Papežovy výroky o „fundamentalistech“ mohou pomáhat dláždit cestu k aktivnímu pronásledování
John Henry Westen
Jde o jeden z nejčastějších témat hovoru papeže Františka. Zcela jistě je to součást toho, čím přitahuje média, a zároveň jedna z věcí, které nejvíce zraňují katolíky, pro něž víra znamená všechno. Mluvím o papežově zálibě v kárání věrných vyznavačů katolické víry jako“posedlých“, „zákoníků“, „neopelagiánů“, „sebestředných“, „restauracionistů“, „fundamentalistů“, „rigidních“, „ideologických“, „pokrytců“ atd. atd.
Účinek tohoto až příliš častého ostřelování z úst samotného papeže je potenciálně smrtící. Potvrzuje předsudky světa proti věřícím katolíkům, jak je vytrvale vykreslují média – jako pokrytce nebo něco ještě horšího. Navíc umožňuje falešné házení věrných křesťanů do jednoho pytle s fundamentalistickými islámskými radikály, které je v zájmu bezpečnosti třeba potlačovat.
Kdo může za taková přirovnání vinit média, když je vyslovuje sám papež? „Fundamentalismus je nemoc společná všem náboženstvím,“ řekl papež loni v listopadu při zpátečním letu z Afriky. „Mezi katolíky jsou někteří – či spíše mnozí – kteří věří, že jsou vlastníky absolutní pravdy,“ dodal. „Házejí na druhé špínu svými pomluvami a očerňováním a velmi tím škodí… Je třeba s tím bojovat.“1
Vzhledem k nadměrnému množství času, které papež věnuje jejich odsuzování, by bylo absurdní tvrdit, že papež mluví jen o nepatrném počtu praktikujících katolíků, kteří skutečně mají nezdravě puritánské sklony.
Vatikánští činitelé dnes otevřeně přiznávají, že za papežskou volbou kardinála Bergoglia stála extrémně liberální skupina kardinálů známá jako „sanktgallenská skupina“. Avšak i když je papež František v ideovém sporu s konzervativními kardinály, jako je kardinál Raymond Burke, jeho opakovaná veřejná kritika katolíků, kteří se drží „absolutní pravdy“, je pro věřící potenciálně velmi nebezpečná.
Kromě skutečnosti, že výroky papeže Františka v tomto směru odporují jeho předchůdcům (viz konec tohoto článku), představují vážné nebezpečí, protože sekulární úřady jsou více než ochotny zlikvidovat náboženskou svobodu křesťanů s výmluvou, že potlačují nebezpečný fundamentalismus. Vlastními slovy papeže mohou katolíky, kteří se drží kompletní nauky Církve, postavit naroveň islamistickým nebo hinduistickým extremistům, jež jako bojových prostředků využívají násilí a mučení.
Připomeňme si mrazivá slova prof. Roberta Georgie z Princetonské univerzity v jeho slavném projevu „Konec pohodlného katolicismu“.2 Uvedl v něm, že svět nechová žádnou nenávist k nominálním katolíkům, kteří jen chodí na mši, ale úplně jinak je tomu u toho, „kdo skutečně věří tomu, co Církev učí v takových otázkách, jako je manželství a sexuální morálka nebo posvátnost lidského života.“ Řekl, že i dnes je stále možné být katolíkem „v bezpečí“ či „pohodlí“, „pokud člověk ve skutečnosti nevěří tomu, co Církev učí, nebo – alespoň prozatím – této nauce sice věří, ale je ochoten o ní úplně mlčet“. Profesor Georgie varoval, že na ty, kdo nátlaku nepodlehnou, čekají vážné důsledky. „Být dnes svědkem evangelia znamená udělat ze sebe poznamenaného člověka.“
Právě toto rozlišování – mezi věřícími a nominálními katolíky – svět vidí v papežově pravidelném kárání „fundamentalistických“ katolíků v protikladu k ostatním. Papež to dělá tak často, že se vymyká možnostem tohoto článku poukázat na všechny případy za uplynulé tři roky tohoto pontifikátu. Několik následujících však uvádíme pro ilustraci (všechna zvýraznění autor):
– Z rozhovoru pro jezuitský časopis America 19. září 2013: „Jestliže je křesťan restauracionista, legalista, jestliže chce mít všechno jasné a jisté, pak nenalezne nic… Ti, kdo dnes usilují o řešení v oblasti disciplíny, kdo touží po přehnaném věroučném ‚bezpečí’, kdo se tvrdohlavě snaží oživovat minulost, která již neexistuje – ti mají statický a dovnitř zahleděný pohled. Takovým způsobem se z víry stává ideologie mezi jinými ideologiemi.“3
– Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (Radost evangelia) vydaná 26. listopadu 2013: „Je to domnělá věroučná či disciplinární jistota, která vede k narcistnímu a autoritářskému elitářství, kde se místo evangelizování analyzují a klasifikují ti druzí a namísto usnadňování přístupu k milosti se plýtvá energií na kontrolování. … Poněvadž se pojí se snahou o zdání, není vždy doprovázeno veřejnými hříchy a navenek se všechno jeví korektně. Kdyby však mělo zachvátit Církev, bylo by [to] nekonečně zhoubnější než prosté zesvětštění morální.“4
– Rozhovor pro časopis La Vanguardia vycházející ve španělštině, červen 2014: „Ve všech třech náboženstvích máme fundamentalistické skupiny, v porovnání se zbytkem malé. Fundamentalistická skupina, i když třeba nikoho nezabije, i když nikoho neuhodí, je násilnická. Mentální strukturou fundamentalistů je násilí ve jménu Božím.“5
– V závěrečném projevu k mimořádné biskupské synodě o rodině 18. října 2014 mluvil papež František o „tradicionalistech“ s jejich „nepřátelskou umíněností“ a neschopností „dát se překvapit Bohem“.6
– V knižním rozhovoru The Name of God Is Mercy, který vyšel v lednu 2015, papež František říká, že „zákoníci“ jsou „hlavní Ježíšovou opozicí; napadají ho ve jménu nauky“. Dodává: „Tento postoj se opakuje po celé dlouhé dějiny Církve.“7
– V září 2015 v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Radio Milenium papež řekl: „Fundamentalisté nedovolují Bohu, aby doprovázel svůj lid, odvádějí mysl lidí od Boha a mění ho v ideologii. Ve jménu tohoto ideologického boha zabíjejí, útočí, ničí, pomlouvají. Prakticky řečeno dělají z Boha Baala, modlu … Proti fundamentalismu není imunní žádné náboženství. V každém náboženství je malá skupinka fundamentalistů, jejichž prací je ničit v zájmu nějaké představy, nikoli reality.“8
– V závěrečném projevu k synodě o rodině v říjnu 2015 papež odsoudil „uzavřená srdce, která se často skrývají dokonce za církevním učením anebo za dobrými úmysly, usazují se na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny.“9
– V promluvě papeže Františka z 18. ledna 2016 čteme: „Křesťané, kteří ulpěli na onom ‚vždycky se to dělalo takto’, uzavřeli srdce překvapením Ducha svatého a nedostává se jim celé pravdy, protože upadli do modloslužby a vzpoury.“10
– Oficiální zpráva Vatikánského rozhlasu o jeho promluvě z 9. června 2016 uvádí: „Chtít ‚toto anebo nic’ není katolické, ale heretické – poznamenal papež František v dnešní homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty….[Papež] … vybízel rovněž k vymanění se z rigidního idealismu…“11
Sám papež František uznává růst „kultivovaného“ či „zdvořilého“ pronásledování, které usiluje o omezování náboženské svobody a práva na námitku svědomí. Evidentně však nevidí, že právě jeho rétorika namířená proti katolíkům, které vnímá jako „fundamentalisty“, poskytuje nepřátelům Pravdy materiál k útlaku věřících katolíků, a to i násilnému. Vroucně se modleme, aby papež František opět nabyl zraku.
Citace z církevních dokumentů a papežových předchůdců, které jsou v rozporu s názory, jež hlásá papež František (všechna zvýraznění autor):
– Sv. Pavel píše v 2. listě Soluňanům 2,15: „Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.“
– Mešní kánon, který se Církev modlí už více než 1000 let, uvádí, že mešní Oběť přináší hierarchie Církve spolu se „všemi pravověrnými šiřiteli katolické a apoštolské víry.“
– Papež Jan Pavel II. řekl v projevu k latinskoamerickým biskupům v roce 1979: „Být pozorný k čistotě nauky, která je základem pro budování křesťanského společenství, je tedy spolu s hlásáním evangelia primární a nezastupitelnou povinností pastýře, učitele víry. Kolikrát to zdůrazňoval svatý Pavel, hluboce přesvědčený o závažnosti této povinnosti (srov. 1Tim 1,3-7; 18-20; 4,11, 16; 2Tim 1,4-14). Kromě jednoty v lásce je pro nás vždy naléhavá jednota v pravdě.“
– V roce 1984 řekl papež Jan Pavel II. biskupům z Chile: „Naše síla bude vycházet z tohoto pevného základu, neboť Církev dnes přes všechny obtíže, které ji obklopují, nemůže mluvit odlišně, než mluvil Kristus. Proto musí být Církev, a zejména její pastýři, sjednocena kolem Absolutní Pravdy, jíž je Bůh, a hlásat ji ve veškeré její celistvosti a čistotě.“
– V encyklice Veritatis splendor z r. 1993 papež Jan Pavel II. napsal: „Takový postoj (jenž z vlastní slabosti dělá měřítko pravdy o dobru) podvrací morálku celé společnosti, protože učí pochybovat o objektivnosti mravního zákona všeobecně a odmítat absolutní platnost morálních zákazů jistých skutků a končí tím, že uvádí ve zmatek všechny úsudky o hodnotách.“12
– Před svým zvolením papežem řekl kardinál Josef Ratzinger v promluvě ve vatikánské bazilice: „Mít jasnou víru založenou na krédu Církve se dnes často nálepkuje jako fundamentalismus, zatímco relativismus, tj. dát ‚se zmítat a unášet závanem kdejakého učení’, vypadá jako jediný postoj vyhovující moderní době. Budujeme diktaturu relativismu, která nic neuznává za definitivní a jejíž konečný cíl spočívá výhradně ve vlastním egu a touhách.“13
– Za papeže Benedikta XVI. Kongregace pro nauku víry v roce 2007 učila: „Již dlouhou dobu vzniká situace, v níž mnoha věřícím není jasný samotný důvod evangelizace. Dokonce se říká, že tvrzení o přijetí daru plnosti Božího Zjevení v sobě skrývá postoj intolerance a hrozbu pro mír.“14
John-Henry Westen (blogy na LSN.com jsou ZDE)
Přeložila Lucie Cekotová
Poznámky a reference:
2 No more comfortable Catholicism. https://www.lifesitenews.com/news/robert-george-the-persecution-has-come-will-you-now-abandon-the-gospel
4 Evangelii gaudium. Paulínky: Praha , 2014, č. 96, 93.
5 Celý rozhovor v angličtině na http://www.catholicnewsagency.com/news/pope-francis-interview-with-la-vanguardia—full-text-45430/
7 Česky by mělo vyjít na podzim 2016 pod titulem Jméno Boží je Milosrdenství v nakladatelství Omega. Citace použité v tomto článku jsou přeloženy z angličtiny. Pozn. překl.
8 http://www.catholicnewsagency.com/news/for-pope-francis-religious-fundamentalism-diverts-us-from-the-true-god-16824/
12 Veritatis splendor. Zvon: Praha, 1994. Č. 104.
13 Celá promluva v angličtině na http://www.vatican.va/gpII/documents/homily-pro-eligendo-pontifice_20050418_en.html
14 Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace. Celý text na http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8833
Benedikt XVI. v exhortaci In medio oriente napsal: „Fenomén fundamentalismu postihuje všechny náboženské komunity a popírá dlouholetou tradici jejich společného soužití. Naléhavě apeluji na všechny židovské, křesťanské a muslimské náboženské vůdce, aby hledali svým příkladem a učením, a dělali vše ve svých silách, aby eliminovali tuto hrozbu, která bez rozlišení a fatálně ovlivňuje věřící všech náboženství.“ Citované vyjádření papeže Františka k fundamentalismu je podobné.
K „Chtít ‚toto anebo nic’ není katolické, ale heretické“: jádrem papežova kázání byla nekoherence učení a životního svědectví farizeů, mluvil o zdravém katolickém realizmu – „církev říká »to a také to«.“ Koresponduje to s knihou Kazatel Je čas rození i čas umírání atd. Hereze je vybírání si, ignoruje potřebu vyváženosti protikladných principů; podle Chestertona je hereze pravda, která se zbláznila. Ke křesťanskému realismu se vyjádřil Benedikt XVI. např. v projevu v Hyde parku: „Vidíme zde Newmanův správný křesťanský realismus, v němž se víra a život nevyhnutelně protínají.“ Tedy stejný důraz, jako uvedl papež František.
Ad Michal: Citovaná vyjádření papeže Františka k fundamentalismu nejsou podobná jako Vámi uvedené věty Benedikta XVI. Zatímco Benedikt zůstává pouze v obecné rovině (i když já osobně nemám termín „fundamentalismus“ rád a pokládám ho za neadekvátní prázdnou frázi, k níž by se papež neměl nikdy snižovat), František naprosto jasně konkretizuje, koho tím míní, jak jednoznačně plyne z citátů předložených panem Westenem: obránce pravověrné katolické nauky proti bludům a obránce rodinných hodnot, zejména nerozlučitelnosti manželství a nemožnosti lidí žijících v hříšném svazku přistupovat ke svátostem.
Ve všech uvedených citacích, kde papež František výslovně zmiňuje fundamentalismus, mluví o jeho nebezpečí ve všech náboženstvích a v tom se shoduje s Benediktem. František zachází více do podrobností, které již samozřejmě nelze se stručným Benediktovým vyjádřením srovnávat.
Původně neutrální slovo fundamentalismus se dnes používá prakticky jen v negativním významu; podobný osud postihlo mnoho slov. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.
Přesně tak. Stavět Ratzingera do protikladu k Buonaserovi je směšná bláhovost. Oba jsou stejní škůdci Církve, stejní modernisté, stejní vlci, stejní zrádcové Krista Pána.
A ještě jsem něco zapomněl: papež kárá ty, kteří chtějí mít „věroučnou a disciplinární jistotu“. Jenže právě na ní Církev už od apoštolských dob stavěla svoji existenci, bez ní by nebyla Církví. Pokud se Církev této „věroučné a disciplinární jistoty“ zřekne, klesne na roveň protestantismu, který právě tuto jistotu odboural – a dnes tady máme stovky protestantských demnominací, z nichž jedna odporuje druhé, některé dokonce už ani nevěří v zázraky Kristovy a v osobního Boha. Právě v tom vidím největší nebezpečí Františkova pontifikátu.
O problematičnosti jistoty papež mluví v jiném směru, viz citace z rozhovoru:
„V hledání a nalézání Boha ve všech věcech vždycky zůstává zóna nejistoty. Musí tu být. Pokud někdo říká, že potkal Boha s naprostou jistotou, na níž není ani stín nejistoty, něco tu není v pořádku. Pro mne je to důležitý klíč. Pokud někdo má odpovědi na všechny otázky, pak je to důkaz, že Bůh není s ním. Znamená to, že je falešný prorok, který používá náboženství pro sebe. Velcí vůdci Božího lidu, jako Mojžíš, vždycky nechávali prostor pochybnosti. Je třeba nechávat prostor Pánu, nikoli našim jistotám; je zapotřebí být pokorný. Nejistota je v každém pravém rozlišování, které je otevřeno k potvrzení duchovní útěchou.
Riziko při hledání a nacházení Boha ve všech věcech je tedy snaha říci příliš, říci s lidskou jistotou a arogancí, že »Bůh je tady«. Tak bychom našli pouze boha podle svojí míry. Správný postoj je ten augustinovský: hledáme Boha, abychom nalezli, a nalézáme, abychom hledali stále. Často hledáme tápavě, jak je tolikrát napsáno v Bibli. Taková je zkušenost velkých otců víry, kteří jsou naším vzorem. Je třeba znovu číst 11. kapitolu listu Židům. Abraham se vydal na cestu a nevěděl kam, jen na základě víry. Všichni naši předkové ve víře zemřeli a jen zdáli zahlédli, co jim bylo slíbeno… Náš život nám není dán jako operní libreto, kde je všechno napsáno, ale je putováním, konáním, hledáním, patřením… Je třeba vstoupit do dobrodružství hledání a setkání a nechat se hledat a potkat Bohem.
Pokud je křesťan zákoník a chce se vracet zpátky, chce mít všechno jasné a bezpečné, nenajde nic. Tradice a paměť minulosti nám mají pomáhat, abychom se odvážili otevírat nové prostory Bohu. Kdo dnes hledá jen disciplinární řešení, kdo přehnaně tíhne k „věroučné“ jistotě, kdo se zarputile snaží obnovit zaniklou minulost, má statické a ne evoluční vidění. A víra se tak stává jednou z mnoha ideologií.“
Jde o realistickou míru jistoty i nejistoty doloženou příklady z historie. Papež kárá přehnané tíhnutí k jistotě, ne její přiměřenou míru.
„Pokud někdo říká, že potkal Boha s naprostou jistotou, na níž není ani stín nejistoty, něco tu není v pořádku.“
Jinými slovy on tu milost nezakusil, oproti tomu, jehož jméno si vybral – Prosťáček z Assisi asi těžko oplýval pohybnostmi, když zpíval své chvalozpěvy a slyšel hru andělů. A těžko by se někdo odvážil říct, že tu nebylo něco v rychtyku.
Nejistota byla u Františka v tom, jak chápat Boží pokyny; to je známý příběh.
Ad Michal: Právě ten citát papeže Františka, který uvádíte, je zmatený. Nejistota a hledání samozřejmě provázejí každého katolického křesťana v jeho životě, jestliže chce plnit opravdu Boží vůli, nejistota ho doprovází i v odpovědi na otázku, jestli vytrvá v milosti posvěcující a bude opravdu spasen, právě pro tuto nejistotu musí stále prosit o Boží pomáhající milost. To je ta nejistota a hledání, o nichž mluví sv. Augustin a jiní círk. otcové.
Jenže Papež Fr. se vyjadřuje v citaci uvedené p. Westenem jasně proti „věroučné a disciplinární“ jistotě – a ta musí být přece nezbytnou podmínkou správné katolické víry, to je něco zcela odlišného od nejistoty vyplývající z mé existenciální situace. Z Vámi uvedeného citátu proslovu p. Fr. je přímo nehorázná tato věta: „Kdo dnes hledá jen disciplinární řešení, kdo přehnaně tíhne k „věroučné“ jistotě, kdo se zarputile snaží obnovit zaniklou minulost, má statické a ne evoluční vidění.“ Zpochybňovat věroučnou a mravoučnou (ve slovníku p. Fr. „disciplinární“) jistotu víry ve prospěch „evolučního“ vidění (evoluce přece znamená změnu – a tu připustit v otázkách víry a mravů znamená likvidaci neměnného pokladu zjevené katolické víry) se rovná demontáži Katolické církve a jejího „pokladu víry“, který dostala svěřený od Krista, aby jej hlásala světu.
Papež František mluví o přehnaném důrazu na disciplinární řešení a věroučnou jistotu, to nelze ztotožnit se zpochybňováním. S rozvojem poznání se vyvíjí interpretace základních věroučných a morálních pravidel, aniž by se tyto kameny zpochybňovaly. Např. sebevražda zůstává těžkým hříchem, ale s poznáním, že u ní nemusí být splněny subjektivní podmínky těžkého hříchu (plná dobrovolnost), se povolily církevní pohřby sebevrahů. Statika versus dynamika je ve smyslu interpretace a ne destrukce základů, jak podsouváte. Na téma jistot víry či mravů se papež František vyjadřuje pozitivně poměrně často; např. při soudním zneplatňování manželství vyžaduje morální jistotu.
Boží dopuštění je možná větší, než jsme si mnozí z nás kdy uměli přiznat, je však potřeba vědět, že moc Zla je Bohu podřízena. Proto mějme víru, že „ani brány pekel ji nepřemohou“.
Požehnaný den všem věrným katolíkům.
Ad Michal: Pokud vím, tak papež František nikdy nezdůrazňoval nutnost pravověrnosti a čistoty nauky ve smyslu „co vždy, všude a ode všech“ bylo věřeno, samozřejmě výroky obhajující pravověrnost je možno v jeho projevech najít, ale spíše v obecné rovině. Citace uváděné p. Westenem naopak ukazují, že mu nejde jen o „přehnaný důraz“ na disciplinární řešení a věroučnou jistotu, ale o skutečné zpochybňování téhož. Abych mu ale nekřivdil, nevím, jestli je to přímo jeho smýšlení, ale objektivně to tak rozhodně vyznívá. A pokud používá polarity „statické vidění kontra evoluční“, tak právě toto je tématem neomodernistických heretiků Kuenga, Haaga atd. Evoluce z logiky věci sama předpokládá změnu, přijmeme-li v církevní nauce „evoluční vidění“, tak tím dáváme – přímo nebo nepřímo – souhlas také ke změnám v nauce. To, že Církev může – a také to vždycky dělala – nauku upřesňovat a nacházet k tomu nové formulace, které ovšem nesmějí ani v nejmenším zpochybňovat ty staré a vytvářet byť i stín domněnky ze změny nauky, není žádná „evoluce“ a „evoluční vidění“. Přesně toto pojetí pod názvem „evolucionismus“ odsoudil sv. Pius X. v protimodernistické encyklice „Pascendi“ v par. 17.7, jenž nese tomu adekvátní název: „Hlavní článek soustavy: evolucionismus“. Papež František je s touto stále závaznou encyklikou v evidentním rozporu.
Nevím, co jste myslel svým přirovnáním k pohřbu sebevrahů. Pokud to, že podobně jako Církev nyní umožňuje církevní pohřby sebevrahů, je dnes možné „povolit“ i přístup katolíků žijících ve hříšném svazku ke sv. přijímání, tak je tady jeden podstatný rozdíl: pohřeb je pouhou svátostinou, nikoli svátostí, dřívější zákaz círk. pohřbu sebevrahů byl pouhým disciplinárním (kázeňským, nikoli mravoučným) opatřením, jenže v případě znovusezd. rozvedených se jedná o přijetí s v á t o s t i – a to je podstatný rozdíl.
K pohřbu sebevrahů: církev zde reagovala na nový vědecký poznatek, že akt sebevraždy nemusí být plně dobrovolný, což je podmínka nutná těžkého hříchu. V pochybnostech se přiklání ve prospěch člověka; proto povolení pohřbu, i když reálně je část ve stavu těžkého hříchu.
Analogicky v celých dějinách církev reaguje na nové poznatky a její učení se vyvíjí či lépe upřesňuje v této interakci. V počátcích přejala prvky římské filozofie a práva, dnes reaguje třeba na rozvoj genetiky a lékařství či fyziky. Znovu: nejde o změnu základních principů, ale o upřesnění jejich interpretace ve světle nových poznatků.
Citace p. Westena vůbec nic nedokazují, autor papeže Františka jen svérázně interpretuje, a považuje to (nejen on) za fakt. Tuto interpretaci jsem alespoň v některých bodech naboural tím, že přinejmenším existují odlišné interpretace a jejich věrohodnost jsem podpořil širším kontextem citací papeže Františka.
Ad Michal: Rozhodně s Vámi nesouhlasím. Pan Westen papeže Františka neinterpretuje, on pouze uvádí citáty z jeho dokumentů a projevů – a to jenom některé, existuje jich obrovské množství v tomto duchu. Mimochodem nerozumím, co jsou to tzv. „základní principy“? Myslím, že do tohoto pojmu patří celá katolická nauka, tj. věrouka a mravouka tak, jak jí Církev přejala jako Boží zjevení a předkládá k věření. Tu nelze rozkouskovat na „základní principy“ a „to ostatní“. Samozřejmě existuje vedle toho nikoli neomylné tzv. autentické učení,které se může nově interpretovat, do toho ale v žádném případě nespadá nemožnost lidí žijících sexuálně mimo svátostné manželství přijímat Eucharistii. To nemá nic do činění s novými vědeckými poznatky a Církev nemůže být na nich závislá, neboť věda každou chvíli popírá to, co ještě donedávna tvrdila s takřka neomylnou jistotou. Zjevená pravda je nadčasová a nesmí být podrobena tzv. „evoluci“ (srvn. můj dřívejší příspěvek s odkazem na enc. „Pascendi“ sv. Pia X. z r. 1907) nebo „novým vědeckým poznatkům“, jež mohou mít sice v některých případech pomocnou funkci, nikoli však klíčovou.
Mimochodem: Církev nikdy neodpírala pohřeb věřícím zemřelým ve stavu těžkého hříchu, pouze těm, kteří zemřeli ve stavu exkomunikace – a na sebevrahy se exkomunikace vztahovala. Dnes již se nevztahuje z důvodů, o nichž píšete. Církev má právo z konkrétních důvodů ukládat exkomunikaci, ale rovněž tak má právo v novém kodexu kan. práva ji za tatáž provinění nově neukládat, to platilo v dějinách vždycky.