Ze všech hloupostí, které může člověk udělat, je lhát sám sobě, lhát svým, aby sebe i je upokojil. Je šílené tvářit se, že se nic neděje, když se něco děje, je neskutečně hloupé zavírat oči před smrtelným nebezpečím a popírat je, je sebevražedné tvrdit o zavilém a zlém nepříteli, že je to neškodný mírumilovný dobrák.
Mír nevytvoříme tím, že ve válce prostě zavřeme oči. Zavilý nepřítel zůstane nepřítelem, i když mu budeme říkat kámo, zvát si ho domů a točit se k němu zády. Jediné, čeho touto cestou dosáhneme, je rychlý konec. Náš konec. V osobním, komunitním i civilizačním záběru. Je to tak jednoduché, tak proč to tolik čelních politiků a duchovních odmítá pochopit?!
Je naprosto očekávatelné, že prostí lidé s nižším vzděláním, zaměstnaní živením svých rodin a splácením hypoték, nemohou mít úplnou představu o tom, co je to islám. Navzdory tomu si většina z nich paradoxně udržuje mnohem realističtější představu o islámu než špičkoví politici či duchovní, kteří mají v tomto směru mnohem lepší možnosti vzdělat se a být informováni. (Pokračování textu…)
Žijeme v pozoruhodné době, kdy je možné veřejně odporovat kardinálovi Římskokatolické církve a ponižovat ho. Neznám kardinála Saraha osobně, ale z jeho spisů mám dojem, že dát se ponižovat považuje za užitečný prostředek duchovního života. Musím však žasnout nad absencí jakéhokoli smyslu pro otcovský zájem a milosrdenství v Roce milosrdenství.
Zdá se, že nesmysly, které P. Lombardi chrlí ve snaze obhajovat neobhajitelné, jsou bez hranic.1 Doufejme, že až se tohoto břemene zbaví, což bude už brzy, bude se moci vrátit k duchovně prospěšnějším činnostem. Z jeho objasnění jasně zaznívá ideologie, která je základem odmítnutí výzvy kardinála Saraha, aby se kněží při celebraci Mše sv. vrátili k tradičnímu postoji. Jde o ideologii, která už dlouhá léta brání Církvi v návratu k liturgickému životu nezbytnému k tomu, aby mohla plnit své poslání ve světě, ideologii, která nemá žádnou oporu v Tradici a de facto je rozchodem s ní. Každý, kdo dosud věří, že Mše Pavla VI. představuje kontinuitu s římským ritem katolické Tradice, by se měl rychle probrat. (Pokračování textu…)
Vražda starého kněze Jacquesa Hammela v severní Francii musela samozřejmě otřást nitrem každého slušného člověka. O pateru Hammelovi víme, že byl vzorným a obětavým knězem, opravdovým otcem své farnosti. I když byl v důchodu, přesto vypomáhal svému nástupci. Nicméně tento bezesporu vysoce ušlechtilý duchovní byl poplatný pokoncilnímu bludu o islámu. Podle zpráv polského katolického portálu pch24.pl ze dne 27.7.2016 ještě v době, kdy byl v aktivní službě, zorganizoval ve farnosti sbírku, jejíž výtěžek věnoval na koupi pozemku pro stavbu mešity.
Vinu ale nese snad pouze v minimální míře. Mnohem větší je u výše postavených osob v Církvi, u těch, kteří i na místech římských pontifiků neustále matou věřící tezemi o „mírumilovném islámu“ a o potřebě přijímat nelegální uprchlíky. Katolická církev se tak dostává na stejnou pozici se současnou liberální, neomarxistickou a genderistickou společností, která říká přesně totéž – a bude to říkat i nadále, i kdyby teroristické vraždy inspirované islámem se staly nedílnou součástí života každé evropské obce. Bezděčně nás napadají slova českého básníka Jaroslava Seiferta, napsaná za heydrichiády r. 1942: „Jméno za jménem odkapávalo z ostří sekery a my už jsme je ani nedokázali vnímat…“ Člověk si zvykne na všechno, i na muslimské mordy (vždyť mne se při troše štěstí nemusí vůbec dotknout), jen když bude mít jistotu svého blahobytu, kariéry, požitků a sexu. V takové situaci přestane logicky reflektovat, že ideologií plodící násilí je právě islám a bezmyšlenkovitě bude papouškovat všechny ty nesmysly o jeho „mírumilovnosti“.
Jenže položme si otázku: Je za tyto zločiny, jež se udály v posledních týdnech a dnech ve Francii a v Německu, zodpovědný pouze islám? Nikoli, kdybych měl vedle muslimských hlasatelů nenávisti ještě někoho žalovat ve smyslu pověstného článku Emila Zoly proti procesu s Dreyfussem, tak tedy ž a l u j i: (Pokračování textu…)
„Nemějme strach říkat tuto pravdu: svět je ve válce, protože přišel o mír,“ pravil papež k novinářům na palubě letadla z Říma do Krakova. (Řeč byla o mučednické smrti P. Jacquesa Hamela.] „Je to válka zájmů, válka o peníze, válka o přírodní zdroje, je to válka o vládu nad národy: toto je ta válka. Někdo si může myslet, že mluvím o náboženské válce. Nikoli. Všechna náboženství chceme mír. Válku chtějí jiní.“1
Nejvýraznějším rysem tohoto pontifikátu je vulgarita. Používám to slovo v jeho technickém významu „populistický“, „lidový“. Zásadní výroky tohoto papeže jsou výroky vulgárního všeobecného konsensu. (Pokračování textu…)
Píše mi mnoho zneklidněných čtenářů, někteří velmi otřesení ve víře, jiní ve stavu úzkosti na pokraji její ztráty, a prosí mě, abych se vyslovil k té či oné nehoráznosti v Církvi. Už před mnoha lety jsem nastavil tvář, aby mě do ní mohli bít nepřátelé víry, až mi ji jednoho dne začali rozbíjet (a s jakou chutí!) její předpokládaní strážci. Dnes prožívám temnou noc duše s nejistým koncem, a proto, ač je mi to velmi líto, nemohu žádostem svých znepokojených čtenářů vyhovět, neboť jejich soužení sdílím. Místo toho jim připomenu jednu pasáž z Písma, kterou je dobré mít na paměti ve chvílích temnoty, aby naděje nezemřela. A tyto řádky jsou poslední, které věnuji této srdce drásající otázce.
Jedno z vidění v Apokalypse vypráví o veliké nevěstce, s níž „smilnili králové země“ a „lidé země se opili vínem jejího smilstva“. Touto velikou nevěstkou je zkažené, zfalšované, prodejné náboženství, které se poddává mocnostem tohoto světa. Její antitezí je druhá žena, která se objevuje v Apokalypse, rodička oděná sluncem a s korunou z hvězd, která musí uprchnout na poušť před pronásledováním šelmy. Jestliže veliká nevěstka symbolizuje náboženství, které se sklání před „králi země“, rodička představuje náboženství věřících a mučedníků. Tyto dvě podoby od sebe dokonale odliší Bůh, ale ne vždy lidé, kteří si je mezi sebou často pletou (někdy upřímně, někdy falešně), a plně bude možno je rozlišit až v den sklizně, kdy se oddělí koukol od pšenice. Do té doby, chceme-li rozpoznat toto prodejné náboženství, se musíme řídit znameními, která nám poskytl Kristus: je to náboženství, které se změnilo v sůl, jež ztratila svou slanost, náboženství, jež mlčí, aby křičely kameny, náboženství, které umožňuje „znesvěcující ohavnost“ a falšuje, skrývá a dokonce pronásleduje pravdu. „Vyloučí vás ze synagogy,“ prorokoval Kristus v posledním varování učedníkům, „a když vás zabijí, budou si myslet, že tím slouží Bohu.“ Evidentně neměl na mysli perzekuci nařízenou králi země, ale mnohem děsivější pronásledování vyvolané velikou nevěstkou. (Pokračování textu…)
Hrstka „kněžek“ žádajících papeže Františka, aby z nich sňal exkomunikaci za to, že byly „vysvěceny“ v rozporu s vůlí a naukou Církve, veřejně demonstrovala začátkem října v Římě, v zahradách Andělského hradu několik set metrů od Vatikánu. Událost si získala širokou pozornost, neboť demonstrace byla poprvé povolena římskými občanskými úřady, které dosud veřejné protesty „kněžek“ vždy zakazovaly a jejich transparenty a kněžská roucha zabavovaly.
Skupina vedená organizací „Women’s Ordination Worldwide” (WOW) tvrdí, že dvě z „kněžek“ přijal blíže nespecifikovaný „vysoký úředník“ vatikánského státního sekretariátu při „bezprecedentním“ setkání, při němž vyslechl „upřímnou přímluvu za kněžky v naší Církvi.“ Janice Sevre-Duszynská a další „kněžka“ mu předaly petici žádající papeže, aby zahájil „dialog“ o této otázce a zrušil všechny sankce proti katolíkům bojujícím za svěcení žen v Církvi.
Feministické frakci v Církvi dávají naději i jiné faktory. Názorným příkladem je mytí nohou ženám na Zelený čtvrtek: papež František to několikrát sám provedl a v lednu osobně nařídil, aby byla v oficiálních pravidlech provedena změna s tím, že tento obřad by se nadále neměl omezovat na muže a chlapce, ale mohou se ho účastnit i ženy, což má „plně vyjadřovat význam gesta vykonaného Ježíšem ve Večeřadle“.(Pokračování textu…)
Nejhorší na současném stavu Církve je zmatek. Jak se mají věřící v tom všem vyznat, konkrétně v navzájem si odporujících vyjádřeních čelných kardinálů za situace, kdy papež se vyslovuje nejasně a vyhýbavě?
Konkrétně: Ohledně exhortace papeže Františka Amoris laetitia, která otevírá možnost přijímání Těla Páně „za určitých okolností“ lidem žijícím v hříšných svazcích, prohlásili opakovaně kardinálové Raymond L. Burke, Carlo Caffara a Walter Brandmüller, že se nejedná o závazný dokument učitelského úřadu Církve. To ovšem vyvolalo kategorický nesouhlas vídeňského kardinála Schönborna, známého zastánce přístupu znovusezdaných rozvedených ke sv. přijímání. V rozhovoru pro italský list Corriere della Sera (informace o něm poskytuje portál www.katholisches.info 7.7.2016) důrazně připomíná, že AL je dokumentem řádného magisteria velké důležitosti a veškeré předchozí dokumenty magisteria týkající se tématu manželství a rodiny (např. Casti Connubii Pia XI. nebo Familiaris Consortio Jana Pavla II.) „musí být čteny ve světle AL“, prý podobně jako dokumenty I. vatikánského koncilu „musí být čteny ve světle II. vatikánského koncilu“, neboť to nové, aktuální, je prý závažnější než to starší. Výše zmínění kardinálové naopak zdůrazňují, že aktuální dokumenty musí být v souladu s předchozí naukou a podle ní poměřovány a hodnoceny. Pokud jí odporují, postrádají závaznost učitelského úřadu. (Pokračování textu…)
Jde o jeden z nejčastějších témat hovoru papeže Františka. Zcela jistě je to součást toho, čím přitahuje média, a zároveň jedna z věcí, které nejvíce zraňují katolíky, pro něž víra znamená všechno. Mluvím o papežově zálibě v kárání věrných vyznavačů katolické víry jako“posedlých“, „zákoníků“, „neopelagiánů“, „sebestředných“, „restauracionistů“, „fundamentalistů“, „rigidních“, „ideologických“, „pokrytců“ atd. atd.
Účinek tohoto až příliš častého ostřelování z úst samotného papeže je potenciálně smrtící. Potvrzuje předsudky světa proti věřícím katolíkům, jak je vytrvale vykreslují média – jako pokrytce nebo něco ještě horšího. Navíc umožňuje falešné házení věrných křesťanů do jednoho pytle s fundamentalistickými islámskými radikály, které je v zájmu bezpečnosti třeba potlačovat.
Kdo může za taková přirovnání vinit média, když je vyslovuje sám papež? „Fundamentalismus je nemoc společná všem náboženstvím,“ řekl papež loni v listopadu při zpátečním letu z Afriky. „Mezi katolíky jsou někteří – či spíše mnozí – kteří věří, že jsou vlastníky absolutní pravdy,“ dodal. „Házejí na druhé špínu svými pomluvami a očerňováním a velmi tím škodí… Je třeba s tím bojovat.“1(Pokračování textu…)
Nová služba tiskové kanceláře Svatého stolce pro novináře a další zájemce!
OBITER DICTA aneb Co chtěl papež ve skutečnosti říci
Unavuje vás čekat na to, až dorazí P. Lombardi a vyprodukuje zredigovanou verzi papežských výroků? Toužíte vědět, co chtěl František svými nepřipravenými projevy skutečně říct?
OBITER DICTAvyužívá nejnovější technologie a přináší vám jasnou a autoritativní verzi Vatikánské informační službysimultánně, tj. ještě během papežovy řeči. (Pokračování textu…)
Nedávno se v tisku objevil další kontroverzní rozhovor s papežem Františkem, tentokrát ve francouzském deníku La Croix. Papež František řekl, v rozporu s naukou předchozích papežů, např. Lva XIII. v encyklice Libertas a Pia XI. v Quas primas: „Státy musejí být sekulární. Konfesní státy končí špatně. To jde proti charakteru dějin.“ Ve stejném rozhovoru František srovnával křesťanství s příznivci islámu, kteří svou víru prosazují dobýváním. „Je pravda, že myšlenka dobývání je duši islámu vlastní,“ uvedl. „Úkol v Matoušově evangeliu, kde Ježíš posílá své učedníky ke všem národům, je však také možné interpretovat stejnou ideou dobyvačnosti.“
Šokující výroky mi připomněly úplně první otázku a odpověď, která Františkovi na počátku jeho pontifikátu unikla do médií. Na tento rozhovor se vzpomíná především proto, že v něm papež připustil, že ve Vatikánu existuje „homosexuální lobby“. Přestože taková výbušná zpráva by byla pro LifeSiteNews jako dělaná, tento první rozhovor tam v době, kdy byl zveřejněn, nenajdete. Nemohl jsem totiž uvěřit, že je autentický či přesný, ne kvůli zmínce o „homosexuální lobby“, ale protože se v něm papež vyjádřil pohrdavě o duchovní kytici růženců, kterou dostal ke svému zvolení. Citujeme:
Jde o mě. Když jsem byl zvolen, dostal jsem dopis od jedné z těchto skupin, v němž stálo: „Vaše Svatosti, chceme Vám věnovat tento duchovní poklad: 3525 růženců.“ Proč neřeknou „modlíme se za Vás, prosíme“? … ale tohle počítání… A tyto skupiny se vracejí k praktikám a metodám, které jsem zažil – vy ne, protože nejste dost staří – k metodám, k věcem, které tehdy existovaly, ale dnes, teď už neexistují…1
Pamatuji se, že jsem si pomyslel: „To není možné, že by papež kdy řekl něco, co znevažuje růženec.“ Tato stránka rozhovoru mě přiměla pochybovat o tom, že cokoli v něm je autentické. Proto jsem odolal tlaku na to, abych zveřejnil článek o papežových výrocích týkajících se „homosexuální lobby“ ve Vatikánu. Několik týdnů poté jsem navštívil Řím a konečně jsem měl možnost se na tento rozhovor zeptat někoho informovaného. Šokovalo mě, že jsem uslyšel: „Samozřejmě, je to pravda.“ Bylo mi řečeno, že to je první příklad nové komunikační metody, kterou uplatňuje papež využívající různých způsobů komunikace. (Pokračování textu…)
Neuvěřitelný úvod k oficiální zprávě Vatikánského rozhlasu o ranní promluvě papeže Františka z 9. 6. uvádí: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické – poznamenal papež František v dnešní homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když mluvil o »zdravém realismu«, ke kterému Ježíš vedl svoje učedníky.“1
Celá tato pasáž promluvy zní:
„Toto je zdravý realismus katolické církve. Katolická církev nikdy neučí »buď to, anebo tamto«. To není katolické. Církev říká »to a také to«. Buď dokonalý, smiř se se svým bratrem. Neurážej ho. Měj ho rád. A jestliže se vyskytne nějaký problém, alespoň se dohodni, aby se nerozpoutala válka. To je zdravý realismus katolicismu. Není katolické žádat »buď to anebo nic«, to není katolické, to je heretické. Ježíš dovede putovat spolu s námi, podává nám ideál a doprovází k ideálu, vymaňuje nás z uvíznutí v rigidnosti zákona a říká nám: »dělejte, co můžete«. On nás dobře chápe. Je to náš Pán a tomu nás učí.“
Přesně interpretovat, co vlastně říká papež František, je vždy obtížné, avšak téma „rigidních“ katolíků, kteří se neochvějně drží ideálů, jež učí Kristus, a absolutně platných pravd, se v jeho výrocích objevuje opakovaně. „Fundamentalismus je nemoc, která se nachází ve všech náboženstvích,“ řekl papež v listopadu na palubě letadla při návratu z Afriky. „My katolíci máme několik – spíše mnoho – těch, kdo si myslí, že mají absolutní pravdu a jdou a hází špínu na druhé pomluvou, utrhačstvím, a ubližují jim…A je třeba proti tomu bojovat.“2(Pokračování textu…)
Řím: Robert kardinál Sarah, prefekt římské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, požaduje po kněžích, aby celebrovali mši svatou ad orientem. Znamená to směřovat modlitbu celebranta v křesťanské liturgii směrem k východu – vycházejícímu Slunci, které symbolicky představuje navracejícího Krista.
Tento směr modlitby musel platit již v časech prvních apoštolů – neboť je doložen již v druhém století po Kristu.
Teprve až po 1500 letech existence křesťanství uskutečnil Martin Luther zlom v této praxi a zavedl celebraci versus populum (otočení k lidu). K tomu byly otočeny oltáře a vytvořeno to, co je dnes nazýváno jako „lidový oltář“. Protestantismus se tak v této oblasti – stejně jako v liturgii a svátostech – odloučil od křesťanské tradice. (Pokračování textu…)
Radomír Malý Rozhovor, který papež František poskytl 9. května pro La Croix, vyvolal – jako už mnohokrát – vlnu kritiky ze strany autentických katolíků. Jde především o 3 pasáže. Pokusím se o jejich rozbor:
La Croix: Ve svých promluvách o Evropě mluvíte o kořenech kontinentu, avšak bez toho, že byste je označil za křesťanské. Evropskou identitu nazýváte spíše multikulturní a dynamickou. Je snad podle Vás výraz křesťanské kořeny pro Evropu nepatřičný?
Papež: „Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože je jich víc. V tomto smyslu, když slyším mluvit o křesťanských kořenech Evropy, se tohoto tónu někdy obávám, protože může znít triumfalisticky nebo nevraživě. Zavání potom kolonialismem.“
František se tady bohužel staví otevřeně na stranu neomarxistické levice, která již dříve odmítla zmínku o křesťanských kořenech v evropské ústavě. Přitom právě křesťanství vytvořilo vše hodnotné, co v Evropě existuje, evropská civilizace se začala rozvíjet teprve poté, co nově příchozí národy po zániku Západořímské říše r. 476 jeden po druhém začaly přijímat křest. Bez epochálního civilizačního díla benediktinských mnichů a katolické Christianitas (křesťanský charakter státu) si nelze představit Evropu v pozitivním slova smyslu jako kulturní a civilizační velmoc. (Pokračování textu…)
1) Aristotelsko-tomistická filosofie je philosophia perennis. Lepší nemáme. S jakou dnešní filosofií by se křesťanství mělo spojit? S postmodernismem, který hlásá, že všechno je relativní? S marxismem, podle kterého je náboženství opium lidstva? Či snad s analytickou filosofií, podle níž neexistuje empiricky nedostupná realita?
2) Na základě jaké autority máme přijmout, že tradice je diskontinuitní a založená na střídání paradigmat? Je takovou autoritou Thomas Samuel Kuhn či snad pater Petráček? Joseph Ratzinger může pojetí kontinuální tradice opřít o svůj úřad sv. Petra, Kristova náměstka.
3) Pater Petráček jistě ví, že teze, které hájí, představují tzv. modernismus odsouzený papežem sv. Piem X. Proč máme věřit spíše pateru Petráčkovi než sv. Piu X., Kristovu náměstku? (Pokračování textu…)
Řekněme, že máte dvouhlavňovku a namíříte ji na vlastní nohu. Stisknete spoušť a z poloviny vašich prstů jsou krvavé cáry. Potom se pomodlíte: „Uzdrav mě, Pane, vždyť jsem chromý!“ Chvilku pajdáte po světě, stěžujete si, že existují kopce, a těšíte se na dobu, až je Pán srovná a vyplní údolí, abyste se nemusel tolik opírat o berli. Přesto s sebou pořád vláčíte pušku a každý rok zopakujete stejný experiment v nové a vylepšené verzi. Na jedné noze už vám z kotníku zbyla jen tříšť a z druhé nohy je rozdrcená kaše. Vy se ale stále modlíte: „Uzdrav mě, Pane, pomoz mi, abych zase chodil zpříma!“
Po mnoha letech belhání nakonec dojdete k přesvědčení, že Pán nezpůsobí, aby vám nohy opět dorostly, a začnete si říkat, že kulhat je dobré: umožňuje nám to zažít dobrodiní invalidního křesla, vyhrazených parkovacích míst, nebezpečí gangrény a předčasné smrti. Neznamená to však, že se změnilo všechno, čemu věříte. Stále ještě jste nadšený tou puškou. K líci zbraň, zamířit, pal.
Katolická církev zoufale potřebuje kněze. Před vypuknutím nesprávných liturgických praktik, které neschválila konstituce Sacrosanctum Concilium 2. vatikánského koncilu, jich měla spoustu. Matematik a programátor David Sonnier nakreslil graf prudkého poklesu povolání po koncilu v podobě asymptotické křivky, kterou se sžíravou ironií nazývá „funkce úpadku nového jara“. Došel k závěru, že nám chybí 300 tisíc kněží, kteří by dnes byli mohli sloužit Božímu lidu. Svým studentům ukazuje data, říká jim, že jde o údaje o studentech přihlášených na jistou vysokou školu, a vyzve je, aby odhadli, co se stalo. Tak nebo onak odpovídají, že dotyčná škola musela v roce 1965 udělat nějaké strašlivě špatné rozhodnutí. (Pokračování textu…)
Nebohý P. Lombardi! Svatý otec je schopen zničující spontánnosti, i když je bezpečně na terra firma.
Když byl vatikánský mluvčí dotázán, co měl papež na mysli komisí, která má zkoumat otázku svěcení žen na jáhenky, zmohl se jen na odpověď: „Dosud není jasné, co má papež v úmyslu.“
Což ovšem nastoluje sugestivní otázku: nikdo rozumný snad nemůže pochybovat o tom, že se ukáže, že jáhenky nejsou nic víc než zástěrka pro kněžské svěcení žen. (Pokračování textu…)
ROM/STUTTGART , 28 April, 2016 / 9:05 AM (CNA Deutsch)
Jan Pavel II. si ho cenil jako poradce, Benedikt XVI. jako přítele. Jde o jednoho z nejhodnotnějších německých filozofů posledních desetiletí: Roberta Spaemanna. V exkluzivním rozhovoru pro CNA se vyjadřuje tento emeritní profesor filozofie velmi kriticky o Amoris laetitia, téměř 300 stránkovém posynodálním listu papeže Františka, který byl veřejně představen 8. dubna.
Pane profesore Spaemanne, svou filozofií jste byl průvodcem pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Mnozí věřící nyní diskutují o tom, jak lze Amoris laetitia papeže Františka číst v kontinuitě s naukou Církve a těchto papežů. Jak to vidíte vy?
Z největší části je to možné, i když směřování tohoto dokumentu vyvolává závěry, které nemohou být kompatibilní s naukou Církve. Článek 305 spolu s poznámkou 351, kde se píše, že věřící „v objektivní situaci hříchu“… „na základě zmírňujících faktorů“ mohou být připuštěni ke svátostem, přímo odporuje článku 84 listu Familiaris consortio Jana Pavla II.
O co tady Janu Pavlu II. šlo?
Jan Pavel II. vysvětluje lidskou sexualitu jako „reálný symbol pro celistvé vydání sebe samého druhé osobě“ a to „bez jakéhokoliv časového nebo jiného omezení“. V článku 84 formuluje zcela jasně, že rozvedení žijící v novém svazku se musí sexuálního styku zřeknout, jestliže chtějí přistupovat ke sv. přijímání. Změna v této praxi by proto nebyla vůbec žádným „dalším rozvinutím Familiaris Consortio“, jak říká kardinál Kasper, ale zlomem v antropologické a teologické nauce o lidském manželství a sexualitě. Církev nemá žádnou pravomoc neuspořádané sexuální vztahy hodnotit pozitivně udělením svátostí a tím předbíhat Boží milosrdenství. Na tom nic nemění, jak my konkrétní situace klasifikujeme lidsky a morálně. Dveře jsou tady – jako kněžství pro ženy – zavřeny. (Pokračování textu…)
Zatímco mezi členy britské Konzervativní strany a ministry stoupá napětí v souvislosti s možností, že Velká Británie opustí Evropskou unii, vyšlo najevo, že presbyteriánská Skotská církev se po zásahu papeže Františka zapojila do kampaně za setrvání.
„Odtrhnout se od Evropy a všechno, co by to znamenalo, by bylo zkrátka nekřesťanské. Měli bychom společenství a mosty budovat, nikoli je bořit a rozbíjet,“ řekl papež letušce společnosti American Airlines při podávání koktejlu v letadle. „Bylo by to jako za Jindřicha VIII. a víte, k čemu to vedlo.“
Vatikánští činitelé toto přímočaré papežské vyjádření rychle poupravili. (Pokračování textu…)
Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.
Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.
Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to: (Pokračování textu…)
Pochodu pro život se zmocnila modernistická církev
Originál tohoto článku (http://www.churchmilitant.com/video/episode/time-bombs-in-the-march-for-life) vyšel na portálu ChurchMilitant.com 21.1.2016, den před Pochodem pro život ve Washingtonu, který se koná každoročně 22.1., v den výročí rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze Roeová versus Wade, jímž byl na území celých Spojených států legalizován umělý potrat. Překlad uveřejňujeme se svolením Church Militant.
Washingtonský „March for Life“ v roce 2009
Pochod pro život ve Washingtonu, při němž ochránci života, obvykle za chladného počasí, pochodují z Washington Mall k Nejvyššímu soudu USA, se letos uskuteční již po třiačtyřicáté za sebou. Zastánci kultury smrti se jistě budou po celou cestu smát, neboť vědí, že v tomto ohromném davu jsou umístěny časované bomby.
Pochod pro život založila světice, Nellie Grayová. Jako jiní příznivci hnutí pro život, i autor těchto řádků měl při různých příležitostech možnost s Nellie osobně mluvit. Smáli jsme se shodě okolností, že jsme se oba narodili v Big Spring v Texasu. I při nezávazném klábosení však Nellie vždy neúnavně zdůrazňovala jednu věc: Když jde o potrat, nemohou existovat žádné kompromisy a žádné výjimky. (Pokračování textu…)
.JPG)
