Tag Archives: Katolická cesta
Tma v historii (Katolická cesta J. Durycha XXXV.)
„… fakta sama mohou pro mnohé lidi míti hodnotu velmi neurčitou a proměnlivou. V hodnocení se mýlí i přírodopisec a přírodozpytec, který bere přítomnou věc do svých rukou nebo nechává děj probíhati před svýma očima s použitím nejen rozumu, ale i všech smyslů i registrujících přístrojů. Tím spíše se může a musí mýliti dějezpytec, který věci posuzuje jen podle zbytků a měří všecko podle své osobnosti, ze které nedovede vymýtit ani nejpodstatnější rušivé vlivy, takže vždycky jest pro něco či proti něčemu zaujat.
I kdyby nějaké historické dílo bylo sestaveno z holých fakt bez jakéhokoliv osobního doprovodu, nestačilo by to k objektivní průkaznosti; fakta lze totiž nejen vybírati, ale i sestavovati dle určitého plánu…
… Zdálo by se, že fakta sama musí stačiti. Rčení: toto jest faktum – platívá jako definitivní argument. Ale člověk není tvor, který umí každé faktum chápat a hodnotit. Tam, kde nerozumí, hledá zjevy vedlejší, hlavně příčiny a následky. Následky se zdávají jasné, ač mnohdy velmi těžce pochopitelny a jako kriterium mají cenu jen velmi částečnou. Příčiny? – Právě příčiny a jejich hodnoty zná jen sám Bůh, který výslovně řekl: Moje soudy nejsou soudy vaše, čímž odkázal jak právnictví tak i dějepisectví do určitých mezí, ve kterých jim vždycky bude těsno, ale nenechá se to už nikterak změnit.“
O „tolerančním“ patentu (Katolická cesta J. Durycha XXXIII)
„Dvorním dekretem z 15. října 1781 byl položen základní kámen českého obrození a tak po době téměř sto šedesáti let bylo obyvatelům zemí českých dovoleno zase provozování a vykonávání obojí protestantské víry bez ohledu na to, zda ono to kdy obyčejno a dovoleno bylo aneb nebylo. Výnosem pražského gubernia „na poručení Jeho cís. král. apoštol. Majestátnosti“ uveřejněn byl tento patent, kterýžto výnos se končil slovy: Stalo se na král hradě pražském, dne 30. října roku 1781. Karel Egon kníže z Fürstenberku. Josef Duchet. – Při tom Jeho cís. Majestátnost naříditi jest ráčila, že onino poddaní, kteří by pro víru ze země utekli a zase do své vlasti se navrátili, jim žádné překážky nečiniti, nýbrž bez všeho jej přijmouti.
Tak zaplály jasné červánky českého obrození, které rozžehl císař Josef Druhý, první plod ze sňatku habsbursko-lotrinského a na témže královském hradě pražském, kde roku 1618 shozením císařských místodržících byl vyvolán vyhlazovací boj proti víře obyvatelů zemí českých, roku 1781 opět císařský místodržící jménem Jeho cís. Majestátnosti vrací obyvatelstvu království ztracenou svobodu. Mohlo by se s malou licencí říci, že z týchž oken, ze kterých roku 1618 vyletěli císařští místodržící na zkázu svobody české víry, byla roku 1781 vypuštěna holubice, vracející tuto svobodu. Císař Josef II., císařský místodržící Karel Egon kníže z Fürstenbergu a guberniální sekretář Josef Duchet, to jsou tři jména, která v historii českého obrození mají býti psána písmem zlatým.“
Tato Durychova slova z roku 1931 byla napsána na počest „stopadesátin českého obrození“ a již z dálky je z nich cítit ironie. Podle Durycha „nikdy českého obrození nebylo, protože ho nikdy nebylo ani zapotřebí“. Bylo jen obrození bezvěrectví, protestantismu a všech tendencí, směřujících k likvidaci vší úcty a ochrany katolického náboženství.
Spravedlnost (Katolická cesta J. Durycha XXXII)
Že je „hlídačem bez čísla“, to si Durych bolestně uvědomil až za druhé republiky, kdy pro Národní obnovu napsal článek tohoto názvu.
Za první republiky bývali hlídači značeni viditelným číslem, zejména hlídači v parcích, ale i jinde, třebas i ve švestkových alejích. Viditelnými čísly byli značeni i policisté a konduktéři v tramvajích a autobusech. Pravděpodobně byli značeni čísly i hajní v lesích. Toto číslo bylo čímsi převelice důležitým. Není mi už známo, zda všichni jeho nositelé byli eo ipso úředními osobami, nicméně byli to přísežní činitelé a soudila-li se s takovouto osobou osoba n e o č í s l o v a n á, pak tato osoba měla před soudem mnohem menší naději na úspěch. Nebyla tak hodnověrná. Že toto prosté číslo silně zvyšovalo zákonnost všeho života, je samozřejmé, a to i přesto, jestliže nějaká osoba užívala čísla falešného. Avšak to snad ani nestálo za to: kdo by byl s falešným číslem přistižen, byl mu zpravidla prokázán nepoctivý úmysl a s takovým člověkem to pak dopadlo zle. To n e b y l žádný přestupek, to byl docela obyčejný trestný čin s náležitým „ohodnocením“.
Nauč nás plniti s pravou Láskou svá přikázání (Katolická cesta J. Durycha XXXI)
Po delších úvahách jsem tuto kapitolu, která by správně měla předcházet kapitolu osmou (Láska manželská), zařadil až za ni. Kdybych totiž včas nepředeslal a nerozvedl Durychovu odvážnou spekulaci, že LÁSKA SE RODÍ Z MANŽELSTVÍ, dopustil bych se ne-li hříchu, tedy aspoň pokřiveného výkladu významné části katolické morálky.
Víme totiž, co víme. Že manželství je nerozlučitelné a že každý pokus vyvléci se z manželského chomoutu není a n e m ů ž e ani být nic jiného než pouhopouhé cizoložství a to, jak známo, je těžkým hříchem. Víme také, že manželství platí téměř co hazard, který nelze brát na lehkou váhu. V řeči hráčů se takovémuto hazardu říká vabank. Mladí lidé se uzavření manželství často brání a ani zdaleka to nebývá vždy z důvodů finančních.
Láska manželská (Katolická cesta J. Durycha XXX)
Marně bychom hledali v Durychově bibliografii stať tohoto názvu. Nic takového neexistuje a přesto ve IV. ročníku Akordu je manželské lásce věnováno mnoho místa. Jsou to v podstatě toliko poslední stránky obsáhlé stati „ANEŽKA SCHULZOVÁ“. Stať zabírá v tomto časopise poměrně velkého formátu celých 30 stránek a je to vůbec nejdelší próza, která kdy vůbec byla v „pražském“ či též v „Durychově“ Akordu publikována. Nic podobného se po celých šest let trvání tohoto časopisu neobjevilo a jistě by se bylo nikdy neobjevilo, kdyby Durych nebyl býval „hlavním spolupracovníkem“ časopisu, což znamenalo, že byl jeho šéfredaktorem a mohl si v něm publikovat, co chtěl.
Je až k nevíře, jak se o tomto článku n e v í. Jedná se zde o cizoložství a já si vskutku nemohu vzpomenout, že bych kdy byl četl o cizoložství něco významnějšího. Totiž ve vážném stylu.
Hovoří se zde velmi otevřeně, konkrétně, a proto bylo nutno uvést i konkrétní osoby, jichž se cizoložství týkalo.
Neplivejte na kněze! (Katolická cesta J. Durycha XXIX)
„Kněz je u Durycha gigant, jakýsi Atlas, který vzpíná k nebesům celým vzepjetím své bytosti břemeno lidské bídy a lidského hříchu.“
Takto hodnotí F. X. Šalda Durychovu úctu ke kněžím.
Nutno zdůraznit, že kněz je opravdovým gigantem, a to j e n proto, že se mu dostalo svěcení, které je nadpřirozené povahy. Tohoto svěcení se kromě katolíků dostává pouze pravoslavným kandidátům, žádné jiné církvi. Tím pádem ani žádná jiná „církev“ není církví a žádný její kněz n e n í k n ě z e m.
Katolická cesta J. Durycha XXVII. – Aetiologie kulturního úpadku
Velmi podivným odstavcem uzavírá Durych tuto stať:
„Napsal jsem tento článek tak, aby jej četlo co nejméně lidí. Čím méně jich to bude čísti, tím spíše bude mezi nimi někdo, komu to prospěje.“
Lze se divit zejména tomu, že by článek mělo číst málo lidí. To by nesměl být nazván tak, jak nazván byl. Kulturního úpadku se totiž právem či neprávem obává nejen každý umělec, nýbrž i každý člověk, kdo má něco s uměním společného. Etiologie je pak nauka o příčinách, a tu je možno předpokládat, že mnoho lidí by tyto příčiny úpadku kultury měly zajímat. Tím spíše, že Akord četla především kulturní „obec“.
Katolická cesta J. Durycha XXVI. – Stárnoucím umělcům
„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“
I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná. A bohužel ne dost drsná. Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi.
Katolická cesta J. Durycha XXV. – Kapucínek
Výprask kněžím, kteří neodolali zpěvu lidoveckých Sirén, začíná Durych výčitkami pro jejich nezřízené lakomství. Nejprve o kněžských hříších mluví Durych velmi všeobecně:
„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a strach před věčným zatracením nebývá u všech hřešících zcela vyhlazen, ač i mezi starými preláty se občas vyskytne nejeden, který svým způsobem života krátce před smrtí, svou smrtí i svým testamentem hrdinsky dokazuje, že má pro strach uděláno. Ale ať už z opravdové lítosti, či jen proto, že je to starobylý a neporušitelný stavovský zvyk, všichni ti hříšníci chodí k zpovědi nebo si aspoň volají zpovědníka do bytu. Zda všichni z nich se při tom také zpovídají, to ovšem nelze zjistit, poněvadž tajemství zpovědní je neporušitelné. Zpovědník může býti zajisté zván také jen na černou kávu nebo kus řeči, a je-li některý starý prelát atheistou nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení, chce-li dle svých zásad umříti mimo církev a nechce-li přece jen v zájmu svého stavu nebo svého rodu vzbuditi pohoršení, stačí, nechá-li si docházet občas do svého domu nějakého kněze, který je znám jako zpovědník. Lze ovšem bez ujmy svého přesvědčení vyhověti i formalitám zpovědním, vždyť to patří k stavovskému zařízení. Ale těchto případů jest asi méně. Těžcí hříšníci přece jen se snaží dle možnosti zpovídati se tak, jak nejlépe mohou. A jest známo dosti obecně, že těžcí hříšníci anebo lidé, kteří se za takové považují, obracejí se rádi ke kapucínům, jejichž úkolem jest slyšeti nejhroznější a nejbolestnější zpovědi.“
