Sv. Jan Maria Vianney

Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.

Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání.

Jsou lidé, kterým není možné nikdy úplně vyhovět, jejich nároky neznají mezí. Nikdy neděkují za to, co se pro ně vykonalo. Každému odplácejí nevděkem. Právě takovým máme především prokazovat dobro. Ve všech svých skutcích musíme být moudří. Nikdy nesmíme jednat podle své náklonnosti, ale tak, jak se to dobrému Bohu líbí nejvíce. Dejme tomu, že někdo z vás by si připravil malý obnos na to, aby dal sloužit mši svatou. Najednou však potká chudou rodinu, která je v bídě a nemá ani na chléb. Udělá mnohem lépe, když tyto peníze připravené k odsloužení mše svaté dá těmto nešťastníkům, protože Nejsvětější oběť může být sloužena kdykoli. Kněz bude mši svatou sloužit, ale tito chudí mohou umřít hladem. Někdo se chce pořád modlit a trávit celé dny v kostele. Ten ať si uvědomí, že je mnohem užitečnější pracovat pro několik chudých, které zná a kteří žijí ve veliké nouzi. To je dobrému Bohu daleko milejší, než kdyby strávil celý den před svatostánkem.

Další kardinální ctností je mírnost. Máme usměrnit svou obrazotvornost, nedát jí tak volný průběh, jak ona by chtěla. Máme mírnit své oči, mírnit svá ústa, mnozí mají stále něco sladkého v ústech. Máme mírnit své uši. Nedovolit jim poslouchat rozpustilé zpěvy a zbytečné řeči.

Někteří lidé se obklopují tak silnou vůní, že jsou až na obtíž těm, kdo jsou kolem nich. Máme mírnit své ruce. Někteří si v tomto směru dopřávají natolik, že se nechtějí dotknout něčeho drsného. A konečně máme mírnit celé své tělo – tento ubohý stroj. Nemáme mu dovolit úplně volný rozběh, tak jako běží kůň bez uzdy a opratě, ale máme je krotit a hodně držet na uzdě. Mnozí nemyslí na nic jiného než na svůj tělesný blahobyt. Jak úplně jiní byli svatí! Zdalipak jednou budeme moci stanout po jejich boku? Budeme-li jednou spaseni, budeme muset nesmírně dlouho zůstat v očistci, až pak budeme moci přijít do jejich společnosti. Kdežto svatí se ihned vznesli k nebi, kde hleděli na dobrého Boha.

Svatý Karel Boromejský, tento veliký světec, měl ve svém pokoji krásnou kardinálskou postel, kterou mohl vidět každý. Ale vedle stála jiná. Tu vidět nebylo. Skládala se z otepí roští a právě jen na ní spával. Nikdy se neohříval. Pokud ho někdo navštívil, měl možnost zpozorovat, že tento světec byl vždycky natolik vzdálen od ohně, že ho ani nemohl cítit. Takoví byli svatí, žili pro nebe a nikoli pro zem. Byli zcela nebeští, a my jsme zcela pozemští.

Ach, jak dobrá jsou ona malá umrtvování, která nikdo nevidí. Tak například když o čtvrt hodiny napřed vstaneme nebo když se chvíli v noci modlíme. Většina lidí však chce jen hodně dobře a hodně dlouho spát.

Byl jeden poustevník a ten si zbudoval „královský palác“ ve kmeni dubu. Dal si tam trní a nad svou hlavu si přivázal tři kameny, aby při každém pohybu pocítil trny nebo kameny. My naopak chceme mít jen měkká lůžka, abychom mohli co nejpohodlněji odpočívat.

Velmi užitečná jsou malá umrtvování: odepřít si zahřívání. Když se nám sedí špatně, nehledat lepší posezení. Když se procházíme po zahradě, odepřít si ochutnávání ovoce, které nás nejvíc láká. U stolu si odepřít několik soust, odepřít si pohled na půvabný předmět, a to zvláště na ulicích velkých měst.

Někteří lidé nemohou ani v klidu udržet svou hlavu, jejich oči stále pohlížejí na kdeco. Kdykoliv jdeme po ulici, představme si hodně živě, jako bychom viděli svého Pána, jak před námi nese svůj kříž, a svatou Pannu, jak na nás pohlíží svýma očima, a svého anděla strážného, jak jde po našem boku. Jak krásný je takový vnitřní život. Získává nám spojení s dobrým Bohem a upevňuje nás v něm. Proto také, když ďábel vidí, že některá duše usiluje o tento vnitřní život, snaží se ze všech sil ji od něho odradit. Plní její obrazotvornost tisícerými roztržitými obrazy. Dobrý křesťan však toho nedbá. Kráčí dál a dál k dokonalosti jako se ryba ponořuje na dno moře. Ale my se plazíme jako pijavice v nádobě.

Jednou žili dva světci na poušti, kteří se úplně obložili trním, ale my hledáme jen svoje pohodlí! Do nebe však chceme přijít, ale zároveň si chceme nechat všechno pohodlí. Nechceme se ničeho vzdát. V žádném ohledu se nechceme omezovat, a tak konáme pravý opak toho, co dělali světci. Oni se snažili co nejrůzněji umrtvovat, a přesto všechno uprostřed tohoto odříkání zakoušeli nevypověditelnou rozkoš. Jak šťastní jsou ti, kdo milují dobrého Boha! Nenechají si ujít ani jedinou příležitost, aby konali dobro. A lakomci jenom pečují o to, aby rozmnožili své jmění. Zatímco tito šťastní se starají jen o to, aby si nahromadili co nejvíce pokladů pro nebe. S úžasem spatříme v soudný den, jak bohaté jsou tyto duše.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).