Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.

Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.

A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).

Debaty nad kanonizačním procesem jsou mimo

Myslím, že jeden z velkých omylů v tradičně katolických kruzích je diskuse nad dubiózními kanonizacemi posledních let. Tradiční katolíci je často zpochybňují na základě změn procesu svatořečení, laxnosti moderní verze, zrušení tzv. ďáblova advokáta. Zcela se tím ale míjejí se skutečnou podstatou problému a trochu se ještě přitom střílejí do vlastních nohou.

Rád bych jim připomněl, že máme stovky svatých, včetně těch nejvýznamnějších a nejuctívanějších, kteří nikdy žádným „řádným“ (ať už řádný znamená cokoliv) kanonizačním procesem nikdy neprošli a často ani projít nemohou. Církev je zařadila mezi svaté čistě na základě lidové úcty, o mnohých nemáme dostatek spolehlivých údajů, takže ani není co řádně zkoumat. U některých dokonce víme spolehlivě tak málo, že je zpochybňována i jejich existence (a ne vždy musí být ti, co tak činí, jen modernisté a nepřátelé se zlými úmysly).

Katolická „tvrdá řeč“ dnes: Ženy by měly pracovat především doma

Papež Lev XIII. píše v encyklice Rerum novarum: „Podobně jsou některé práce méně vhodné pro ženy, pro něž jsou nejpřirozenější práce v domácnosti: tyto práce v domácnosti chrání ženskou důstojnost, jsou svou povahou vhodné pro výchovu dětí a prospívají celé rodině.“ Na první pohled je nepochopitelné, jak to, že podobné výroky nevyvolávají větší pozornost, vzhledem k tomu, že Rerum novarum je častou příčinou diskusí mezi katolickými sociálními konzervativci a integristy na jedné straně a katolickými zastánci ekonomiky volného trhu na straně druhé. Mám podezření, že důvodem je obecná zdráhavost katolíků postavit se čelem k věcem, na něž je moderní lidové povědomí citlivé a které jsou v něm zároveň obzvlášť pevně zakořeněné. Uvažujeme takto: Když už musíme nám nenakloněným posluchačům vysvětlovat, proč nechceme připustit „manželství“ homosexuálů a transgenderové toalety, k čemu zacházet ještě dál a zpochybňovat moderní chápání rovnosti žen a mužů?

Takováto argumentace mi připadá pomýlená. Buď papeže Lva XIII. máme brát vážně, nebo ne; a pokud přijmeme politicky korektní náhled 21. století, který jeho výroky o ženách nepovažuje jen za mylné, nýbrž za neomluvitelně hloupé a bigotní, pak více či méně platí to druhé. Jinými slovy, buď Lev XIII. nevyjadřuje správnou myšlenku, nebo překvapivý výrok některé práce jsou méně vhodné pro ženy není tak zrůdný, jak naznačuje konvenční přesvědčení.

Neomylnost kanonizací a mravnost věřících

V září 2018 jsme zveřejnili článek dr. Johna Lamonta o neomylnosti kanonizací převzatý z portálu Rorate Caeli. [http://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/] Jeho značný ohlas přiměl dr. Lamonta k napsání následujícího textu o kanonizacích a mravnosti věřících. Skrupulozita nikdy nepatřila mezi katolické ctnosti.

V nedávné době se objevilo mnoho diskusí souvisejících s kanonizací Pavla VI. Některé z těchto textů, včetně mého vlastního, tvrdí, že akt svatořečení není nutně neomylným výrokem, a proto svatořečení Pavla VI. od katolíků nevyžaduje, aby věřili, že je svatým v nebi, mají-li závažné důvody k přesvědčení, že svatý nebyl. Mnozí katolíci, kteří se pokládají za konzervativce či dokonce za tradicionalisty, tento závěr odmítli nikoli proto, že by existovaly nezvratné důkazy o hrdinské ctnosti Pavla VI., nýbrž proto, že kanonizace jsou údajně vždy neomylné. Toto odmítnutí není dobře teologicky informované, prezentuje se však autoritativním tónem, jenž může oklamat katolíky, kteří nejsou se související teologickou problematikou obeznámeni. Proto stojí za to uvést podrobnější teologické důvody, které vedou k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylné a že katolíci nemusejí akceptovat, že svatořečení je nutně neomylným aktem magisteria.

Měli bychom začít vysvětlením rozsahu neomylné učitelské autority Církve. Ta se vztahuje na všechny Bohem zjevené pravdy, které jsou součástí pokladu víry, a také na všechny pravdy, jejichž přijímání je nezbytné k tomu, aby bylo možno poklad víry účinně hájit nebo s dostatečnou autoritou předkládat. Druhá uvedená kategorie se nazývá „sekundární předmět neomylnosti Církve“.

Dále je třeba definovat otázku, jíž se budeme zabývat. Není pochyb o tom, že svatost některých osob je neomylným učením. Bůh například zjevil, že kající lotr je v nebi. Jiné kanonizace lze nepochybně zařadit k sekundárnímu předmětu neomylnosti. Nauka, že svatý Pavel po svém obrácení žil životem hrdinské ctnosti a je nyní světcem v nebi, je nutná pro důvěryhodnost inspirovaného učení, které dal Církvi, a je tedy součástí sekundárního předmětu neomylnosti.

Máme se modlit „na úmysly Svatého otce“, i když jsou úmysly papeže špatné?

Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“

Všimnul jsem si, že tato otázka se v posledních letech objevuje často. Některé rodiny se na papežovy úmysly přestaly modlit úplně. Některé se místo toho modlí za jeho obrácení. To jistě není špatný nápad, ale myslím, že na hlavní otázku existuje odpověď, při níž si můžeme s úlevou vydechnout.

Otevřený dopis biskupa Athanasia Schneidera

  1. „Nebudeš míti jiných bohů, kromě mě,“ praví Pán Bůh v prvním přikázání (Ex 20,3). I když bylo původně dáno Mojžíšovi a židovskému lidu, zůstává v platnosti pro všechny a v každé době, neboť Bůh nám říká: „Neučiníš si sochy ani jakéhokoliv obrazu něčeho, co je shora na nebi nebo dole na zemi, nebo těch věcí, které jsou ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, aniž (jich) ctíti“ (Ex 20,4-5). Náš Pán Ježíš Kristus toto přikázání dokonale zachovával. Když mu ďábel nabídnul všechna království světa, jen když se mu pokloní, Ježíš odpověděl: „Kliď se, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ (Mt 4,10). Kristův příklad je nejvýš důležitý pro každého, kdo touží po „pravém Bohu a věčném životě“, jak nás napomíná svatý apoštol Jan: „Děti, střezte se model!“ (1 Jan 5,20-21).

V naší době je toto poselství obzvlášť důležité, neboť do žil Kristova mystického Těla – Církve – proniká synkretismus a pohanství. Jako nástupce apoštolů, jemuž byla svěřena péče o stádce Boží, nemohu nadále mlčet před bezostyšným porušením svaté vůle Boží a katastrofálním následkům, které přinese jednotlivým duším, Církvi jako celku a vlastně i celému lidstvu. Tento dopis proto píši s velkou láskou k duším mých bratří a sester.

  1. V předvečer zahájení synody o Amazonii, 4. října 2019, se ve vatikánských zahradách za přítomnosti papeže Františka a několika biskupů a kardinálů konal náboženský obřad, který částečně vedli šamani a při němž byly použity symbolické předměty, a to dřevěná soška nahé těhotné ženy. Tato vyobrazení jsou známa v domorodých rituálech amazonských kmenů, jimž náleží, konkrétně při uctívání takzvané Matky Země, Pačamamy. V dalších dnech byly dřevěné postavy nahých žen uctívány i ve Svatopetrské bazilice u hrobu svatého Petra. Papež František také přivítal dva biskupy, kteří Pačamamu na ramenou přinesli v procesí do synodního sálu, kde byla umístěna na čestném místě. Sošky Pačamamy byly rovněž vystavena v kostele Santa Maria in Traspontina.

V reakci na hlasité protesty katolických věřících proti těmto obřadům a užívání těchto sošek vatikánští mluvčí a členové výboru amazonské synody evidentní nábožensky synkretický charakter sošek bagatelizovali či popírali. Jejich odpovědi však byly vyhýbavé a vzájemně si odporovaly; šlo o ukázky intelektuální akrobacie a popírání zjevných důkazů.

Vzpomínka na nenarozené 2019

Druhého listopadu, kdy slavíme památku Všech věrných zemřelých, je zároveň hnutím pro-life držena „Vzpomínka na nenarozené„. V ČR byl tento zvyk poprvé zaznamenán v roce 2009, kdy se k nám rozšířil ze Slovenska, a od té doby se k němu hlásí každoročně stovky lidí.

V rámci Vzpomínky na nenarozené zapalujeme večer svíčky na památku dětí povražděných při potratech a modlíme se za obrácení a lítost těch, kteří je k této smrti odsoudili. Rovněž se modlíme za nenarozené děti, kterým tento osud hrozí, a za matky, které potrat zvažují, aby odolaly pokušení a svodům zlého a zachovaly se správně. A za všechny, kdo se podílejí na potratech, od lékařů po politiky, aby si uvědomili hrůznost a zločinnost svého jednání, obrátili se a napravili.

Anglický soudce nařídil nucený potrat postižené ženě

ANGLIE, 15. října 2019 (SPUC) – Justiční orgán s orwellovským názvem „Ochranný soud“ rozhodl, že britští lékaři mají provést postižené ženě proti její vůli chirurgický potrat. Tzv. „Court of Protection“ vznikl v roce 2005 na základě zákona o mentální způsobilosti a v jeho pravomoci je rozhodování o majetku, finančních a osobních záležitostech osob, které nejsou duševně způsobilé k tomu, aby o nich rozhodovaly samy.

Londýnský ochranný soud řešil případ nejmenované ženy mezi dvaceti a třiceti lety, která má údajně „duševní schopnosti batolete“ a má být 12 týdnů těhotná. Soud nařídil provedení chirurgického potratu na žádost vedení nemocnice.

Soudce Williams rozhodl, že lékaři mohou v případě potřeby zranitelnou ženu fyzicky omezit, aby jí mohli zavést celkovou anestézii a potrat provést. Policie vyšetřuje, zda není těhotenství důsledkem sexuálního trestného činu.

Krutost a barbarství

Zástupce ředitele Společnosti pro ochranu nenarozených dětí (SPUC) John Deighan k tomu uvedl:

„Jde o ukrutnost, která by měla šokovat každého normálně smýšlejícího člověka. Krutost a barbarství tohoto stupně připomínají metody, jak se s mentálně postiženými zacházelo ve 30. letech 20. století v nacistickém Německu. Kohokoli přinutit k potratu je odporné a činit tak ve jménu medicíny vrhá pochybnosti na právní a justiční struktury naší společnosti.“

Kardinál Burke: „Musíme se modlit a postit za Církev ve chvíli hluboké krize“

„Pracovní dokument pro synodu o Amazonii je naprosto nepřijatelný. Musíme udělat všechno, co můžeme, pro obranu integrity katolické víry. … Je také nečestné prezentovat synodu jako údajně zaměřenou na evangelizaci Amazonie, když přitom skutečným cílem je revoluce v celé Církvi,“ řekl americký kardinál Raymond Leo Burke v rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana. Kardinál Burke byl hlavním řečníkem na akci, kterou tyto noviny pořádaly v Římě 6. října. Jejím tématem bylo „Až do končin země“ a právě otázkou evangelizace náš rozhovor začíná.

Vaše Eminence, dnes se katolíkům velmi často říká, že o své víře v Krista mají svědčit v zásadě konáním dobra a tím, že jsou hodní, například když pomáhají chudým a imigrantům. Co si myslíte vy?

Dovolte mi připomenout svatého Petra Klavera, španělského jezuitu, který byl v sedmnáctém století v kolumbijské Cartageně více než čtyřicet let misionářem otroků dovážených z Afriky. Když přijížděly veliké lodi plné otroků, byl tam, aby léčil jejich rány, ale také je učil se modlit, protože byl přesvědčen, že nejdůležitějším darem, který jim může dát, je víra.

Podobenství o lupičích a vyšebrodský klášter

Jsem hříšný člověk, proto se nemohu srovnávat s Božím Synem Ježíšem Kristem. Snad to není troufalost, když budu, inspirován jeho příkladem, vyprávět jedno podobenství, na rozdíl od těch jeho božských a dokonalých lidské a nedokonalé, nicméně aktuální.

Jeden člověk měl živnost, rodinné dědictví, které mu poskytovalo obživu. Přišli ale lupiči a všechno mu ukradli. Státní úředníci je však chytili, potrestali a ukradené jim odebrali. Když se ale původní majitel domáhal návratu uloupeného, prohlásili, že nic není jeho, neboť oni to sebrali lupičům, ti prý měli vše ve vlastnictví, nikoli poškozený občan, proto náleží jim, úředníkům, a ne jemu. Bránil se u soudu, ale ten rozhodl ve prospěch státních hodnostářů.

Dosaďme si do toho podobenství konkrétní subjekty. Kdo je tím poškozeným vlastníkem? V našem případě cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě. Tím jeho majetkem je 2048 hektarů šumavských lesů, které tito mniši spravovali několik staletí a zajišťovali tak obživu nejen pro sebe, ale i pro zdejší obyvatelstvo široko daleko.

A kdo jsou lupiči? Nacistické Německo, které r. 1941 klášter zrušilo a veškerý jeho majetek včetně lesů zabavilo ve prospěch III. říše. Na cisterciácký klášter měli obzvlášť spadeno. Řeholníci v čele s opatem Tezzelinem Jakschem, ačkoliv byli většinou Němci, zachovali v kritickém roce 1938 loajalitu vůči Československé republice, když poté do Vyššího Brodu přijel sám Hitler a chtěl si klášter prohlédnout, nepustili jej tam. Někteří řeholníci se octli v koncentračních táborech, bratr Engelbert Blöchel zemřel v Dachau. Opat Jaksch byl vězněn v Linci, poté internován v Tišnově u Brna, kde prokázal svoji šlechetnost a lásku k bližnímu až k oběti vlastního života. Těsně na konci války někdo z místních občanů zabil vojáka wehrmachtu, velitel jako odvetu nařídil zastřelit několik mužů, otců rodin. Opat Jaksch se nabídl jako dobrovolná oběť místo nich, velitel to ale nepřijal.