Před 50 lety vyšla encyklika Pacem in terris
Přesně před 50 lety (11. dubna 1963) vyšla sociální encyklika Jana XXIII. Pacem in terris.
Již jednou jsem se na těchto stránkách o této encyklice obšírněji zmiňoval, v článku Bratrství práva a povinnosti, v němž jsem se zmiňoval i o velice zásadní dezinterpretaci této encykliky v médiích. Musím říci, že za ty skoro čtyři roky se nic nezměnilo a tyto nářky jsou stále aktuální. Koneckonců, stačí se podívat na ChristNet na příspěvek, v němž toto výročí připomínají. Slovo povinnost tam nenajdete…
Kdo by si chtěl tuto encykliku přečíst, nalezne její český překlad ZDE.
Ignác Pospíšil
U toho článku na Christnet je jeden zásadní problém: Nepsali ho redaktoři tohoto „periodika“, ale vznikl prakticky metodou Ctrl-C z webu ČTK
To je věc ChtistNetu, jako metodou své příspěvky vytváří. Je za ně zodpovědný.
To je problém současné ekumeny,která nečerpá z víry,ale ze světa. Bude zajímavé sledovat,jak si ekumena poradí se dvěma postoji Svatého otce Františka a to:
“ Boží Slovo tedy Bibli předchází a přesahuje ji.“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18115
a následně:
“ Portugalští biskupové přesně za měsíc zasvětí na osobní žádost Svatého otce jeho pontifikát Panně Marii Fatimské.“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18122
Bude tedy muset ekumena jít ke kořenům a znovu se narodit,nebo spáchat interrupci.
Myslím, že encyklika Pacem in terris by si zasloužila kritičtější rozbor. Už je tam předzvěst oněch pochybných výroků o náboženské svobodě obsažených v Dignitatis humanae. Všeobecná deklarace lidských práv OSN není sice přijímána bez výhrad, ale vyjádření papeže Jana XXIII má daleko k odsuzujícímu dopisu Pia VI. francouzským biskupům Quod aliquantulum z 10. 3. 1791 ohledně podobné deklarace práv člověka a občana.
O OSN se v encyklice hovoří jako o „světové veřejné autoritě“. Lze se ptát, zda je morální nebo i právní. Je-li morální, pak proč ji papež klade vedle své autority; je-li právní, jak se snáší se subsidiaritou. Možná, že tou dobou nebyla ještě OSN tak prorostlá zločineckou mentalitou (potraty, homosexualismus), ale dnes jsem jednoznačně pro vystoupení z OSN a přidružených organizací.
Atomové zbraně – to je další sporná otázka. Lze a priori odmítnout právo státu na sebeobranu pomocí těchto zbraní? Navíc možná jejich vlastnictví spojené s vědomím, že protivník je má také, přispělo k určitému zklidnění konfliktům mezi státy. Zatím byly použity v době, kdy je měla jen jedna strana.
Jan XXIII tu zcela správně píše, že práva znamenají také pro někoho povinnost. Ale proč se v theologické tradici církve téměř nemluvilo o lidských právech? Protože byla theocentrická, ne humanistická. Bůh byl ve středu a jeho přikázání. Jejich dodržování zajistí všechna skutečně oprávněná lidská práva.
Tohle je jen několik poznámek k encyklice, která sice byla zneužita, ale která zůstává daleko za encyklikami Lva XIII k tématům společnosti a vztahů v ní.
Koukám na ten váš starý článek, ale přijde mi trochu absurdní, ostatně v duchu té encykliky: jak pak tedy rozlišíte právo od povinnosti, pokud bude právo generovat povinnost toto právo určitým způsobem využívat? To by přece ten pojem „právo“ úplně ztratil smysl a rozplynul se v pojmu „povinnost“. Právo je přece sui generis postaveno na tom, že jej využívat můžete a nemusíte, kdežto povinnost je postavena jen na té druhé stránce. Samozřejmě lze říci, že právo generuje povinnost, ale jen v tom smyslu, že právo jednoho člověka generuje povinnost jiného člověka mu umožnit to právo využívat (a nevyužívat, pokud nechce), tj. že právo určitého člověka generuje určitou povinnost druhých lidí (a pokud má být právo vztaženo i na ně, tak zpětně generuje povinnost toho prvního člověka). Možná by šlo ještě říct, že určitá práva znemožňují určité kroky, jimiž by bylo to právo definitivně ztraceno (nikdo nemůže druhému podepsat smlouvu, jíž by se stal jeho otrokem, nebo s ním uzavřít manželství tak, aby se při pokusu o budoucí vyvázání se jeho partner mohl dovolávat právní autority státu). Ale to je dost specifický způsob, v němž je právo prostě zákazem určitých činností ze strany druhých lidí.
Promiňte, ale tato představa oddělení práv a povinností, kterou zde prezentujete, je právě ten zvrácený produkt postkřesťanského světa, který nemá žádné logické opodstatnění (vyjma sobectví) a destruuje společnost. Křesťanství to chápe (a vždy chápalo) zcela jinak. Práva a povinnosti jsou nerozlučně spjaty. Práva dávají člověku základní možnosti, povinnosti k sobě, Bohu i ostatním lidem ho zavazují, že je musí správně využívat. Aneb svá práva nemáme bez důvodu a pojí se se závazky.
Pořád ve vaší odpovědi nevidím to odlišení práv od povinností. Vidíte to tedy tak, že právo je nějaký aspekt povinnosti – ten, který umožňuje povinnost vykonat? Tj. něco ve smyslu římskoprávního „není povinnosti bez možnosti“?
Není překvapivéí, že je nevidíte. Práva a povinnosti jsou různé rozměry jedné skutečnosti. Není žádného práva bez povinnosti. Práva s sebou přinášejí povinnost správně je používat. Pokud mám nějaká práva a pravomoci a dobro (moje, rodiny, společnosti) vyžaduje, abych je použil nějakým způsobem, mám povinnost je tak použít. To je klasická a neodpreparovatelná součást křesťanského pohledu na svět. Naše povinnosti k Bohu i ostatním lidem. Mít majetek zavazuje správně ho používat. Mít práva zavazuje správně je užívat. Mít moc zavazuje správně ji užívat. V odkazovaném článku Bratrství práva a povinnosti to myslím vysvětluji dostatečně.
Práva jsou dvojího druhu: vyžadující nějakou aktivní součinnost jiných pro jejich uplatnění a nevyžadujících. Mezi ta druhá patří např. právo na život: druzí nemusí nic konat (pomíjím teď případ oprávněné obrany druhého) a stačí, aby se řídili přikázáním Nezabiješ. Jiným takovým právem je právo na uzavření sňatku pro ty, kdo nejsou vázáni ani existujícím manželstvím ani slibem. Naproti tomu právo prvního druhu vyžadují plnění povinnosti někoho jiného. Např. právo na vzdělání, pokud je chápáno šířeji než pouhé právo, aby mi nebylo překáženo ve vzdělávání, vyžaduje někoho, kdo to vzdělání poskytne.
ad Cinicius: takže vlastně vidíte právo jako podmínku povinnosti, jak to chápu, a smysl nějakého práva v tom, že je podmínkou nějaké povinnosti. V klasickém pojetí, i ještě předkřesťanském, v římském právu, které tvoří jeden ze základů evropské civilizace (a ostatně i v základech našeho jazyka) to tak ale není. Spíš by se dalo myslím říct – na to jsem v předchozích reakcích zapomněl – že povinnost je podmínkou práva (teď myslím povinnost toho, kdo má to právo, ne jeho nárok vůči jiným lidem): v tom smyslu, jako například sexuální práva nebo právo pít alkohol předpokládají trestní zodpovědnost. To ale není povinnost předepisující určité konkrétní konání (konat/nekonat), spíše nějak omezující to konání, pokud se k němu daný člověk rozhodne.
ad M. Kretschmer: hm, ale i práva druhého druhu kladou nějaká omezení na druhé lidi (třeba krotit svou touhu vraždit, pokud ji mají), a v tomto smyslu jsou to podle mě povinnosti – povinnosti něco nekonat, řekněme. V tomto smyslu se mi zdá, že jakékoliv právo jednoho klade na druhé nějaké povinnosti, pokud mluvíme o společnosti.
Zase jste to nepochopil. Práva i povinnosti jsou nedílné součásti našeho života, neoddělitelné stránky skutečnosti. Práva nám dávají určité možnosti a ty možnosti zavazují.
Já nechápu vás. Pokud nám práva dávají možnosti, tak tam musí být určitá volnost příslušné možnosti využít. Ano, z práv plynou I povinnosti, ale ne JENOM povinnosti. Často existuje i možnost právo vůbec nevyužít.
Napsal jsem snad někde slovo jenom? Já psal o povinnosti řádně užívat svá práva k dobru.
Pak s vámi samozřejmě souhlasím.
hm, ještě jak koukám na vaši minidiskusi s Takypijusem: takže vás tedy možnost (právo) k jejímu využití nezavazuje (jak čtu tu vaši odpověď), nebo ano? Pokud nezavazuje, tak je to spíš omezení ve využití možnosti, jak jsem o něm psal, než povinnost.
Záleží na okolnostech. Člověk má povinnost využívat své práva řádně pro podporu dobra. Pochopte, že uvažování o povinnosti a právech jako samostatných entitách, je nesmysl. Je tu jen náš úkol vést svatý život v souladu s Boží vůlí – a práva a povinnosti jsou jen popisy této skutečnosti z určitých úhlů pohledu. Práva nám fakticky zajišťují určité možnosti, které bychom měli mít. Pokud je máme, jsme povinni jich využívat k našemu a společnému dobru, tak jak to po nás žádá Bůh. Samozřejmě můžeme mít práva, která v dané chvíli ke svatému životu nepotřebujeme – pak je samozřejmě využívat nemusíme.
cinik: No ale tady snad s nikým ve sporu ani nemůžete být. To co přece jasné a samozřejmé.
No dobře, ten váš poslední popis se mi nezdá špatný, i když si ho asi každý bude interpretovat pro vlastní život trochu jinak. Jen se mi pořád zdá, že ztotožňujete vnitřní stránku života, řekněme morální, s právním vnějším stavem, který by ale vnitřní povinnosti v tomto rozsahu vyžadovat neměl, protože ty pro své přijetí právě vyžadují dobrovolnost, maximum svobody, a právní stav je navíc nedokáže postihnout v jejich individuální rozrůzněnosti. Právní práva/povinnosti jsou odlišné od morálních, i když z nich nějakým způsobem mají vycházet.
kazdopadne, Jan XXIII. bol podla mna uz prvy papez v 20. storoci podozrivy z herezy, a nasledovali ho dalsi.
Jak podezřelý z hereze? Co to má být za formulaci?
Asociuje to českého klasika, který se proslavil mj. formulací „sprostý podezřelý“.