Exkluzivní rozhovor biskupa Schneidera pro LifeSiteNews

LSN: Vaše Excelence, co nám můžete říci o vaší nedávné návštěvě ad limina a setkání s papežem Františkem?

Biskup Schneider: Pro mě to byl velice duchovní zážitek — pouť k hrobům svatých Petra a Pavla, kde jsme sloužili mši svatou. U hrobu svatého Petra jsme zazpívali antifonu Oremus pro pontifice nostro za papeže Františka a potom krédo. Pomodlili jsme se také na úmysly Svatého otce pro získání plnomocných odpustků. Totéž jsme vykonali i v bazilice svatého Pavla za hradbami a v bazilice Panny Marie Větší.  

Pokud jde o naše setkání s papežem, je to v této době Kristův náměstek na zemi a choval se k nám velmi bratrsky a vlídně. Byla tam velmi příjemná atmosféra. Naše setkání s ním trvalo dvě hodiny. To, že papež strávil tolik času se skupinou deseti biskupů a ordinářů z Kazachstánu a střední Asie, považuji za velkorysost z jeho strany. 

Při setkání nás papež vyzval, abychom svobodně vyslovili své obavy i kritiku. Zdůraznil, že má rád hodně otevřené rozhovory. Někteří biskupové vyjádřili obavy týkající se života Církve v naší době, například v záležitosti svatého přijímání pro rozvedené a civilně „znovusezdané“ katolíky, svatého přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích a problému faktického šíření homosexuality v Církvi. Tyto věci byly předmětem diskuse. Potom jsem já také požádal Svatého otce, aby objasnil prohlášení z Abú Dhabí o tom, že Bůh si „přeje“ rozdílnost náboženství. 

Papež byl ve svých reakcích na naše otázky velmi přívětivý a snažil se dát nám na tyto problémy odpověď ze svého pohledu. Odpovídal spíše obecně o principech katolické víry, ale za daných okolností jsme nemohli v konkrétních záležitostech zacházet do podrobností. I tak jsem Svatému otci velmi vděčný za to, že nám dal možnost formulovat některé obavy ve velmi pokojné atmosféře a že jsme s ním mohli hovořit. 

Pronásledování za nesouhlas s transgenderovou ideologií

V lednu policie v severoanglickém Humberside informovala jistého přístavního dělníka, že bude vyšetřován za to, že na Tweetu zveřejnil básničku o transgenderových lidech. O několik týdnů později policie v Suffolku kontaktovala čtyřiasedmdesátiletou ženu a policejní důstojník ji vyzval, aby přestala tweetovat komentáře kritizující transgenderovou ideologii a zvážila odstranění některých svých dřívějších příspěvků na sociálních sítích. Začátkem února pak list Daily Mail přinesl zprávu, že již v prosinci policie v Hertfordshiru zatkla osmatřicetiletou matku před očima jejích dětí a zavřela ji v policejní cele za to, že se na Twitteru nepohodla s transgenderovým aktivistou.

Příběh Kate Scottowové je skutečně mrazivý. K ní domů přišli tři policisté, zadrželi ji, dopravili na policejní stanici a vyslýchali za to, že se s transgenderovým aktivistou nepohodla o „deadnaming“ (oslovování transgenderových osob proti jejich vůli rodem, který odpovídá jejich biologickému pohlaví) a o biologickém muži, který se prohlašuje za ženu, mluvila jako o muži. Za tento údajný trestný čin 1. prosince loňského roku Scottowovou zatkli, vyfotografovali, odebrali jí DNA a otisky prstů a sedm hodin ji drželi v cele. K zatčení došlo před její desetiletou autistickou dcerou a dvacetiměsíčním synem, jehož dosud kojí. Vyšetřována je evidentně stále a policie jí nevrátila mobilní telefon ani počítač, který potřebuje ke svému probíhajícímu studiu magisterského programu v oboru forenzní psychologie.

Duchovní smysl tělesného půstu

Půst a jiné druhy odříkání spojujeme mj. s kajícností. Kajícnost souvisí s obrácením, se zřeknutím se hříchu, s napravováním jeho následků. Tím se dostáváme k prvním dvěma bodům.

1. V důsledku hříchu došlo k nabourání harmonie nejen mezi lidstvem a Bohem (lze-li to takto vyjadřovat); nejen mezi lidmi mezi sebou, ale také v člověku samotném. Mluví se pak o nezřízené žádostivosti. Při půstu naopak se člověk snaží o to, aby měl své chutě pod kontrolou, aby tělesná žádost nezmítala duchem, ale aby člověk byl bytostí uspořádanou, kdy to nižší je podřízeno a v dobrém smyslu pod kontrolou toho vyššího a člověk jako takový podřízen Bohu. „Kdo je věrný v maličkosti, bude věrný i ve velké věci.“

2. Druhým bodem je to, kdy půst chápeme jako součást pokání. O pokání se už téměř nemluví a téměř se vytratilo z života dnešních křesťanů. Zmiňuje se pouze jeden jediný projev pokání, a sice ony tři zdrávasy po sv. zpovědi. Ale pokání je pojmem mnohem širším, výzvy k němu patří k hlavním tématům Ježíšova učení a připomínky např. z Lurd opět ukazují jeho důležitost a potřebnost. Jsem hříšný, a i když je mi hřích odpuštěn, dělám různé skutky dobrovolného pokání. A též se zřetelem na hříchy jiných lidí. Projevy mohou být rozmanité: Dobré skutky (např. tzv. skutky tělesného či duchovního milosrdenství) s úmyslem „na pokání“, trpělivé snášení těžkostí, které přicházejí, nebo i dobrovolný sebezápor. A sem patří také půst.

Co je správný půst

Na počátku postní doby nám zaznívají různé biblické i mimobiblické texty o potřebě náležitého vnitřního postoje; varování, aby se člověk nepostil kvůli pochvale lidí atd.

Pán Ježíš ale také říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“

Unáhlený posluchač může být překvapen. Zvykl si vybírat (řecky: heresin) pouze něco od Izaiáše („či není půst, jaký si přeji, spíše toto …“), pouze šestou kapitolu Matoušova evangelia, jak slyšíme v evangeliu na Popeleční středu, a najednou toto?

Vše se vysvětlí, když si uvědomíme, o co v kterém textu jde. Pak uvidíme, že jsou v souladu. A nejen to. Uvidíme, že se vzájemně doplňují. Zatímco šestá kapitola varuje před konáním dobrých skutků pokrytci, kteří chtějí, aby je lidé chválili, výše uvedený text o svícení před lidmi naopak vybízí k veřejnému konání dobrých skutků, aby lidé velebili Boha. To se nevylučuje, to se dá a má skloubit: Nekonat dobré skutky veřejně kvůli vlastní slávě či uznání od lidí, ale konat je veřejně jako svědectví proto, aby byl oslavován Bůh. A pak je zde ještě jedna věc: celá ta perikopa šesté kapitoly mluví proti praktikám pokrytců. Toto slovo dnes používá kde kdo, mnohdy špatně. Pokrytec byl člověk, který si pokryl tvář maskou, takže lidé při pohledu na něj neviděli jeho skutečnou podobu, ale něco jiného. Přeneseně se jedná o falešné lidi, kteří se navenek ukazují lepšími, než ve skutečnosti jsou. A před tímto Pán Ježíš varuje: před přetvářkou, před nepravdivým ukazováním se lepšími, zbožnějšími, než je skutečnost. Když někdo ale pravdivě ukáže navenek, jak zbožný je uvnitř, a nečiní to pro svou slávu, ale aby lidé velebili Otce v nebesích, je všechno v pořádku a navíc uposlechl výše uvedené Ježíšovy výzvy.

Tradiční liturgie v Nepomuku

Kostel sv. Jakuba v Nepomuku

Seznam míst, kde je v českobudějovické diecézi pravidelně vysluhována tradiční liturgie, se počínaje březnem 2019 rozroste o Nepomuk. V kostele sv. Jakuba Většího bude jedenkrát za měsíc (obvykle v 16:00 o druhé neděli v měsíci) celebrovat Mši svatou podle misálu z roku 1962 P. Jakub Zentner FSSP.

Nejbližší Mše sv.: 10. 3. v 16:00 (první něděle postní); 21. 4. v 16:00 (Hod Boží velikonoční); 12. 5. v 16:00 (třetí neděle po Velikonocích). Aktuální informace o bohoslužbách jsou k dispozici na adrese http://fssp.cz/nepomuk/ …

Je Popeleční středa, začíná doba postní

„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“

Dnes (tj. ve středu 6. března 2019) je popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.

Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo přijímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně.

Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života.

Ignác Pospíšil

Medializace tématu zneužívání – nazývat věci pravými jmény

Hned na úvod si dovolím položit řečnickou otázku, která v sobě obsahuje samotné jádro celého textu: Je rozdíl mezi nezametáním a cílenou dechristianizací? Je. A velký.
Protože se jedná o dvě věci, neměly by se směšovat ani zaměňovat. Když mluvím proti druhému, neměl by mě nikdo podezírat, že prý mluvím proti prvnímu. Takový dojem by byl unáhlený. Nehájím zametání pod koberec, neomlouvám neomluvitelné. Ale mluvím proti řízené (mediální mainstream je záležitost zcela a účelově řízená) dechristianizaci společnosti, dechristianizaci, na kterou doplatí sama společnosti, dechristianizaci, která je též proviněním proti Ježíši Kristu a jeho učení, proti samotnému Bohu.
Po pár měsících jsme opět svědky celosvětové mediální kampaně obsahující poukazy na hrozné činy, v pár případech dosvědčených, většinou se jedná o sedmdesátá léta, ve většině případů pak informace o podání žaloby, o vzniku podezření apod. To je jedno, účinek na podvědomí čtenáře bude vždycky stejný. A když se opakovaně, vždy s několikatýdenními pauzami, medializuje stále tentýž případ, účinek na podvědomí čtenáře se násobí, jak kdyby to bylo případů více. A pak už jen stačí vyjádřit pouhou obavu, čtenář se rozhořčí ještě víc a jedná. Jak jedná? Co dělá? Resp., co přestane dělat?

Útok na rodinu

Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.

Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.

POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY

Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.

Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu.

Štvanice na kardinála Pella

Kardinál Pell

V Austrálii byl vzat do vazby kdysi „třetí nejmocnější muž ve Vatikánu“ a jeden z posledních konzervativců na špičce vedení církve, George kardinál Pell. Je nepravomocně odsouzen za údajné pohlavní zneužití dvou chlapců. I církevní soudy ho snad budou soudit. A tisk ho už dávno v drtivé většině prohlásil za vinného a nestydí se ho očerňovat i za cenu těch největších lží. Je to o to smutnější, že je prakticky jisté, že se jedná o křivé obvinění a  výsledek uměle vyvolané antikatolické hysterie…

Kardinál Pell, který obvinění jasně a rázně odmítl, byl shledán vinným druhou dvanáctičlennou porotou (první hlasovala v poměru 10:2 pro nevinen) čistě na základě absurdního svědectví jedné údajné oběti. A to i přestože dotyčná „oběť“ několikráte změnila výpověď (protože  její raná verze byla ještě nesmyslnější, než je ta aktuální) a přesto, že již zesnulá údajná druhá oběť (která měla být zneužita spolu s ní) před svou smrtí popřela, že by k něčemu takovému došlo.

Podle této výpovědi máme věřit, že šedesátiletý arcibiskup si na konci pontifikální mše zaběhne sám do otevřené sakristie, kde (navlečen v liturgickém oděvu) bleskově zneužije dvě náhodné oběti, které tam přistihne při kradení mešního vína. A nikdo si ničeho nevšimne. Kdo někdy byl na pontifikální mši a viděl liturgický oděv biskupa, může jen vrtět hlavou nad tím, že ona „oběť“ už dávno nesedí v kriminále za křivé obvinění, protože takovým kravinám prostě nikdo soudný a znalý věci věřit nemůže – ne  protože věří kardinálovi, ale protože je mu jasné, že je to neproveditelné. Co vypovídá skandální rozsudek vinen o dvanáctičlenné porotě, která ho na základě takovéhoto zjevně vylhaného svědectví vynesla, jakož i o celém australském justičním systému, je myslím jasné.

Proč je konzervatismus součástí problému, nikoli řešení

Peter Kwasniewski

Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.

Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.

Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil. („Jestliže řeholnice nenosí úplný hábit se závojem, je načase dát jim na vybranou: přijmout tradiční oděv, nebo se vrátit do světa.“)