Tradice v pohybu a na postupu

Bohužel nemám (a ještě do konce letních prázdnin nebudu mít) čas věnovat se tomuto časopisu a zpravodajství, jak bych chtěl, proto jen letem a s odkazy na relevantní zdroje:

Tradice na postupu:

Ve světě i u nás je Tradice stále více vidět a šíří se.

U nás můžeme oslavovat postupný nárůst mnišské komunity ve vyšebrodském klášteře, kde jeden kandidát postoupil do noviciátu a dva další kandidáti přibyli.

Červenec 11, Obláčka 06:45, Vyšší Brod

Ve Francii náleží k tradičním institutům a kněžským bratrstvům již více než 20 % všech novosvěcenců a tento podíl stále roste.

Over 20% of newly-ordained priests in France belong to traditional, orthodox orders

V Los Angeles svěřila arcidiecéze Kněžskému bratrstvu sv. Petra (FSSP) nový kostel:

Archbishop Gomez Dedicates FSSP L.A.’s New Church

Tradice v pohybu:

Největší tradiční kněžská bratrstva mají nové vedení.

Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?

Sv. Cyril a Metoděj

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč  si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.

Na Světovém setkání rodin promluví P. James Martin SJ

Světová katolická média věnují velkou pozornost zprávě, že jedním z hlavních řečníků na nadcházejícím 9. světovém setkání rodin v irském Dublinu (21.-24. 8. 2018) bude nechvalně proslulý P. James Martin SJ. Promluví na téma „Jak mohou farnosti podporovat rodiny, jejichž člen se považuje za LGBTI+.“ Martin uvádí, že ho pozval Vatikán a arcidiecéze Dublin.

Oficiální webové stránky Světového setkání rodin zdůrazňují, že „hlavním tématem všech tří dnů pastoračního kongresu a všech zvolených témat je Amoris laetitia“. Řečníků bude celkem asi 200, Martin však bude jedním z nejdůležitějších. Významné je, že sekce „Hlavní události pastoračního programu“ na uvedených webových stránkách jmenuje mezi přednášejícími pouze jeho a kardinála Taglea z Manily.

Ve stejný den, kdy byla oznámena účast P. Martina na Světovém setkání rodin, přinesla irská média zprávu, že podle irského primase arcibiskupa Eamona Martina z Armaghu jsou „LGBT páry vítány mezi dobrovolníky“ této akce.

Rychlý sešup irské církve pokračuje.

Teplé procházky Prahou – příklad gendrové ideologie ve školství

Prázdniny jsou za rohem. Studenti už nemají nejmenší zájem se cokoli učit, učitelé jim cokoli vykládat. A tak se pořádají výlety, přednášky a sportovní akce, které mají alespoň trochu zabavit.

Proto vedení jednoho pražského gymnázia, kam chodím, vyhlásilo na závěr školního roku DEN KLÍČOVÝCH KOMPETENCÍ. Že nevíte, o co jde? Hned vysvětlím – dle návrhu Evropské komise se ve školách EU již nezískávají znalosti a dovednosti, ale právě klíčové kompetence. Jde o „souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.“ Co má být konkrétní náplní klíčových kompetencí? Pro ten účel byla vytvořena tzv. „průřezová témata“. Ta mají formovat žáka/studenta, „rozvíjet“ ho v oblasti postojů a hodnot. Jedním z průřezových témat je i „Výchova k myšlení v evropských a kulturních souvislostech“ či „Multikulturní výchova“.

Na našem gymnáziu byl vydán seznam jednotlivých „dílen“, z kterých si studenti vybírají ke každé „dílně“ klíčové kompetence, které mají rozvíjet.

Sv. Pelagius, mučedník odporu proti islámu a sexuální zvrácenosti

Nešťastnou shodou okolností se týden „Gay Pride“ [ve Španělsku] každoročně kryje se svátkem svatého Pelagia z Córdoby, chlapce, který raději zemřel, než by se dal emírem Abd a-Rahmánem III. svést k sodomii. V osobě svatého Pelagia se setkává odpor proti islámu a odpor proti sexuální zkaženosti tyrana Abd ar-Rahmána.

LGBT lobby pořádá týden svých oslav, zvaných „Pride“, každoročně poslední týden v červnu. Každý rok do něj spadá i 26. červen, svátek svatého Pelagia z Córdoby. Madridská ulice svatého Pelagia (calle Pelayo) bude navíc ve čtvrtek místem „běhu na podpatcích“, jedné z typických akcí Gay Pride.

V mučedníku svatém Pelagiovi se již po více než tisíc let spojuje odpor proti muslimskému vetřelci, který nabízí království výměnou za zřeknutí se Krista, a odpor proti šílenství homosexuální žádostivosti dospělého muže vůči chlapci.

Nový italský ministr hodlá chránit přirozenou rodinu

Lorenzo Fontana

Mezi ministry nové italské vlády je i Lorenzo Fontana, katolík, který hájí přirozenou rodinu, odmítá euthanasii a přimlouvá se za podporu domácího vzdělávání. Osmatřicetiletý Fontana byl čtyři roky poslancem Evropského parlamentu, než byl v březnu zvolen místopředsedou italského parlamentu za Ligu Severu Mattea Salviniho. V prvním kabinetu Guiseppe Conteho se stal ministrem pro rodinu.

V rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana Fontana uvedl, že usiluje o to, „aby politika všech ministerstev byla přátelská k rodině, protože děti jsou investicí do budoucnosti.“ Nový ministr pro rodinu – nikoli „pro rodiny“, jak sám zdůrazňuje – dal na srozuměnou, že děti nejsou zátěž, nýbrž zdroj, a proto hodlá pomáhat početným rodinám a podporovat homeschooling, neboť „rodina je první školou“. Proto chce odstraňovat překážky bránící tomuto typu vzdělávání, které se v jiných zemích již rozšířilo.

Ministr dále slíbil, že nebude schválena euthanasie, jak požadují někteří radikální poslanci včetně koaličního Hnutí pěti hvězd, a ujistil, že do Itálie nedorazí manželství homosexuálů.

Ve stejném smyslu se vyslovil v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera, kde ujišťuje, že má v úmyslu bránit „přirozenou rodinu, kde má dítě jednu matku a jednoho otce“.

Kardinál Burke: V bitvě o potraty nebyl Řím irským katolíkům oporou

Kardinál Burke

VARŠAVA, 13. června 2018 (LifeSiteNews) – Nedávnou irskou kapitulaci před globalistickou agendou legalizace potratu a stejnopohlavních „manželství“ zčásti zavinilo mlčení Říma, uvedl americký kardinál Raymond Burke minulý týden v rozhovoru pro polský týdeník Sieci.

„Během kampaně před referendem o ochraně života nenarozených, právě tak jako před předcházejícím referendem o takzvaných „manželstvích“ homosexuálů, se lidem, kteří v Irsku tyto boje vedli, nedostalo podpory z Říma,“ řekl kardinál, „a sami [jejich vlastní] biskupové hájili mravní zásady příliš chabě.“

Burke nazval to, co se stalo v Irsku, důkazem alarmující situace v Církvi. Jak řekl, jeden z problémů spočívá v tom, že i přední představitelé Církve uvnitř ní samé církevní nauku zpochybňují.

„Nemůže být pochyb, že situace v Církvi je alarmující, a to především proto, že se podkopávají a zpochybňují základní pravdy víry,“ prohlásil pan kardinál. „Mravní nauka nám říká, že určitá jednání jsou špatná vždy a všude a za žádných okolností je nelze nazvat dobrem. To platí o sexuální aktivitě s člověkem stejného pohlaví, a také o mimomanželských sexuálních vztazích. Nyní se souhlas s praktikami tohoto druhu objevuje i v Církvi.“

Canberra zákonem prolamuje zpovědní tajemství

Arcibiskup Prowse

CANBERRA, Austrálie, 12. června 2018 (LifeSiteNews) – Nový zákon Teritoria hlavního města Austrálie žádá, aby katoličtí kněží v Canbeře porušovali posvátné zpovědní tajemství a udávali lidi, kteří zneužívají děti. Zákon, proti němuž se ostře postavil canberrský arcibiskup Christopher Prowse, může vést k uvěznění věrných kněží, kteří odmítnou uposlechnout.

Návrh zákona, který Zákonodárné shromáždění Teritoria hlavního města Austrálie schválilo 7. června, rozšiřuje oznamovací povinnost v případě zneužití dítěte tak, že se týká i církví a církevních aktivit, včetně katolické zpovědi. Opatření podpořily všechny politické strany zastoupené v Zákonodárném shromáždění.

Katolický kněz nesmí porušit zpovědní tajemství. To znamená, že nesmí prozradit, co mu kajícník ve zpovědi řekl, jinak je automaticky exkomunikován. Katolická církev učí, že zpověď je svátost, setkání křesťana s Ježíšem Kristem. Zpovědník je jen Kristovým nástrojem.

Zatím se oznamovací povinnost na zpověď nevztahuje. Od 31. března 2019 kněží, kteří zneužití dítěte neohlásí na policii, riskují trestní stíhání.

Arcibiskup Prowse nový zákon kritizoval s tím, že „kněží jsou k zachování zpovědního tajemství vázáni posvátným slibem. Nebýt tohoto slibu, kdo by byl ochoten zbavit se břemene svých hříchů, hledat radu u kněze a přijmout milosrdné Boží odpuštění?“ Prowse, arcibiskup z Canberry a Goulburnu, napsal článek do listu Canberra Times, v němž vysvětluje, proč zákon proti zpovědnímu tajemství způsobí mnoho zla a žádné dobro. „Za prvé, který pachatel se půjde vyzpovídat knězi, ví-li, že ho udá?“ ptá se v něm.

Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve

V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli.

Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?

 II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.

 

Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?

Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.

Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.

Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.

Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.

Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.

I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.