Dílo Christophera Westa a jeho vztah k dílu Dietricha von Hildebranda

Církev od 2. vatikánského koncilu prodělává těžkou mnohostrannou krizi: krizi víry, krizi autority, intelektuální krizi (rozšířený zmatek), mravní krizi. Měli bychom být vděčni za každého „vojáka“, který vstoupí do arény a nabízí své služby Králi. Měli bychom být vděčni za každé písemné či ústní svědectví, které lidem pomáhá najít cestu zpět do ovčince. Jak píše sv. Pavel, máme rozmanité dary, různá nadání, a používáme je k Boží slávě (srov. Řím. 12,6-8).

1. „Revoluce”, nebo vývoj nauky?

Žádný „voják“ ve službě Církve se však nikdy nenazývá revolucionářem. Jak jsem se zmínila dříve, Dietrich von Hildebrand si byl vědom toho, že vrhnul světlo na jednu velmi důležitou pravdu, která byla často zastřená, nikoli v katolické nauce, ale v katolické praxi. Nazval by to – s odkazem na kardinála Newmana, jehož ctil – možným vývojem nauky, ale nikdy „revolucí“. V Katolické církvi není revoluce. Boží zjevení skončilo smrtí apoštolů. Posláním Církve je šířit Boží poselství a v průběhu let ho znovu a znovu objasňovat.

Christopher West rád cituje provokativní výrok George Weigela, že teologie těla Jana Pavla II. je „teologická časovaná bomba“. Co to ale znamená? Znamená to, že „křesťané musejí dokončit, co sexuální revoluce začala“, jak řekl West v pořadu Nightline? I sám velmi vlivný Weigel, což mu slouží ke cti, napsal v předmluvě k jedné knize Christophera Westa: „Sexem prosycená kultura si představuje, že sexuální revoluce osvobozuje. Opak je pravdou“ (Theology of the Body Explained, 2003, s. XVI).

Slova jako „revoluce“ a podobné bombastické výrazy jsou líbivé, leč nezodpovědné. Přemrštěná slova a fráze jsou jako psychologická masáž. Lidé, kteří znají sílu slov, jich používají po staletí. Většina lidí žije v takovém stavu duchovního a intelektuálního spánku, že podobné obraty mohou být užitečnou pomůckou, jak s nimi zatřást a vytrhnout je z letargie. Jsou však zavádějící. Jak jsme si řekli, v Církvi žádná revoluce neexistuje: jediné velké tsunami bylo Vtělení.

2. Katastrofa učednictví

Cílem tohoto textu bylo srovnat přístup k „intimní sféře“ u Dietricha von Hildebranda s přístupem Christophera Westa. Dovolím si mluvit jasně a konstatovat, že West, pokud vím, se za následovníka Dietricha von Hildebranda nikdy výslovně neprohlásil, vím nicméně od něj osobně, že si práce mého manžela hluboce vážil, a vím také, že ji veřejně chválil. Otázkou je, zda tedy West může být v jakémkoli reálném smyslu, byť jen implicitně, pokládán za učedníka mého manžela. Z mnoha důvodů, které jsem nastínila v tomto eseji, si to nemyslím.

Ponechme stranou nepopiratelný fakt, že Christopher West má řečnický talent a dělá mnoho dobrého. Jsem si jista, že chce pracovat k Boží slávě.

Bůh může podle svého zalíbení použít jakéhokoli nástroje, který k Němu bude přivádět duše. Chtěla jsem zdůraznit, že přístup Dietricha von Hildebranda je propastně odlišný od přístupu Christophera Westa, a že by proto bylo zavádějící nazývat Westa učedníkem mého manžela. Být učedníkem není snadný úkol: povrchní znalost dějin filosofie nás učí, že za učedníky Aristotela se považují nesčetní myslitelé, ale zda by „mistr všech, kteří vidí“ (abych citovala Danta)¹ toto ocenění udělil kterémukoli z nich (tj. jestli by vyhrál Averroes, Avicenna, sv. Tomáš Akvinský nebo Siger z Brabantu), to je něco, co zjistíme až na onom světě, až tato otázka ztratí veškerou zajímavost.

Kant odmítl Fichta, který tvrdil, že je jeho učedníkem. Fichte na oplátku odmítl uznat Schellinga za platného vykladače svého poselství. Kierkegaard napsal, že „mít učedníka je nejhorší ze všech kalamit“. Opravdu se stává, že lidé sami sebe nazvou „učedníky“ velkého myslitele (nebo se tak chovají), když ve skutečnosti se v některých otázkách mohou od názorů svého mentora závažně odchylovat. Je-li Christopher West, ať jsou jeho úmysly jakkoli dobré, skutečným učedníkem Jana Pavla II., je přinejmenším pochybné, stejně jako mnohé aspekty jeho přednášek. Je třeba se ptát: čím to je, že prezentace teologie těla Jana Pavla II. nebyla nikdy vážně zpochybněna, zatímco její interpretace Christopherem Westem rozpoutala nesmírnou kontroverzi? Je možné, že ji West v zásadních věcech vyložil špatně, a co je ještě horší, zvulgarizoval ji užíváním pohoršlivého jazyka a myšlenek popkultury?

Noli me tangere

Zde bych se chtěla zamyslet nad jednou příhodou ze života sv. Terezie z Lisieux. Jednou při vystupování z vlaku ji popadl nějaký student. Zareagovala tak, jak by řádná žena měla: poručila se Panně Marii a podívala se na něj tak přísně, že ji okamžitě pustil. (Svědectví její sestry Genevieve). Vysmál by se West této velké světici, že je „prudérní“? Pokud ano, mýlil by se, neboť reakce sv. Terezie byla absolutně katolická a jediná správná: reagovala noli me tangere [nedotýkej se mě]. Tento postoj nemá nic společného s nezdravým strachem z těla či tělesného kontaktu, nýbrž jde o velice zdravou cudnost a sebeúctu.

Toto noli me tangere je klíčovým vyjádřením tajemství nadpřirozena. Proto by se Dietrich von Hildebrand, který pocházel z privilegovaného kulturního a uměleckého prostředí a od svého nejútlejšího mládí se seznamoval se svatými obrazy, nikdy nevyjadřoval k velikosti poprsí Panny Marie jako West, který opakovaně pochvalně nabádal katolíky, aby „znovuobjevili“ Mariina „bujná prsa“ (Crisis Magazine, březen 2002). V Dietrichově uvažování by to byl akt neúcty. Její ňadra byla posvátná a reakce na posvátno je posvátná bázeň, nikoli přístup hodnotící velikost „požehnaných prsou, která tě kojila“ (Lk 11,27). Skutečně náboženské umění to vždy chápalo.

Dietrichovi se dostalo požehnání výjimečného uměleckého zázemí, a proto se od raného mládí naučil oceňovat umělecká díla podle jejich umělecké dokonalosti. Jedním z požadavků na posvátné umění je to, aby se umělci podařilo viditelnými prostředky vytvořit atmosféru posvátnosti. Klíčovým prvkem při zpodobování Panny Marie je to, že obraz má v tom, kdo se na něj dívá, vyvolat pocit posvátné úcty; jestli je zobrazena s „bujnými prsy“, je naprosto irelevantní; jinak bychom museli vyhodit většinu ikon. Věřícímu postačí dát se uměleckým dílem uchvátit, nikdy vzrušit.

3. Rozdíly mezi Christopherem Westem a Dietrichem von Hildebrandem

Jako manželka Dietricha von Hildebranda mohu na shrnutí k rozdílům mezi mým manželem a Christopherem Westem uvést toto:

1. Můj manžel by o teologii těla nemluvil jako o „revoluci“: Dietrich věděl, že cílem revolucí je zničení minulosti a nový začátek. Autentický vývoj nauky je však něco naprosto jiného: čerpá z posvátného pokladu víry a pomáhá mu rozkvétat novými květy, ale nevynalézá ho ani mu neodporuje. Prezentuje-li se teologie těla jako radikální revoluce a překrucuje se do podoby, kterou Jan Pavel II. nikdy nezamýšlel, měli by se katolíci okamžitě zarazit, odtáhnout se a tázat se: „Čím mě to tu krmí?“ V ochraně vlastní duše nemůže být člověk dost opatrný. Dietrich by však byl teologii těla uvítal v té míře, v níž snad představuje „vývoj nauky“ – za předpokladu, že by takové tvrzení zůstalo věrné původnímu úmyslu Jana Pavla a bylo učiněno uctivým a pravověrným způsobem. Každá doba v Církvi vrhla obzvláštní světlo na určité stránky Boží poselství a za příklad toho lze pokládat i teologii těla, pokud je správně interpretována a je konzistentní s tradiční naukou Církve. Dietrich by na ni však nikdy nepohlížel jako na radikální „inovaci“.

2. V protikladu k uvolněnému jazyku Christophera Westa Dietrich von Hildebrand slova, jichž používal, když hovořil o tajemstvích naší víry nebo o věcech intimních a posvátných, pečlivě volil. Slova jako „hovadina“ a „kecy“² by urážela jeho duchovní sluch. Stejně jako Kierkegaard věděl, že „vulgárnost je vždycky populární“, nicméně se k ní nikdy neuchýlil, neboť sv. František Saleský napsal: „Naše slova [zase] jsou spolehlivým měřítkem toho, jaký je stav našich duší“ (Úvod do zbožného života, 3. část, kapitola XXVI).³

Když Dietrich hovořil o tajemstvích (např. Zvěstování, Narození Páně, Eucharistii), volbou svých slov vyzýval své posluchače k posvátné úctě a adoraci. Výše zmíněné výroky Christophera Westa – jakkoli dobře míněné – o „krvácející placentě“, která vyšla z Panny Marie poté, co porodila Krista, by Dietrichem otřásla jako něco, co má blízko k rouhání. Kdyby byl dnes mezi námi, jistě by Westovi citoval varování Svatého oficia: „Vydávají se teologické práce, v nichž se o delikátní otázce Mariina panenství in partu pojednává politováníhodně hrubými výrazy a, což je vážnější, ve flagrantním rozporu s věroučnou tradicí Církve a smyslem pro uctivost, kterou v této věci chovají věřící“ (Monitum Svatého oficia, červenec 1960, přetištěno v knize A Short Treatise on the Virgin Mary od Reného Laurentina, AMI Press, 1991, str. 318-329).

Na závěr mi dovolte zopakovat, že nechci Christopheru Westovi upírat nic dobrého, co udělal, jen jeho i jeho následovníky varovat před omyly, jichž se podle mého přesvědčení dopustil a na něž by můj manžel, kterého papež Pius XII. nazval „Učitelem Církve 20. století“, jistě poukázal jako první. Díky svému velkému nadání má Christopher West Církvi mnoho co nabídnout, jsem však přesvědčena, že svůj potenciál naplní jen tehdy, bude-li teologii těla prezentovat v souladu s Tradicí Církve, s úctou a pokorou, a osvobodí se od nezvladatelného „entusiasmu“ naší doby.

Postscriptum: Poté, co jsem začala psát tuto esej, Christopher West oznámil, že si bere šestiměsíční sabatické volno od své obvyklé práce. Upřímně a s modlitbou doufám, že tuto cennou dobu „osobní i profesionální obnovy“ využije ke zvážení mnoha obav, které jeho práce vyvolává, a tak „obnoví“ i svůj přístup k ní.

Zveřejňuji tuto úvahu o filosofii Dietricha von Hildebranda s nadějí, že přeorientuje myšlení Christophera Westa. Dále připomínám čtenářům, že Westovy webové stránky nadále nabízejí jeho programy, včetně kurzů pro mládež ve veřejných zařízeních. Můj manžel se rozsáhle zabýval sexuální výchovou ve školách, přičemž pevně stál za významnou encyklikou Divini illius magistri papeže Pia XI. z roku 1929⁴, v níž papež nemilosrdně odsuzuje hodiny sexuální výchovy. Knížku Dietricha von Hildebranda Sex Education: The Basic Issues si lze přečíst a objednat na webových stránkách Veil of Innocence, www.veilofinnocence.org.

Poděkování:

Tento článek (za jehož chyby, nepřesnosti a nedokonalosti plně odpovídám já) ve skutečnosti vznikl ve spolupráci s několika mysliteli, které obdivuji a jichž si vážím. Dovolte mi, abych kromě jiných zmínila P. Briana Mulladyho OP, P. Angela Maria Geigera FI, P. Anthonyho Mastroeniho a Jamese Likoudise, kteří přečetli rukopis. Jejich připomínky a kritika byly velmi užitečné a jsem za ně velice vděčná. 

Také Dawn Edenová si zaslouží zmínit: její důkladná znalost práce Christophera Westa pro mě byla klíčová. Díky její erudici jsem se seznámila s několika texty, které jsem předtím nečetla. Dlužím jí zvláštní poděkování.

Konečně, avšak nikoli v poslední řadě tento článek vznikl opravdovou spoluprací s mým přítelem Williamem Doinem. Jeho znalost historie, jeho inteligence a nekonečná trpělivost se změnami, které jsem neustále prováděla, pro mě byly tolik cenné, že neváhám říci, že bez něj by rukopis nikdy nebyl zveřejněn. Díky vám všem, milí přátelé. Nechť to všechno slouží ad maiorem Dei gloriam.

Alice von Hildebrand.

Předchozí díly série: 1. díl, 2. díl, 3. díl

Alice von Hildebrand

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

http://www.catholicnewsagency.com/document/dietrich-von-hildebrand-catholic-philosopher-and-christopher-west-modern-enthusiasttwo-very-different-approaches-to-love-marriage-and-sex-999/

Poznámky:

1^ Peklo, zpěv čtvrtý. Praha: J. Otty, 1897. Překlad Jaroslav Vrchlický.