Někdy se ptám, zda si dnešní křesťané dostatečně uvědomují svoji osobní zodpovědnost před světem. Zda si uvědomují, že jsou povinni hlásit se ke Kristu a hlásat Krista a Evangelium nejen návštěvami bohoslužeb a v soukromých rozhovorech, ale též celým svým jednáním a životem, neboť jím dávají příklad a ovlivňují svět.
Jedním z největších zlozvyků dnešních křesťanů je jakési „hodinové křesťanství,“ kdy křesťan navštíví v neděli bohoslužby, kde se zbožně modlí. Jeho zbožnost a starost o Boží vůli mu ale bohužel vydrží maximálně pár kroků za kostelní práh. V několika minutách se stává pohanem, který se po zbytek týdne nijak zvlášť neliší od svého okolí zjevem ani uvažováním. Někteří mají těch hodin v týdnu více a dokonce jeví snahu se křesťansky chovat i v dalším životě, ale stejně se člověk musí divit, co dělají, když se zrovna nemodlí a nejsou v kostele. (Pokračování textu…)
Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.
Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)
Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším. (Pokračování textu…)
Dar víry zůstává v tom, kdo proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho těla (KKC 1815).
Člověk ve stavu těžkého hříchu může však mít pravou víru, i když tato víra není živá. Úkon víry je však záslužný pro věčný život, jen pokud je spojen s láskou.
Jakkoli víra je nezbytná pro život křesťana, přesto nestačí. Musí se projevovat láskou k Bohu a z ní vyplývajícími skutky, jež jsou v souladu s vírou. Sv. Jakub ve svém listu upozorňuje, že víra bez skutků nemůže spasit (2,14), neboť taková víra „je mrtva sama v sobě“ (2,17) a je „bez užitku“ (2,20). „Člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou“ (2,24). (Pokračování textu…)
Přesně před 50 lety (11. dubna 1963) vyšla sociální encyklika Jana XXIII. Pacem in terris.
Již jednou jsem se na těchto stránkách o této encyklice obšírněji zmiňoval, v článku Bratrství práva a povinnosti, v němž jsem se zmiňoval i o velice zásadní dezinterpretaci této encykliky v médiích. Musím říci, že za ty skoro čtyři roky se nic nezměnilo a tyto nářky jsou stále aktuální. Koneckonců, stačí se podívat na ChristNet na příspěvek, v němž toto výročí připomínají. Slovo povinnost tam nenajdete… (Pokračování textu…)
Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.
Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.
Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12). (Pokračování textu…)
Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám. (Pokračování textu…)
Řeknu vám, že takové zouvání bot ve vymrzlém kostele v horách je opravdu chutný sebezápor. To určitě vymysleli v Římě, kde je o 10-15 stupňů tepleji… 🙂
Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.
Tradiční bohoslužby
Ve vyšebrodském klášteře vigílie začne ve 20:00 – těm, co jsou v dosahu, vřele doporučuji. Další místa: Brno – FSSPX (18:00), Frýdek-Místek – kostel sv. Jana Křtitele (18:00), Pardubice – FSSPX (18:00), Plzeň – kostel Panny Marie Růžencové (16:00), Praha – kostel sv. Gabriela (20:00), Řeznovice na Brněnsku – kostel sv. Petra a Pavla (21:00), Vejprty na Chomutovsku – kostel Všech svatých (19:00) … Podrobnosti ZDE.
Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a držíme přísný půst.
Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím a podobně. Doporučuji Rozjímání nad obřady Velkého pátku a pro ty, co mohou, i návštěvu vyšebrodského kláštera: 15:00 – křížová cesta, 18:00 – velkopáteční obřady.
Za nás za všechny, za naše viny Ježíš trpěl a zemřel.
Slavíme Zelený čtvrtek, odpoledne začíná Velikonoční triduum. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají Poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Kombinuje se tak radost z Eucharistie, symbolizovaná radostným začátkem Mše, s bolestí nad počínajícím utrpením našeho Spasitele. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně.
Je to jen stručné shrnutí, ale jelikož pročtení si odpovídajících částí Bible, meditace nad nimi a návštěva večerních pobožností vám jistě zabere celý den (či alespoň veškerý volný čas), je zde stručnost neocenitelnou výhodou. Utrpení, sebeobětování a zmrtvýchvstání Krista, to je středobod naší víry. Prožívání tridua se nesmí flákat, v něm více než kdy jindy platí „pomni, abys den sváteční světil“.
Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.(Pokračování textu…)
Květná neděle včera otevřela Svatý týden, na jehož konci si o Velikonočním triduu připomeneme umučení a smrt našeho Spasitele Ježíše Krista. Na přelomu soboty a neděle se pak dočkáme i oslav jeho Zmrtvýchvstání.
Tradiční katolíci mají stále ještě jen poměrně omezenou paletu možností, kde prožívat Triduum a Velikonoce v tradiční formě, nicméně ve srovnání s časy nedávno minulými se počet těchto příležitostí zvyšuje. (Pokračování textu…)
Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost. (Pokračování textu…)
V sobotu 23. března se v Praze odehraje XIII. národní Pochod pro život, jehož účastníci si připomínají desetitisíce nenarozených dětí, které jsou v České republice každoročně zavražděny, a protestují proti zákonům, které toto vraždění dovolují.
Jelikož odpor proti potratům je nedílnou součástí katolické víry a povinností každého katolíka, vyzývám všechny naše čtenáře, aby (mohou-li) do Prahy vyrazili a podpořili akci svojí přítomností. Program naleznete ZDE. (Pokračování textu…)
Konkláve skončilo překvapivě rychle, když již ve druhém dnu svého trvání posadilo na papežský trůn argentinského kardinála Bergoglia (* 1936), arcibiskupa Buenos Aires, který si zvolil jméno František. Několik základních informací o něm naleznete ZDE.
Modlete se za nastupujícího papeže i za Tradici, protože jestliže zásadně nezmění své postoje, čekají tradiční katolíky velice těžké časy. Neboť jestliže ve věcech přirozeného zákona se zřejmě drží katolických pozic, jeho postoj vůči Tradici a tradiční liturgii byl dosud (co se mi povedlo zjistit) vyloženě nepřátelský.
Ignác Pospíšil
Aktualizace
Doporučuji čtenářům tento velice fundovaný článek Michala Semína:
Dějiny církve jsou již od nejstarších dob provázena vystoupením bludařů, kteří převraceli zjevenou pravdu, úsilím církve o čistotu víry a bojem proti bludařství. Zde nešlo o útoky na církev a věřící zvnějšku, ale o hlásání a šíření zvrácených nauk těmi, kdo byli uvnitř církve a mnohdy chtěli v ní setrvat.
Již Ježíš varuje: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky! Ti přicházejí k vám v ovčím rouše, ale v nitru jsou draví vlci“ (Mat 7,15). Rovněž v Mat 24,4-5 (a Mar 13,5-6) nabádá: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede! Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou: ´Já jsem Mesiáš´ a svedou mnohé.“ Podobně v Mat 24,23-24: „Řekne-li vám tehdy kdo: ´Hle, zde je Mesiáš´, nebo:´Tam´, nevěřte; neboť povstanou nepraví Mesiáši a nepraví proroci a budou činit veliké zázraky a divy, takže by i vyvolené svedli v blud, kdyby bylo možno.“ Právě pro důležitost správné víry vybavil Ježíš svou církev darem neomylnosti ve věcech víry a mravů.
Církev od nejstarších dob nabádala věřící, aby se drželi učení apoštolů, předpovídala budoucí bludy a varovala před nimi. „Nuže, bratří, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním, ať naším listem!“ (2 Sol 2,15) (Pokračování textu…)
Je 12. března 2013 a ve Vatikánu v Sixtinské kapli dnes bude zahájeno konkláve, které zvolí nástupce papeže Benedikta XVI., který odstoupil z úřadu k 28. únoru. Modleme se za to, aby nám dalo papeže, který dokáže vyvést pozemskou církev ze strašné krize, do které zabředla!
Určitou pozitivní symboliku, náznak naděje, snad lze nalézt v tom, že právě tento den tradiční katolíci slaví svátek sv. Řehoře I. Velikého, učitele Církve a jednoho z největších papežů, kterého kdy Církev měla. Snad to je náznak, že mu konkláve dá důstojného nástupce.
Tak nám média oznámila, že 12 kardinálů, mezi nimi i náš mons. Duka, se ocitlo na listině jisté americké organizace, sdružující údajné oběti sexuálního zneužívání kněžími. Prý jsou viníky, a proto se nesmějí účastnit konkláve. Z čeho je vlastně obviňují? Kdyby se jednalo skutečně o zneužívání, tak bych to plně podpořil. Jenže útok vůči těmto hodnostářům se týká něčeho jiného: prý ve svých výrocích „zlehčovali“ tyto případy, kardinál Duka dokonce měl tu „drzost“ říct, že v případě Irska je to pravdivé asi v 10 procentech případů. Tedy stručně řečeno: Když my, organizace vydávající se za komunitu obětí kněžského zneužívání, někoho označíme za viníka, tak vy, církevní hodnostáři, držte hubu a neodvažujte se vznášet námitky a pochybnosti, jinak se se zlou potážete. Maximálně je vám dovoleno poníženě se kát a plačtivě akceptovat všechny urážky na adresu Církve. (Pokračování textu…)
P. Tomáš Stritzko FSSPX, prior českého priorátu Kněžského bratrstva sv. Pia X., dnes zveřejnil dvě zásadní prohlášení: jedno k aktivitám Jaroslava Valašťana, který se při svých nešťastných aktivitách neoprávněně odvolává na Bratrstvo, a jedno k listu brněnského biskupa Mons. Cirkleho, který se vyjadřuje k aktivitám FSSPX a popírá legitimnost a platnost svátostí vysluhovaných jeho kněžími. (Pokračování textu…)
Vyznání víry před lidmi je úkon pravdomluvnosti, a poněvadž má zásadní vztah k naší spáse, je zapření víry těžkým hříchem. „Každého tedy, kdo mne vyzná před lidmi, vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích. Kdo však mne zapře před lidmi, toho zapřu také já před svým Otcem, jenž je v nebesích“ (Mat 10,32-33, podobně Luk 12,8-9). Též Mar 8,38: „Kdo se bude stydět za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly“. Rovněž sv. Pavel připomíná: „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede k spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse“ (Řím 10,9-10), „nestyď se tedy za svědectví o našem Pánu“ (2 Tim 1,8) a též: „jestli s ním vytrváme, budeme s ním i kralovat; zapřeme-li ho, také On nás zapře“ (2 Tim 2,12). Sám Ježíš říká Pilátovi, že „proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37).
Víra křesťana není tedy jen vnitřní záležitostí jeho duše. Musí se projevovat i navenek skutky a zřetelnými slovy. Ježíš připravuje své učedníky na pronásledování pro jeho jméno (Mat 5,10, Mat 10,23, Luk 21,12), neboť „není služebník větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15,20), a přislibuje jim: „A budete v nenávisti u všech pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, ten bude spasen“ (Mar 13,13). Tyto předpovědi se naplnily na mnoha tisících mučednících, kteří dosvědčili svou víru v Ježíše Krista za cenu ztráty svého života a jako sv. Polykarp chválili a velebili Boha za to, že jim dal podíl na kalichu Krista. Také měli na mysli věčný trest pro ty, kdo zapřou víru: „K milosti Kristově se obracejíce, pohrdli mukami na tomto světě. Majíce před očima uniknutí ohni neuhasitelnému, byl jim oheň mučitelů chladem.“ Prokonsulovi sv. Polykarp říká: „Hrozíš ohněm po hodinu hořícím a v mále hasnoucím, ale neznáš oheň budoucího soudu a věčného trestu zlým uchovaného“ (Zpráva o mučednické smrti sv. Polykarpa z roku 156 ohněm na hranici). (Pokračování textu…)
