Katolický episkopát Velké Británie silně podporuje zvrácenou sexuální výchovu, která morálně ničí děti. Na tuto otřesnou skutečnost poukázal John Smeaton, šéf organiazce Society for the Protection of Unborn Children (Společnost pro ochranu nenarozených dětí). Dodal k tomu, že postoj episkopátu VB je akceptován Vatikánem.
– Musíme se modlit za papeže a za katolické biskupy v Británii i v jiných zemích. Katoličtí pastýři ve VB i v jiných částech světa, též v Římě, podporují programy sexuální výchovy ve vzdělávacích centrech, které znamenají podstatně větší týrání dětí než případy sexuálního zneužívání duchovními, s nimiž se v současnosti potýká Církev – říká Smeaton.
Představitel organizace pro life upozornil, že v letadle do Panamy v lednu minulého roku papež František řekl novinářům, že biskupové nevědí, co mají dělat se skandály sexuálního zneužívání duchovními. Pak ale papež dodal to podstatné: „Myslím si, že musíme zajistit sexuální výchovu ve školách.“
Poté připomenul rodiče, ale poněkud negativním způsobem. František zdůraznil, že „ideálem“ je „začít doma, to je úloha rodičů“. Dodal však, že „ne vždycky je to možné“, proto „škola to musí nahradit“. Vyjádřil naději, že „prázdnota“ v této oblasti nebude „vyplněna žádnou ideologií“. (Pokračování textu…)
[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.
Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.
Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.
Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled
Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami. (Pokračování textu…)
Od chvíle, kdy papež František před několika měsíci na poslední chvíli nařídil biskupům USA zrušit hlasování o konkrétních krocích reagujících na McCarrickův skandál i obecně na krizi spojenou se sexuálním zneužíváním ze strany kněží, svět očekává náhle oznámenou alternativní akci Vatikánu na summitu 21.-24. února. Program summitu, na němž se sejdou předsedové všech biskupských konferencí světa, obsahuje některé znepokojivé body. Sám název konference, „Ochrana nezletilých v Církvi“, je široce kritizován za to, že se vyhýbá skutečnému problému, neboť v naprosté většině případů sexuálního zneužívání spáchaného kněžími byli oběti dospívající chlapci a dospělí seminaristé, nikoli prostě nezletilí. To znamená, že převládajícím typem tohoto jednání, jehož se dopustili kněží, řeholníci a zejména biskupové a na něž Církev dosud nereagovala rozhodnými kroky, je homosexuální predace, nikoli pedofilie.
Skutečnost, že papež František jmenoval do čela summitu chicagského kardinála Blase Cupicha, je alarmující známkou toho, že je Vatikán rozhodnut přimět představitele konference, aby se stali spoluviníky pokračujícího zakrývání rozsáhlého homosexuálního zneužívání a chování ze strany kněží od nejnižších až po nejvyšší úrovně Církve. Kardinál Cupich – který mi kdysi osobně řekl, že rozdělovatelé svatého přijímání musejí podat eucharistii homosexuálním dvojicím, jež se k tomu cítí ve svědomí oprávněny – prohlásil, že homosexualita nemá s krizí kolem zneužívání nic společného, a to přes nezpochybnitelný fakt, že více než 80 procent obětí jsou muži. (Pokračování textu…)
Svatováclavské kázání patera prof. Piťhy, i když od jeho pronesení uplynulo více než měsíc, stále hýbe jak českou politickou scénou, tak i Katolickou církví. Neomodernisté uvnitř mystického Těla Kristova, kteří tam pronikli za účelem její likvidace, se činí opravdu úžasně. Kdyby působili za bolševiků, dostali by nepochybně Leninův řád.
Jejich hlavní zbraní je lež. Už Voltaire v 18. století ji zdůrazňoval jako nejúčinnější arsenál v boji proti Církvi, její věrouce a mravním hodnotám. „Jen lžete,lžete, milí přátelé, ono nakonec pokaždé z toho něco zůstane…“ – to mnohokrát zdůrazňoval. „Kulhavý ďábel“ a reichspropagandminister Joseph Goebbels ve III. Německé říši to potom vyjádřil lapidárně: „Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou…“¹
1. listopadu vyšly hned dva články plné lží. Tomáš Halík v Lidových novinách polemizuje s kritikou Václava Klause na jeho adresu, v níž se exprezident staví na stranu prof. Piťhy. A na internetovém portálu christnet.eu téhož data jistá Hana Blažková zveřejnila článek pod titulem „Odkud se vzalo Piťhovo proroctví?“(Pokračování textu…)
Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.
Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).
Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon. (Pokračování textu…)
Dílo Christophera Westa a jeho vztah k dílu Dietricha von Hildebranda
Církev od 2. vatikánského koncilu prodělává těžkou mnohostrannou krizi: krizi víry, krizi autority, intelektuální krizi (rozšířený zmatek), mravní krizi. Měli bychom být vděčni za každého „vojáka“, který vstoupí do arény a nabízí své služby Králi. Měli bychom být vděčni za každé písemné či ústní svědectví, které lidem pomáhá najít cestu zpět do ovčince. Jak píše sv. Pavel, máme rozmanité dary, různá nadání, a používáme je k Boží slávě (srov. Řím. 12,6-8).
1. „Revoluce”, nebo vývoj nauky?
Žádný „voják“ ve službě Církve se však nikdy nenazývá revolucionářem. Jak jsem se zmínila dříve, Dietrich von Hildebrand si byl vědom toho, že vrhnul světlo na jednu velmi důležitou pravdu, která byla často zastřená, nikoli v katolické nauce, ale v katolické praxi. Nazval by to – s odkazem na kardinála Newmana, jehož ctil – možným vývojem nauky, ale nikdy „revolucí“. V Katolické církvi není revoluce. Boží zjevení skončilo smrtí apoštolů. Posláním Církve je šířit Boží poselství a v průběhu let ho znovu a znovu objasňovat.
Christopher West rád cituje provokativní výrok George Weigela, že teologie těla Jana Pavla II. je „teologická časovaná bomba“. Co to ale znamená? Znamená to, že „křesťané musejí dokončit, co sexuální revoluce začala“, jak řekl West v pořadu Nightline? I sám velmi vlivný Weigel, což mu slouží ke cti, napsal v předmluvě k jedné knize Christophera Westa: „Sexem prosycená kultura si představuje, že sexuální revoluce osvobozuje. Opak je pravdou“ (Theology of the Body Explained, 2003, s. XVI).
Slova jako „revoluce“ a podobné bombastické výrazy jsou líbivé, leč nezodpovědné. Přemrštěná slova a fráze jsou jako psychologická masáž. Lidé, kteří znají sílu slov, jich používají po staletí. Většina lidí žije v takovém stavu duchovního a intelektuálního spánku, že podobné obraty mohou být užitečnou pomůckou, jak s nimi zatřást a vytrhnout je z letargie. Jsou však zavádějící. Jak jsme si řekli, v Církvi žádná revoluce neexistuje: jediné velké tsunami bylo Vtělení. (Pokračování textu…)
V posledních dvou desetiletích začíná křesťanům postupně docházet, že důsledky stejnopohlavních „manželství“ homosexuálů pro lidi, kteří dosud věří v tradiční pojetí rodiny, jsou mnohem větší, než by si byli pomysleli i největší cynici. Politici, akademici a média dospěli ke společnému závěru, že je-li „manželství“ homosexuálů občanským právem, pak lidé, kteří jsou proti němu, nejsou prostí disidenti lpící na dvoutisícileté tradici, ale ohavní bigoti, kteří si za své diskriminační názory zaslouží ostrakizaci. Heslo „žij a nech žít“ se tudíž pro cukráře, květináře, majitele nemovitostí a adopční agentury mění v „donutíme tě souhlasit a spolupracovat“. Všechny tyto profese zjišťují, že se staly cílem homosexuálních aktivistů, kteří ve svém entuziasmu projevují šokující bezohlednost při pronásledování lidí za údajné ideozločiny. [1]
Nic z toho nebude pro většinu z vás novinkou, radikální přebudování našich společenských struktur však začíná ovlivňovat křesťanská společenství způsobem, který stále více zasahuje až do rodin. Skutečnost je taková, že státní školy v celé Kanadě (a na mnoha místech Spojených států) začínají zavádět sexuální výchovu, která přímo odporuje přesvědčení mnoha tradičních komunit – a vlády začínají nevraživě sledovat křesťanské a soukromé školy jako nevítaná útočiště odlišného myšlení a výchovy. A je to ještě horší: křesťanští rodiče a pěstouni stále častěji zjišťují, že jsou kvůli svým názorům „nevhodní“ k adopci nebo přijetí dětí.
Za několik uplynulých let jsem mluvil s mnoha potenciálními adoptivními rodiči a pěstouny, kteří byli kvůli svým názorům na sexualitu buď otevřeně odmítnuti, nebo jinak přišli na to, že náhlé a okamžitě zamítnutí následovalo bezprostředně poté, co jejich postoje vyšly najevo. Křesťanským rodičům se často kladou přímé otázky s cílem zjistit, zda se dosud drží křesťanských zásad, a zřetelně se jim naznačuje, že odpovědi nevyhovující současné progresivní ideologii povedou k tomu, že budou shledáni nevhodnými k péči o děti. (Pokračování textu…)
„Nám krása šeredou, šereda krásou,“ zpívají čarodějnice v Macbethovi.
Tak dramatických a významných převrácení hodnot, jaké právě schválil Evropský parlament, však není mnoho. Národy Západu (i téměř všechny ostatní společnosti) tradičně nahlížely na potrat jako na zločin – vraždění neviňátek. Univerzálně také potvrzovaly povinnost matek (a otců) život dítěte chránit, střežit a pečovat o něj.
O Evropské unii platí pravý opak.
V nedávno přijatém usnesení [1] poslanci Evropského parlamentu tyto morální principy postavili na hlavu. Dříve se mělo za to, že potrat je špatný, protože jde o formu násilí páchaného na nenarozených. Teď Unie tvrdí, že upírat ženám právo na potrat“ je aktem násilí proti nim. (Pokračování textu…)
Případ Charlieho Garda, o němž píše paní mgr. Cekotová v předchozím příspěvku (viz Dítě jako majetek státu), je průlomový – a tím hodně nebezpečný pro další vývoj. Jde o to, že od dob nacistického Německa se zde poprvé upírá rodičům právo bránit život svého dítěte. Troufám si dokonce říci, že rozhodnutí britské justice a Evropského soudu pro lidská práva nastoluje ještě horší situaci. Němečtí nacisté, kteří v rámci svého programu eutanázie vraždili tělesně nebo duševně postižené děti v plynových komorách nebo injekčními stříkačkami, tak činili potajmu za zády rodičů, těm pak sdělili, že jejích dítě umřelo na chorobu, jejíž diagnózu si vymysleli. Přímo veřejně zabít dítě proti jejich vůli na základě výroku zmanipulované justice se samotní hitlerovci báli.
Ne tak ale současní „demokraté“. Jejich justice prostě rodičům Gardovým stroze sdělí úředním rozhodnutím, že jejích dítě nemá právo na život. Vůbec je nezajímá, že manželé Gardovi (před nimiž hluboce smekám) jsou ochotni financovat Charlieho nákladnou léčbu v USA (proběhla na to i sbírka mezi lidmi dobré vůle), byť s minimální nadějí na úspěch, ani to, že chtějí obětavě doma doopatrovat chlapce až k jeho přirozené smrti, ani to, že římská klinika Bambino Jesu otevírá Charliemu své prostory k důstojnému dožití jeho kratičkého života. Ne, to všechno současní bojovníci za lidská práva totálně ignorují. Postižené dítě nemá prostě právo na život – a basta! Přitom ale rodiče Gardovi vůbec stát finančně nezatíží, chtějí nést všechny náklady sami.
Lesbická premiérka Kathleen Wynne využívá své pozice k vnucování gender ideologie celému Ontariu.
TORONTO, 14. března 2017 (LifeSiteNews) — V kanadském státě Ontario prošel bez odporu druhým čtením návrh zákona, který podle varování právníků dává státu větší moc k odebírání dětí a může být využit k vnucování genderové ideologie rodinám. Osmdesát tři ze sto sedmi ontarijských zákonodárců hlasovalo pro to, aby byl tzv. „Návrh 89“ poslán Stálému výboru pro justiční politiku ovládanému liberály.
Předsedkyně organizace Rodiče jako první vychovatelé (Parents As First Educators – PAFE) Tanya Granic Allenová říká, že „je ostuda, že ani jeden poslanec [ve druhém čtení] nehlasoval proti tzv. zákonu na podporu dětí, mládeže a rodin“. „Čekám, že poslanci odolají politickému tlaku a budou dělat svou práci, to jest zastupovat rodiče obávající se zásahů státu do rodinného života,“ řekla portálu LifeSiteNews. (Pokračování textu…)
21. února 2017 (ALL) — Papež František a jeho političtí operativci ve vatikánské hierarchii reorganizují Papežskou akademii pro život, a pro mě je to jedna z nejsmutnějších událostí, jaké jsem kdy zažila. Vzhledem k politice Vatikánu to však nepřekvapuje.
Pro ty, kdo neznají historii Akademie, jen krátce shrnu, že ji založil papež Jan Pavel II. na naléhavou výzvu svého blízkého přítele dr. Jérôma Lejeuna 11. února 1994 a jejím cílem bylo bojovat proti kultuře smrti, zejména v souvislosti s potraty, výzkumy na lidských embryích a dalšími hrozbami lidské osobě. Svatý otec pak dr. Lejeuna jmenoval jejím prvním předsedou. Dr. Lejeune však bohužel zemřel krátce po jmenování, 3. dubna 1994. Tento hold dr. Lejeunovi [1] je nejlepším dokladem historických skutečností týkajících se Akademie a svatých mužů, kteří jí zajistili tak impozantní začátek:
Na svátek Panny Marie Fatimské 13. května 1981 pozval papež Jan Pavel II. dr. Lejeuna a jeho manželku, kteří byli právě na návštěvě v Římě, k soukromé audienci a po ní na oběd. Později toho dne byl na Jana Pavla spáchán pokus o atentát. Tato zpráva dr. Lejeuna rozrušila natolik, že byl téhož dne sám hospitalizován se žlučníkovou kolikou. . . .
V roce 1994 Svatý otec založil Papežskou akademii pro život a dr. Lejeuna jmenoval jejím prvním předsedou. Dr. Lejeune už měl tehdy rakovinu a pokusil se odmítnout, ale když papež trval na svém, odpověděl prostě: „Zemřu tedy v akci.“ Okamžitě se pustil do práce na návrhu stanov nové akademie. (Pokračování textu…)
Současná kultura je v hluboké krizi, pokud jde o posvátnost manželství. Agresivní síly rvou na kusy pravdu o manželství i rodiny jako takové. Zastánci kultury smrti jsou si dobře vědomi zásadní důležitosti přirozené rodiny. Proč by jinak na útoky proti ní vynakládali tolik času, úsilí a zdrojů?
Neoslabuje se tím jen rodina, ale celé národy. Jde o strategii porážky protivníka, která byla dobře známa v celých dějinách: totiž útočit na nejzákladnější prvky jazyka a kultury. Ve svém díle Umění války tuto strategii popsal už proslulý staročínský generál, vojenský stratég a filosof Sun-c‘ (544-496 př. Kr.):
Není většího umění než zničit nepřítele bez boje rozvrácením všeho, co je v jeho zemi hodnotného.
Propagátoři sexuální nevázanosti, genderové ideologie a redefinice manželství v průběhu času velmi svědomitě změnili způsob, jak o manželství a rodině uvažujeme. Většina lidí už nechápe základní pravdu, že manželství znamená muže a ženu v nerozlučitelném, výlučném a plodném svazku. Úloze manželství a rodiny už nerozumí a tyto posvátné instituce není schopna hájit, a proto se stává snadnou kořistí radikálních protirodinných ideologií. Skutečnost, že manželství a rodina je jádrem bitvy, by nás však samozřejmě neměla překvapovat. (Pokračování textu…)
Pro případ, že by katoličtí rodiče potřebovali další důvod k tomu, aby své děti učili doma a nesvěřovali je běžným katolickým školám spojeným s Novus Ordo církví, přichází z amerického státu Tennessee zpráva, že sídelní biskup z Nashvillu David Choby upřel rodičům roli prvních a hlavních vychovatelů a vnutil jejich synům pervezní sexuální výchovu. Nezapomeňte, že to byl papež František, kdo v exhortaci Amoris laetitia vyzval „vzdělávací instituce“ k poskytování již odsouzené sexuální výchovy našim dětem.
Americký biskup výslovně odmítl umožnit rodičům, aby své děti neposílali na sexuální výchovu, kterou považují za „erotickou“ a „obscénní“, ve škole zřízené diecézí a nazval ji „legitimním požadavkem“ pro absolvování školy. Biskup, místo aby vyslyšel obavy rodičů, zmínil jako metodu pro hodnocení školních osnov problematický program sexuální výchovy, který nedávno začal razit Vatikán (O -zatím ne zcela oficálním- programu, který psychiatr Rick Fitzgibbons označil za největší hrozbu katolické mládeži, s jakou se za posledních čtyřicet let setkal – angl. ZDE, se píše v příspěvku Vatikánský program sexuální výchovy kapituluje před sexuální revolucí – pozn. redakce). (Pokračování textu…)
29. července 2016 (LifeSiteNews) – Tři přední představitelé mezinárodního hnutí pro život, kteří po desetiletí hájí katolickou nauku o manželství, sexualitě a životě, nazvali program sexuální výchovy, který nedávno zveřejnil Vatikán, „absolutně nemravným“, „zcela nevhodným“ a „naprosto tragickým“.
„Považuji za obludné, že oficiální orgán Církve nejen vytvořil program sexuální výchovy pro dospívající, ale že tento program obchází rodiče jako prvotní vychovatele svých dětí,“ uvedl dr. Thomas Ward, zakladatel a předseda Národní asociace katolických rodin z Velké Británie a člen korespondent Papežské akademie pro život.
I když tento program zpracovávaly manželské páry ve Španělsku několik let, podnětem k jeho dokončení se stala apoštolská exhortace papeže Františka Amoris laetitia. Papež v ní hovoří o „nezbytnosti sexuální výchovy“, kterou se mají zabývat „výchovně-vzdělávací instituce“. Tento posun vyděsil představitele hnutí bránícího život a rodinu na celém světě, neboť Katolická církev vždy uznávala a učila, často přes velký odpor mocností světa, že sexuální výchova je „základním právem a povinností rodičů“. (Pokračování textu…)
Zde je pokračování rozhovoru s Lucií Cekotovou. První část, která se točí okolo tzv. „knihy pěti kardinálů“ naleznete ZDE.
Nyní bych přešel k druhému tématu tohoto rozhovoru – Vy, krom toho, že jste překladatelkou a hájíte manželství a rodinu překladem této knihy, jste také členkou Výboru na obranu rodičovských práv, dokonce snad členkou jeho vedení, pokud se nemýlím, což je zase jiná forma obrany rodiny. Jak jste se k VORPu a práci v něm dostala?
Jsem jeho spoluzakladatelkou a od ledna tohoto roku opět i členkou předsednictva. Výbor na obranu rodičovských práv vznikl v dávných dobách, na sklonku roku 1995, nebo na úplném začátku roku 1996, kdy se v České republice poprvé objevila snaha o zavedení jednotné, shora naoktrojované sexuální výchovy povinné pro všechny žáky základních škol a k našemu nesmírnému překvapení a zděšení byl jedním z jejích spoluautorů MUDr. Antonín Brzek, který tehdy byl tuším místopředsedou české zemské organizace KDU-ČSL. Byl to tedy úder, který přišel ze strany, odkud bychom ho nečekali. Sešla se nás tehdy skupina katolických rodičů, která cítila potřebu snažit se to nějak zvrátit, a proto založila Výbor na obranu rodičovských práv. Bylo to v době krátce porevoluční a název měl evokovat Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který se zabýval obhajobou stíhaných disidentů v konečné fázi totalitního režimu. Začali jsme se cílevědomě snažit, aby Brzkova koncepce neprošla, což se podařilo.
Pokud si vzpomínám, tak kdysi jsem četl vyjádření některého z předních členů VORPu, nevím už kterého, že Josef Lux nejdříve tu Brzkovu koncepci sexuální výchovy podporoval, ale později od toho ustoupil a tvrdil, že to bylo tím, že původně nevěděl, co v ní přesně je, že kdyby to věděl od počátku, nepodporoval by ji nikdy. Viděli jste to taky tak, totiž že to lidovci podporovali z nevědomosti, nebo byli mezi nimi kromě Brzka i jiní, co tu koncepci skutečně podporovali z ideových důvodů?
Nevím, jestli to Josef Lux nevěděl, to si netroufnu tvrdit. Je možné, že o věci jako takové nic nevěděl a nechal si od lidí, kteří ji podporovali, vysvětlit, že to je dobrá věc. Následně, když se seznámil s postojem lidí z opačné strany názorového spektra, prostě změnil názor.
V KDU-ČSL byla celá řada lidí, kteří to prosazovali z ideových důvodů. Mezi lidovci je i dnes skupina lidí, kteří chtějí mít tzv. prst na tepu doby, a proto hledají takováto témata, která se potom snaží prosazovat, protože mají dojem, že lid si to žádá, že křesťanství jako takové už není „in“ a jako volební program jim nestačí. Jsou přesvědčeni, že když se budou ke křesťanským hodnotám hlásit příliš principiálně, ztratí voliče. Proto se čas od času vyskytne někdo, kdo v nějaké takové oblasti, ať už jde o potraty, sexuální výchovu nebo jiné podobné záležitosti, začne prosazovat něco, o čem se domnívá, že to přinese nové voliče. Brzek určitě nebyl sám, ale řekla bych, že byla řada lidovců (i ve vedení), kteří o tom nevěděli, nebo jim to bylo vysvětleno tak, že to prostě bez detailní znalosti věci vzali za své. Domnívám se, že postoj KDU-ČSL v této věci zdaleka nebyl jednoznačný… (Pokračování textu…)
Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným
V bodě 55 se vyskytuje v sekulárním světě používaný výraz „homosexuálně orientované osoby“, který je vadný, předstírá hodnotovou neutralitu a nezměnitelnost takové „orientace“[i]. Je třeba tu hovořit o homosexuálních sklonech některých lidí.
Je vhodné, že v tomto bodě je odkaz na dokument „Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami“[ii] vydaný Kongregací pro nauku víry. Bylo by však zapotřebí zdůraznit, že „respekt a ohleduplnost“ se týká těch, kdo bojují s pokušeními vůči hříchu proti přirozenosti, ne tedy všeobecně vůči sodomitům, a že existuje také spravedlivá diskriminace (tj. rozlišování) osob s takovými sklony.
V bodě 56 by bylo zapotřebí připomenout povinnost biskupů, kněží i laiků klást odpor vůči zákonům, které zavádějí svazky homosexuálů, ať již takové zákony byly schváleny nebo se teprve připravují, a klást odpor schvalování a deklarování těchto svazků ze strany mezinárodních organisací jakoby to bylo „lidské právo“. Vůči osobám, které schvalují takové svazky nebo jen příležitostný homosexuální pohlavní styk, je třeba aplikovat potřebné tresty dle CIC (can. 1364 a 1369), neboť se jedná o odpad od víry nebo její zapírání. Bylo by rovněž vhodné zopakovat učení církve, že sodomie je těžký hřích do nebe volající. (Pokračování textu…)
Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.
Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:
Preambule
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“ a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“
Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání? (Pokračování textu…)
nedávno jsem s několika z vás diskutoval o tom, že se člověk nesmí dobrovolně vystavovat příležitosti ke hříchu. Jako příklad jsem uvedl skutečnost, že není zasnoubeným z hlediska katolické morálky dovoleno někde na pláži užívat společnou dovolenou, dokud nejsou manželé. Pohled některých vyjadřoval úplné nepochopení, které ještě podtrhli tvrzením, že takové vidění věci je příliš přísné a kromě toho prý existuje kněz, který by proti něčemu takovému nic nenamítal.
Při tomto rozhovoru jsem si soucitně v duchu říkal: „Jaký to má smysl stěžovat si na tolik provinění dnešních mladých lidí, když jim jasně nepostavíme před oči kořeny dnešních problémů? Např. jak se v dnešní době dobře připravit na šťastné manželství?“
Proto bych rád využil tohoto dopisu k tomu, abych Vám důkladně vyložil několik důležitých principů, které katolická Církev v této oblasti stanovila. Nebude to souhrn vyčerpávající, ovšem v souladu s tím, co papežové, morální teologové a svatí v tomto směru učí. Rodina je základní buňkou křesťanské společnosti. Proto socialisté a s nimi kromě jiných také hnutí z roku 68 tolik usilovali o podkopání rodinné struktury – stačí si jen vzpomenout např. na zvrácenost tzv. rodinné, resp. sexuální výchovy na školách. Wilhelm Reich ve svém spise „Sexuální revoluce“ dokonce propagoval návrat do sexuálního ráje zrušením rodiny. Tímto spisem si v polovině 20. století získal enormní vliv. Dnes vidíme, kam takové počínání vede. Dnešní praktikování sexuální nevázanosti – často započaté ve velmi raném věku – zcela zneschopňuje (anebo přinejmenším značně ztěžuje) mnoha mladým lidem založení rodiny na křesťanských základech, totiž takové, kde jsou děti, vzájemná láska a věrnost až do smrti samozřejmostí. Kardinál Faulhaber jednou napsal: „Manželství je životem i smrtí našeho národa. Pokud se pohřbí svátostný charakter manželství, pak pro morální zdraví a sílu národa začnou platit slova ‚Nohy těch, kteří i tebe pochovali, stojí přede dveřmi‘.“ (srov. Sk 5, 9)
Tyto řádky by pro Vás všechny měly být výzvou k tomu, abyste i Vy se vší rozhodností hájili ideál křesťanské rodiny. Letos jsme byli svědky radostné události, když pět párů z vašich řad před Bohem vstoupilo ve svazek manželský a rozhodlo se založit rodinu na katolických základech. Přejeme jim všem Boží požehnání na novém úseku jejich životní cesty. Kéž se stanou rodiči vpravdě křesťanských rodin, aby tak mohli posloužit jako zářný příklad i ostatním mladým lidem! (Pokračování textu…)
Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.
Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným. (Pokračování textu…)
Ve středu 26. února bude mít premiéru dokumentární film Sexuální výchova v Čechách. Jeho režisérka, autorka i jiného zajímavého dokumentu, se na mou prosbu pokusila o vhled do sporu o sexuální výchovu, který hýbal českou veřejností. Ke spolupráci získala ředitele školy a spoluautora Příručky k sexuální výchově, která tehdy vzbudila největší kontroverze, PaedDr. Pavla Petrnouška. To, co se jí s ním podařilo natočit, ovšem přesahuje hranice běžného dokumentu…
Je to otřesná syrová sonda do života jedné malé základní školy v nádherném místě, ale s naprosto podivnými lidmi, kterým svěřit děti je snad doopravdy naprosté hazardování. Petrnoušek v oné moravské vesnici provádí školení pedagogického sboru v sexuální výchově a užívá si to on i většina jeho “žáků” – pedagogů dané školy. Předvede své pověstné praktiky – hru kompot, sexuální slovník a nechybí ani ruka navlečená v kondomu. Když se pak růžolící paní ředitelka přechodového věku při navlékání kondomu zeptá: “dělám to dobře, Pavle?”, sklapne čelist nejednomu otrlému divákovi. (Pokračování textu…)
