Christus Resurrexit! Homo Resurrexit!

Kristus vstal z mrtvých! Člověk vstal z mrtvých! Pánovo Vzkříšení je počátkem opravdového humanismu, ne toho bezbožného, který staví člověka na místo Boha, ale toho, jenž naopak člověka Bohu podřizuje – a tím ho oslavuje a činí svobodnou bytostí, přítelem a spolupracovníkem Pána a Spasitele na věčné věky.

Vzkříšení těla

Lidskou historii tvořili a tvoří vládcové, politici a vojevůdci, jak shodně dokazuje pohled do učebnic dějepisu pro základní školy i do několikasvazkových tlustospisů historických studií. O většině z nich platí slova italského spisovatele Giovaniho Papiniho z knihy „Život Kristův“ na adresu římského Oktaviána Augusta: Dobrodružný ničema, kterému přálo štěstí. Všichni už hnijí v hrobě a je nepochybné, že i ti současní je budou následovat.

V dlouhých lidských dějinách pouze dva lidé se stali výjimkou: Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho přesvatá Matka Panna Maria. Ten první odmítal být pozemským vládcem, politikem i vojevůdcem. Vstal z mrtvých po strašlivé smrti na kříži. Není to ani pohádka, ani mýtus, ani legenda, ale historicky prokazatelný fakt, doložený prázdným hrobem, což nezpochybnili ani největší Kristovi nepřátelé, a svědectvím stovek osob – sv. Pavel mluví o více než pěti stech bratří najednou (1 Kor 15,3-9) – kteří za svědectví o osobním setkání se Zmrtvýchvstalým Spasitelem byli připraveni jít na popraviště a většina jich také šla. Takové svědectví by obstálo u každého řádného soudu jako jednoznačně průkazné a nezpochybnitelné. Navíc je zde také turínské plátno se svým zázračným otiskem zmučeného těla Kristova, němý svědek jeho Vzkříšení.

Slavíme Zmrtvýchvstání Páně

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Master_Of_The_Trebon_Altarpiece_-_The_Resurrection_-_WGA14635.jpg

Zmrtvýchvstání Páně

Kristus vstal z mrtvých, Aleluja! Dnes je Hod Boží velikonoční, slavíme Zmrtvýchvstání Páně.

Ignác Pospíšil

Bílá sobota

Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.

Ignác Pospíšil

Je Velký pátek

Ukřižování podle Paola Veronese (1528-1588)

Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a povinně držíme přísný půst.

Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím, výletům na lodičky a podobně.

Sekty 1955

Putování do Lurd je dobré. Dát přednost tomuto poutnímu místu před nějakým lokálním poutním místem toho kraje je jistě za obvyklých okolností rozumné. Když ale začnou vznikat skupiny poutníků, kteří budou uznávat pouze Lurdy, všechno ostatní s despektem odmítnou a kolem Lurd obmotají celý svůj náboženský život od A do Z, bude taková praxe zavánět sektářstvím. A přitom na počátku stála dobrá myšlenka: Lurdy jsou za normálních okolností „lepší“ než jiné poutní místo nedaleko Lurd. A toto nikdo nepopírá. Setkáváme se zde s přeháněním, a to se stalo základem sektářského přístupu. Odmítáme ono přehánění doceňování Lurd, přehánění projevené v praxi a praktickém přístupu.
I když se hovoří o božské liturgii, samotný ritus je dílem lidským. Každé lidské dílo má jak kladné, tak i slabší stránky. Mnohdy je to věc názoru, nicméně se zdá, že skutečně, objektivně, mají co do svých charakteristik v rámci tradičního ritu liturgické formy doby 1955-62 z jistého(!) hlediska více negativ než formy před rokem 1955. Toto poznání vede mnohé k postoji upřednostňujícímu tuto podobu tradičního ritu před podobou téhož ritu po roce 1955. A v tuto chvíli hrozí nebezpečí přehánění. Hrozí něco podobného, co bylo popsáno výše v přirovnání k lurdským poutníkům. Není problém v samotném upřednostnění. Problém je v domnělé výlučnosti „ritu 55“ jako údajně jediného správného a jediného přijatelného způsobu. Když k tomu přistoupí ještě pár falešných soukromých zjevení, která lidé přijímají, evidentně se pohybují na hranici sektářství. Otázkou zůstává, z které strany hranice. Otázka pouze řečnická. Odpověď je jasná: Toto už je sektářství. Jenže sektářství nemá v tradičním katolicismu co dělat. Když někdo nemá možnost mše svaté v „ritu 55“ a nejde na tradiční 1962, ale místo toho si pustí videokazetu se „mší 55“, není žádným tradičním katolíkem. Je ujetým sektářem a i z hlediska teologického a věroučného je mimo, o disciplinárním hledisku ani nemluvě. Kdo v rámci tradičního ritu považuje „úzus 55“ za jediný přijatelný, je sektář.

Je Květná neděle, začíná Svatý týden


Květná neděle dnes otevírá Svatý týden, na jehož konci si o Velikonočním triduu připomeneme umučení a smrt našeho Spasitele Ježíše Krista. Na přelomu soboty a neděle se pak dočkáme i oslav jeho Zmrtvýchvstání.

Tradiční katolíci mají stále ještě jen poměrně omezenou paletu možností, kde prožívat Triduum a Velikonoce v tradiční formě, nicméně ve srovnání s časy nedávno minulými se počet těchto příležitostí zvyšuje.

Bohužel letos nejsem pro velkou zaneprázdněnost schopen vytvořit přehled tradičních liturgií, proto jen připomenu, že je možno prožít Svatý týden při vyšebrodském klášteře. Těm, kteří tam vyrazí, připomínám nutnost teplého oblečení. 

Masochismus dnešních katolíků

Před cca 20 lety belgický historik Léon Moulin, agnostik, napsal na adresu současných katolíků tato silná slova:

„Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné povědomí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste odpovědni za téměř všechno zlo na světě. Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo…. A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás…. Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektivní, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž většina obvinění je nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny. Proč tedy nepožadujete odpovědnost od těch, kteří ji žádají výlučně od vás? Cožpak výsledky jejich práce jsou lepší než vaše?“ (cit. Vittorio Messori: Czarne karty Kościola, Katowice 1998, str. 11-12)

Nekatolického církevního historika právem pohoršuje typicky katolický masochismus, tj. zvrhlá záliba katolíků ve vyhledávání špatností a hříchů v dávných i současných dějinách Církve. Ten se v posledních letech prohlubuje. A nejedná se jenom o modernisty, nýbrž bohužel i o ty, kteří se řadí mezi konzervativce nebo dokonce tradicionalisty.

Komisař Rady Evropy pro lidská práva žádá legalizaci potratu na Maltě

Komisař Rady Evropy pro lidská práva Nils Muižnieks prohlásil v listě Times of Malta, že Malta musí legalizovat potrat, protože jde o otázku „lidských práv“ a „rovnosti“. „Z pečlivé analýzy standardů lidských práv a právního řádu platného pro členské státy Rady Evropy je podle mě jasné, že lidská práva žen nelze chránit, není-li jim zajištěn efektivní přístup k bezpečným a legálním potratovým službám,“ napsal v článku.

Na malé katolické Maltě jsou veškeré potraty zakázány. Povoleny však jsou antikoncepční prostředky, z nichž některé působí abortivně.

Muižnieks napsal, že standardy Evropské úmluvy o lidských právech a Evropské sociální charty „vyžadují, aby legislativa a praxe [členských] států garantovala přístup k bezpečné a legální potratové péči.“ Citoval rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva a Evropského soudu pro lidská práva, které rozhodly, že Itálie (v prvním případě) a Polsko (ve druhém) nemají dostatečně liberální potratovou legislativu. „Jsem si vědom, že někteří lidé argumentují ve prospěch omezení přístupu k potratu údajným ,právem nenarozených dětí na životʻ. Po pečlivé analýze toho, jak základní úmluvy interpretují právo na život, je však podle mě jasné, že se nevztahuje na období před narozením a mezinárodní lidskoprávní legislativa právo nenarozených na život neuznává.“

Soudce odebral křesťanským rodičům dceru, protože jí nechtěli dovolit změnu pohlaví

CINCINNATI, Ohio, 22. února 2018 (LifeSiteNews) – Rodičovská práva v americkém státě Ohio utrpěla těžkou ránu: soud pro mládež okresu Hamilton zbavil rodiče rodičovských práv za to, že dceři odmítli změnu v „muže“. Soudkyně Sylvia Sieve Hendonová svěřila dívku do péče prarodičů z matčiny strany. V éře svévolně vyhlašované „genderové identity“ vzbuzuje tento případ v souvislosti s rodičovskými právy velké obavy.
Komentátorka listu The Federalist Nicole Russellová napsala, že „jde o velkou prohru obhájců rodičovských práv a náboženské svobody“. „Soudkyně svěřila dospívající dívku do péče prarodičů, kteří jsou podle soudu vstřícnější k jejímu přání brát léky vedoucí ke změně pohlaví.“

Soudem jmenovaný opatrovník vypověděl: „Domníváme se, že prarodiče jsou otevření“ vůči chemikáliím měnícím pohlaví, zatímco „rodiče dali jasně najevo, že oni vůči tomu vstřícní nejsou.“ Sedmnáctiletá dívka říká, že se chce stát „mužem“, a hrozí sebevraždou. Její rodiče uvedli, že změna pohlaví není v nejlepším zájmu jejich dcery a místo toho vyhledali křesťanské psychologické poradenství.

Soudkyně Hendonová v rozsudku dokonce navrhla, aby politici uzákonili cestu k transgenderové terapii v případech konfliktu s rodiči. „Soud by se dopustil nedbalosti, kdyby nevyužil této příležitosti a nevyzval zákonodárce, aby vypracovali legislativu, která by soudům pro mládež tohoto státu poskytla rámec, podle něhož by mohly posuzovat právo nezletilého na souhlas s genderovou terapií. […] Takový zákon by mladým poskytl právo na názor a cestu, jak postupovat,“ napsala soudkyně.

Novinářka Russellová předpovídá, že taková legislativa rodičovská práva jedině dál eliminuje. „Pokyn zákonodárcům, aby vypracovali zákon na dané téma, a zbavení rodičů péče o dítě jde dohromady spíš s nějakým policejním státem než se svobodnou společností, v níž primární právo pečovat o děti náleží rodičům.“ Russellová napsala, že tímto rozhodnutím dává justice rodičům jasný signál: „Zmrzačte své dítě, nebo to uděláme za vás.“
Rozsudek otevírá možnost zařazení léků blokujících pubertu na seznam lékařských zásahů, k nimž není třeba souhlas rodičů. V mnoha státech už na něm figuruje antikoncepce a dokonce i potrat. [1]

„Pastorační“ kanonizace?

Možná byl Pavel VI. ve svém soukromém, tajném životě nadán pozoruhodnými hrdinskými ctnostmi. Jako papež je však nemálo diskutabilní: promulgoval nejliberálnější texty koncilu (Gaudium et spes, Unitatis redintegratio, Nostra aetate, Dignitatis humanae), uskutečnil liturgickou reformu, která posvátnou liturgii převrátila vzhůru nohama a rubem nalíc, a provedl řadu dalších větších či menších zásahů, jako bylo zrušení prastarého a ctihodného podjáhenství v latinské Církvi.

Pavel VI. dokonale ztělesňuje Druhý vatikánský koncil. Přesně z tohoto důvodu byl vybrán pro svatořečení, stejně jako další koncilní a pokoncilní papežové, kteří jsou kanonizováni jeden za druhým: Jan XXIII., Jan Pavel II…

Má být Pavel VI. Církvi příkladem kvůli tomu, že vydal Humanae vitae? Nebo spíše kvůli svým „ekumenickým gestům“, jako když v roce 1966 věnoval [anglikánskému] arcibiskupovi z Canterbury Michaelovi Ramseymu svůj pastýřský prsten a kalich – což kardinálu Coccopalmeriovi umožnilo tvrdit, že anglikánská svěcení lze pokládat za platná: „Co mohlo pro Pavla VI. znamenat to, že daroval kalich arcibiskupovi z Canterbury? Jestliže to bylo ke sloužení Večeře Páně, Eucharistie, pak určitě pro platné obřady, že ano?“ A tak bychom mohli pokračovat: byl Jan Pavel II. příkladem kvůli neochvějné obraně Humanae vitae, nebo spíše kvůli tomu, že uspořádal smutně proslulé setkání v Assisi?
Musíme mít odvahu to říci: svatořečením všech papežů koncilu se svatořečí sám koncil. Zároveň se tím však degraduje samotná kanonizace, z níž se stává druh vyznamenání položeného na rakev. Možná si koncil, který byl „pastorační“, a nikoli dogmatický, zaslouží rovněž „pastorační“ – a nikoli dogmatické – kanonizace.

P. Pio Pace

Překlad Lucie Cekotová

https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/02/guest-note-paul-vi-pastoral.html#more