Absurdita přestupování druhého přikázání
Vycházel jsem včera ven z bytu a všiml si, že sousedé mají v zámku zasunutý klíč. Zřejmě jej zapomněli vytáhnout, když se vraceli odněkud domů, ostatně, mnoha z nás se to stalo také. Tak jsem zaklepal a otevřela mi mladá paní, která tam nebydlí – zřejmě byla na návštěvě. Zeptal jsem se jí, jestli ten klíč ve dveřích je zasunutý schválně, nebo ne. A ona na to: „JEŽIŠ, není! Děkuju moc.“ Vzala si jej a zavřela dveře.
JEŽIŠ MARIA JOZEF! MARIA PANNO! KRISTOVA NOHO! ROVNÉ AKO KRISTOVO ĽAVÉ OKO. Kolikrát podobná zvolání nebo svatá jména užívajících přirovnání, z nichž některá není ani možno publikovat, denně uslyšíme? Já jsem to tedy nepočítal, ale budou to desítky. Co mne však na tom nejvíce zaráží, je absurdita takového klení. Odkud se vlastně vzalo, jak vzniklo? V historii nejsem zrovna silný, ale nepřipadá mi nelogické se domnívat, že nějakých těch pár set a možná i mnohem méně let zpět, kdy společnost nebyla přece jen tolik ateistická či bezbožecká jako dnes a naopak křesťanská víra byla zakořeněná, byla podobná zvolání – samozřejmě trochu jinak, uctivěji formulovaná – myšlena zcela upřímně a v čistém úmyslu jako zvolání k nebesům, když se člověk například dověděl nějakou špatnou zprávu. Dnes zůstala jen podobnost formulace, ale význam je podobný, jako když někdo vykřikne „to mi poser záda“. Nehledě na to, že lidé už často ani neví, že to vůbec vyslovují. Moje máma byla jednou na kafi s jednou svou známou, která je právě takovým případem. Schválně si ji zkusila otestovat a za krátký časový úsek, když dotyčná hovořila, si spočítala počet těchto zaklení, aniž by jí samozřejmě předem informovala o tom, co činí. Když jí pak řekla, že těch „ježišmaria“ bylo asi 14, dotyčná na ní vyvalila oči a sdělila jí, že vůbec neví, že to říká.
Zmínil jsem absurditu takového klení. Proč absurditu? Inu, zkusil jsem si představit, jak by asi vypadalo analogické klení v jiných náboženstvích popř. „světonázorech“. Tak místo „ježišmaria“ bychom mohli slýchat třeba „Alláhu Mohamede!“ „Buddhův nose!“ „Jehovo Adonai!“ „U Višnova pupku!“ A nebo, jelikož dnes většina lidí místo Boha uznává všeprostupující evoluci, třeba „svatá evoluco!“ nebo „Darwinův plnovouse!“ Zdá se mi ovšem, že nejvíce se absurdita dnešního bezmyšlenkového „ježišmariování“ vyjeví, když si zkusíme představit, když by se „nadarmo“ brala jména politiků či státníků (tak by se mohlo „klít“ třeba zvoláním „U Havlova hrádečku!“, „Klauzova privatizaco!“, „Paroubek Topolánek!“), a ještě lépe úplně obyčejných lidí. Nejlepší je představit si své vlastní jméno s příjmením a představit si, že lidé běžně klejí jeho zvoláním či jej používají v nějakém ošklivém přirovnání. Líbilo by se to snad někomu z nás? A tak mne napadlo, že by to možná byla zajímavá metoda pro nás křesťany, jak lidi kolem nás, zvlášť ty, kteří klejí za každým pátým slovem, upozornit na absurditu jejich jednání. Jistě, křesťan v tom nevidí pouze absurditu, nýbrž především neúctu a urážku Boha a svatých, a má možnost, když něco takového uslyší, vnitřním střelným úkonem chvály a prosby za dotyčného klejícího zlo takového skutku alespoň z části „eliminovat“. Protože je ale pro dnešní ateistickou společnost zřejmě těžko srozumitelné, proč by se něčím takovým měla vůbec zabývat, něco na tom měnit a dokonce to považovat za špatné (protože přece když něco vadí křesťanům, tak je to přece čistě jejich problém a když se jim to nelíbí, mají svobodu se odstěhovat a založit si svůj vlastní klerofašistický stát s a vlastní zákony někde v tramtárii, žeano?), tak by takové „pseudoklení“ před dotyčným – je-li dostatečně vnímavý, umí naslouchat a hned se neurazí – mohlo stát za zkoušku. Samozřejmě, pokud by šlo o vyložené nepřátele křesťanství, tam by to nejen smysl nemělo, ale v momentě, kdy by jim došla pointa, by to mohlo naopak i uškodit.
A pokud má někdo jinou, účinnější metodu, jak proti oné absurditě bojovat, bude fajn, když se o ní podělí. Tak jako tak určitě nebude na škodu tuto absurdnost neustále kriticky připomínat.
Jakub Moravčík
Převzato ze stránek MONOSu.
Kdysi se mi to snad i trochu zadařilo jedno věřící devče odnaučit, (v té době se četlo Evangelium, které začínalo asi takto: „Ježíš chodil po Galileji…“, ona ho slyšela, takže bylo na co navazovat), vždy jsem jí na každé její „Ježíš Maria“ odpověděl: Ježíš nešmajdá, v Evangeliu jsme slyšeli, že Ježíš chodil. A kupodivu to u ní zabralo.
Pro nevěřícího, který nemá páru o tom co bylo v Evangeliu, by se to dalo taky použít, snad by stačilo odvětit – nešmajdá. Vzbuzuje to u dotyčného sice podivení, ale když pokaždé slyší nešmajdá, tak ho to (každého asi ne) časem omrzí. Řeší to sice jen část, ale třebas to u někoho i zabere. Tolik má troška do mlýna.
Ono se to braní jména Božího nadarmo a při klení týče i spousty katolíků,je to zažitý zlozvyk,který je těžké odnaučit a člověk si to mnohdy ani neuvědomuji.Je to lehký,všední hřích,ale i tak je dobré se to odnaučit.
Jsou přiděleny odpustky tomu, kdo se alespoň v duchu, když slyší braní jména Páně nadarmo, pomodlí „Jméno Páně budiž velebeno, nyní i na věky.“ Po čase si tento zbožný výkřik na takové klení člověk plně zautomatizuje. Je to tak snadná cesta, jak, slovy bl. A. K. Emmerichové, zvednou milost, kterou jiný zahodil.
Stalo se v (západním) Německu: V katedrále probíhají opravy. Pan biskup prochází a sleduje, jak práce pokračují. V tu chvíli se řemeslník, opravující lavice, plnou silou klepne kladivem do prstu.
Třepe rukou a křičí: „Krucifix! Ježíš Maria Josef! atd.“ Biskup se vyděsí a napomene ho: „Příteli, jak můžete – v domě Božím – takhle brát jméno Boží nadarmo! Cožpak nemůžete, jako řádný křesťan, říct prostě „do prdele!“?
Z německé knížky katolických vtipů převzala Michaela Freiová
A co tím chce paní Freiová říci?
Klení a braní jména Božího nadarmo se u nás hodně šíří prostřednictvím filmů. Nové české pohádky po roce 1989 užívají úplně zbytečně slova klení Ježišmarijá, sakra apod. (viz např. Vorlíčkova Saxana a lexikon kouzel) Ale vůbec nejvíce se toto implantuje českým dabingem zahraničních filmů, které mají mnohdy v původním znění vyjádřeno rozčilení nezávadným slovem. „Čeští“ dabéři je však přeloží klením.
Myslím že v nich je to snahou posadit to do jakéhosi „staršího“ světa se specifickou mluvou, a samozřejmě je zde určitě taky ten „zeslušňující“ motiv – pochybuju, že by v nějaké pohádce nějaká postava použila to Jakubovo „to mi poser záda“ – i když ve filmech pro teenagery se to myslím už dělá, aspoň když v nich tak mluví ti teenageři.
🙂
V každé řeči potřebujeme nějakou tu vatu a citoslovce (zde bych uvedené klení řadil právě do citoslovcí). Mně se líbí anglická fráze Oh (my) gosh, což sice vychází z Oh my God, ale už to je dost posunuté a obvykle se to tak nevnímá. Nebo české šmankote.
Jen pro upřesnění, (Zmínil jsem absurditu takového klení)… to není klení, ale Braní Božího jména na darmo. Diakon Jan.
Dobrý článek, Jakube, pobavils mě :-). Myslím ale, žes tam vystihl (v pasáži o náhradě za „to mi poser záda“) to, co uvádí i paní Freová v tom německém vtipu: lidi používají tato klení jako SLUŠNOU variantu těch sprostějších výrazů, tj. těch, které se jeví jako sprostější. To se ale může velice lehce změnit: když poslouchám hodně mladé holky a kluky, tak ti už ty sprostější výrazy používají přímo, takžet en tvůj problém za čas asi úplně zmizí… jenom nevím jestli je to dobře, mi sprostá slova docela vadí.
Ten nápad s náhradou za politické apod. termíny je dobrý, možná by se mohl ujmout – problém je akorát, že ty politické věci jsou efemérní a za třicet let už moc lidí ani nebude pořádně vědět, co to byla kuponová privatizace…
Mimochodem, myslím že podobnné věci existují i v jiných náboženstvím, „při Prorokově vousu“ apod. – pokud si tedy Karel May nevymýšlel (což je docela možné).
Teď jsem si vzpomněl, že mi někdo před mnoha léty radil, abych kdykoliv uslyším braní Božího jména nadarmo, nahlas pravil: „Jméno Boží budiž pochváleno“, aby to slyšel i případně ten, kdo bere jméno Boží nadarmo nebo dokonce kleje. Na tuto radu jsem zcela zapomněl a tedy se jí i neřídil. Ale co soudíte o této radě?
Viz můj příspěvek výše. K získání odpustků stačí pronést příslušnou větu v duchu. Nahlas myslím by to v některých případech vhodné bylo. Např. pokud to řekne někdo z blízkých přátel nebo příbuzní, případně někdo v naší vlastní domácnosti, včetně návštěvy, v kostele, sakristii atd. V jiných případech by takové hlasité pronášení mohlo mít asi nežádoucí efekty…
Tohle by mohlo fungovat i u těch sprostých slov, kdyby třeba někdo na Jakubovo zmíněné „to mi poser záda“ odpověděl „s radostí“ nebo něco podobného. Člověk si pak lépe uvědomí, co ta slova, kterými si ulevuje, vlastně znamenají.
No nevím. Já bych se asi díval divně na někoho, kdo by odpověděl „s radostí“ na výkřik: „No to mi ho teda vyndej!“ 😀
Lze reagovat „Myslíš, že bych měl?“
Jistě, říci to nahlas vyžaduje statečnost. Ale potichu by to měl říci každý katolík.
Proč myslíte, že to vyžaduje statečnost? Podle mě by to těm lidem přišlo maximálně trochu divné, možná by se trochu zasmáli, ale komunikaci a vztahy by to nijak nenarušilo, natož aby to vyvolalo nějaký útok nebo jinou averzi. To se spíš bojím, že by takový útok vyvolala ta reakce „s radostí“ na „to mi poser záda“ pronesené třeba nějakým skinheadským fotbalovým fanouškem.
Mirkovi: Dobře, tak to řekni nějaký přiopilý gorile, a hned pochopíš, proč to vyžaduje statečnost…
No právě, podle mně ta přiopilá gorila řekne spíš „to mi poser záda“ než „ježiši“
Tak dobře chrabrý Mirku, vyzkoušej si statečnost v tomto směru třeba tím, že to řekneš před svým ředitelem nebo u zkoušky před profesorem či před rozjásanou partou chuligánů apod.
Já ji běžně používám. I na sebe, taky mi to občas ujede.
Když mne ve středu 17.10.1973 mezi 14:10 až 16:10 hod. soudruzi vylučovali z matičky strany největší, nejchytřejší a nejmocnější z důvodu nevyrovnání se s náboženskou otázkou, protože v sobotu 13.10.1973 jsem si to z národního výboru se svou novomanželkou zamířil rovnou k oltáři, tak podobné úlety, jako „ježišmarjá“ či „proboha“ a další zaznívaly snad v každé druhé větě. Popsal jsem to v závěrečné kapitole svého „Bratříčka“, na mém blogu a v Divokém vínu to bylo zveřejněno pod názvem „Až na věky, spoudružko.“
http://pijacek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=160840&bk=82956
Řekl bych že o klení většinou díky Bohu nejde, pokud v tom není nějaký zlý a urážlivý úmysl a otázka je do jaké míry můžeme u druhého posoudit co je nadarmo a co ne. Ústa jsou obvykle plná toho čím přetéká srdce. Jestliže se někdo často modlí a rozmlouvá s Bohem tak není divu že Ho hlasitě zavolá i ve chvíli ohrožení a leknutí a nemusí si to ani uvědomovat. Prostě to má v podvědomí. U koho hledat kyj a hůl která je vždycky s námi. Stejně jako jméno Panny Marie, jestliže jí často prosí o ochranu pro sebe i pro ostatní. Nebo nějakého světce. Děti v takových situacích často volají svoje biologické rodiče.
Ani ta paní která (možná) není věřící zřejmě neměla zlý úmysl a nechtěla nikoho urazit. Lekla se toho co všechno se mohlo stát. Vykradení bytu nebo toho že by jí mohl někdo přepadnout. Pravděpodobně byla vděčná i tomu kdo jí upozornil, pochybuji že by mu řekla aby jí pokálel záda. Někdy je smutné když si uvědomíme co všechno mohou mít (někdy i na rozdíl od nás) v podvědomí pohani. Když třeba staví kříže u silnic na místech kde umřel někdo z jejich blízkých. Mají to v sobě, i když nevědí proč. Semeno které může s pomocí Boží a trochou našeho přičinění vyklíčit a vyrůst. A přitom ani nevědí že nám tím umožňují abychom se za ně modlili. Kdykoliv jedeme kolem. Proto se ty kříže odjakživa stavěly.
Promiňte, ale mě přijde dost naivní si myslet, že lidé kteří používají jména Ježíše a Marie na ně v duchu myslí. Možná jsem špatně pochopila váš příspěvek. Ale mé kamarádky ač věřící tato jména používají v každé větě, a přitom vím, že o Boha a jeho požadavky na člověka se nějak zvlášť nezajímají, Mě to přijde jako vrcholný projev neúcty k Bohu. Kdo si uvědomuje jaký je rozdíl mezi ním a Bohem, nemůže takto bezmyšlenkovitě používat tato jména. Jenže lidé dnes sebe často staví na roveň Bohu a to je ten zásadní problém.
Souhlas s Petrou Bézovou. Václavův názor mi rovněž připadá naivní…Je to spíš naopak: ten kdo se hodně modlí, používá jméno Boží na veřejnosti velmi vzácně a jen ve vážných případech, v podstatě vždy jako vroucí modlitbu.
Druhé přikázání má ještě závažnější rovinu, vyjádřenou novějším překladem „Nezneužiješ jména Božího“. Kolik zločinů se dělalo a dělá ve jménu Boha, třeba sebevražedné teroristické útoky. Tato rovina je v Desateru logicky hned na druhém místě. Je to i nejoblíbenější klacek na náboženství, ať už oprávněně nebo neoprávněně.
Jakube, díky za článek. V jednom kostele naší farnosti bere Boží jméno nadarmo i kostelník v kostele a dokonce některé babičky po mši svaté vyjdou z kostela a okamžitě berou nadarmo jméno Páně a Panny Marie, ačkoliv před pár minutama zpívaly zplna-hrdla „Mááriiiááá…“ a pak se modlily „Ježíši Tobě žiji…“. Asi si to opravdu neuvědomují, jinak to nechápu.
Ale mám jeden recept na upozornění na braní jména Božího nadarmo: Když s někým mluvím a on zvolá „Ježiš“, tak ho hned zastavím a řeknu: „Promiň, já se jmenuji Tomáš!“ Dotyčný se většinou zarazí, něco zakoktá a zmizí 🙂
Druhé příkázání chápu tak, že někdo páchá zlo a obhajuje se tím, že je to Boží vůle nebo že jedná ve jménu Boha. Co měli jednotky SS na opasku? Bůh je s námi. To je porušení 2 přikázání a ne to, že někdo se lekne a vykřikne Jééžiš Marja. Dějiny jsou plné zločinů páchaných ve jménu Boha, tak chápu nevezmeš Svaté Boží jméno nadarmo.
Na opasku to měli vojáci Wehrmachtu, ne SS-manni, ti naopak před vstupem vystupovali z církve…
Omlouvám se za nepřesnost máte pravdu pane Cinciusi
Pokud lidé nemají úctu k Božímu jménu, v našem případě k Ježíši Kristu, tak to už je jen krůček k tomu, aby ve jménu Boha nebo dnes demokracie začali páchat násilí. Pokud neberu vážně Ježíše a nerozmlouvám s ním v modlitbě, pak ani nežiji tak, abych se snažila pochopit , co po mě chce a jeho požadavky mě nezajímají.