petiční výbor Petice na podporu pronásledovaných křesťanů vítá Vaše prohlášení, kterým jste reagoval na otevřený dopis předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka, a v němž ujišťujete veřejnost, že „Česká republika se tradičně zasazuje o lidská práva ve světě a bude i nadále, a to ať už jsou oběťmi pronásledování křesťané nebo Židé, cikáni, eskymáci či kdokoli jiný.“ (Pokračování textu…)
Lesní chodec se podiv(uhod)nou shodou okolností dostal někam, kde si vždy přál být. Do země, která se ještě do jisté míry může nazývat katolická, nebo (chcete-li) křesťanská. A to nejen na nějaký kratší úsek, nýbrž na dobu, jež bude zjevně dostatečná k pochopení mnohých otázek z minulosti a mnohých výzev budoucnosti.
Město, jehož název nebude pro chytrého čtenáře problém uhodnout, je proslulé řadou staveb a dalších pamětihodností. Lesního chodce by ovšem nikdy nenapadlo, že jako mají dějiny svou logiku, má historie i smysl pro ironii a absurdno. (Pokračování textu…)
Vnější činnost organismu je umožněna prostřednictvím smyslové snaživosti (appetitus), kterou tíhne k věci jí žádoucí.[1] Předmětem snaživosti je tedy dobro, protože právě ono je definováno jako to, co je žádoucí. Pokud je tíhnutí k dobru pouze na základě přirozenosti, hovoříme o snaživosti přirozené (appetitus naturalis), pokud je dobro poznané hovoříme o snaživosti vyvolané (appetitus elicticus)[2]. Živé bytosti mají kromě snaživosti přirozené také snaživost vyvolanou. Tato snaživost není totožná s jejich poznáním, ale je něčím, co k němu přistupuje. Samotné poznání ovšem disponuje přirozenou snaživostí, kterou nižší poznání tíhne k vyššímu – vnější smyslové poznání k vnitřnímu, vnitřní smyslové poznání k rozumovému. Přirozená snaživost je totožná se samotnou přirozeností. (Pokračování textu…)
Obsáhlý, nedokončený esej „Katolická cesta“ který psal Durych na pokračování pro poslední čísla IV. ročníku Rozmachu, uzavírá jednu z podstatných etap Durychovy „katolické cesty“.
Rozmach zanikl v roce 1927 proto, že ho Durychův přítel a poctivý spolubojovník Jan Scheinost chtěl koupit od Ladislava Kuncíře a učinit z něho tiskový orgán České obce fašistické. Proti tomuto Scheinostovu plánu se opřel jak Durych, tak i Kuncíř proto, že se jim fašismus nelíbil. O svém vztahu k fašismu napsal Durych do srpnového čísla pátého ročníku Rozmachu velmi obsáhlou stať, v níž sice fašisty neposílá do horoucích pekel, ale ani v nejmenším s nimi není solidární. Fašismus se vskutku Durychovi nezamlouval. (Pokračování textu…)
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (Jaroslav Hašek)
Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.
Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.
Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.“
„A co zde – chcete?“
„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.“
„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?“
„Do vašeho bytu, pane feldkurát“
„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?“
„Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.“
Hlavními událostmi uplynulého týdne jsou pro-life manifestace v USA a zdvíhající se podpora pronásledovaných křesťanů v Evropě.
V nadcházejících dnech si Církev připomene svátek Obrácení sv. Pavla a památku dvou velkých učitelů církve: sv. Františka Saleského a sv. Tomáše Akvinského. (Pokračování textu…)
Musím říci, že v posledních dnech jsem zažil věci, které mne nejen rozladily a znechutily, ale vyloženě podrývají mou víru v nějakou brzkou lepší budoucnost křesťanství a hnutí pro-life v ČR. Začínám mít pocit, že blbost a hašteřivost jsou v těchto kruzích natolik etablované, že znemožňují jejich efektivní politickou a společenskou činnost. (Pokračování textu…)
Vnitřním smyslem, prostřednictvím něhož se počitky vnějších smyslů mění na vjemy, tedy obrazy přítomných vnímaných předmětů, je jednotící smysl (sensus communis).[1] Jeho sídlo leží v mozku.
Fantazie je vnitřní smysl, jehož formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a společný smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětu.[2] Obraz věci ve fantazii se nazývá představa (phantasma). Sídlem fantazie je mozek. Každému druhu počitků odpovídá představa: existují představy barev, zvuků, svalových počitků, vůně i chuti.[3] Činnost fantazie je trojí podržuje, reprodukuje a konstruuje představy. Protože jsou spolu představy asociativně spojeny, vybavení jedné představy vyvolá vybavení přestav jiných.[4] Asociace představ se řídí dvěma základními zákony: zákonem spojitosti v prostoru a čase a zákonem podobnosti. U člověka mohou být představy pod kontrolou rozumu a vůle. Představivost je z představ vzniklých na základě vjemů schopna vytvářet nové spojitosti a konstruovat nové představy. To přispívá k umělecké tvořivosti.
Smyslová paměť (memoria) je vnitřní smysl, díky němuž poznáváme minulé jakožto minulé, jde tedy o takovou mohutnost, prostřednictvím níž poznáváme poznané jako již poznané. (Pokračování textu…)
Pronásledování křesťanů se postupně stává tématem politiky západních států, držme palce, ať z tohoto faktu vyplynou i konkrétní politické kroky. Abychom to podpořili, znovu vyzývám: podepisujte a šiřte petici a Přijďte na Václavák!
V Anglii a Walesu už vznikl nový personální ordinariát podle Anglicanorum coetibus a Jan Pavel II. bude blahoslaven 1. května.
Duše a hvězdy zvou všechny své čtenáře, všechny křesťany a vůbec všechny lidi dobré vůle do Prahy na Shromáždění na podporu pronásledovaných křesťanů, které začne 18. ledna v 17:00 na Václavském náměstí u sochy sv. Václava. (Pokračování textu…)
Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“
Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“
Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) , neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“
A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“
Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam.
I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“
Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu. (Genesis 32, 26-33) (Pokračování textu…)
Úpadek křesťanské theologie během vzestupu racionalismu v osmnáctém století patří k nejzajímavějším historickým episodám. Abychom ji viděli zřetelně, musíme si nejprve uvědomit, že to byla episoda a že byla historická. Kdybychom říkali, že je nyní už mrtvá, vyjadřovali bychom se možná příliš tvrdě, snad stačí říci, že nyní už je pro nás právě tak vzdálená jako zřetelná a že je od naší doby oddělena právě tak, jako kterékoliv jiné období minulosti. Ani víra ani rozum nikdy nezemřou, protože lidé vymřou, pokud budou zbaveni jednoho nebo druhého. I ten nejnespoutanější mystik v nějaké fázi užívá svůj rozum, i kdyby jen k tomu, aby rozumně argumentoval proti rozumu. I ten nejdůraznější skeptik má svá vlastní dogmata, i když pokud je to skeptik opravdu důrazný, pak často zapomněl, jaká to jsou. V tomto smyslu jsou víra i rozum shodně věčné, ale tak, jak jsou tato slova běžně používaná jako jakési volné nálepky pro určitá období, je jedno stejně vzdálené jako druhé. To, co bylo nazváno Věk rozumu, se vytratilo stejně úplně jako to, co bylo nazváno Věkem víry. (Pokračování textu…)
Dovoluji si níže nabídnout čtenářům článek pana Benjamina Kurase, jednoho z členů představenstva Židovské liberální unie, která také podpořila naše akce na podporu pronásledovaných křesťanů. Článek vyšel již před rokem v týdeníku Euro jako reakce na švýcarské referendum o minaretech a ač jeho úvod a některé detaily zastaraly a např. Svatý stolec již alespoň někdy protestuje proti nejkrutějším perzekucím, s hlavní myšlenkovou liní článku je bohužel nutno souhlasit.
Další z řady rozhlédnutí. Z domácích událostí si zaslouží připomínku smrt Miloše Rabana, v zahraničí zavraždění Salmána Tasíra a bratislavská demonstrace. Pokračuje sběr podpisů pod Petici na podporu pronásledovaných křesťanů. (Pokračování textu…)
7. ledna večer proběhlo v Bratislavě zde avizované shromáždění na podporu pronásledovaných křesťanů, zúčastnilo se ho cca 300-400 lidí. Na otázky Duší a hvězd, zaslané e-mailem, odpověděl pan Vladimír Palko, předseda KDS a bývalý ministr vnitra Slovenské republiky.(Pokračování textu…)
Některé situace v našem pozemském putování se zdají tak bezútěšné a prosté smyslu, že člověka svádějí k malomyslnosti. Malomyslnost zase způsobuje ochablost ducha a snížení ochoty sloužit Pánu v každodenních běžných starostech a vyprahlosti. Ale je třeba mít stále na vědomí, že skutečný život a domov se skrývá právě za touto přechodnou poutí a některé oběti budou odměněny až na místě věčného odpočinku a setkání s Láskou, ktrá převyšuje všechno pomyšlení. (Pokračování textu…)