Papež František dělá čistky. Nejprve biskup Daniel Fernandéz z Portorika, poté biskup Joseph Strickland z USA, jak o případu DaH referovaly, teď kuriální kardinál Raymond Leo Burke, jemuž římský pontifik zastavil plat a vypověděl jej z jeho římského bytu (srvn. článek na https://apologie.info). Kdo z hierarchů se odváží poukázat na nepravověrnost Bergogliových vyjádření, je postižen degradací nebo přímo odstraněním. Kdo bude další na řadě? Arcibiskupové Carlo Maria Viganó nebo Jan Pawel Lenga jsou již v důchodu, jim dle kanonického práva může pouze zakázat veřejně udělovat svátosti (což stejně mohou jako důchodci pouze se souhlasem ordináře diecéze, v níž se nacházejí), nebo je exkomunikovat. I toho je nynější pontifik schopen, jenže z analytického pohledu by to bylo přece jen „příliš silné kafe“. Nota bene hierarchové v důchodu pro něj představují pouze minimální nebezpečí, horší  je to s těmi, kteří jsou v úřadu a mají vliv. Je otázka, jestli vůbec a kdy zasáhne tvrdá Františkova pěst proti kazachstánskému biskupovi mons. Athanasiovi Schneiderovi, který si také nebere při kritice současného pontifikátu žádné servítky. Ten má ale proti Stricklandovi a Burkeovi tu výhodu, že je pouze pomocným (světícím) biskupem – a to v „zapadákově“, kde navíc katolíci představují pouhých 1,5 proc. populace. 

Nicméně zanechme spekulací a všimněme si faktů. Papež František se zbavuje biskupů, kteří ho kritizují z pozic ortodoxie. Ani jednou však nezakročil proti zjevným heretikům v biskupských úřadech, kteří žehnají homosexuálním párům, podávají sv. přijímání propotratovým politikům nebo hlásají uvolněnou morálku ohledně 6. a 9. přikázání. Ti jsou „v pořádku“, zvláště pak když dělají potíže tradiční mši sv., kterou Bergoglio nejspíš přímo nenávidí a proti níž vydal patřičné dokumenty. To je jasný a viditelný trend tohoto pontifikátu k definitivnímu prosazení novocírkve, jež nemá s autentickou Katolickou církví již nic společného kromě názvu. Měla by se nazývat spíše humanisticko-ekologicko-klimatickou sektou – a nikoli Katolickou církví. Kdo z biskupů se proti tomu ozve, musí pryč. 

František si chce v tomto směru „pojistit“ příští konkláve. Proto prakticky všichni kardinálové, které najmenoval, vyznávají tytéž pseudohodnoty jako on, nota bene někteří jsou ještě radikálnější, např. lucemburský kardinál Jean Claude Hollerich nebo americký Wilton Gregory. Bergoglio může mít tedy jistotu, že nic nezabrání, aby po jeho smrti linie destrukce Katolické církve a její přeměny na náboženskou společnost typu New Age nezadržitelně pokračovala. Aby příští konkláve bylo zcela bez problémů, chce František nějakým způsobem znemožnit případný vliv těch kardinálů z konzervativního spektra jmenovaných ještě jeho předchůdcem, kteří by mohli dělat potíže. Tak lze porozumět jeho zásahu proti kardinálu Burkeovi. Ne, že by tento americký prelát měl za současné konstelace kardinálského sboru šanci na zvolení, jenže je schopným církevním právníkem a osobností s autoritou uvnitř Církve, mohl by tedy, viděno z Bergogliovy perspektivy, vnést do konkláve jisté pochybnosti a znemožnit, aby se papežem stal někdo z krajně radikálního křídla. 

Proces likvidace Kristovy Církve má tak zajištěnou budoucnost. Podle lidské logiky. Jenže existuje ještě jiná logika, ta Boží. Ta se projevila např. v 16. stol., kdy Církev se nacházela v podobné situaci jako dnes. Víra sice nebyla přímo a bezprostředně zpochybňována, ale v papežském Římě převládal trend přizpůsobit se tehdejší renezanční mentalitě, což znamenalo klást důraz na hodnoty ryze pozemské a pravdy víry spolu s morálkou odsunout bokem. Nemravný papež Alexander VI. byl prototypem tohoto postoje. To mělo svůj negativní vliv na celou tehdejší Katolickou církev. Renezanční papežové jmenovali – podobně jako dnes František – kardinály podle svého gusta, aby jejich linie zůstala trvale zachována. R. 1534 tak byl zvolen na konkláve viditelnou hlavou Církve kardinál Alessandro Farnese, synovec Alexandra VI., jenž přijal jméno Pavel III. Nevynikal ani duchovním a mravním životem, ani vzdělaností. 

Přesto paradoxně právě on stál u zrodu změny orientace tehdejší Církve, neboť si uvědomil tváří v tvář hrozbě protestantské reformace, že další cesta dosavadním směrem není možná, proto schválil r. 1540 konstituce jezuitského řádu, jak je vypracoval sv. Ignác z Loyoly, a podpořil snahy dalších světců po autentické reformě Církve. R. 1545 svolal tridentský koncil, jenž zahájil velkolepý proces obnovy Katolické církve. Proč by se nemohla situace opakovat i po zvolení Bergogliova nástupce? Zcela jistě to bude stoupenec jeho pozice, nicméně dá se vyloučit, že si nakonec uvědomí nebezpečí této cesty? Kdo ví…. Dějiny se ale většinou neopakují a všemohoucí Bůh má nesčíslně mnoho jiných cest, jak prosadit obnovu své Církve. Proto tedy: Modleme se, důvěřujme a nebojme se hlásat pravdu katolické nauky podle sv. Pavla „vhod i nevhod“.

PhDr. Radomír Malý