Advent nás učí čekat


Adventus znamená příchod. Někdo (něco) přijde. Kdo? Co? Napjatě čekáme. Ano, v adventě si připomínáme, že celý náš život je jedno velké čekání. V mládí čekáme přijetí na vyšší školu, poté toužíme po dobrém zaměstnání, milujícím manželském partnerovi a rodině, dále si přejeme profesní uplatnění a kariérní postup, ve stáří slušný důchod. Očekáváme příchod toho všeho.

Jenže toto čekání se velmi často stává pověstným „čekáním na Godota“ podle absurdního dramatu Samuela Becketta. Dozvídáme se nakonec, že „pan Godot nepřijde“. Nedostali jsme se na žádaný typ školy, nezískali zaměstnání, které jsme chtěli mít, museli rezignovat na uplatnění podle svých představ, penze rovněž není příliš valná, nakonec ani ten manželský a rodinný život nebyl tak ideální, jak jsme očekávali (třeba děti se nevyvedly podle našeho přání). A i když se nám leccos z našich žádaných očekávání splnilo, museli jsme se neustále bát, že během krátké doby všechno můžeme ztratit. Stačí jen nevyléčitelná nemoc nebo krach firmy, v níž pracujeme – a znovu „čekáme na Godota“.

Pouze u jednoho jediného čekání v našem životě máme jistotu, že se nikdy nestane scénou z Beckettovy hry. Je to čekání na smrt. Ta přijde zaručeně a spolehlivě. Existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že jako lidé jsme „vrženi do smrti“. To si neseme už od okamžiku svého početí, neboť je zřejmé, že děťátko zdárně se vyvíjející v matčině lůně jednou zemře. (Pokračování textu…)

Advent nás učí čekat Read More

Liberálové ničí společnost… a každého, kdo s nimi nesouhlasí

Nedávno se mě někdo ptal, proč ve svých článcích věnuji tolik času podrobnému líčení rizik progresivismu, ačkoli jsem víc tradicionalista než konzervativec. Když jsem uvažoval o odpovědi, uvědomil jsem si, že pokud by měla být aspoň trochu dostatečná, musel bych na toto téma napsat knihu. Namísto projektu podobných rozměrů (aspoň prozatím) nabízím sedm důvodů, proč jsem přesvědčen o tom, že progresisté jsou na nejlepší cestě ke zničení západní civilizace – tedy pokud se jim to ještě nepodařilo.

Nevěří ve svobodu projevu.

Každému, kdo čte zprávy, to musí být zřejmé. Když se progresisté setkají s řečí, která se jim nelíbí, použijí každého dostupného nástroje, aby ji umlčeli, včetně použití násilí – a obvykle si při tom navíc ještě hrají na oběť. Konzervativní přednášející na univerzitách na svou ochranu pravidelně potřebují tým bodyguardů. Protipotratové výstavky jsou často terčem útoků a ničení. Takzvaní kontroverzní řečníci se v současné době setkávají s protesty, vandalismem a násilím ještě dříve, než se vůbec někam dostavili a něco řekli; útočí se dokonce i na veřejná vystoupení feministických ikon, jako je Germaine Greerová, za to, že odmítla podpořit soudobé transgenderové šílenství. Jeden průzkum Pew Research Center v roce 2015 informoval, že 40 procent mileniálů (lidí, kteří dospívali na přelomu tisíciletí) podporuje omezení svobody projevu, pokud uráží menšiny, přičemž kategorie těch, kdo spadají mezi „menšiny“, samozřejmě s každým týdnem narůstá. (Pokračování textu…)

Liberálové ničí společnost… a každého, kdo s nimi nesouhlasí Read More

Omyl venkovského faráře

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze. (Pokračování textu…)

Omyl venkovského faráře Read More

Vyšebrodské kázání kardinála Burkea

Sv. Josef s Ježíškem

Kázání kardinála Burkeho při příležitosti pontifikální Mše svaté ke cti sv. Josefa, snoubence blahoslavené Panny Marie, kterou celebroval 12. října 2016 v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Videozáznam můžete shlédnout ZDE (kázání čte česky R.D. Štěpán Smolen). Více videí z této Mše svaté naleznete ZDE.

Čtení: Sír 45, 1-6; Mt 1,18-21

Pochválen Pán Ježíš Kristus! Nyní i na věky.

Hluboce se raduji z toho, že mám při své první návštěvě České republiky možnost sloužit pontifikální mši svatou v tomto významném, krásném a prastarém cisterciáckém klášteře.

Děkuji otci převorovi a všem mnichům za vřelé přijetí a děkuji také všem, kdo tuto pontifikální mši svatou tak skvěle připravili. Obětuji tuto mši svatou na úmysly Vašeho milovaného národa a zdejšího vyšebrodského kláštera.

Tak jako to Církev tradičně činí ve středu každého týdne prosíme dnes především o přímluvu svatého Josefa, pěstouna našeho Spasitele a Snoubence jeho Neposkvrněné Matky. V těchto časech, které jsou pro Církev i pro rodinu, jakožto prvotní buňku Církve, obzvláště obtížné, se obracíme k ochránci všeobecné Církve a prosíme ho o přímluvu, aby zmatek a omyly, které prostupují celou naší kulturou
a které nalezly cestu i do středu církevního života, byly vyjasněny a uvedeny na pravou míru. (Pokračování textu…)

Vyšebrodské kázání kardinála Burkea Read More

S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2)

Kardinál Burke

Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.

Počátek rozhovoru naleznete ZDE.

Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?

Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.

Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13).
To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou. (Pokračování textu…)

S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2) Read More

Zas jednou tleskám Bělobrádkovi

Vicepremiér Pavel Bělobrádek

Stráže i úředníci na Stadionu mi sami řekli, že malé děti umíraly stoprocentně. Také v Raisově škole, neboť matky je s nedostatečné výživy nemohly kojit. (Přemysl Pitter)

Tak zas jednou tleskám vicepremiérovi Pavlu Bělobrádkovi. Nestává se to často a mezi tím mu poměrně často i laju, leč dnes ho budu hájit. Za svou návštěvu Sudetského domu a projev úcty obětem tzv. Odsunu (má čest mi velí používat pravdivější termíny vyhnání či etnická čistka) si zaslouží pochvalu. Kéž bychom měli více politiků schopných se takto jasně postavit na stranu spravedlnosti…

Nikdy jsem se netajil tím, že považuji už i jen samotné poválečné vyhnání Němců za zločin, za naprosto neospravedlnitelnou etnickou čistku a ukázkový příklad ze samé své podstaty vždy nespravedlivé aplikace kolektivní viny. Ovšem i kdybychom otázku oprávněnosti hlavní idee tohoto aktu nechali stranou, dokonce i kdybychom přijali myšlenku, že etnická čistka může být ospravedlnitelná, že kolektivní vina může mít v tomto případě svoji logiku a oprávněnost (za sebe mohu čtenáře ujistit, že si nic takového nemyslím), nic to nezmění na tom, že zacházení s Němci po válce bylo neospravedlnitelné a barbarské, že jejich internace a vyhánění doprovázeli strašné zločiny zcela srovnatelné se zločiny nacistů – a nemluvím jen o zločinech jednotlivců, ale i o nepopsatelných zvěrstvech a donebevolajících nespravedlnostech, které páchaly a na nichž se přímo podílely československé ozbrojené síly, úřady a soudy… (Pokračování textu…)

Zas jednou tleskám Bělobrádkovi Read More

Odpustit je dobré

Proces s někdejším dobrovolníkem jednotek SS, třiadevadesátiletým Oskarem Gröningem, který je obviněn z podílu na provozu vyhlazovacího tábora Osvětim, přinesl jednu neočekávanou scénu, která vyvolala velké emoce a spory mezi účastníky žaloby.

O co šlo? Oskar Gröning na počátku procesu přiznal morální zodpovědnost a požádal za odpuštění, ovšem rozhodnutí o kriminální vině nechal na soudu. Dlužno dodat, že Gröning nebyl žádný kápo a nijak se přímo nepodílel na krutém zacházení s vězni či dokonce jejich vraždění. Jeho úkolem bylo probírat zavazadla vězňům zabavená a hledat v nich peníze a cennosti. V reakci na jeho žádost o odpuštění mu jedna z vedlejších účastnic obžaloby, jedenaosmdesátiletá Eva Korová, která prošla Osvětimí coby pokusný králík doktora Mengeleho, podala ruku a veřejně mu odpustila. 
(Pokračování textu…)

Odpustit je dobré Read More

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod

V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.

Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i]. (Pokračování textu…)

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod Read More

Slovenští biskupové o rodině

Mons. Stanislav Zvolenský

Cirkev chce týmto listom povedať, že si všíma ťažkú sociálnu situáciu a stojí pri rodinách, ktoré ju prežívajú. Chceme, aby ľudia aj pri riešení problémov nestrácali nádej a navzájom si pomáhali. Všetci by sme si mali uvedomiť, že budúcnosť tejto krajiny je v našich rodinách. Budúcnosť je totiž vždy krajšia ako si vieme predstaviť, lebo je v Božích rukách. – Mons. Stanislav Zvolenský, arcibiskup Bratislavy a předseda KBS

Slovenští biskupové vydali na první neděli adventní pastýřský list, který se obšírně zabývá aktuální situací rodiny z hlediska ekonomických podmínek její existence a z hlediska mezilidských vztahů. Přečíst si jej můžete ZDE. KBS se podrobněji zabývala situací rodiny již v červnu, kdy kritizovala její ohrožení a mrzačení ve jménu genderové ideologie (ZDE).

Biskupové kritizují nedostatek pracovních příležitostí v některých regionech, platy a zákonem stanovenou minimální mzdu, které jsou příliš nízké a nenaplňují tak podmínky spravedlivé mzdy, která má být schopna pokrýt běžné výdaje v rodině, ekonomickou nedostupnost vlastního bydlení pro mladé a nespravedlivé sociální podmínky, které způsobují, že na společném dobru se podílí jen úzká skupina lidí, zatímco jiní, byť celý život poctivě pracovali, upadají do chudoby. A zdůrazňuje povinnost všech usilovat o spravedlivé zákony. (Pokračování textu…)

Slovenští biskupové o rodině Read More

Poslancům a poslankyním

Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.

Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:

Preambule

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky

 

V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“
a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“

Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání? (Pokračování textu…)

Poslancům a poslankyním Read More

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“. (Pokračování textu…)

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2) Read More

Tajné odškodnění

Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.

Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.

Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný.   (Pokračování textu…)

Tajné odškodnění Read More

Popolec. Memento homo, quod cinis es…

Keď sa opäť priblížila zima a na zem padal sneh ako popolec; prosila som – zmiluj sa nad nami, Bože, ktorý nás požehnávaš životom samotným. Z Teba ako z prameňa tryská na svet všetko stvorenie, rastliny cítiace bolesť a radujúce sa v nesmiernom šťastí, keď sú dlhé ruky stromov obsypané kvetmi a lupene azda ani netušia, že v sebe nosia život. Tvojou iskrou ako znamením života sú poznačené zvieratá, to nepreberné množstvo tvarov a vzorov živočíšnej ríše. Chvália Ťa nevedome, no predsa celým životom. A my sa len s údivom dívame na to, čo je to plachosť a čo skrotenie, keď si nám zveril dar rozumu a lásky – a keď sa kúsok z nej preleje hoci aj na túlavé psy, skrotnú a odrazu je v nich čosi z človeka.

A  keď sa dívam na myriady tvarov stvorenstva – na vrabce do tvarov ako hlinené píšťalky dávnych národov… A keď sa dívam na klasy zrna a pšenice podobné dlhým vrkočom dievčenských vlasov… A keď sa dívam sama na seba – na vlastné ruky, ktoré si stvoril. Ktoré si poznal ešte pred počatím a vložil do matkinho lona, ktoré si viedol k rastu, tvaroval im prsty a presne určil telu dokedy má rásť, odkedy starnúť a dávno ho už vidíš uložené v hlbinách zeme… Vtedy sa mi zdá byť až nemožné, že tento človek, prach, Ťa smie milovať. (Pokračování textu…)

Popolec. Memento homo, quod cinis es… Read More

Lekce Zlého: O pohádkách

V tomto příspěvku bych se rád zabýval pohádkou, přesněji pohádkou pro děti. To upřesnění je důležité, protože pohádky nemusí být nutně pro děti, ale tím se tu nebudeme zatěžovat. Přemýšleli jste někdy nad tím, k čemu jsou takové pohádky dobré? Doufám, že ano, protože takovou otázku si člověk musí položit, pokud se ptá, je-li tato pohádka dost dobrá. Nebo jinými slovy – jestli si zaslouží, aby se s ní setkaly nějaké děti. (Pokračování textu…)

Lekce Zlého: O pohádkách Read More

Stručně o ctnostech

„Kdo nemá jednu ctnost, nemá žádnou a kdo má jednu, má všechny. S jistým zjednodušením lze říci, že v etice ctností nejde tak jednoduše hierarchizovat témata stylem sociální spravedlnost je důležitější než potraty nebo naopak. Nelze být bytostně spravedlivý v jednom a bytostně nespravedlivý v druhém, protože podtrženo a sečteno to znamená být nespravedlivý. Etika ctností zná buď všechno, nebo nic.“ (Pokračování textu…)

Stručně o ctnostech Read More

Promluva o naději

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi.

Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“

Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí.

Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí. (Pokračování textu…)

Promluva o naději Read More

Promluva o kardinálních ctnostech

Sv. Jan Maria Vianney

Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.

Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání. (Pokračování textu…)

Promluva o kardinálních ctnostech Read More

Promluva o nečistotě

Sv. Jan Maria Vianney

Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.

Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý? (Pokračování textu…)

Promluva o nečistotě Read More

Poznámka ke Slovu biskupů k situaci ve společnosti

Čeští a moravští biskupové vydali 25. dubna text nazvaný Slovo biskupů k situaci ve společnosti, kterým se obracejí na všechny občany, na něž v současné době doléhá složitá ekonomická situace. Plně chápu zájem a starost biskupů, přesto však se musím postavit k tomuto dopisu kriticky, zvláště pak k některým jeho místům.

V dopisu je zmíněna „cesta nezbytných reforem“. Z kontextu dopisu vyplývá, že biskupové mají na mysli reformy s ekonomickými a sociálními dopady. Z toho, že tyto reformy považují za „nezbytné“ pak plyne, že se v principu biskupové staví za ekonomickou a sociální politiku vlády, tedy za řadu konkrétních vládních opatření. Biskupové, jako kterýkoli občan, mají jistě právo vyjadřovat své názory na konkrétní politické, sociální a ekonomické otázky. Jako biskupům jim přísluší formulovat a hlásat obecné mravní principy správného jednání v těchto oblastech. Jinou věcí je ale aplikace těchto principů na konkrétní situaci společnosti. Tady oprávněně mohou v některých případech existovat různá mínění zastávané katolíky, ať již jednotlivě nebo v nějakých organizovaných skupinách, která nejsou v rozporu s učením církve. Biskupové si zvolili souhlas s „cestou nezbytných reforem“; mohou tak činit jako občané, ne však tento názor požadovat jako jedině správný katolický postoj. (Pokračování textu…)

Poznámka ke Slovu biskupů k situaci ve společnosti Read More

O pekle křesťanů

Sv. Jan Maria Vianney

„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)

Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti. (Pokračování textu…)

O pekle křesťanů Read More