dokládá daný papyrus. Troufám si říci, že nic…
Máme zde jediný papyrus, z něhož se podařilo bez patřičného kontextu vytěžit a přeložit několik útržků vět. Nevíme, kdo text napsal a komu sloužil – papyrus vznikl nejspíše ve čtvrtém století a profesorka Kingová si myslí, že by mohlo jít o přepis dokumentu ze 2. století. Vzhledem k tomu, že jde o jediný známý záznam, lze nejspíše předpokládat, že text nebyl příliš rozšířený a neujal se – těžko jej tedy považovat za doklad názorů nějaké významné křesťanské komunity. (Pokračování textu…)
Blíží se výročí příchodu našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Díky jejich činnosti jsme se mohli zařadit mezi skutečně civilizované národy. Jejich přínos pro kulturu, vzdělanost, právo, jazyk atd. může každý rozebírat podle svého oboru; sám se chci na následujících řádcích zaměřit na přínos Cyrila a Metoděje pro liturgii a upozornit na některá častá nedorozumění, ke kterým v této souvislosti dochází.
V mnoha kostelích se bude ve vstupní modlitbě zpívat na český nápěv, že nám Cyril a Metoděj hlásali evangelium „slovanským ja-a-zykem“. Tuto skutečnost si mnozí berou jako záminku proti latinské liturgii. Je sice pravda, že se zde mluví o „hlásání evangelia“, ale je také známo, že soluňští bratři zavedli slavení liturgie ve staroslověnštině. Přesto je ale třeba upozornit, že se nejednalo o jazyk užívaný na našem území v běžném životě, i když mu místní obyvatelé rozuměli. Cyril sice mohl přeložit liturgické texty do běžného jazyka našich předků, ale neučinil tak. Proto není přesné, když se někdo při obhajobě současné liturgické praxe odvolává na naše věrozvěsty. Navíc můžeme na základě historických výzkumů konstatovat, že sv. Cyril a Metoděj s největší pravděpodobností užívali také liturgii latinskou a řeckou, tedy negativní postoj k latině rozhodně neodpovídá cyrilometodějské myšlence. (Pokračování textu…)
„Ty si Mať dobrotivá, Patrónka ľútostivá, oroduj vždy za náš národ u svojho Syna!“
Dnes Církev slaví svátek Panny Marie Sedmibolestné, která připomíná bolesti a utrpení, kterými musela Panna Maria za svého života projít. Tento svátek je den rozjímání nad bolestí a láskou Panny Marie a jejím podílu na Kristově Oběti, proseb o její přímluvu a proseb za odpuštění urážek, jíž se jí od lidí dostává.
Pro Čechy i Slováky má tento svátek specifický význam:
Češi ho v jistém smyslu dali světu, byť tedy ne způsobem, na který by mohli být zrovna hrdí. Přestože zmínky o Panně Marii (Sedmi)bolestné a úctě k ní jsou známy už ve 12. století, ve všeobecnou známost se dostala až v 15. století, kdy držení této památky bylo mimo jiné chápáno jako odčinění a prosba za odpuštění bezbožného řádění a svatokrádeží, které páchaly bandy husitů. Je to zajímavá připomínka, že Bůh dokáže i Zlo přinutit, aby nakonec posloužilo Dobru. (Pokračování textu…)
Obdivovatelé a následovníci sv. Františka z Assisi a lidé spojení s františkánskými sekulárními řády, kteří jsou v ČR shromážděni okolo katolické tradice, připravují obnovu III. řádu sv. Františka a jeho působení v jeho tradiční formě, neponičené reformami hnanými tzv. „duchem druhého vatikánského koncilu“. Zde je jejich prohlášení:
Srdečně zveme všechny, kteří si uvědomují v jak hluboké duchovní i praktické krizi se nachází současné františkánství, na první setkání III. řádu sv. Františka v duchu katolické tradice. Toto setkání proběhne v sobotu 29. září 2012 v objektu FSSPX na Faměrově náměstí v Brně Černovicích. (Pokračování textu…)
Tentokráte mne Televizní noviny TV Nova příjemně překvapily. Ve své reportáži z absurdního pohřbu ve Slavíkovicích na Třebíčsku poskytly prostor zásadní etické otázce: Je normální, aby byl vrah pohřben při společném církevním obřadu (!!) ve společném hrobě se svojí obětí? Já musím říci, že dle mého soudu není a že absolutně nechápu, jak toto mohl kněz nejen připustit, ale dokonce provést…
Byly doby, kdy sebevrazi nemohli vůbec doufat v církevní pohřeb a místo na křesťanském hřbitově. Někteří to považují za přehnané. Ovšem i tito snad uznají, že situace, kdy je vrah a sebevrah v jedné osobě pohřben společně s obětí, kterou zavraždil, je mnohem horší. Byť se jednalo o jeho manželku.
Boj o narovnání mezi státem a „církvemi“ se blíží do finále. Projde vládní návrh? Neprojde? Odpor významné většiny národa, která chce, aby se stát nakradené ponechal, je pro mnoho poslanců jistě natolik silným „argumentem“, že jeho schválení je mnohem méně jisté, než by mělo být. A na poslední chvíli se do bojů zapojil ještě prezident Klaus, který chce záruku ve věci, která je v zákoně jasně a správně ošetřena, což mi připadá minimálně podivné…
Přiznám se, že nevím, projde-li narovnání, či ne. Dávám mu tak 25-30% šanci. Ne víc.
A vlastně ani nevím, jaký bude mít jeho případná realizace vliv na život české katolické církve. Docela se ho v jistém smyslu i obávám. Nebojím se přitom ani tak rojení a konverzí hochštaplerů či ztráty části majetku, jako spíše faktu, že vzhledem k současnému extrémně kritickému stavu české církve je téměř jisté, že většina prostředků bude využita způsobem nevhodným a víru poškozujícím – k opravám kostelům spojeným s jejich „modernizací“ a k podpoře dalšího postupu „modernizace katolické víry“. (Pokračování textu…)
Zprávy na Nově sleduji málokdy, neboť jejich úroveň je ještě několikanásobně horší, než je tomu u obvykle dosti slabých zpráv ČT. Tentokráte jsem se ale nemohl dočkat, až se jejich záznam objeví v archivu, neboť jem se doslechl, že v nich figuruje Kněžské bratrstvo sv. Pia X. a jeho leták pojednávající o slušném oblékání v kostele. A musím říci, že zklamán jsem nebyl.
Redaktoři TV Nova se do práce pustili s nepochybně obrovským nadšením a ve stylu „když se mi něco nelíbí a nemám argumenty, je nejlepší metodou manipulovat a skrze zmanipulované zesměšňovat.“ A já, jako správný šťouravý divák-neovce, co nemá rád manipulátory, budu teď tak drzý, že si dovolím doplnit jejich reportáž několika opravujícími a upřesňujícími poznámkami: (Pokračování textu…)
Vycházel jsem včera ven z bytu a všiml si, že sousedé mají v zámku zasunutý klíč. Zřejmě jej zapomněli vytáhnout, když se vraceli odněkud domů, ostatně, mnoha z nás se to stalo také. Tak jsem zaklepal a otevřela mi mladá paní, která tam nebydlí – zřejmě byla na návštěvě. Zeptal jsem se jí, jestli ten klíč ve dveřích je zasunutý schválně, nebo ne. A ona na to: „JEŽIŠ, není! Děkuju moc.“ Vzala si jej a zavřela dveře.
JEŽIŠ MARIA JOZEF! MARIA PANNO! KRISTOVA NOHO! ROVNÉ AKO KRISTOVO ĽAVÉ OKO. Kolikrát podobná zvolání nebo svatá jména užívajících přirovnání, z nichž některá není ani možno publikovat, denně uslyšíme? Já jsem to tedy nepočítal, ale budou to desítky. Co mne však na tom nejvíce zaráží, je absurdita takového klení. Odkud se vlastně vzalo, jak vzniklo? V historii nejsem zrovna silný, ale nepřipadá mi nelogické se domnívat, že nějakých těch pár set a možná i mnohem méně let zpět, kdy společnost nebyla přece jen tolik ateistická či bezbožecká jako dnes a naopak křesťanská víra byla zakořeněná, byla podobná zvolání – samozřejmě trochu jinak, uctivěji formulovaná – myšlena zcela upřímně a v čistém úmyslu jako zvolání k nebesům, když se člověk například dověděl nějakou špatnou zprávu. Dnes zůstala jen podobnost formulace, ale význam je podobný, jako když někdo vykřikne „to mi poser záda“. Nehledě na to, že lidé už často ani neví, že to vůbec vyslovují. Moje máma byla jednou na kafi s jednou svou známou, která je právě takovým případem. Schválně si ji zkusila otestovat a za krátký časový úsek, když dotyčná hovořila, si spočítala počet těchto zaklení, aniž by jí samozřejmě předem informovala o tom, co činí. Když jí pak řekla, že těch „ježišmaria“ bylo asi 14, dotyčná na ní vyvalila oči a sdělila jí, že vůbec neví, že to říká. (Pokračování textu…)
Dnes jsem narazil na Facebooku na zajímavý plakátek, který nádherným a výstižným způsobem shrnuje největší problém a největší selhání „moderní pokoncilní církve“. Na plakátku můžete vidět jednoho sympaticky vypadajícího teenagera a u něj napsán tento vzkaz:
Vyrůstal jsem v rodině, která trávila hodinu týdně v kostele. Nyní jsem na vysoké škole a učí mne lidé, kteří věnovali roky svého života usilovnému studiu toho, jak co nejdůkladněji zničit vše, co jsem se během té hodiny týdně naučil…
Plakátek má vysvětlovat tragickou situaci mnoha křesťanských rodin a z ních pocházejících dětí v USA, ale lze jej vztáhnout na celou západní civilizaci, včetně naší země. Ještě nikdy nebyla situace výchovy nových generací křesťanů tak zoufalá. Výuka ve státních školách na Západě je již téměř všude založena na s křesťanstvím naprosto neslučitelných ideologiích, takže to, co říká druhá část zprávy plakátku, je fakticky jejich přesný popis, v ničem nepřehánějící. Co hůř, mnoho katolických škol je na tom téměř stejně. (Pokračování textu…)
Chtěl bych dodat pár poznámek k názoru Martina Šandy na obnovení pražského mariánského sloupu, zveřejněném na Christnetu v podobě článku Mariánský sloup na Staroměstském náměstí opět jablkem sváru. Autor, člen Církve bratrské, zde zastává v podstatě racionální hledisko památkářské a uměleckohistorické, které se snaží zcela izolovat od hlediska náboženského. I z tohoto úhlu pohledu pak jasně vychází správný závěr, že by se obnovení významné raně barokní památky nemělo bránit.
Dovolím si však přesto ještě uvést (dle Martina Šandy nepochybně jaksi navíc) hledisko náboženské. Hledisko katolického věřícího, které může být dalším důvodem, proč by se nemělo bránit navrácení mariánského sloupu. Jak autor jistě ví, pro katolíky (ale např. i pro všechny tzv. východní křesťany) znamená Panna Maria velmi mnoho. Panna Maria má mimo jiné titul Bohorodičky, Matky Boží, Matky Vykupitele atd. Stačí připomenout píseň: „Tisíckrát pozdravujem Tebe“ , v jejíž první sloce zaznějí tato slova: „Ó Matičko Krista Ježíše! – Ty jsi okrasou celého nebe, tobě klaní se celá říše – ty jsi po Bohu ta nejprvnější, tobě čest a chválu nejpřednější, andělé a svatí vzdávají, Královnou Tebe nazývají.“. Tato slova vyjadřují vztah katolíků k Panně Marii. Tento vztah navíc vyrůstá z hluboké tradice. Jak víme, předpoklad Mariina panenství i titul „Bohorodička“ byly součástí víry nejstarších křesťanů a byly dogmaticky vyhlášeny v koncilech prvních staletí. (Pokračování textu…)
Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi.
Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“
Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí.
Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí. (Pokračování textu…)
Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.
Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání. (Pokračování textu…)
V roku 2009 uplynulo 400 rokov od založenia jezuitského štátu v Paraguaji. Rozličné pramene a zdroje síce uvádzajú rôzny dátum vzniku jezuitského štátu, ale v súčasnej dobe sa znalci v zásade zhodujú na tom, že jezuitský štát vznikol 23. decembra roku 1609. Práve v tento deň totiž založili jezuiti v Paraguaji prvú osadu, takzvanú redukciu, v ktorej usídlili Indiánov kmeňa Guaraní. Tou prvou bola redukcia bola San Ignacio Guazú (staršia). Postupom času vzniklo celkove 33 redukcií, z ktorých posledná bola založená v roku 1760.
No kým vznik a harmonický vývoj nových a nových redukcií vzbudzoval u jezuitov a ich priaznivcov radosť a pocit zadosťučinenia za mnohé strádania s tým spojené, pre neprajníkov boli úspechy pátrov zo Spoločnosti Ježišovej (SJ) zdrojom rastúcej nenávisti. Keďže španielski kolonisti pociťovali čoraz väčší nedostatok domorodej pracovnej sily, boli pre nich redukcie, v ktorých žili Indiáni ako slobodní ľudia, zákonite tŕňom v oku. Preto sa belosi uchýlili k ľsti a na zabezpečenie prílevu domorodej pracovnej sily použili nepriame chodníčky. „Špinavú prácu“ prenechali brazílskym lovcom otrokov, takzvaným mamelukom. Mamelukovia, alebo aj bandeirantes, boli mestici, potomkovia európskych lupičov a trestancov, ktorí sa oženili s indiánskymi ženami. Keďže prichádzali od mesta São Paulo, nazývali ich aj paulistami. Hordy týchto mesticov tiahli krajom, pričom lúpili a pálili všetko, čo im prišlo pod ruku. Koloniálne úrady sa snažili využiť tieto hordy vo svoj prospech a tak pokladali za potrebné „upozorniť mamelukov na indiánske redukcie a odporúčať im ich ako cieľ ich vzdialenejších expedícií. Početné jednotky mamelukov preto vpadli čoskoro do Paraguaja, pochytali všetkých domorodcov, ktorých sa mohli zmocniť, a predávali ich do prístavných miest.“[1] (Pokračování textu…)
