Tag Archives: lenost
Nikdy neříkejte, že něco nejde…
William Wilberforce (1759-1833)
Zrovna včera jsem narazil na facebooku na jeden poměrně starý a zlidovělý vtip, či spíše humorně formulovanou moudrost:
„Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se totiž najde nějaký blbec, který neví, že to nejde. A udělá to.“
Jo, zlatá pravda. Nicméně ten problém je mnohem širší. Defétismus a neschopnost vyvíjet dlouhodobější systematické úsilí je velmi smutným výsledkem degenerace naší společnosti, jakož i českých katolíků. A věty (Teď) to nejde! či (Teď) není vhodná doba! jsou vždy první po ruce, aby absenci nutného úsilí omluvily.
O vlažnosti
Sv. Jan Maria Vianney
„Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3, 16)
Kdo se neulekne, zbožný posluchači, když uslyší z úst samého Boha tak surový výrok proti biskupovi, který, jak se zdálo, svědomitě vykonával všechny svoje závazky jako věrný služebník církve? Jeho život byl nenapadnutelný. Svůj majetek užíval správným způsobem, káral prohřešky, nedával nejmenší pohoršení, postupoval vzorně a příkladně. A přesto mu Pán skrze ústa sv. Jana říká, že ho zavrhne a potrestá, jestliže se nezmění. Tento příklad je tím hroznější, že touto cestou jdou mnozí, a nemají přitom žádné obavy o spásu své duše. Nepatříme také k těmto lidem? Jsme na správné cestě? To nevíme a odtud pramení i náš strach. Jak strašná je tato nejistota!
Snažme se rozpoznat, zda patříme do skupiny těch nešťastníků, které nazýváme vlažnými. V první části svého kázání proberu znaky, podle nichž je možno poznat lenost a vlažnost ve službě Boží; ve druhé předložím některé prostředky proti této duševní chorobě.
Život je úkol a ne párty
Největší problém dnešního světa je, že přestává (a někde už úplně přestal) chápat, že život je úkol a ne nějaká párty. Ztrácí pochopení pro to, že jsme zde pro to, abychom žili život smysluplně a dobře, a čím dál více soustředí své úsilí na to „žít si dobře“, ať to stojí, co to stojí.
Tento postoj je ale postoj těch, co uvnitř už zemřeli. Čistě sobecký postoj, který netuší, co to je povinnost, který nechápe smysl utrpení. Křesťanství je cizí, vlastně je ve své podstatě s křesťanstvím naprosto neslučitelný, přesto se do Církve vkrádá a to nikoliv poprvé. Má mnoho projevů, některé jen zdánlivě ne tak škodlivé (přece si při mši a přijímání nebudeme klekat), jiné už mnohem závažnější (viz např. návrhy reforem á la Wir sind Kirche, úpadek řeholního života, rezignaci mnoha církevních představitelů na obhajobu těch pravých hodnot).
Katolická cesta J. Durycha XXVII. – Aetiologie kulturního úpadku
Velmi podivným odstavcem uzavírá Durych tuto stať:
„Napsal jsem tento článek tak, aby jej četlo co nejméně lidí. Čím méně jich to bude čísti, tím spíše bude mezi nimi někdo, komu to prospěje.“
Lze se divit zejména tomu, že by článek mělo číst málo lidí. To by nesměl být nazván tak, jak nazván byl. Kulturního úpadku se totiž právem či neprávem obává nejen každý umělec, nýbrž i každý člověk, kdo má něco s uměním společného. Etiologie je pak nauka o příčinách, a tu je možno předpokládat, že mnoho lidí by tyto příčiny úpadku kultury měly zajímat. Tím spíše, že Akord četla především kulturní „obec“.
