Tag Archives: Jan Šrámek
Zpráva o orelské pouti na Tetín
Foto po Mši svaté
Socha sv. Jana Nepomuckého tvoří barokní dominantu historického náměstí v Berouně. Zde se v prosluněnou sobotu 6. září 2014 o 10. hodině sešlo padesát poutníků na prvním ročníku orelské pouti ke sv. Ludmile, přemyslovské světici, která je patronkou rodiny a vlasti. Zásluhou sv. Ludmily byla naše vlast pokřtěna a upevněna moc přemyslovského českého státu na přelomu 9. a 10. století.
Naše trasa směřovala z Berouna do 3,5 km vzdáleného Tetína, poutního místa spjatého s mučednickou smrtí sv. Ludmily. Poutníci přijeli zblízka i zdáli. Pozdravili jsme se s orly a dalšími poutníky z Prahy, Kladna, Plzně, Komárova, Nižbora nebo Všeradic, avšak také ze vzdálených měst Chotěboř na Vysočině či z východočeského Ústí nad Orlicí, ze severočeského Polabí, z Chomutova, Jablonce n. Nisou nebo z jihočeského hraničářského Vyššího Brodu a Českých Budějovic. Z největší dálky doputovala orelka ze Zábřeha na severní Moravě. Měli jsme účastníky ze všech světových stran a všech generací, včetně mladých rodin s dětmi a mladých lidí a dětí obecně. Ocenili jsme, že trasu vedoucí částečně strmým úvozem bez problémů absolvovali i starší sestry a bratři.
Spravedlnost (Katolická cesta J. Durycha XXXII)
Že je „hlídačem bez čísla“, to si Durych bolestně uvědomil až za druhé republiky, kdy pro Národní obnovu napsal článek tohoto názvu.
Za první republiky bývali hlídači značeni viditelným číslem, zejména hlídači v parcích, ale i jinde, třebas i ve švestkových alejích. Viditelnými čísly byli značeni i policisté a konduktéři v tramvajích a autobusech. Pravděpodobně byli značeni čísly i hajní v lesích. Toto číslo bylo čímsi převelice důležitým. Není mi už známo, zda všichni jeho nositelé byli eo ipso úředními osobami, nicméně byli to přísežní činitelé a soudila-li se s takovouto osobou osoba n e o č í s l o v a n á, pak tato osoba měla před soudem mnohem menší naději na úspěch. Nebyla tak hodnověrná. Že toto prosté číslo silně zvyšovalo zákonnost všeho života, je samozřejmé, a to i přesto, jestliže nějaká osoba užívala čísla falešného. Avšak to snad ani nestálo za to: kdo by byl s falešným číslem přistižen, byl mu zpravidla prokázán nepoctivý úmysl a s takovým člověkem to pak dopadlo zle. To n e b y l žádný přestupek, to byl docela obyčejný trestný čin s náležitým „ohodnocením“.
Katolická cesta J. Durycha XXVII. – Aetiologie kulturního úpadku
Velmi podivným odstavcem uzavírá Durych tuto stať:
„Napsal jsem tento článek tak, aby jej četlo co nejméně lidí. Čím méně jich to bude čísti, tím spíše bude mezi nimi někdo, komu to prospěje.“
Lze se divit zejména tomu, že by článek mělo číst málo lidí. To by nesměl být nazván tak, jak nazván byl. Kulturního úpadku se totiž právem či neprávem obává nejen každý umělec, nýbrž i každý člověk, kdo má něco s uměním společného. Etiologie je pak nauka o příčinách, a tu je možno předpokládat, že mnoho lidí by tyto příčiny úpadku kultury měly zajímat. Tím spíše, že Akord četla především kulturní „obec“.
Katolická cesta J. Durycha XXV. – Kapucínek
Výprask kněžím, kteří neodolali zpěvu lidoveckých Sirén, začíná Durych výčitkami pro jejich nezřízené lakomství. Nejprve o kněžských hříších mluví Durych velmi všeobecně:
„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a strach před věčným zatracením nebývá u všech hřešících zcela vyhlazen, ač i mezi starými preláty se občas vyskytne nejeden, který svým způsobem života krátce před smrtí, svou smrtí i svým testamentem hrdinsky dokazuje, že má pro strach uděláno. Ale ať už z opravdové lítosti, či jen proto, že je to starobylý a neporušitelný stavovský zvyk, všichni ti hříšníci chodí k zpovědi nebo si aspoň volají zpovědníka do bytu. Zda všichni z nich se při tom také zpovídají, to ovšem nelze zjistit, poněvadž tajemství zpovědní je neporušitelné. Zpovědník může býti zajisté zván také jen na černou kávu nebo kus řeči, a je-li některý starý prelát atheistou nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení, chce-li dle svých zásad umříti mimo církev a nechce-li přece jen v zájmu svého stavu nebo svého rodu vzbuditi pohoršení, stačí, nechá-li si docházet občas do svého domu nějakého kněze, který je znám jako zpovědník. Lze ovšem bez ujmy svého přesvědčení vyhověti i formalitám zpovědním, vždyť to patří k stavovskému zařízení. Ale těchto případů jest asi méně. Těžcí hříšníci přece jen se snaží dle možnosti zpovídati se tak, jak nejlépe mohou. A jest známo dosti obecně, že těžcí hříšníci anebo lidé, kteří se za takové považují, obracejí se rádi ke kapucínům, jejichž úkolem jest slyšeti nejhroznější a nejbolestnější zpovědi.“
