Stát New York prohlásil potrat za „základní právo“

Zákonodárci amerického státu New York v lednu odhlasovali velmi výraznou liberalizaci potratů. Tzv. „zákon o reprodukčním zdraví“ zakotvuje „základní právo“ na potrat jako součást legislativy státu New York, ruší jakoukoli ochranu nenarozených až do porodu, potrat zcela odstraňuje z trestního zákoníku (dosud stát uznával, že nenarozené dítě starší než 24 týdnů může být obětí zločinu vraždy) a umožňuje provádění potratů nelékaři. V zákoně se uvádí: „Každý jednotlivec (sic!), který otěhotní, má základní právo rozhodnout se donosit těhotenství do termínu, porodit dítě nebo podstoupit potrat.“ Zákon byl navíc schválen v den výročí rozsudku Nejvyššího soudu v kauze Roeová vs. Wade, jímž byly v roce 1973 v USA legalizovány potraty.

Máme prezidenta, který dal velmi jasně najevo, že chce [rozsudek v kauze] Roeová vs. Wade zvrátit,“ prohlásila lídryně demokratické většiny v Senátu Andrea Stewart-Cousinsová před hlasováním. „Tady v New Yorku dnes říkáme ne […] a nejen to. Říkáme, že zde v New Yorku nám na zdraví žen záleží. Říkáme, že na životech žen záleží. Říkáme, že v New Yorku záleží na rozhodnutí ženy.“

Pro-life organizace Right to Life Committee ve státě New York varuje, že prohlášení potratu za „základní právo“ nejenže ruší jakékoli omezení potratu, ale také znemožňuje spravedlnost pro těhotné ženy, jejichž dítě bylo usmrceno při násilném útoku, a v praxi povoluje zabíjení dětí tím, že ruší požadavek, aby byl přítomen druhý lékař pro případ, že by se při pokusu o potrat po 20. týdnu dítě narodilo živé.

LGBT hnutí se nyní prohlašuje za ochránce „rodinných hodnot“

Kdysi dávno, za dětských let sexuální revoluce, byli sociální konzervativci vysmíváni za „rodinné hodnoty“ a neodmyslitelnou suchopárnost, kterou se tato stále političtější fráze zdála nést s sebou. Nudní staromilci s jejich úhlednými domky, manželstvím a (často) hromadou dětí představovali všechno, čemu se sexuální revolucionáři chtěli vyhnout, i všechno, od čeho chtěli společnost „osvobodit“. Sexuální osvobození nabídlo lidem „volnou lásku“ bez závazků, a než se šedesátá léta přehoupla v sedmdesátá, proměnila se Amerika od základů.

Od té doby se situace změnila. Daleko za sebou jsme nechali zhroucení tradičního manželství, vzestup nezávazných vztahů a kulturu Playboye, kterou zvěstoval nebožtík Hugh Hefner. Nejenže v roce 2015 Nejvyšší soud USA vnutil všem padesáti státům homosexuální „manželství“, ale následně zemi převálcovalo transgenderové hnutí, přičemž elitářský triumvirát progresivních politiků, médií a zábavního průmyslu se s gustem poslušně přidal. A s touto druhou vlnou sexuální revoluce – již předcházela, provázela a podporovala kulturně destruktivní exploze digitálního porna – prostopášníci změnili taktiku.

Přísně tajné

Přípravy na setkání předsedů biskupských konferencí, které se má zabývat zneužíváním nezletilých dětí a zranitelných dospělých, pod velením slavného otce Lombardiho značně pokročily.

Přehnaná očekávání bych do toho nevkládal. Výsledky jednání je už teď snadné uhádnout a závěrečný dokument je patrně už napsán.

Takováto shromáždění nakonec nejsou nic jiného než nákladné a čistě kosmetické cvičení umožňující Svatému otci prezentovat své osobní názory pod pláštíkem všeobecného souhlasu. Skutečná dynamika únorové porady vyšla jasně najevo při listopadové schůzi americké biskupské konference v Baltimoru, když byly citlivé návrhy na papežský příkaz rázně staženy.

Nejvyšší soud nezasáhne v případě křesťana uvězněného za pomoc bývalé lesbičce a jejímu dítěti

10. ledna 2019 (LifeSiteNews) – Nejvyšší soud USA odmítl žádost o odklad výkonu trestu v případě křesťanského podnikatele odsouzeného za „mezinárodní únos dítěte“, protože matce a jejímu dítěti pomohl utéci od lesbické „matky“ dítěte, jíž soud ve Vermontu přiznal právo na návštěvy dítěte, přestože s ním není biologicky příbuzná. (Původní článek zde: http://www.duseahvezdy.cz/2016/02/20/mennonitsky-pastor-ktery-pomohl-diteti-utect-od-lesbicke-matky-ma-jit-do-vezeni/)

Jednašedesátiletý Philip Zodhiates je předsedou představenstva malé konzervativní reklamní společnosti Response Unlimited a adoptivním otcem šesti dětí ze Střední Ameriky. Minulý měsíc nastoupil do výkonu trestu tří let odnětí svobody. Za Obamovy vlády byl stíhán za to, že v roce 2009 odvezl na kanadské hranice Lisu Millerovou a její dceru Isabellu. Křesťanka a bývalá lesbička Millerová utíkala ze Spojených států, aby zabránila soudem uloženým návštěvám své dcerky u své bývalé partnerky Janet Jenkinsové, kterou soud pokládal za druhou „matku“ dítěte, přestože mezi nimi není žádná biologická vazba.

Millerová a Isabellou přes Kanadu úspěšně uprchly do Nicaraguy a jejich současné místo pobytu není známo, ale Zodhiates byl zatčen a nakonec i odsouzen za to, že jim pomáhal. V říjnu 2018 odvolací soud zamítl jeho odvolání, a proto jeho obhájci požádali Nejvyšší soud USA, aby výkon trestu odložil a jeho odsouzení přezkoumal.

Kněží vyzývají kardinála Marxe k rezignaci kvůli „zneužití duchovního úřadu“

Kardinál Marx

14. ledna 2019 (LifeSiteNews) – Skupina německých kněží z paderbornské arcidiecéze, která si říká Communio veritatis, vyzývá kardinála Reinharda Marxe, aby rezignoval na funkci předsedy německé biskupské konference. V prohlášení zveřejněném 14. ledna preláta obviňuje: „Zneužil jste svého duchovního úřadu tím, že svátosti Církve zjevně chápete jako svůj osobní majetek, který podle svého rozmaru obětujete na oltáři Zeitgeist.”

První věta prohlášení zveřejněného na rakouském katolickém webu Kath.net odkazuje na Marxův nedávný výrok, že se mu nelíbí označení „křesťanský Západ“, protože je „příliš výlučné“. Němečtí kněží na to reagují slovy: „Vyzýváme vás, abyste rezignoval na předsednictví německé biskupské konference, protože tento pojem je příliš výlučný vzhledem k vašim biskupským spolubratřím!“

Skupina Communio veritatis vznikla v souvislosti s diskusí o podávání svatého přijímání některým protestantským manželským partnerům katolíků v Německu v roce 2018. Communio veritatis se proti této myšlence energicky staví. Kněží zveřejnili prohlášení oponující v této věci jejich vlastnímu paderbornskému arcibiskupovi Hansi-Josefu Beckerovi. 

Jazyk jako Trojský kůň

Jiří Pavlík, který působí jako proděkan na Husitské teologické fakultě UK, zveřejnil na Christnetu článek Zamyšlení nad diskusí o genderu a křestanství, ve kterém chválí vyjádření Tomáše Holuba ohledně genderu a kritizuje nesouhlasnou reakci Vlastimila Kročila. Z článku je zřejmé, že na pozadí sporu o gender a Istanbulskou úmluvu leží otázka vztahu Církve k dnešnímu světu, a stojí tedy za to mu věnovat pozornost.

Podle Pavlíka spočívá problém Církve především v tom, že si neosvojila jazyk moderní vědy:

Církev ve starověku a středověku formulovala svou teologii pomocí termínů a konceptů heterogenní, nepřátelské, pohanské platónsko-stoické a aristotelské filozofické tradice a jazyk této tradice se stal nadlouho jejím vlastním jazykem. V době, kdy církev ovládala odborný diskurs v Evropě, vládl tento její od pohanů vypůjčený jazyk i evropské vědě. Nyní, po osvícenské emancipaci věd, mluví už světová věda jinak.“

Jazyk (nebo také diskurs) přitom neznamená jen nějakou slovní zásobu, spíše celý myšlenkový systém. Pokud si Církev aktuální jazyk neosvojí, její poselství podle Pavlíka nebude relevantní pro dnešní lidi:

Církev má a vždy bude mít šanci naučit se i tyto jazyky nové vědy, aby mohla pracně znovu promyslet a přeformulovat své poselství pro dnešní svět. Nemá ale šanci ponechat si svůj jazyk, který převzala od starověkých pohanů, a zároveň si při tom myslet, že má závažné poselství pro aktuální postkřesťanskou kulturu.“

Pavlíkovo doporučení pro Katolickou církev je proto jednoznačné:

Cestou je teologický restart – naučit se jazyk nových oponentů, začít v něm formulovat nové atraktivní ideály, vstoupit do současné diskuse a usilovat o věrohodnost; cestou určitě není snažit se s koloniální arogancí prosadit svůj anachronický nárok na kulturní dominanci nebo hloubit příkopy, stavět obranné valy a nálepkovat protivníky jako „radikálně levicové ideology“ a modlit se, aby příští politická revoluce znovu vynesla církev na mocenský piedestal.“

Ačkoli tedy řecká filosofie podle Pavlíka byla heterogenní, nepřátelská a pohanská, rané Církvi se nějakým způsobem podařilo osvojit si její jazyk (tj. způsob myšlení) a zformulovat v něm svoji teologii. Sv. Tomáše Akvinského Pavlík sice nezmiňuje, je však jasné, že také Tomáš mluvil jazykem, který je dnes beznadějně out – ostatně Pavlík Tomášovo dílo už předem diskredituje stavěním odborné diskuze do kontrastu k „mentorskému stylu […] otázek a odpovědí“, který vyčítá Mons. Kročilovi. Podobnou tezi o nutnosti přizpůsobit jazyk či paradigma Církve modernímu světu zastává Tomáš Petráček v knize Církev, tradice, reforma (můj kritický rozbor Petráčkovy knihy je k dispozici zde). Opravdu ale Církev může svůj „jazyk“ měnit podle požadavků doby, jak se domnívá Pavlík?

Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba vyjasnit vztah církevní nauky k filosofii, přesněji řečeno k různým filosofickým školám. Efrem Jindráček ve svém článku Filosofická povaha dogmat připomíná, že během starověkých koncilů byla znalost Aristotela minimální a tomismus ještě neexistoval, přesto byla formulována významná dogmata. Aby mělo poselství Církve platnost pro každou dobu a celé lidstvo, musí mít filosoficky konzistentní základ. Je jím filosofie bytí, která „trvá na reálné existenci věcí mimo naše vědomí a na možnosti pravdivého objektivního poznání“ a vychází z principů, které odpovídají zdravému rozumu, jako je princip sporu nebo kauzality.

Jak rozumět faktu, že církevní magisterium odmítá vazbu na konkrétní filosofickou školu a současně vyzdvihuje dílo sv. Tomáše Akvinského? Nejde o to, že by dílo nějakého filosofa představovalo dogma a my bychom byli povinni se ho držet za každou cenu. Jde o to, že skutečnost můžeme poznat pravdivě, nebo se mýlit. Pokud (a pouze v takové míře, v jaké) se řeckým filosofům nebo Tomáši Akvinskému podařilo zákonitosti skutečnosti vystihnout, zůstává přínos jejich díla trvalý a jejich „jazyk“ nemůžeme jen tak vyměnit za nějaký modernější. Jaký však vlastně je jazyk moderní vědy, který by si Církev podle Pavlíka měla osvojit?

Když se Pavlík odvolává na vědu, má na mysli obory jako gender studies a myslitelky jako Judith Butlerovou; předpokládá při tom, že se genderová teorie nevymyká z oblasti racionálního myšlení. Naivně se domnívá, že „[g]enderová identita (gender) není relativizací biologického pohlavního rozdílu (sex), ale prožíváním vlastní tělesnosti v rámcích a pravidlech daných kulturou.“ Butlerová a další genderové feministky však nejenže zpochybňují binaritu (biologického) pohlaví, ale také se rozcházejí s (řeckou či Západní) metafyzikou substancí, kterou pokládají za nástroj maskulinní dominance, přirozenost označují za konstrukt a odmítají existenci či poznatelnost objektivní reality před diskurzem. Podobně jako ostatní postmoderní myslitelé tak více či méně explicitně popírají samotnou možnost dosáhnout pravdy, a tedy i možnost vědy, která je na racionálním poznání založena. Církev si tedy nemůže osvojit jazyk svých současných oponentů v otázce genderu z prostého důvodu, že tento jazyk zpochybňuje principy, na nichž stojí její nauka. Jednoduše řečeno, relativistické myšlení nelze s křesťanským sloučit, a pokud by Církev „současný jazyk“ přijala, znamenalo by to pro ni sebedestrukci.

Když Pavlík ve své úvaze o celibátu, který podle něj představuje třetí gender, „ustavený kulturně jako sociálně konstruovaná role bez opory v biologii“ (hodnotu této úvahy nechť laskavě posoudí čtenář), odkazuje na apokryfní spisy, ocitá se na tenkém ledě. Gnostické myšlení, kterým jsou apokryfní spisy prostoupeny, má totiž s tělesností (a proto i se ženami a s reprodukcí) problém. Křesťanovi je jasné, že tělo člověka často svádí ke hříchu a že tělesné je nižší než duchovní; gnostik (tento výraz používám pro zjednodušení) však považuje celý materiální či stvořený svět za špatný a především odmítá, že by tělo a tělesné úkony mohly mít nějaký duchovní význam. Tato zdánlivá změna důrazu představuje změnu podstatnou, a právě dnešní genderová teorie přichází s tezí, že biologické pohlaví není důležité či dané, rozhodující je prožívání – na základě vlastních pocitů se tedy člověk může prohlásit za muže, ženu nebo nějaký další gender, libovolně praktikovat sexualitu, založit rodinu s osobou stejného pohlaví apod. V tom však Pavlík zřejmě nespatřuje problém, a není tedy divu, že mu postoj a „jazyk“ Církve připadá anachronický.

Vnucování rovnocennosti různých sexuálních „orientací“ a dalších omylů spojených s mužstvím a ženstvím představuje snad nejvýraznější charakteristiku dneška a Pavlíkova slepota vůči genderové teorii i praxi je zarážející. Genderoví ideologové a aktivisté nejsou ochotní své teze přehodnotit ani v případě, že fakta svědčí proti nim, například když ideologická masáž na podporu „rovnosti“ mužů a žen ve skandinávských zemích nevede k očekávaným výsledkům, jak ve svém stanovisku zmiňuje Mons. Kročil. Ani toto však Pavlíka nezneklidňuje a vyvozuje z toho, že „od genderové teorie přirozenému řádu žádné nebezpečí nehrozí“. Je to jako mávnout rukou nad prosazováním ateismu ze strany čínské vlády s tím, že čínští křesťané si víru stejně udrží.

Pavlíkův článek by měl být varovným signálem pro ty, kteří se ve sporu o gender staví na stranu Tomáše Holuba. Ukazuje totiž, že dnes nejde jen o určitou součást nauky nebo o postoj k jedné konkrétní otázce, dokonce ani o podobu Církve. Jde o samotnou její existenci, přesněji řečeno o možnost předávat nezměněné poselství všem dobám a kulturám a trvat na jeho pravdivosti. Diskuze o genderu nám tak může být užitečná, protože na tyto širší souvislosti vrhá světlo.

Marie Tejklová

Svatba v Káni jako odlesk Zjevení Páně

V obřím novém lekcionáři, reklamní to tváři liturgické reformy, najdeme velice podivné věci, dáme-li si tu práci a zapátráme důkladněji. Jedním z největších překvapení pro mě kdysi bylo zjištění, že pasáž z druhé kapitoly evangelia podle svatého Jana o svatbě v Káni – jedna z vůbec nejbarvitějších, nejdojemnějších a teologicky nejhlubších evangelních perikop – se podle novus ordo čte pouze jednou za tři roky (v roce „C“). Při staré mši svaté se naproti tomu již po staletí čte každoročně na druhou neděli po Zjevení Páně.

Svatba v Káni je místo, kde náš Pán poprvé zjevil svou slávu; kde v jistém smyslu začíná „jeho hodina“, hodina utrpení a kříže; kde v něj jeho učedníci poprvé uvěřili; kde se objevuje jeho Matka jako dokonalá přímluvkyně. Jako každá stránka evangelia je i tato pasáž nositelkou nevyčerpatelného poučení pro náš duchovní život, ale také archetypů, které jinde nemají paralelu. Je to, dalo by se říci, „základ evangelia“ či „superevangelium“, jež by náš rozum ani srdce nikdy neměly pouštět ze zřetele. Každoroční čtení se zdá být přirozeným rytmem. Stará liturgie jako obvykle jedná instinktivně správně. Nová s ním naopak zachází jen jako s další zastávkou vojenského marše takovým množstvím biblických textů, jaké jsme za dva či tři roky schopni přežít.

Pouť ke hrobu císařovny Zity 2019

Zita_-_pouť_2019
Spolek Císařovna Zita i tento rok pořádá pouť do Vídně ke hrobu poslední rakouské císařovny, Zity. Letos se uskuteční 16. března.

K Palachovu výročí – katolicky

Patřím nejen k pamětníkům těchto událostí, ale jako v té době student brněnské filozofické fakulty i k účastníkům tehdejších aktivit. Říkat, že jsme byli mladí a nezkušení, by bylo lacinou frází. Nikoli, tak nestál problém. Ten spočíval v něčem úplně jiném.

Vření let 1968-9 nebylo pouze českým (československým) fenoménem. Na Západě probíhala v plném proudu neomarxistická studentská rebelie proti stávajícímu prý „buržoaznímu“ pořádku a prý pokrytecké morálce. Naše kontakty se Západem byly tenkrát kvůli „železné oponě“ nedostatečné. Mnoho mých tehdejších kolegů včetně přesvědčených antikomunistů a antimarxistů mělo o studentských bouřích v západních metropolích zcela idealistické představy v totálním rozporu se skutečností. Mysleli si, že oni bojují, když ne za totéž co my, tak za něco podobného: za svobodu od útlaku a diktatury, kterou u nás reprezentoval totalitní komunistický režim, u nich zase kapitalistický společenský řád spojený s pokryteckými konvencemi a jim odpovídající morálkou.

Mnozí mí tehdejší kolegové z fakulty tleskali západním studentům, aniž si uvědomovali, že jejich pozice jsou stejně marxistické a komunistické, jako našich a sovětských papalášů, ne-li ještě horší. I když tito západní studentští revolucionáři á la známý německý Rudi Dutschke odsuzovali potlačení tzv. „Pražského jara“ v Československu a od vládnoucího establishmentu v komunistických zemích se distancovali, tak jen proto, poněvadž opustili klasickou komunistickou ideologii „třídního boje“ zastávanou právě komunistickými vládci východní Evropy, a v duchu neomarxistické Frankfurtské školy akceptovali novou strategii tzv. „pochodu institucemi“, jenž – jak ukazuje dnešní realita – se jim žel povedl do všech důsledků. Naše tehdejší studentstvo si ve své většině vůbec neuvědomovalo toto marxistické a komunistické podhoubí revolucionizujícího západního studentstva, které bylo identické s ideologickým podhoubím komunistických diktátorů á la Brežněv, rozdíl spočíval jen v taktice.

Deset největších pro-life vítězství v roce 2018

3. ledna 2019 (Campaign Life Coalition) – Jistě není třeba připomínat, že v uplynulém roce utrpělo pro-life hnutí mnohé porážky: Irsko hlasovalo pro povolení potratů; Planned Parenthood stále bez problémů funguje, protože [američtí] republikáni jsou moc natvrdlí nebo moc zbabělí na to, aby ho přestali financovat; totalitní systém registrací poskytovatelů letních brigád v Kanadě zabránil v účasti tisícům zaměstnavatelů i studentů; potratová tableta Mifegymiso se prosadila jako plně hrazená v celé Kanadě. Nový rok 2019 je nám však příležitostí pustit se do boje s novou energií.

Buďme v této chvíli ale také vděčni za to, co se v roce 2018 podařilo. Milióny obhájců života na celém světě neúnavně pracují ve prospěch ochrany nenarozených, a když naše úsilí přinese plody, bývají velice sladké. Zde je můj seznam deseti největších pro-life vítězství roku 2018 (připouštím, že silně ovlivněný tím, která z nich mi byla nejbližší).