Philip F. Lawler: Ztracení
„Věřící katolíci by nikdy nepřipustili, aby povrchní obavy z veřejného mínění převážily nad nepochybně jasným morálním imperativem. Přesto právě k tomu se mnozí američtí biskupové uchýlili.“ (str. 34)
Mezi tisíci letos vydanými tituly by katolíkům rozhodně nemělo zapadnout české vydání knihy Philipa F. Lawlera Ztracení – Kolaps katolické kultury, které v překladu Lucie Cekotové vydala katolická nakladatelství Hesperion a Kartuziánské nakladatelství. Autor – špičkový katolický novinář – se v knize věnuje sexuálním a zneužívacím skandálům, které otřásly bostonskou arcidiecézí a posléze i celou americkou částí Katolické církve, a (velmi kriticky) hodnotí i snahy americké hierarchie o následné zhodnocení a řešení krize.
Na rozdíl od mnoha Církvi nepřátelských autorů se snaží celé toto neblahé a katastrofální selhání uchopit a pochopit z katolického pohledu a zasadit do dějin a logiky vývoje bostonské arcidiecéze, americké církve a církve bojující jako celku. Vidí je jako ne samostatnou událost, ale obzvlášť odpudivou součást krize a úpadku, která po druhém vatikánském koncilu zachvátila církev bojující, jako logický důsledek vývoje správy bostonské arcidiecéze a jejího nevyhovujícího způsobu pastorace laiků i formace a hodnocení kněží, dlouhodobé nezodpovědnosti a alibismu amerických biskupů, jakož i stavu upadající bostonské katolické komunity.
Aby autor patřičně zasadil skandál do celkového obrazu a osvětlil jeho příčiny, předkládá čtenáři obsáhlý přehled dějin bostonské arcidiecéze a podrobně představuje její biskupy a arcibiskupy. Toto seznámení čtenáře s reáliemi je natolik rozsáhlé, že tvoří většinu knihy, a je minimálně stejně zajímavé jako následující část, která se skandály a jejich alibistickým (ne)řešením ze strany zodpovědných biskupů, zejména pak kardinála Lawa, přímo zaobírá. Lawler se též krátce zabývá i historií boje celé Církve s podobnými skandály a porovnává přístup selhavších amerických biskupů s nekompromisním přístupem čtvrtého lateránského koncilu a sv. Pia V.
Autor poukazuje na to, že pedofilní a zneužívací skandály a jejich ještě skandálnější krytí jsou logickým důsledkem krize víry a života katolického společenství, vyvolané pochybnými metodami pastorace i správy arcidiecéze a posílené pokoncilním zmatením. Připomíná dávné skandály a selhání bostonských (arci)biskupů, byť třebas někdy jiného typu a v jiných oblastech, které pomáhaly ustavit metodu alibismu, přehlížení a bagatelizace zásadních problémů, metodu nechat vše vyhnít a skandály zamést pod koberec, jakožto metodu standardní a běžně využívanou. Poukazuje na prohlubující se kapitulaci katolíků a jejich hierarchů před nekatolickým a nepřátelským světem ve státě Masasachusetts, na jejich rezignaci, pokud jde o obhajobu a udržování katolických hodnot, a stále větší soustředění se na mediální obraz, který se pro ně stal důležitější než realita i poslání Církve. Krásně to v předmluvě k českému vydání zcela v duchu knihy shrnuje R.D. Štěpán Smolen: „Bostonští arcibiskupové – a nejen tamní – byli ochotni výměnou za prestiž potlačit téměř každou součást katolické identity. Náročné pravdy hlásali plaše, úpadek disciplíny přehlíželi, liturgické přešlapy tolerovali. Výsledkem je kolaps, jehož drama bude vylíčeno na následujících stránkách.“
Nejsem si úplně jistý, zda souhlasím s ultrapříkrostí autora knihy, který dle mého soudu možná až příliš odvážně hodnotí, co biskupové věděli a čemu věřili. Možná ne všichni byli tak špatní, jak je vidí. Možná ne vše bylo tak jednoznačné. S čím ale rozhodně souhlasím, je jak jeho rozbor základních příčin této strašné krize, tak i kritika pokrytectví a nespravedlnosti, která protkala reakci biskupů na celý skandál a (mimo jiné) zavedla nespravedlivou, nerozumnou (a patrně i nepříliš účinnou) politiku „nulové tolerance“ vůči podezřelým kněžím (podotýkám, že podezřelým, ne obžalovaným nebo dokonce odsouzeným), která se stejně tak úplně nedodržuje, aniž by si biskupové byť jen připustili zásadní pochybení sebe samých (jistě ne všech, ale rozhodně mnoha ze svých řad).
Lawler přitom neváhá uvádět konkrétní šokující příklady tohoto pokrytectví a nespravedlnosti. Některé jsou světově proslulé, jako je lavírování nepochybně hanebně selhavšího kardinála Lawa (kterému po jeho vynucené rezignaci na post bostonského arcibiskupa papež Jan Pavel II. zajistil luxusní důchod v Římě, když jej jmenoval arciknězem patriarchální baziliky Santa Maria Maggiore). Jiné jsou dosud známé spíše lokálně – jako případ kalifornského biskupa Toda Browna, který v reakci na skandál nechal vyvěsit na dveře své katedrály seznam všech kněží své diecéze, kteří byli kdy někým obviněni ze sexuálního obtěžování (včetně těch, kteří byli od těchto obvinění spolehlivě očištěni), přičemž však své vlastní jméno, které na takový seznam také patřilo, uvést „zapomněl“ (Lawler k tomu dodává, že to obvinění sice bylo ojedinělé a nevěrohodné, ovšem to platilo o mnohých dalších, na seznamu uvedených).
Stručné shrnutí na závěr – jde o knihu kvalitní, poučnou a inspirující, pročež ji vřele doporučuji. Ne každý katolík musí s Lawlerem ve všem souhlasit, ale každopádně se vyplatí si jeho knihu přečíst a zamyslet se nad jeho informacemi a argumenty.
Ukázku z knihy můžete nalézt na Postoji, viz příspěvek Sexuálne škandály: kde urobili chybu biskupi USA
Příspěvek vyšel i na autorově blogu, kde je možno jej podpořit kliknutím. http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542950
Právě tu knihu čtu. Cením si především toho, že autor vrhá jasné světlo na souvislosti mezi biskupskou hrou na mrtvého brouka ve vztahu k (homo)sexuálním prohřeškům kněží a tímtéž postojem k aktuálním morálním otázkám doby. Šlo o satanské přizpůsobování se tomuto světu, požadované modernisty, podpořené II. vat. koncilem a vynucované po něm samotnými církevními autoritami, ačkoliv sv. Pavel žádá ve známém citátu z listu Řím pravý opak. Bylo logické, že ti biskupové, kteří mlčeli (nebo mluvili přiliš kulantně) k potratovému zákonu a umožňovali „katolickým“ politikům hlasujícím pro zabíjení nenarozených přijímat Tělo Páně, protože tím by narušili smír a soulad se společností, zajištující Církvi klid, postavení a respekt, mlčeli stejně tak i k efebofilním skandálům kněží, neboť okolní společnost je přece prohomosexuální – a oni by se mohli svým razantním postupem vůči těmto duchovním dostat do pozic „homofobů“ a přijít tak o konsensus liberální společnosti pro Kat. církev. Dočkali se ale pravého opaku, tatáž liberální společnost, jíž podkuřovali, to nakonec obrátila proti nim. Čiň čertu dobře….Díky za to, že tato kniha vyšla a že toto bylo v ní vysvětleno.
Přesto mám ale na její adresu dvě kritické poznámky:
a) Autor preferuje investigativní protikatolicky smýšlející novináře jako první, kteří poukázali na skandály. Ve skutečnosti již dávno předtím psala o těchto podezřeních periodika katolické tradice – samozřejmě bez patřičné reakce biskupů a pokud, tak výhružné.
b) V zájmu pravdy mi chybí v knize konstatování, že mnoho případů zneužívání mladistvých kněžími je vylhaných, neboť mnoho pochybných individuí tady chce vytřískat peníze (odškodné), stalo se, že někteří kněží v USA a Irsku, vláčeni médii jako prznitelé chlapců, byli psychicky uštváni k smrti a teprve po smrti se prokázalo, že údajné „oběti“ si vše vymyslely. Počet skutečně provinilých duchovních (mizivé jedno procento) by snad ani nestál za tolik řečí, kdyby tu nebylo toho skandálního selhání biskupů, u jehož kořene stojí politická korektnost vůči hříchům společnosti.
O bodu a) nic nevím, ale pokud jde o b), myslím, že Vámi uváděné konstatování v knize nechybí, naopak. Autor uvádí řadu případů kněží, kteří se stali terčem vylhaných obvinění, a píše o nich jako o dalších obětech zbabělosti hierarchie. Nemohu ale souhlasit s tím, že „mizivé jedno procento“ by snad ani nestálo za „tolik řečí“. Jednak i jedno procento provinilců má za sebou nespočet zkažených mladých lidí, a jednak, jak si autor rovněž v knize všímá, podobné případy se v Církvi vyskytovaly vždycky – jenže se vždycky tvrdě trestaly. To nové a skandální je tu právě bagatelizace a neřešení problému. Aby něco takového bylo možné, muselo být nejprve něco zcela zásadně špatně nejen v této oblasti, ale v Církvi jako takové, přičemž kořeny sahají do doby hluboko před koncilem, jakkoli autor mezi faktory, které k neutěšené situaci vydatně přispěly, řadí i pokoncilový úpadek asketické praxe a disciplíny vůbec a nezapomíná ani na běsnění liturgických inovátorů (což pro mě osobně bylo v knize milé překvapení; značné procento katolických prolife představitelů se i dnes snaží předstírat, že morálka a liturgie spolu v zásadě vůbec nesouvisejí). A o to tady jde: kniha je o Americe, ale nás se týká neméně. Nemusí jít nutně o sexuální zneužívání, ale podstata choroby v Církvi je stejná i u nás a dřív nebo později se nějak projeví.
Politickou korektnost vůči hříchům projevovala předkoncilní hierarchie podporou rodiny Kennedyů, o které každý člověk, aniž by otevřel tehdejší bulvár, dobře věděl, že si z Desatera dělají trhací kalendář. Mimochodem, autor knihy byl velmi milosrdným, že se nezabýval propojením mezi irskou a italskou a mafií, které ovládly pašování alkoholu za prohibice a fungováním irských a italských komunit s jejich mnohdy úžasným stavebním boomem kostelů, far, škol, center a dalších zařízení … Kdysi, v 90. letech minulého století :-), jeden můj kamarád psal recenzi na knihu o dějinách mafie v USA, a často ji se mnou konzultoval – a mnohá jména z bostonské diecéze a zvláště z okruhu predátorů – mě zněla tak nějak povědomě … 🙁 Asi zřejmě jen náhodná shoda 🙂
Ad Lucie Cekotová: Knihu ještě nemám dočtenou, jsem zhruba v polovině, ten zbytek jsem jenom zběžně prolistoval a na informace o vylhaných případech nenarazil, takže budu rád, když tak učiním.
Mé vyjádření, že „by to nestálo za tolik řečí“ neznamená, že by to „nestálo za řeč“, nota bene já připojuji „kdyby tu nebylo toho skandálního selhání biskupů“. Chtěl jsem jen říct, že by se kolem toho nemuselo tolik mluvit (hovořit a psát o těchto věcech samo o sobě je nechutné), kdyby biskupové reagovali tak, jak měli, čímž samozřejmě nebagatelizuji oběti těchto zneužívání ze strany některých kněží.
V USA žel v rámci „větší svobody pro homosexuály v Církvi“ se nejméně od 60. let pěstovala v některých seminářích – někdy přímo s vědomím biskupů, homosexuální subkultura, to, že duchovní, kteří touto satanskou formací prošli, potom sami zneužívali ministranty a žáky, je jenom logický výsledek a důsledek tohoto jevu.
A ještě k homosexuálnímu zneužívání v Církvi cca do II. poloviny 20. století: Tyto případy téměř neexistovaly, to říkám jako církevní historik, který prošel řadu novin a dalších pramenů té doby, kdyby se vyskytly, liberální a zejména socialističtí žurnalisté by si na tom pořádně „smlsli“. Bylo to proto, poněvadž do seminářů zásadně nepřijímali lidi s jednopohlavní orientací a pokud ji někdo zatajil, během seminární formace se to dalo těžko skrýt, takže pak ho vyhodili. Nebylo samozřejmě ani tenkrát všechno ideální, u nás např. za Rakouska i za I. republiky bylo hodně případů porušování celibátu kat. kněžími, jenže to nebyl podle zákona trestný čin, neohrožovalo to nezletilé, nicméně ostuda a pohoršení, jež to s sebou neslo, také nebyly zanedbatelné.
Homosexuální lobby vznikla dávno před II. vatikánským koncilem. Čtěte tu knihu pozorně. A bohužel až po roce 2000 došlo k odvaze promluvit …
Arcibiskup léta kryl svého synovce ve výkonu kněžské služby, upadlého do lateae sententie … psal se rok 1919 …
Aktivně kryjící biskupové byli generace zformovaná před koncilem, právě tak, jako největší predátoři …
Kniha se jistě netají s tím, že v bostonské arcidiecézi – která je tu ale jen modelem, který má mnohem obecnější platnost – se na problémy zadělávalo dávno před koncilem. Nicméně pokoncilní úpadek asketické praxe i disciplíny jako takové (a to, světe div se, včetně úpadku liturgie) jasně považuje za faktory, které k současné krizi vydatně přispěly. Jde o knihu o tom, co se stane, když Církev přestane hlásat „vhod či nevhod“ a evangelium vymění za image, přičemž souvislost s pokoncilním přizpůsobováním se tomuto světu autor nijak nezastírá.
https://gloria.tv/text/Tnxg6E1qt3qwJNvNeZfV2mq2b
„V třicátých letech jsme [komunisté] mezi kněžstvo vpravili 1100 lidí, aby církev rozvrátili zevnitř.“ Plus na Wikipedii „When she was an active party member, she had dealt with no fewer than four cardinals within the Vatican who were working for us, [i.e. the Communist Party]“ či „I, myself, put some 1,200 men in [Roman] Catholic seminaries“.
Jen se mi nedaří dohledat, kdo konkrétně byli ti čtyři kardinálové a kdo bylo těch 1100-1200 mužů. Jak ta spiklenecká síť fungovala, jaký přesně měli falešní seminaristé úkol, jak byli organizovaní, jak se koordinovali? I každý světský agent přecházející k nepříteli přece ze všeho nejdříve řekne všechno, co ví o zbytku sítě. Co teprve, když se někdo takto obrátí ke katolicismu, který se předtím tolik snažil zničit, to by jeden čekal trochu důraznější snahu o odčinění viny a záchranu Církve. Pokud v tomto mlčela, co byly to ještě vyšší hodnoty, kterým dala přednost? Je mi tedy taky trochu nejasné, kde se ti muži vzali a co bylo jejich motivací vyměnit nespoutaný život mladého revolucionáře za studium latiny, přinejmenším formální celibát a celoživotní službu v nějaké obskurním zpátečnickém spolku (z jejich pohledu, muselo jim být jasné, že ze všech se biskupové nestanou), natož v tak obrovském počtu. A taky by teda jeden čekal, že když kýžená revoluce a/nebo převzetí moci nenastaly, muselo dojít k mnoha deziluzím a odchodům, z kněžské služby i spiklenecké sítě, přičemž těžko věřit, že by všichni drželi jazyk za zuby — to bylo všech 1100-1200 tak morálně na výši, že vydrželi tuto hru hrát po zbytek života, přestože bylo zřejmé, že komunismus nezvítězí a naopak obrácením [ne nutně ke katolicismu, alespoň proti komunismu] by si mohli polepšili, jako autorka později dokonce kandidující na kongresmanku?
Pikantní je, že byť to tam není explicitně řečeno, měřeno výsledky (tím pověstným ovocem) je podle stránky http://www.traditionalcatholicmass.com/home-m135.html#Dr.%20Bella%20V.%20Dodd tato žena vlastně patrně největší škůdkyní Církve, a tedy i lidstva všech dob, když právě ti infiltrovaní komunisté způsobili katastrofu 2VK. (Jenže je pak taky otázka, nakolik vážně brát svědectví někoho takového, tím spíš, když odmítne být konkrétní. 🙂
Ukázkové pokrytectví bylo třeba s rodem Kennedyů … desetiletí před koncilem ..
Ad Jaroslav klecanda:
Přečtěte si v knize str. 156-7, tam je jasně konstatováno, že zneužívání začala až v 60. letech (trojnásobné zvýšení proti dřívějšku). Nejméně do r. 1950 byly případy zneužívání kněžími vzácné a ojedinělé a když se vyskytly, církevní autority na ně patřičně reagovaly. Co se týká toho arcibiskupova synovce a jeho krytí, o němž píšete, tak šlo o sňatkový podvod, nikoli o zneužívání.
Je pravdou, že už v 50. letech a dokonce ještě dřív, tedy před koncilem, bujel zejména v Americe a v záp. Evropě v seminářích modernismus, na rozdíl od éry sv. Pia X. nedůsledně potíraný, seminaristé, teologové a kněží se dožadovali „svobody“ včetně liberálnějšího přístupu k homosexualitě. To všechno na koncilu – a zejména po něm – vybublalo, chcete to popřít? Máte smůlu, fakta jsou neúprosná.
Nejprve – to, že se prolomilo mlčení až 40 let po koncilu, to je dostatečně skandální. V tomto tématu není žádné obhajoby na rovině před koncilem/po koncilu.
Ale Váš posun, že zneužívání začalo až po koncilu, a tudíž jeho příčinou je koncil, je promiňte, směšné. Mimochodem, pokud podle Vás bylo v 60. letech trojnásobné navýšení zneužívání oproti dřívějšku, a předtím na to patřičné autority reagovaly, můžete mi prosím napsat o nějakém případu před rokem 1960 třeba v bostonské diecézi, kdy se církev (ústy představitele diecéze) veřejně omluvila a dobrovolně bez soudního procesu poskytla „odškodnění“ vůči nějaké oběti zneužití?
Jistě jste si o problematice dohledal dostupné informace a víte, že papežský nuncius v roce 1922 referoval o situaci povedeného kardinálského synovce do Říma s tím, že synovec vydíral strýce znalostí o jeho homosexuální praxi (vůči kněžím, které si vybíral jako kaplany do své rezidence – nechodili tam tedy jenom venčit kardinálova pejska … mimochodem, netušil jsem, že v předkoncilní církvi mohl kardinálského pejska venčit jenom svěcený služebník církve … holt, člověk se stále vzdělává … 🙂 ) a o této skutečnosti (neměl na mysli toho pejska, ale ty chlapečky …) nuncius naznačuje, že na území USA není ojedinělou skutečností … shrnuto, už v té době tam mezi episkopátem existovala nebo vznikala homo lobby, bohužel.
A budeme číst pozorně – pokud se seminarista obrátí na svého biskupa /začátek 70 let, biskup – předkoncilní formace/), že byl zneužit rektorem semináře (kněz – předkoncilní formace) a je vyhozen, zatímco se rektor stane biskupem a zároveň se biskupy stanou nejbližší spolupracovníci biskupa, který ho kryl a tudíž oni onu dotyčnou problematiku znali, věděli a mlčeli … a proto byli za loajalitu povýšeni … to je přece funkčnost homo lobby jako vyšité. Zažil jste totalitní pronásledování, nejste naivní a dobře přece víte, jakými sociologickými zákonitostmi v jemné pavučině vzájemných vztahů fungují lidé v silové sféře (v tomto případě církevní hierarchie).
Koncil tu situaci ovlivnil jinak – v množství řešených situací a problémů byla skutečnost zneužívání reflektována jako okrajová – až do okamžiku, kdy se ukázala její tíha – především v rovině velkého množství obětí několika poměrně málo „predátorů“.
A co mě ještě překvapuje na reflexi daného tématu – nikdo se neptá, proč se už v tom v USA sdělovací prostředky moc nepitvají … Má to jeden jednoduchý důvod – prolomení mlčení v zásadě umožnilo zmapovat sexualitu jedné části společnosti, paradoxně tu, která by měla žít v celibátu a pro jeho nepochopení ji většinová společnost v dnešní době ráda škatulkuje jako pedofilní. A statistický výsledek? Pedofilního jednání (často predátorského – tedy opakujícího se a vůči většímu počtu osob) se dopouštělo cca 2 – 3% kněží, a to bráno podle zákonů federálních států USA, kde pedofil je každý, kdo si „dovolí“ vůči až 18-ti, někde dokonce až vůči 21-letým (kolik že % mladých v našem národě by tam byli právně konavci/oběti pedofilního jednání??!!). A z tohoto množství bylo 90% homosexuálních predátorů. Shrnuto, spočteno – u homosexuálně konajících je 25x až 30x větší pravděpodobnost pedofilie a predátorského jednání. To je v dnešní době nechtěné téma, a proto raději ani v USA církev nikdo moc neokopává – obávám se, že je to vlastně většinová mentalita, mlčet o průseru a dělat, že o něm nevíme … no však oni se kluci a holky z Bruselu v USA určitě přiučili …
1) „Můžete mi prosím napsat o nějakém případu před rokem 1960 třeba v bostonské diecézi, kdy se církev (ústy představitele diecéze) veřejně omluvila a dobrovolně bez soudního procesu poskytla „odškodnění“ vůči nějaké oběti zneužití?“ – To jsou přece ty méně podstatné úkony. Skutečně zásadní je otázka zásahu proti predátorům a jeho odškodnění.
2) „A z tohoto množství bylo 90% homosexuálních predátorů. Shrnuto, spočteno – u homosexuálně konajících je 25x až 30x větší pravděpodobnost pedofilie a predátorského jednání.“ – To by platilo jen tehdy, bylo-li by homosexuálů mezi kněžími 50 %. Což je zjevně nerealistické. Takže ten rozdíl bude ještě mnohem vyšší.
Ad Jaroslav Klecanda:
1) Mlčení se neprolomilo „až 40 let po koncilu“. Již od 70. let se o tom psalo a poukazovalo na prapodivné chování některých hierarchů, čtěte tu knihu pozorně. Koneckonců já sám si vzpomínám, že v 80. letech naše Rudé právo jízlivě o těchto případech psalo, v tom r. 2002 jenom vyšly najevo ještě otřesnější a nezvratné důkazy o tom, že někteří biskupové tyto ohavnosti kryli.
2) To, co píšete o údajné homosexualitě kard. O´Connella jsou jenom nepodložené spekulace a jako takové je chápe i autor knihy (str. 61). Tuto eventualitu naznačil odpadlý kněz Toomey, ale Lawler píše, že „není důvěryhodným svědkem, a neuvedl ani žádný nezvratný důkaz…“, takže držme se toho a nespekulujme. Ostatně ten synovec kard. nakonec musel na nátlak Vatikánu z kněžství odejít, pokud by měl nějaké informace o homosexualitě svého strýce, jimiž ho mohl vydírat, tak by je zcela určitě nyní použil jako pomstu.
3) Opravdu není žádným argumentem, že ti predátorští kněží v 60. letech měli ještě „předkoncilní formaci“. Napsal jsem přece ve svém článku, že již před koncilem bujel v seminářích USA (a zdaleka ne jenom tam) věroučný a mravoučný modernismus, který byl nedostatečně potírán a kryt mnohými biskupy. To, že na koncilu mu byla uvolněna stavědla, by nebylo možné bez tohoto bujení již předtím, koncil nespadl jako blesk z čistého nebe.
4) O nějakém případu zneužití před r. 1960 v bostonské arcd. nevím – a neví o něm ani Lawler, patrně neexistovalo, kdyby ano, tak nepochybně by se to média domákla, nebuďme naivní – a rozpoutala by kampaň.
5) Jinak s Vámi souhlasím ve zdůvodnění, proč se dnes už média zneužíváním v Církvi nezabývají. Ono by to totiž mohlo vyústit v otázku, jestli homosexuální ideologie a subkultura s celou snahou o „zrovnoprávnění“ jsou opravdu tak nevinnou záležitostí, za jakou se vydávají.
Ignáci, opravdu je nutné, aby tady Klecanda dostávala prostor na své zvratky? Je to pořád dokola totéž…
Recenze na Te Deum Hodie od Radomíra Malého:
http://www.tedeum.cz/2016/09/01/recenze-ztraceni-kolaps-katolicke-kultury/
[…] Kartuziánské nakladatelství v Brně nedávno vydalo český překlad jeho knihy Ztracení – Kolaps katolické kultury (The Faithful […]
[…] Kartuziánské nakladatelství v Brně vloni vydalo český překlad jeho knihy Ztracení – Kolaps katolické kultury (The Faithful Departed) – pozn. […]