Pavel VI. – Duše a hvězdy

Význam změn v liturgii Svatého týdne z roku 1955

25. 3. 2024 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Portál OnePeterFive se v nedávné době v několika článcích pokusil o sondu do krize Církve v době před druhým vatikánským koncilem a o zkoumání kořenů mnoha problémů na koncilu i po něm, které sahají až do 19. století. Články zdůrazňovaly boj s klerikalismem 19. století (https://onepeterfive.com/what-is-the-false-spirit-of-vatican-one/ ) pomocí nauky o dvou mečích (https://onepeterfive.com/category/two-swords/) a odporování hyperüberultramontanismu (https://onepeterfive.com/category/ultramontanism-spirit-of-vatican-i/) – což je jen odrůda klerikalismu – tradiční naukou o papežství. Katastrofa Novus ordo je výsledkem toho, co se dělo před druhým vatikánským koncilem. To je důvod, proč na liturgii Svatého týdne před rokem 1955 záleží.

Dr. Kwasniewski ve svém novém monumentálním díle o římském ritu (The Once and Future of the Roman Rite: Returning to the Traditional Latin Liturgy after Seventy Years of Exile) shrnuje léta svého zaníceného liturgického výzkumu takto:

„Katolíci hledající tradici už několik desetiletí upřednostňují návrat k Missale romanum z roku 1962 a s ním spojeným liturgickým knihám z doby před lavinou změn, které následovaly po koncilu. Tyto liturgické knihy však spadají přímo doprostřed období zrychlujících se mutací, které již předtím tvrdě udeřily na jádro tridentského dědictví: nová velikonoční vigilie v roce 1951, nový Svatý týden v roce 1955, nové rubriky z roku 1960 a tak dále. To všechno byly prozatímní projekty připravující „totální rekonstrukci“ neboli instauratio magna (použijeme-li sousloví filosofa Francise Bacona), k níž došlo v deseti letech po vydání [koncilové konstituce o liturgii] Sacrosanctum Concilium z roku 1963. V době chaosu byl misál z roku 1962 ,pevnou skálouʼ, jak ho kdysi nazval Michael Davies, ale také ostrovem, na němž není možno kempovat nastálo.“ (Pokračování textu…)

Pospíšil, Ignác / Překlady Lucie Cekotové

Vyšla Mitra a hůl

10. 12. 202020. 12. 2020 - by Ignác Pospíšil - 6 Comments.

O knize

IP: Včera vyšla v češtině v překladu Lucie Cekotové další kniha otce Bryana Houghtona Mitra a hůl, která tak na poslední chvíli rozšířila sporé řady tradičně katolické beletrie. Dlužno říci, že jde o beletrii nejen zajímavou, ale i poučnou, neboť v dopisech, dokumentech a promluvách psaný dopis je nenásilně seznamuje s argumentací a postoji tradičních katolíků i praktikami jejich nepřátel. Toť vše o knize ode mne, nyní nechť promluví paní překladatelka:

LC: Mitru a hůl jsem překládala původně pro potěšení své a svých přátel; protože se mi ji nepodařilo vnutit žádnému ze zavedených nakladatelství, nepředpokládala jsem, že se někdy dočká knižního vydání. Podařilo se to jen díky tomu, že se našel sponzor, který zaplatil tisk, a dále korektorka a grafik, kteří pracovali zadarmo (stejně jako já).

Tiskárna je při vydávání knih nejvyšší položka, a dar na úhradu tisku je tedy velkorysý. Dárce měl jedinou podmínku: pokud kniha vydělá, bude zisk věnován na vydání další katolické beletrie. Duchovní literaturu totiž vydává leckdo, například již uvedený Hesperion nebo nově vzniklé nakladatelství Christianitas, ale do beletrie se nechce nikomu, protože z hlediska ziskovosti je pro vydavatele riziková. „Odpočinková“ literatura v nejlepším smyslu – katolická, netrpící neduhy naprosté většiny současné literární produkce a i tematicky blízká tomu, co zajímá katolíky – je přitom důležitá neméně než ta vážná.

(Pokračování textu…)

Kwasniewski, Peter / Liturgie / O víře / Překlady Lucie Cekotové

Dva nové dekrety Vatikánu o tradiční mši: nové preface a světci

21. 8. 2020 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Na svátek Zvěstování Panny Marie vydala Kongregace pro nauku víry jako nástupkyně papežské komise Ecclesia Dei dva dekrety, které aktualizují tradiční Římský misál z roku 1962: dekret Quo Magis, který přidává sedm prefací, a Cum Sanctissima, který umožňuje sloužení mše ke cti světců kanonizovaných po roce 1960. Samotné dekrety byly zveřejněny pouze v latině, Kongregace však poskytla informativní „prezentace“ v několika jazycích (http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2020/03/25/0183/00401.html). Hledáte-li přesné shrnutí celých těchto dokumentů s výstižnými citacemi, doporučuji článek Gregoryho DiPippa na stránkách New Liturgical Movement (http://www.newliturgicalmovement.org/2020/03/new-prefaces-and-feasts-for-ef-missal.html).

Rád bych zdůraznil, že to, co následuje, jsou mé počáteční reakce a komentáře. Mé první dojmy jsou příznivé, ale jde o složitou záležitost, kterou je třeba promyslet a zpracovat. První, co bych doporučil, je tedy trpělivost. Není třeba panikařit, že jde o „trojského koně“, který ohrožuje integritu vetus ordo. Dekrety mi připadají důkladně promyšlené a vím s jistotou, že byly napsány až po rozsáhlých konzultacích s jednotlivci i organizacemi zastupujícími zájmy tradičních katolíků.

1) Třináct let poté, co papež Benedikt XVI. zmínil (v roce 2007), že by se starý misál mohl rozšířit o nové preface a svátky svatých, teď Kongregace pro nauku víry oznámila způsob, jak to lze provést. Opatření si dávají veliký pozor, aby nepodupala nic, co už v kalendáři k MR1962 je. Velkoryse se uplatňuje princip připomínek (to znamená, že se nevypouští žádný světec, svátek ani vigilie a dlouhý seznam svátků 3. třídy se prohlašuje za nedotknutelné). Jednoduše řečeno: žádný světec není z kalendáře odstraněn ani vytlačen jiným.

2) Slavení světců kanonizovaných po roce 1960 je absolutně dobrovolné: Vatikán nevyžaduje, nýbrž dovoluje slavit či připomínat (např.) svatého Maxmiliána Kolbeho, svatého Padre Pia, svatou Terezii Benediktu od Kříže nebo svatou Alžbětu od Trojice v den jejich stanoveného svátku. Je třeba mít na paměti, že mnozí světci kanonizovaní po roce 1960 ve skutečnosti žili desítky či stovky let před liturgickou reformou a jsou stejně tak světci tridentské mše jako kterýkoli světec, jehož ve starém kalendáři v současné době uctíváme. Padre Pio, jak uvádí nedávno vydaná kniha The Last Mass of Padre Pio (Poslední mše Padre Pia), byl vskutku vehementním odpůrcem liturgické reformy, tak jak se odehrávala v 60. letech, až do své smrti v roce 1968. Musíme pamatovat na to, že kalendář tradičního římského ritu je světcům neobyčejně nakloněn a vždy s radostí hromadil svátky a připomínky – na rozdíl od tradicí opovrhující mentality, která se odráží ve všeobecném kalendáři k novus ordo, který v roce 1969 představil Pavel VI. a z něhož bylo odstraněno více než tři sta (!) světců.

(Připouštím, že při pomyšlení, že nějakého mladého kněze v dobrém úmyslu nenapadne nic lepšího než při tradiční mši připomínat „svatého Pavla VI.“, se mi obrací žaludek a naskakuje husí kůže, ale připadá mi obtížně představitelné, že by nějakého informovaného kněze, který je v obraze, vůbec kdy napadlo obětovat mši svatou ke cti kontroverzních světců z nedávné doby, natož aby to skutečně udělal.) (Pokračování textu…)

Krize Církve / Lamont, John / O víře / Překlady Lucie Cekotové

Neomylnost kanonizací a mravnost věřících

8. 11. 20198. 11. 2019 - by Ignác Pospíšil - 33 Comments.

V září 2018 jsme zveřejnili článek dr. Johna Lamonta o neomylnosti kanonizací převzatý z portálu Rorate Caeli. [https://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/] Jeho značný ohlas přiměl dr. Lamonta k napsání následujícího textu o kanonizacích a mravnosti věřících. Skrupulozita nikdy nepatřila mezi katolické ctnosti.

V nedávné době se objevilo mnoho diskusí souvisejících s kanonizací Pavla VI. Některé z těchto textů, včetně mého vlastního, tvrdí, že akt svatořečení není nutně neomylným výrokem, a proto svatořečení Pavla VI. od katolíků nevyžaduje, aby věřili, že je svatým v nebi, mají-li závažné důvody k přesvědčení, že svatý nebyl. Mnozí katolíci, kteří se pokládají za konzervativce či dokonce za tradicionalisty, tento závěr odmítli nikoli proto, že by existovaly nezvratné důkazy o hrdinské ctnosti Pavla VI., nýbrž proto, že kanonizace jsou údajně vždy neomylné. Toto odmítnutí není dobře teologicky informované, prezentuje se však autoritativním tónem, jenž může oklamat katolíky, kteří nejsou se související teologickou problematikou obeznámeni. Proto stojí za to uvést podrobnější teologické důvody, které vedou k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylné a že katolíci nemusejí akceptovat, že svatořečení je nutně neomylným aktem magisteria.

Měli bychom začít vysvětlením rozsahu neomylné učitelské autority Církve. Ta se vztahuje na všechny Bohem zjevené pravdy, které jsou součástí pokladu víry, a také na všechny pravdy, jejichž přijímání je nezbytné k tomu, aby bylo možno poklad víry účinně hájit nebo s dostatečnou autoritou předkládat. Druhá uvedená kategorie se nazývá „sekundární předmět neomylnosti Církve“.

Dále je třeba definovat otázku, jíž se budeme zabývat. Není pochyb o tom, že svatost některých osob je neomylným učením. Bůh například zjevil, že kající lotr je v nebi. Jiné kanonizace lze nepochybně zařadit k sekundárnímu předmětu neomylnosti. Nauka, že svatý Pavel po svém obrácení žil životem hrdinské ctnosti a je nyní světcem v nebi, je nutná pro důvěryhodnost inspirovaného učení, které dal Církvi, a je tedy součástí sekundárního předmětu neomylnosti. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Mattei, Roberto de / Překlady Lucie Cekotové

K výročí úmrtí Pavla VI. (6. srpna 1978)

23. 9. 2018 - by Ignác Pospíšil - 12 Comments.

Letos v srpnu jsme si připomněli čtyřicáté výročí úmrtí Giovanniho Battisty Montiniho, od roku 1963 do roku 1978 papeže Pavla VI. Jeho pontifikát změnil život Církve ve 20. století.

Giovanni Battista Montini se narodil v Concesiu v italské provincii Brescia 26. září 1897. Jeho rodinné prostředí bylo poznamenáno silným sklonem k liberalismu a stopou jansenismu, což se projevovalo především v liturgické oblasti. Jeho ranou formaci nadto ovlivnily promodernistické liturgické tendence oratoriána P. Giulia Bevilaquy (který byl jeho duchovním vůdcem a jehož v roce 1965 jmenoval kardinálem). Dne 19. května 1920 byl mladý Montini v sotva dvaadvaceti letech vysvěcen na kněze, a to aniž by se kvůli chatrnému zdraví teologicky vzdělával v semináři. Jakmile přišel do Říma, byl povolán na Státní sekretariát a jmenován církevním asistentem sdružení „Fuci“ (Federazione Cattolici Italiani). Tato činnost ho intenzivně zaměstnávala, nakonec však z ní byl odvolán kvůli svým inovativním liturgickým představám a výrazné tendenci k politizaci mládeže. Jeho otec Giorgio býval poslancem za Italskou lidovou stranu, a proto politika spolu s liturgií zůstala jednou z jeho velkých vášní.

V prosinci 1937 byl monsignor Montini jmenován substitutem Státního sekretariátu, kde nahradil Mons. Amleta Tardiniho. Kromě několika měsíců strávených na nunciatuře ve Varšavě neměl žádné diplomatické zkušenosti, ale na Státním sekretariátu pracoval bez přerušení až do roku 1954, kdy ho Pius XII. jmenoval milánským arcibiskupem, aniž by mu však udělil kardinálský klobouk. Povýšení bylo ve skutečnosti odstraněním, jehož příčiny zůstávají dosud nejasné. Podle kardinála Siriho byl poslán do Milána po negativním posudku tajné komise zřízené Piem XII., který v něj ztratil důvěru kvůli tomu, že Montini chránil předsedu Katolické akce mladých Maria Rossiho, jenž tehdy bojoval za to, aby se Církev otevřela sociálkomunismu. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Lamont, John / O víře / Překlady Lucie Cekotové

Je třeba všechny kanonizace přijímat jako neomylné?

21. 9. 2018 - by Ignác Pospíšil - 38 Comments.

Kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. a oznámení nadcházející kanonizace Pavla VI. vyvolaly v tradičních kruzích jisté kontroverze. Na jedné straně byly vznášeny námitky proti tomu, jak byly tyto procesy vedeny, i proti tvrzení, že tito papežové projevovali hrdinské ctnosti. Na druhé straně existuje sklon k názoru, že tradicionalisté by měli akceptovat všechny kanonizace jako neomylné, protože se to pokládá za tradiční teologické stanovisko. Zdá se, že posledně uvedená tendence získává převahu, a výsledkem je, že katolíci do značné míry dospěli k závěru, že jakmile je někdo prohlášen za svatého, je jejich povinností jeho svatost akceptovat a přestat jeho kanonizaci zpochybňovat. Cílem tohoto eseje je tento závěr odmítnout a představit alternativní pohled na povinnost katolíků ve vztahu ke kanonizacím.

Názor, který zde předkládáme, je třeba hned na počátku pečlivě vysvětlit. Netvrdíme, že katolíci mohou pravdivost kanonizací vyhlášených papežem svobodně přijmout nebo odmítnout, jak se jim zlíbí. Rovněž nejde o názor, že kanonizace nejsou autoritativní v tom smyslu, že jejich nárok na to, aby byly akceptovány, vyplývá čistě z předložených důkazů o svatosti kanonizované osoby a vůbec ne ze samotné skutečnosti oficiálního vyhlášení. Toto vyhlášení samo o sobě zakládá u katolíků povinnost víry. Ani nejde o názor, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsou mylné, protože tyto osoby nedosáhly blaženého patření v nebi. Svatostí těchto dvou papežů se zde nezabýváme. Tvrdíme zde jen to, že ne všechny kanonizace musejí katolíci akceptovat jako neomylné úkony magisteria Církve. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Mattei, Roberto de

De Mattei o Humanae vitae, teologii těla a prorockých hlasech na koncilu

8. 8. 20188. 8. 2018 - by Ignác Pospíšil - 25 Comments.

Profesor Roberto de Mattei, známý církevní historik a předseda organizace Lepanto Foundation, poskytl portálu LifeSiteNews rozhovor k 50. výročí encykliky Humanae vitae, které jsme si připomněli 25. července. Nedávno vyšel jeho článek, v němž se zabývá novými skutečnostmi souvisejícími se vznikem encykliky a knihou La nascita di un’Enciclica. Humanae Vitae alla luce degli Archivi Vaticani (Zrod encykliky. Humanae vitae ve světle vatikánských archívů), kterou napsal Mons. Gilfredo Marengo, koordinátor komise pro zkoumání encykliky Humanae vitae jmenované papežem Františkem. [1]

LifeSite: Pane profesore, Pavel VI. promulgoval encykliku Humanae vitae 25. července 1968. Co o této události soudíte jako historik po padesáti letech?

De Mattei: Humanae Vitae je encyklika historicky velmi důležitá, protože připomněla existenci neměnného přirozeného zákona v době, kdy kritériem kultury i životního stylu bylo popření trvalých hodnot v situaci probíhajících historických změn. Dokument Pavla VI. byl rovněž reakcí na církevní revoluci, která po skončení Druhého vatikánského koncilu útočila na Církev zevnitř. Musíme být papeži vděčni za to, že se nepodvolil extrémně silnému nátlaku médií i lobby uvnitř Církve, které chtěly nauku Církve v tomto ohledu změnit.

Na rozdíl od mnoha dnešních lidé tvrdíte, že Humanae vitae nebyla prorockým dokumentem. Proč?

Obecně je slovo „prorocký“ definováno jako schopnost předvídat budoucí události ve světle rozumu osvíceného milostí. V tomto smyslu bylo pět set koncilních otců, kteří během Druhého vatikánského koncilu požadovali odsouzení komunismu, „proroky“, protože předpovídali, že se toto „zlo z podstaty“ brzy zhroutí. Naopak ti, kteří byli proti odsouzení – v přesvědčení, že na komunismu je něco dobrého a že bude trvat po staletí – „proroky“ nebyli.

Ve stejné době se šířil mýtus o demografické explozi a kdekdo mluvil o nutnosti omezit počet narozených. Lidé jako kardinál Suenens, kteří žádali, aby byla za účelem snížení porodnosti dovolena antikoncepce, proroky nebyli, zatímco konciloví otcové jako kardinálové Ottaviani a Browne, kteří se proti těmto požadavkům stavěli a připomínali slova knihy Genesis: „Ploďte a množte se” (Gen 1,28), jimi byli.

Problémem, před nímž dnes stojí křesťanský Západ, určitě není přelidnění, nýbrž demografický kolaps. Humanae vitae nebyla prorockou encyklikou, protože akceptovala princip kontroly porodnosti ve formě „zodpovědného rodičovství“. Byl to však odvážný dokument, který odvážně zopakoval odsouzení antikoncepce a potratu Církví. V tomto smyslu si zaslouží oslavovat. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Překlady Dr. Malého

Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?

14. 6. 201814. 6. 2018 - by Ignác Pospíšil - 67 Comments.

II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.

Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?

Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.

Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.

Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.

Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.

Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.

I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.

(Pokračování textu…)

Hichborn / Krize Církve / Překlady Lucie Cekotové

Paměti kardinála Lehmanna: o odporu proti Humanae vitae a chování papežů

1. 5. 2018 - by Ignác Pospíšil - 19 Comments.

Kardinál Karl Lehmann – který byl dvacet let předsedou německé biskupské konference, a tedy do značné míry ovlivnil Katolickou církev v Německu – zemřel 11. března 2018 ve svém domě v Mohuči ve věku 81 let. V autobiografii z roku 2017 hovoří o svém odporu proti encyklice Pavla VI. Humanae vitae a o tom, jak si ho považoval papež Jan Pavel II. Zmiňuje se i o „nejednoznačném“ postoji Pavla VI. a o změnách názorů kardinála Josepha Ratzingera na mravní otázky.

O kardinálu Lehmannovi je známo nejen to, že tento progresivní prelát v roce 1994 propagoval podávání svatého přijímání „znovusezdaným“ rozvedeným, ale také že energicky podporoval ekumenismus a argumentoval ve prospěch zmírnění postoje Církve a příhodné shovívavosti ve věci užívání antikoncepce. Rovněž aktivně prosazoval ženaté kněze a jáhenské svěcení žen.

V autobiografickém knižním rozhovoru s novinářem Markusem Schächterem Mit langem Atem (Na dlouhou trať), který vydalo německé nakladatelství Herder, se kardinál Lehmann ohlíží za svým životem.

Jedním z témat knihy je jeho nesouhlas s encyklikou Humanae vitae a s odmítnutím užívání antikoncepce, které je v ní obsaženo. I když o papeži Pavlu VI. a jeho silné a energické podpoře Druhého vatikánského koncilu hovoří pozitivně, dodává, že lituje toho, že si ho většina lidí bude pamatovat jako „papeže, který šlápl na brzdu, pokud jde o [antikoncepční] pilulku“. Dále vzpomíná na „Königsteinskou deklaraci“ (Königsteiner Erklärung), kterou v té době vydali němečtí biskupové, jako na „velice vyváženou a moudrou reakci“ na Humanae vitae. „Pavel VI. na ni také odpověděl, ale jen zdráhavě. Jeho dílo se občas opravdu mohlo jevit poněkud nejednoznačně. To je to, co o Montinim jednou řekl Jan XXIII.: [že je] jako Hamlet.“

Na otázku týkající se přímo Jana Pavla II. Lehmann odpovídá: „Je mi osobně obzvlášť blízký, protože – jak jsem se již zmínil – právě on mě v roce 1983 jmenoval mohučským biskupem a potom v roce 2001 i členem kolegia kardinálů.“ Dodává, že v častých osobních rozhovorech spolu v některých důležitých věcech nesouhlasili, například pokud šlo o Königsteinskou deklaraci nebo o německou praxi, kdy Církví provozované poradny poskytovaly těhotným ženám potvrzení o návštěvě poradny, na jehož základě potom mohly jít legálně na potrat. Lehmann nicméně tvrdí, že je vděčný za to, že mu tento papež dal kardinálský klobouk „i přes velký odpor ze strany římské kurie“, a dokonce přestože byl vyzýván, aby to nedělal. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Pace / Překlady Lucie Cekotové

„Pastorační“ kanonizace?

20. 3. 2018 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

Možná byl Pavel VI. ve svém soukromém, tajném životě nadán pozoruhodnými hrdinskými ctnostmi. Jako papež je však nemálo diskutabilní: promulgoval nejliberálnější texty koncilu (Gaudium et spes, Unitatis redintegratio, Nostra aetate, Dignitatis humanae), uskutečnil liturgickou reformu, která posvátnou liturgii převrátila vzhůru nohama a rubem nalíc, a provedl řadu dalších větších či menších zásahů, jako bylo zrušení prastarého a ctihodného podjáhenství v latinské Církvi.

Pavel VI. dokonale ztělesňuje Druhý vatikánský koncil. Přesně z tohoto důvodu byl vybrán pro svatořečení, stejně jako další koncilní a pokoncilní papežové, kteří jsou kanonizováni jeden za druhým: Jan XXIII., Jan Pavel II…

Má být Pavel VI. Církvi příkladem kvůli tomu, že vydal Humanae vitae? Nebo spíše kvůli svým „ekumenickým gestům“, jako když v roce 1966 věnoval [anglikánskému] arcibiskupovi z Canterbury Michaelovi Ramseymu svůj pastýřský prsten a kalich – což kardinálu Coccopalmeriovi umožnilo tvrdit, že anglikánská svěcení lze pokládat za platná: „Co mohlo pro Pavla VI. znamenat to, že daroval kalich arcibiskupovi z Canterbury? Jestliže to bylo ke sloužení Večeře Páně, Eucharistie, pak určitě pro platné obřady, že ano?“ A tak bychom mohli pokračovat: byl Jan Pavel II. příkladem kvůli neochvějné obraně Humanae vitae, nebo spíše kvůli tomu, že uspořádal smutně proslulé setkání v Assisi?
Musíme mít odvahu to říci: svatořečením všech papežů koncilu se svatořečí sám koncil. Zároveň se tím však degraduje samotná kanonizace, z níž se stává druh vyznamenání položeného na rakev. Možná si koncil, který byl „pastorační“, a nikoli dogmatický, zaslouží rovněž „pastorační“ – a nikoli dogmatické – kanonizace.

P. Pio Pace

Překlad Lucie Cekotová

https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/02/guest-note-paul-vi-pastoral.html#more

Historie / Krize Církve / Malý, Radomír / Pronásledování křesťanů

Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů

7. 11. 2017 - by Ignác Pospíšil - 35 Comments.

Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Pierantoni

Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)

15. 7. 2017 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Prof. Thibaud Collin: Svědomí nad Krista

Ve třetím pokračování se budeme zabývat příspěvkem prof. Thibauda Collina, který se soustředil na problém svědomí a jeho mylného výkladu v Amoris laetitia. Také prof. Collin klade AL do historické perspektivy, tentokrát v souvislosti s odporem proti encyklice Humanae vitae papeže Pavla VI., která potvrdila absolutní nesouhlas Církve s antikoncepcí.

U Amoris laetitia se ve srovnání s Humanae vitae úlohy obrátily: prof. Collin pozoruje nápadnou podobnost mezi kritiky HV a současným papežským dokumentem. V obou případech jde ve skutečnosti o snahu zacházet s objektivními požadavky mravního zákona jako s ideálem, „dobrovolným rozhodnutím“, které může být vhodné pro některé omilostněné lidi v ideálních situacích, ale není závazné pro všechny katolíky. Zmiňuje pastýřský list francouzských biskupů o HV z listopadu 1968, který dodržování HV prakticky ponechal subjektivnímu a situačnímu úsudku věřících s odkazem na „konflikt povinností“, což je argument velmi podobný tomu, jenž se uvádí v AL. (Pokračování textu…)

Liturgie

K výročí Summorum Pontificum

8. 7. 20178. 7. 2017 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Uplynulo již deset let od zveřejnění MP Summorum Pontificum. Při této příležitosti vznikají různá pojednání a komentáře, které se zabývají stavem tradičního mešního řádu z hlediska liturgického práva. Také byl zveřejněn jeden článek, který poukazuje na rozdíl mezi misálem a zákony upravujícími jeho užívání. Při tom všem vychází z všeobecně přijímaného předpokladu, že prý misál Pavla VI. je dalším krokem v rámci vývoje Missale Romanum a že prý právní normy doprovázející jeho zveřejnění nahrazují ty dosavadní. Kdyby první bylo pravdou, bylo by pravdivým i to druhé. Jaká je však skutečnost?

Bez ohledu na omylná prohlášení Pavla VI. nehovořícího ex cathedra a bez ohledu na všeobecně přijímané domněnky se podívejme na jedno přirovnání. Když někdo ve starověku postaví dům, který se v průběhu dějin různě upravuje a přestavuje, je to pořád tentýž dům, i když se co do podoby může výrazně měnit. Je pravdou, že přestavbou domu se jeho dosavadní podoba nahrazuje podobou novou a tu dřívější už nelze brát(*). Ale toto rozhodně není případ tzv. pokoncilní reformy, resp. vydání nového misálu (Pavla VI.) Důkaz nacházíme v historii, kterou nelze regulovat žádnými ideologickými zákony ani příkazy. Historie je taková, jaká je. Co se stalo v roce 1967?

Podívejme se nejdřív na náš příklad. Lze ve stejný čas na jedné parcele, která je zcela zabrána naším domem, zároveň udělat přestavbu či pouze změnu barvy fasády a zároveň postavit od základů nový dům se stejným půdorysem a stejnými základními stavebními prvky? Ne. Pokud mírně upravuji stávající dům a zároveň, v tentýž čas, se staví nový dům se stejným půdorysem atd., pak jedině za předpokladu, že se staví jinde, vedle. Není to tedy přestavba či úprava dosavadního domu, je to vybudování jiného domu vedle. Takže misál Pavla VI. není dalším krokem v rámci vývoje téhož Missale Romanum, ale jsou to dvě různá Missalia. V roce 1967 totiž probíhala druhá pokoncilní reforma tzv. tradičního ritu (k názvosloví níže) a zároveň byla dokončena, provedena (nikoli jen plánována) “stavba” nového ritu (tzv. missa normativa). Pokud se obojí děje zároveň a jsou to akce tak odlišné, jako se liší změna fasády od dobudování nového domu od základů, pak se nemůže jednat o činnosti na tomtéž objektu. Tradiční misál upravovaný a používaný mezi lety 1965 a 1969 a nový misál vzniklý v roce 1967 a mírně upravený a už trochu používaný do roku 1969 jsou tedy dvěma koexistujícími misály (na rozdíl od přestavěného domu, který je stále jedním jediným).
(Pokračování textu…)

Krize Církve / Lawler, Philip F.

Tento katastrofální pontifikát

16. 3. 201716. 3. 2017 - by Ignác Pospíšil - 66 Comments.

Něco prasklo, když papež František v kázání z 24. února využil evangelia z toho dne jako další příležitosti prosazovat vlastní názor na rozvod a nový sňatek. Papež odsoudil pokrytectví a „kazuistickou logiku“ a řekl, že Ježíš přístup zákoníků odmítá.

To je do značné míry pravda. Co však Ježíš ve své výtce farizeům říká o manželství?

Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

…a dále…

Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.

Den za dnem papež František v kázáních při ranních mších ve vatikánském Domě sv. Marty kritizuje „učitele zákona“ a „rigidní“ aplikaci katolické mravní nauky. Někdy je jeho interpretace denního čtení z Písma násilná; způsob, jak označuje tradičně smýšlející katolíky, je často urážlivý. V tomto případě však papež čtení z evangelia naprosto postavil na hlavu. Po přečtení zprávy Vatikánského rozhlasu o tomto podivuhodném kázání [1] už nemohu dál předstírat, že papež František nabízí jen novátorskou interpretaci katolické nauky. Nikoli; jde o víc. Zabývá se cílenou snahou změnit to, co Církev učí. (Pokračování textu…)

Clovis, Linus / Historie / Krize Církve / O víře

Papež pro naši dobu (2)

17. 11. 2016 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Petr a jeho nástupci

V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.

Papežská bdělost

Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.

Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu. (Pokračování textu…)

Hnutí pro-life / Krize Církve / Westen, John-Henry

Představitelé hnutí pro život a katoličtí odborníci vyjadřují vážné znepokojení nad výroky papeže o antikoncepci

29. 2. 2016 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

23. února 2016 (LifeSiteNews) – Výroky papeže Františka o antikoncepci na palubě letadla při zpátečním letu z Mexika, které potvrdil i mluvčí Vatikánu P. Federico Lombardi, vyvolaly bezprecedentní vlnu veřejného znepokojení katolíků a představitelů hnutí pro život, z nichž někteří žádají od papeže vysvětlení. Výňatky z komentářů významných činitelů uvádíme níže spolu s odkazy na celá jejich vyjádření.

Profesor E. Christian Brugger (profesor etiky a ředitel postgraduálního programu nadace Culture of Life Foundation ve Washington, profesor morální teologie na teologické fakultě sv. Jana Maria Vianneye v Denveru, kde je vedoucím Staffordovy katedry morální teologie) napsal na portálu National Catholic Register:

Některé lidi, možná mnohé, papežova slova nadchnou. Avšak ti z nás, kdo podporují a hájí Magisterium a zejména Petrova nástupce, jejichž nejvlastnější úlohou je být strážci a vykladači pokladu víry, považují slova papeže Františka a P. Lombardiho za matoucí a znepokojivá. Zdá se, že papež tvrdil něco, co není pravda a co odporuje spáse. Velice doufám, že jsem situaci špatně pochopil.

Ať tomu tak je nebo ne, rád bych řekl dvě věci. Za prvé, nepřipravené výroky papeže v interview a komentáře jeho tiskového mluvčího nepředstavují Církev učící. Proto tato tvrzení nechrání Duch svatý a nejsou obdařena církevní autoritou. Katolíci nemají žádnou povinnost se papežovým slovům podřídit „s poslušností rozumu a vůle“ (Lumen gentium 25).

Za druhé, papež František je náš milovaný otec. Ctíme ho pro jeho úřad a budeme za ním stát, kdykoli by ho někdo lživě napadl. Přejeme dobré jemu i celé Církvi. Jistě nikdy nepůjdeme cestou Martina Luthera k odmítnutí papežského primátu a apoštolské posloupnosti. Avšak Církev je Ježíšova, nikoli papežova nebo biskupů (a určitě ne moje).

A tak říkám milovanému papeži Františkovi, svému otci: (Pokračování textu…)

Baklinski, Pete / Krize Církve / O víře

Papežovy výroky o antikoncepci a viru Zika vyvolávají spory a zmatek

19. 2. 201621. 2. 2016 - by Ignác Pospíšil - 24 Comments.

NA PALUBĚ PAPEŽSKÉHO LETADLA, 18. února 2016 (LifeSiteNews) – Papež František uspořádal další kontroverzní tiskovou konferenci během zpátečního letu z papežské návštěvy, přičemž jedna z jeho odpovědí způsobila, že svět obletěly titulky, které tvrdily, že papež otevřel v některých případech dveře k antikoncepci – konkrétně v jihoamerických zemích snažících se zabraňovat těhotenství kvůli obavám z viru Zika.

Jedna novinářka se papeže zeptal, zda může Církev „vzít v úvahu koncepci menšího ze dvou zel“, když dojde na otázku prevence otěhotnění, aby se zabránilo přenosu viru. Papež svou odpověď zahájil kategorickým odsouzením potratu jako řešení problému, ale k otázce zabránění těhotenství dodal: „Mluvíme o konfliktu mezi pátým a šestým přikázáním.“

„Velký Pavel VI. v obtížné situaci dovolil sestrám v Africe v případě znásilnění použít antikoncepci,“ řekl reportérům. „Bránění otěhotnění není absolutní zlo,“ dodal. „V určitých případech, jako byl ten, který jsem uvedl u bl. Pavla VI., to bylo jasné.“ (Pokračování textu…)

Burke, Raymond Leo / Fier, Don / Krize Církve / O víře / Rozhovory

S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (1)

26. 1. 201629. 12. 2016 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.

+ + +

Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?

Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.

Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.

V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Pospíšil, Ignác / Vyvracení mýtů

Jak to bylo s králíky

20. 1. 201523. 6. 2016 - by Ignác Pospíšil - 250 Comments.

Médii rezonují výroky papeže Františka o králících a o tom, že tři děti stačí či že jsou ideál. Nevím, jde-li zde o hloupost dotyčných redaktorů, či o jejich zlý úmysl, každopádně by si měli dát studený obklad. Páč ačkoliv se papež zrovna nevyznamenal, takové blbosti a nehoráznosti, které mu novináři vkládají do úst, ve skutečnosti vůbec neřekl…

V prvé řadě: papež ve skutečnosti ani nenaznačil, že by tři děti byly dost. Pouze v reakci na otázku, zda tři děti nejsou moc, odpověděl upozorněním, že menší počet dětí vede k extrému vymírajícího národa, takže fakticky řekl, že (v průměru) tři děti na rodinu jsou MINIMUM.

I think the number of 3 (children) per family that you mentioned, it is the one experts say is important to keep the population going,. three per couple. When it goes below this, the other extreme happens, like what is happing in Italy. I have heard, I do not know if it is true, that in 2024 there will be no money to pay pensioners (because of) the fall in population.

Novináři, co celou věc interpretovali jako tvrzení, že „katolíci mají mít jen tři děti a ne se množit jako králíci“, by měli okamžitě skončit, protože jsou buďto blázni, nebo patologičtí lháři.

A teď k těm králíkům. Papež v rámci odpovědi, v níž mluvil o Pavlu VI. a jeho pojetí „odpovědného manželství“, mimo jiné řekl: (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře

Přirozený zákon

12. 9. 201412. 9. 2014 - by Ignác Pospíšil - 21 Comments.

Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].

Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí. (Pokračování textu…)