„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
Je středa 13. února a letos na tento den připadá popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života. (Pokračování textu…)
Papež Benedikt XVI. dnes nečekaně oznámil, že ze zdravotních důvodů a kvůli vysokému věku rezignuje na svůj úřad. Svatý stolec se uprázdní k 28. únoru 20:00 tohoto roku.
Rezignace papeže není příliš obvyklá, zatím k poslední došlo v 15. století, kdy v roce 1415 odstoupil Řehoř XII., aby vyřešil tzv. papežské schisma.
Modleme se za odcházejícího papeže i za to, aby se mu dostalo dobrého nástupce. Český překlad rezignačního prohlášení naleznete na stránkách Radia Vatikán. Další informace ZDE.
Protože sněm tridentský (Decretum de iustificatione, cpt. 8) nás učí, že „víra je počátek lidské spásy, základ a kořen všeho ospravedlnění; bez víry je nemožné líbit se Bohu a dojít ke společenství jeho dětí“[i], je třeba se zabývat tím, co je víra, co o ní víme z Božího zjevení i úsudku učenců, její nezbytností, jejím vztahem k rozumovému poznání, nesprávnými názory o ní a životem z ní. Víra je „základem duchovního života“ (STh III q. 73 a. 3 ad 3), je předpokladem k tomu, abychom Boha milovali a jednali podle jeho vůle. Omyl ve víře mnohdy znamená omyl ve způsobu života.
Od doby tzv. reformace a zejména s nástupem modernismu až po dnešní dobu dochází nejen k nesprávnostem a bludům ohledně toho, co třeba věřit, ale i k omylům v tom, co je vlastně víra. Víra bývá někdy zaměňována s důvěrou v Boha a jednostranně se zdůrazňuje samotný akt víry na úkor obsahu víry, tedy zjevených pravd, které je třeba věřit. Následující výklad o víře bude se velkou mírou opírat o výroky Písma svatého, učitelského úřadu církve a sv. Tomáše Aq.[ii] (Pokračování textu…)
Tento text je reakcí Radomíra Malého na článek P. Tomáše Petráčka Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII., který vyšel na ChristNetu ve třech dílech (1. díl, 2. díl a 3. díl) mezi 13. lednem a 4. únorem 2013.
Církevní historik pater doc. dr. Tomáš Petráček zveřejnil na internetovém magazínu ChristNet třídílnný seriál pod názvem „Proč byl svolán II. vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci doby Pia XII.“ Není pochyb, že se s autorem názorově rozcházím snad v každé větě, polemika by byla proto příliš dlouhá, omezím se tedy aspoň na základní teze: (Pokračování textu…)
Je 25. ledna a my slavíme svátek Obrácení sv. Pavla. Na tento den symbolicky připadá poslední den Oktávu jednoty s Petrovým stolcem, během kterého se modlíme za obrácení celého světa…
Těžko najít lepší den pro vyvrcholení oktávu, než je den, ve kterém si připomínáme jedno z nejrychlejších a nejvýznamnějších obrácení historie, kdy se z ortodoxního žida krvavě pronásledujícího křesťany stal křesťan, z něhož rychle vyrostl jeden z nejvýznamnějších misionářů a teologů v historii Církve, jeden z pisatelů Nového zákona. (Pokračování textu…)
Kardinál Kurt Koch nedávno napadl biskupa Fellaye kvůli jeho údajnému antisemitismu.[1] Prohlásil, že „nelze pochybovat, že deklarace Nostra aetate platí i dnes. Je to jen skupina lefebvristů, která neakceptuje ekumenický dialog, vztahy k židům a náboženskou svobodu. Židé jsou našimi staršími bratřími: především v pohledu Benedikta XVI. ohledně jednoty mezi oběma Zákony jsme s Židy neoddělitelně spojeni. Jedná se o centrální body učitelského úřadu Svatého otce, a když nějaká skupina neakceptuje koncil a učitelský úřad, je třeba se ptát, jak se může považovat za katolickou. To je základní problém. Každá forma antisemitismu je nekřesťanským skutkem. Katolická církev musí ze všech sil bojovat proto tomuto jevu.“
Podobně i vatikánský tiskový mluvčí Federico Lombardi[2] řekl, že „je nemožné označovat Židy jako nepřátele církve.“
Důvodem jsou slova biskupa Bernarda Fellaye, generálního představeného Kněžského bratrstva sv. Pia X., pronesená 28. prosince 2012 v Kanadě, že „židé, svobodní zednáři a modernisté jsou nepřátelé církve, kteří odporují tomu, aby církev uznala Bratrstvo.“[3](Pokračování textu…)
Český internet byl obohacen o nové katolické stránky Kronika Novus ordo. Stránky si kladou za cíl dokumentovat krizi církve a pokoncilní modernistické běsnění v České republice a na Slovensku a snad tím i trochu přispět k jeho omezení. Inspirována je již zavedenými polskými stránkami Kronika Novus Ordo.
V tuto chvíli toho na nich ještě nenajdeme mnoho – pouze stránku shrnující podobu a rozměr pokoncilní krize církve (ZDE), odkazy na několik slušných katolických stránek a otevírací příspěvek dokumentujicí hrůzné zprznění a znesvěcení kostela Nanebevzetí Panny Marie na Orlici v Letohradě letohradským farářem Václavem Vackem (ZDE, doporučuji jen silným a klidným povahám). (Pokračování textu…)
Kardinál Duka se před Vánoci setkal se zástupci členů Organizace islámských zemí. Tato organizace sdružuje velvyslance reprezentující u nás islámské země.
Na stránkách pražské arcidiecéze se mimo jiné praví: „Velvyslanci při setkání ocenili ochotu pražského arcibiskupa k dialogu se světem islámu a vyjádřili, že cítí jisté znepokojení na šířením islamofobie v Evropě. Papežský nuncius, arcibiskup Giuseppe Leanza, který je doyenem celého diplomatického sboru, připomněl, že rozptýlení podobných obav napomůže vhodná informovanost o skutečné podstatě islámu, a to již mezi školní mládeží.“ (Pokračování textu…)
Minulý obnovila činnost česká odnož katolického laického hnutí Una voce. Níže zveřejňuji tiskovou zprávu, kterou při této příležistosti hnutí vydalo. Další informace naleznete na oficiálních stránkách sdružení.
Dne 17. listopadu 2012 se v Třebíči sešli členové a příznivci občanského sdružení Una voce Česká republika u příležitosti valné hromady Sdružení. Po úvodní debatě, přečtení zdravice dosavadního předsedy Pavla Majeráka, který valnou hromadu svolal, se všichni přítomní vyslovili po desetileté odmlce pro obnovu a další rozvoj činnosti Una voce na území České republiky s přesahem na Slovensko, kde je o tuto iniciativu rovněž zájem mezi zastánci tradiční latinské Mše sv. ve „formě extraordinaria“.
Po přijetí nových členů valná hromada schválila nové stanovy, které vymezují nové cíle sdružení, zefektivňují činnost jejího vedení a upravují závazky, povinnosti a práva členů. Oproti původnímu cíli, kterým bylo uplatnění papežského indultu podle motu proprio Ecclesia Dei z roku 1988, je novým cílem Una voce plná podpora tradiční mše jako bohoslužebného a spirituálního celku, přičemž celé směřování duchovní vize vychází jak z učitelského úřadu Církve všech koncilů, tak i z konkrétní aplikace katolické akce vzešlé z podnětu papeže Pia XI. a dalších právních ustanovení, zejména motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007 a instrukce papežské komise Ecclesia Dei Universae Ecclesiae z r. 2011 (viz Acta ČBK 2011/6). (Pokračování textu…)
Další možností je začíst se do právě vyšlého čísla časopisu Te Deum (2012/5), ve kterém naleznete hned osm příspěvků na toto téma, včetně českého překladu apoštolské konstituce Ineffabilis Deus (angl. text ZDE), jíž bl. Pius IX. v roce 1854 vyhlásil a definoval dogma o Neposkvrněném početí.
Katolíci, kteří již delší dobu nevěřícně hledí na laxní přístup rakouských biskupů k tzv. „farářské iniciativě“, se konečně dočkali alespoň malé satisfakce…
Tam, kde rakouští biskupové nečinně přihlížejí odpadlickým aktivitám velkého množství kněží, kteří nejen vyhlašují neposlušnost svým nadřízeným i kanonickému právu, ale vznášejí požadavky a praktikují jednání, které jsou neslučitelné s katolickou vírou a zahrnují jasně svatokrádežná jednání, se nakonec rozhodl jednat Svatý stolec, když 29. listopadu potrestal předáka vzbouřených kněží, P. Helmuta Schüllera, odebráním titulu kaplana Jeho Svatosti (monsignora). (Pokračování textu…)
To nejhorší, co může křesťana v sekularizovaném světě potkat, a co ho bohužel velmi často potkává, je podlehnutí prázdnotě a dezorientaci sekulárního ducha, se kterým se neoddělitelně pojí ztráta povědomí o smyslu života. Sekularismus a agnosticismus (o ateismu nemluvě) neznají Boha a tudíž ani smysl života. Nahrazují jej proto různými požitkářskými náhražkami, touhou žít šťastně a kvalitně, případně (dnes už ne tak často) užitečně. Jenže… Co je to šťastný život? Co je to kvalitní život? Co je to užitečný život? (Pokračování textu…)
Od Druhého vatikánského koncilu jsme svědky toho, co nazývají nejen tradiční katolíci, ale i oba poslední papežové, „tichou apostazí“. Ta se projevuje nejen nenápadným opouštěním návštěvy bohoslužeb a účasti na svátostech, ale i mlčením na téma hříchu. To není jen záležitostí věřících, ale i duchovních, často vysoce postavených. Tak se nám v Církvi prakticky téměř vytratila nauka o hříšnosti mimomanželského sexu. Je sice pravdou, že papež nebo jiný hodnostář kurie to tu a tam připomene, jinak ale se na katolických školách běžně vyučuje, že toto dnes už hříchem není, když se ti dva „mají rádi“…. (Pokračování textu…)
„Kdo nemá jednu ctnost, nemá žádnou a kdo má jednu, má všechny. S jistým zjednodušením lze říci, že v etice ctností nejde tak jednoduše hierarchizovat témata stylem sociální spravedlnost je důležitější než potraty nebo naopak. Nelze být bytostně spravedlivý v jednom a bytostně nespravedlivý v druhém, protože podtrženo a sečteno to znamená být nespravedlivý. Etika ctností zná buď všechno, nebo nic.“ (Pokračování textu…)
Jak miluji ten melancholický listopad! Listy z buků dávno kryjí promrzávající zem, růžence jeřabin krášlí své nositele. Jako by i sama příroda se připojila k měsíci, kdy zbožné duše prosí za zemřelé a touží jim ukrátit tresty, které musí zakoušet v plamenech očistcových. Vše před zimou oslavuje svého Stvořitele. Avšak běda! Procházíme se městy hluchých a slepých, kteří nevidí za letícím dravcem Boží ruku, která mu dala křídla, nevidí za stébly trávy serafy pějící k chvále Nejvyššího. Ubohé, prázdné duše nekřtěných toužící jen po naplnění tělesnosti, vybírající si z koláčů duchovních nauk jen takové, které rezonují s proměnlivou letorou. Jak prázdný je život bez Boha!
Hřbitůvky nejposlednější vesničky Vysočiny zaplaví chvojí, ty prodloužené ruce prastarých velikánů šepotajících svou modlitbu za větru prohánějícího se temnou nocí. Lucerničky svíček jako by vlastní křehkostí připomínaly každému z příchozích vlastní pomíjivost a nicotu. „Prach jsi, červíčku Jakubův, a v prach se brzy obrátíš. Jak jsi připraven na své setkání se Spravedlností a Milosrdenstvím?“ Jen nemnozí totiž vcházejí úzkou branou do věčné blaženosti, dalekého zeleného kraje Božích věrných. Duše hříšníků padají do pekelných muk stejně snadno, jako list z javoru. (Pokračování textu…)
Prvního a druhého listopadu slavíme dva svátky, které se skvěle doplňují: slavnost Všech svatých a památku Všech věrných zemřelých (tzv. Dušičky).
Na slavnost Všech svatých 1. listopadu slavíme svátek všech světců, známých i neznámých, a prosíme je o přímluvu. A o den později vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, kteří ještě nejsou připraveni vstoupit do Nebe, a modlíme se za zkrácení časných trestů, které si jejich duše odpykávají v očistci. (Pokračování textu…)
Čeká nás poslední říjnová neděle, o které slavíme slavnost Krista Krále. Tento svátek, který vyhlásil papež Pius XI., má oslavovat a připomínat Kristovu Vládu nad světem a zdůraznit, že Kristus je Vládcem nejen na konci věků, ale i v této době na tomto světě, a že žádný člověk není vyňat z této jeho reálné a přítomné vlády. Že žádný člověk se nemůže zříci své zodpovědnosti před Kristem a ke Kristu a že ani státní moc nemá právo rozhodovat o záležitostech, které přísluší Bohu, že nemůže vyhlašovat zákony, které se příčí Božím Zákonům. (Pokračování textu…)
Radio Vaticana informovalo, že papež Benedikt XVI. vyhlásil u příležitosti Roku víry udělení plnomocných odpustků tomu, kdo od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013 za splnění obvyklých podmínek navštíví nejméně tři přednášky o II. vatikánském koncilu.
Pokud vím, nikde není stanoveno, kde se mají přednášky konat ani kdo má přednášet, takže podle mého soukromého mínění je možné uspořádat přednášku i doma pro příslušníky rodiny nebo pro přátele.
Pro případ, že by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by si chtěl takovou přednášku připravit, shromáždil jsem z níže uvedených zdrojů následující fakta, která by pro svou důležitost v každé poctivé přednášce o II. vatikánském koncilu neměla chybět.
Nechť jsou každému inspirací pro důkladnější zkoumání průběhu koncilu, jenž podobných momentů a zvratů obsahuje nemálo, ale oficiálně se příliš nepřipomínají, protože se většinou „nehodí do krámu“. (Pokračování textu…)
Co mne nejvíce zaráží na textu otce Petráčka „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance„ (jakož i na dalších podobných textech nekritických ctitelů koncilu), je ochota autora přepisovat současnou hmatatelnou a nepřehlédnutelnou realitu. V článku otce Petráčka uhodí do očí hned několik těžko uvěřitelných úprav reality. S první se vypořádal článek Dr. Malého a čtenáři pod ním, když se zabývali tvrzením o propadu počtu věřících před koncilem a srovnali tehdejší situaci s mnohem zoufalejší situací dnešní. Já se zde dovolím podívat na další pochybné teze… (Pokračování textu…)
Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce, je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor) byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“.
S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: „Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme, protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží), můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž, v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí, budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody. (Pokračování textu…)
