Odkud se vzalo novověké otroctví?

Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.

Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.

1) Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky.

2) Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V. a poté další papežové v 17. stol.

3) Otroky z černé Afriky začaly dovážet na americký kontinent koloniální státy: v 17. stol. protestantská Anglie, později v 18. stol. Francie a Portugalsko v čele s osvícenskými panovníky, jejichž dvory ovládali svobodní zednáři. Papež Benedikt XIV. (1740-59) vydal proti zotročování černochů a obchodu s nimi ostrou bulu, zatímco koryfej protikřesťanského osvícenství a „otec novodobé tolerance a svobody svědomí“ Francois Arouet Voltaire přesně v téže době investuje nemalou část svého majetku právě do obchodu s černými otroky, dopravovanými z Afriky na americký kontinent. Ve svých „Esejích o mravech“ Voltaire píše, že černoši prý nejsou lidmi, nýbrž jakýmisi zmetky vzniklými z pohlavního styku lidí a opic. Také papežové 19. století nekompromisně vystupovali proti zotročování černochů a obchodu s lidmi, nejradikálněji Řehoř XVI. v bule „In Supremo Apostolatus“ r. 1839. Brazílie jako poslední stát v Jižní Americe zrušil otroctví černochů r. 1888 na nátlak papeže Lva XIII. a brazilských biskupů.

Hovory o víře 2020

Další ročník Hovorů o víře, každoročně pořadaným Kněžským bratrstvem sv. Petra (FSSP) se uskuteční 27.-31. srpna ve vyšebrodském klášteře.

Letošním tématem Hovorů budou Otázky morální teologie. Vedle členů a bohoslovnců z FSSP na nich vystoupí převor Justin, prof. Petr Osolsobě, doc. Tomáš Machula a doc. R. D. Stanislav Přibyl.

Program, možnosti a náklady na ubytování a stravování a podobně naleznete ZDE.

Ignác Pospíšil

Dovolená

DaH si berou na měsíc červenec dovolenou. Snad ji CoVid ve spolupráci s českou vládou nezruší.

Zároveň oznamuji, že ukončuji experiment s tím, že jsem sem pouštěl (byť poslední dobou omezeně) Hraničářovy diskusní příspěvky. Neosvědčilo se to, nebylo to přínosné.

AKTUALIZACE (2. srpen 2020):

Dovolená prodloužena na počátek srpna. Poté, co mne vykradli, chvíli potrvá, než si koupím počítač, na kterém bych pokračoval v práci…

 

AKTUALIZACE 2 (17. srpna 2020):

Díky všem za pochopení, sounáležitost a podporu. Obzvláštní díky těm, kteří přispěli na nákup nového počítače, se kterým mohu obnovit práci na DaH.

 

Ignác Pospíšil, šéfredaktor

Krvi Kristova, záruko věčného života!

Krvi Kristova, záruko věčného života!
Tak zní jedna z invokací litanie k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu.
Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl.

Biskup Schneider: Přirozené právo na různost náboženství ani pozitivní Boží vůle v tomto ohledu neexistuje

1. června 2020 (LifeSiteNews) – Je dostatečný důvod k tvrzení, že existuje vztah příčiny a následku mezi deklarací druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis humanae a Dokumentem o lidském bratrství za světový mír a společné soužití, který 4. února 2019 v Abú Dhábí podepsal papež František a šejk Ahmed al-Tajíb. Při zpátečním letu ze Spojených arabských emirátů do Říma sám papež řekl novinářům: „Jednu věc bych však chtěl říct a jasně zdůraznit: z katolického hlediska se tento dokument nevychýlil ani o milimetr za II. vatikánský koncil. Ani trochu! Dokument byl vypracován v duchu Druhého Vatikánu. … Koncil se musí rozvíjet. … Našel jsem v dokumentu jednu větu, která mne překvapila, a zapochyboval jsem, zda je to přesně takhle. A ukázalo se, že jde o citaci z Koncilu!“ [1]

Dignitatis humanae potvrzuje tradiční nauku Církve, když uvádí: „Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi,“ a zdůrazňuje, že všichni lidé mají „povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat“ (č.1). [2] Naneštěstí o pouhých několik vět dále koncil tuto pravdu podkopává formulováním teorie, kterou trvalé magisterium Církve nikdy dřív neučilo, totiž že člověk má ze své přirozenosti právo „nebýt donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích“ (ut in re religiosa neque impediatur, quominus iuxta suam conscientiam agat privatim et publice, vel solus vel aliis consociatus, intra debitos limites, č. 2). Podle tohoto tvrzení by měl člověk právo vyplývající ze samotné přirozenosti (a tedy Bohem pozitivně chtěné) zvolit si, praktikovat a šířit, a to i kolektivně, uctívání modly a dokonce i satana, neboť existují náboženství, která se klanějí ďáblu, například „církev satanova“. V některých zemích je skutečně právně uznávána na stejné úrovni jako všechna ostatní náboženství.

Mariánský sloup: Panna Maria po 102 letech znovu ochraňuje Pražany

Čtvrtek 4.června 2020 byl neobyčejným dnem pro velkou část Pražanů a věřící křesťany po celé republice. Po letech ústrků a zákazů nastal tolik očekávaný den. Nad Staroměstským náměstím byl ten den vztyčen mariánský sloup s Pannou Marií na vrcholu monumentu.

Atmosféra na samotném místě byla krásná, nesla v sobě i známky určitého napětí a očekávání, někteří lidé se modlili, jiní zpívali písně. Počasí jakoby kopírovalo nesnáze a překážky, které museli nadšenci okolo sochaře Váni snášet po celá léta. Nejprve zataženo následované silným vichrem, který se pak přeměnil v prudký liják, po kterém řada z nás prochladla.

Pak ale se počasí zlepšilo, vykouklo občas sluníčko a odpoledne přišel konečně ten dlouhé roky očekávaný okamžik vztyčení poslední části Mariánského sloupu, nejprve hlavice a pak samotné sošky Panny Marie čekající 17 let u kostela Matky Boží před Týnem na převezení a osazení v horní části mariánského sloupu.

Video:https://www.youtube.com/watch?v=MFHjMlrnOuk

Braňme víru v reálnou přítomnost Pána v Eucharistii!

Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.

Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.

Sloup smíření, nebo rozdělení?

Radost českých, moravských a slezských katolíků teď vrcholí – a to navzdory koronaviru. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, zničený lůzou 3. listopadu r. 1918, opět stojí. Matka Boží si vybrala houževnatého sochaře Petra Váňu, který se nedal odradit od záměru obnovit tuto dominantu Prahy ani tehdy, kdy se zdálo, že všechno je nenávratně ztraceno.

Povedlo se skoro zázrakem. Ďábel, ať už chce nebo nechce, stejně musí nakonec – byť nedobrovolně a „se skřípěním zubů“ – sloužit Bohu. Nic jiného mu nezbývá, neboť Panna Maria mu drtí hlavu. On je poražený, proto všechno, cokoliv podnikne proti Bohu, nakonec Pán použije ke svému vítězství nad ním a nad všemi jeho lidskými pohůnky. Ano, satan chtěl koronavirus, izolaci a zastavení veškerého ekonomického a sociálního života, jenže Pán a přesvatá Matka toho jako pokaždé v dějinách využili proti němu a jeho zpupným plánům. Na Staromáku se za nouzového stavu nemohly konat klasické předvelikonoční trhy, což umožnilo týmu Petra Váni pracovat a dokončit požehnané dílo obnovy mariánského sloupu již 4. června místo plánovaného září. Jak může opravdově katolická duše za této situace odolat spontánnímu zpěvu Aleluja- ať už v srdci nebo i navenek – a s ním také „Děkujem Ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát…“?! Ne, tuto radost, která, dá-li Pán, vyvrcholí slavností 15. srpna, kdy sochu požehná sám primas kardinál Dominik Duka, nám nikdo nevezme.

Jak potratáři ovládají klíčové mezinárodní organizace a zneužívají pandemii

Odpůrci práva nenarozených dětí na život mají převahu v Organizaci spojených národů, „lidskoprávní“ organizaci Amnesty international, Světové zdravotnické organizaci (jejíž propotratovou činnost veřejně popsali přímo její členové), Evropské unii (ta vyžaduje po svých členech legální potraty na požádání, Polsko a Malta se však drží, EU uvedla: „Prosím zaručte přístup k bezpečnému a legálnímu potratu pro každou ženu v EU“, což je samo o sobě lež, protože potrat pro matku není nikdy bezpečný. Evropská unie vlastně říká polským dětem: „Kdyby to bylo na nás, tak jste byly roztrhané na kusy“) a v Mezinárodním měnovém fondu. Lze to jednoduše ověřit na jejich oficiálních webech. Tyto organizace dlouhodobě vyvíjejí silný tlak na země, které životy nenarozených dětí chrání. Označují tyto vraždy jako jakási „reprodukční práva“ žen. Jako argument používají údajně vysokou úmrtnost při nelegálních potratech. Francouzský prezident Macron dokonce chtěl proti Polsku zavést hospodářské sankce.

Ročně zemře 1 350 000 lidí. Říkáte si hrozné? Tomu se musí za každou cenu zabránit. Musíme globálně zakázat auta a těmto úmrtním se předejde. Jedná totiž se o počet lidí, kteří ročně zemřou při dopravní nehodě. Samozřejmě nevolám po zákazu automobilů, jen tím chci poukázat na logiku lidí, kteří chtějí legalizaci vraždění dětí pod záminkou zdraví žen. Realita je opačná – Polsko, které většinu potratů zakazuje, má spolu s Islandem a Finskem nejmenší úmrtnost matek (v souvislosti s těhotenstvím, porodem, potratem) na celém světě, třikrát menší než v Británii, kde se vraždí děti do 24. týdne na požádání matky a potraty jsou tam i na děsivé evropské poměry velice časté. ZDROJ

Tyto „lidskoprávní“ organizace  tvrdí, že potrat je nezbytná lékařská péče a jeho zákaz označují za porušování lidských práv. A když s tím někdo nesouhlasí či je za to kritizuje, tak z něj média velmi snadno udělají nepřítele lidských práv. Osobně jsem si ve svých čtrnácti letech pod vlivem mainstreamových médií myslel, že Trump je ten špatný a Clintonová ta dobrá. To proto, že jsem vůbec nevěděl o tom, že Trump je proti potratům a Clintonová je podporuje bez omezení.

Podivný případ kardinála Pella: „K Pellovu zničení byla naverbována státní moc“

„K úsilí o Pellovo zničení byla naverbována státní moc. Tuto situaci nelze zamést pod koberec,“ napsal přední australský politický komentátor Paul Kelly v deníku The Australian ve středu Svatého týdne. Den předtím Vrchní soud v kompletním složení poměrem hlasů 7:0 zrušil pět odsouzení za zneužití dítěte, za něž kardinál Pell strávil 13 měsíců a 10 dní v melbournském vězení, a to téměř celé na samotce. Byla mu odepřena možnost sloužit mši a po řadu měsíců neměl přístup ke svátostem.

Australská nejvyšší soudní instance v hodině dvanácté zachránila alespoň něco z důvěryhodnosti, kterou australský justiční systém ztratil, a připomněla Australanům i světu, že vláda práva ještě není mrtvá. Ve státě Victoria (druhém nejlidnatějším v Austrálii) lze o tomto tvrzení nicméně stále pochybovat. Při vedení Pellova případu tam byly běžně porušovány zásady spravedlnosti, které jsou v každé civilizované společnosti považovány za posvátné.

Odsouzení Jeho Eminence na základě neprokázané výpovědi jediného stěžovatele bez jakýchkoli forenzních či listinných důkazů a bez svědků připomínalo spíše soudní procesy v totalitních státech, kde je normální, že výsledky soudních řízení odpovídají politickým a kulturním zvyklostem státu a očekáváním vládnoucí elity.